ECLI:CZ:US:2017:3.US.726.17.1
sp. zn. III. ÚS 726/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Michala Poláčka, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Brno, Anenská 8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2017 č. j. 25 Co 54/2017-74, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Praha 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. března 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 14 C 71/2015-59 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 94 500 Kč s úrokem z prodlení. Předmětná částka představovala náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout stěžovateli nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce v rozsudku blíže specifikovaného řízení. Současně mu měla vedlejší účastnice zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč.
3. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal stěžovatel odvolání, v němž nesouhlasil s tím, že obvodní soud postupoval podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tedy že při výpočtu předmětné náhrady vycházel z tarifní hodnoty 50 000 Kč. Podle jeho názoru měla být tato náhrada správně vypočtena podle §8 odst. 1 advokátního tarifu ze žalované částky. Nadto měl obvodní soud pochybit, jestliže přiznal stěžovateli náhradu pouze za 3 úkony právní služby. Do svého výpočtu totiž nezahrnul čtvrtý úkon právní služby spočívající v povinné zákonem stanovené předžalobní výzvě vedlejší účastnici ze dne 7. dubna 2014.
4. K odvolání stěžovatele byl uvedený výrok potvrzen usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 15. února 2017 č. j. 25 Co 54/2017-74. Ke změně napadeného výroku došlo jen co do specifikace, že náhrada nákladů řízení má být zaplacena k rukám právního zástupce stěžovatele. Podle městského soudu obvodní soud nepochybil, jestliže výši odměny stanovil podle §9 odst. 4 písm. a) a §7 bodu 5 advokátního tarifu, tj. ve výši 3 100 Kč za 1 úkon právní služby. V tomto ohledu odkázal na právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Pochybení se obvodní soud neměl dopustit ani pokud jde o počet úkonů právní služby, za které přiznal náhradu nákladů řízení. Namítá-li stěžovatel, že jeho právní zástupce učinil minimálně další úkon právní služby, nutno poznamenat, že ve smyslu §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se městský soud řádně nevypořádal s jeho odvoláním a bez jakéhokoli zdůvodnění rozhodl v rozporu se závaznými rozhodnutími Ústavního soudu, zejména nálezem ze dne 1. června 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455), usnesením ze dne 20. prosince 2011 sp. zn. III. ÚS 3120/11 a nálezem ze dne 19. března 2013 sp. zn. I. ÚS 1665/11 (N 47/68 SbNU 461). Napadené usnesení je proto nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Uvedená pochybení se přitom týkají jak použití nesprávného ustanovení advokátního tarifu, tak nepřiznání odměny za minimálně jeden další úkon právní služby.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
IV.
Vlastní posouzení
7. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele a obsahem napadených rozhodnutí, načež zjistil, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
10. Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení, a z tohoto důvodu se i na ně vztahují zásady spravedlivého procesu. Především platí, že i takovéto rozhodnutí musí být náležitě a logicky odůvodněno, neboť právě naplnění tohoto požadavku je významnou pojistkou proti libovůli při výkonu veřejné moci [srov. např. nález ze dne 6. března 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153) nebo nález ze dne 11. února 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03 (N 15/32 SbNU 131; 153/2004 Sb.)]. Závěr o porušení základních práv a svobod lze v těchto případech ovšem zpravidla spojovat pouze s případy zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro hodnocení věci esenciální [např. nález ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61)].
11. Z napadeného usnesení vyplývá, že městský soud při svém rozhodování respektoval právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a náhradu nákladů řízení stanovil podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Přestože je odůvodnění napadeného usnesení v této části poměrně stručné, nelze přehlédnout, že v citovaném rozsudku jsou vysvětleny důvody, pro které měla být předmětná náhrada stanovena právě podle tohoto ustanovení. Jeho použití považoval Nejvyšší soud za přiléhavé, neboť odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím lze považovat za kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším smyslu. Ústavní soud nespatřuje v uvedeném právním hodnocení jakýkoli kvalifikovaný exces, který by je činil ústavně nepřípustným. Zároveň nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatele, podle něhož je toto hodnocení v rozporu se závazným právním názorem vysloveným v několika nálezech Ústavního soudu.
12. Nález sp. zn. I. ÚS 904/08 se týkal výkladu §9 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2013, podle něhož krajské soudy rozhodovaly jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku. Ústavní soud tehdy dospěl k závěru, že pod toto ustanovení nelze zařadit rozhodování ve věcech náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., tedy ve věcech nároku založeného jiným zákonem, než občanským zákoníkem. Šlo o výklad jiné zákonné úpravy, než která má být použita v dané věci. Další v ústavní stížnosti citovaná rozhodnutí se pak týkají zejména rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu v případech, kdy byla výše nároku určena podle úvahy soudu dle §136 občanského soudního řádu. Ani tato rozhodnutí nejsou z hlediska posouzení ústavní stížnosti významná, protože v dané věci bylo žalobě stěžovatele vyhověno v rozsahu celé žalované částky.
13. K námitce, podle níž měla být stěžovateli přiznána náhrada i za čtvrtý úkon právní služby spočívající v povinné zákonem stanovené předžalobní výzvě vedlejší účastnici ze dne 7. dubna 2014, postačí odkázat na tu část odůvodnění napadeného usnesení, ve které městský soud poukázal na §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož poškozený nemá právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného orgánu.
14. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadeným usnesením nebylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pročež ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu