ECLI:CZ:US:1997:3.US.73.97
sp. zn. III. ÚS 73/97
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 12. června 1997 ve věci ústavní stížnosti B. H. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 1996, č. j. 29 Ca 430/95-12, takto:
Návrh se zamítá .
Odůvodnění:
I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky dne 28.
února 1997, tedy ve lhůtě vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., se
stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
9. prosince 1996, č. j. 29 Ca 430/95-12, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. ze dne 18.
září 1995, č. j. 111-3941/95-Pl. Uvedla, že napadeným rozhodnutím
se cítí být dotčena na svých základních právech a svobodách,
vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod, když Krajský soud v Brně potvrdil rozhodnutí
správního orgánu, který jí nepřiznal vlastnictví k nemovitostem,
a když jednal o opravném prostředku bez nařízení jednání ve smyslu
§250f o. s. ř.
Stěžovatelka podala u Krajského soudu v Brně žalobu, v níž se
domáhala přezkoumání rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového
úřadu, v T., který neuznal důvodným její restituční nárok,
uplatněný podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Stanovisko pozemkového úřadu, podle něhož listinu ze dne
1. prosince 1992, která není navrhovatelkou podepsána, nelze
považovat za podání uplatňující nárok ve lhůtě stanovené zákonem,
má za nesprávné. Dle názoru stěžovatelky z označené listiny
nepochybně a jednoznačně vyplývá, že jde o "uplatnění nároku", kdo
podání činí, kterého předmětu řízení se dotýká a co se navrhuje.
Poněvadž šlo o nárok uplatněný ve správním řízení a správní řád na
podpisu účastníka, jako náležitosti podání, netrvá, nelze
z nedostatku pravosti podpisu dospět k takovému závěru. Konečně
pak jestliže správní orgán považoval podání za vadné, měl ji
vyzvat k odstranění vady, případně řízení v souladu se správním
řádem přerušit. Pokud v odůvodnění napadeného rozhodnutí je zmínka
o existenci tísně či nápadně nevýhodných podmínek, považuje
v tomto směru rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť není patrno,
jak tyto okolnosti správní orgán hodnotil, jakými právními úvahami
se řídil. Z uvedených důvodů navrhla, aby Krajský soud v Brně
rozhodnutí Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. č. j.
111-394/95-Pl, ze dne 18. září 1995, zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení.
Krajský soud v Brně s odvoláním na ustanovení §250f obč.
soudního řádu bez nařízení jednání, účasti a výslechu
navrhovatelky žalobu zamítl a své rozhodnutí odůvodnil tím, že
z obsahu správního spisu, zápisu z jednání, svolaného na Obecní
úřad ve Š. dne 28. července 1994, bylo zjištěno, že při tomto
jednání navrhovatelka sama uvedla, že podání, označené jako
"uplatnění nároku" a doručené odpůrci dne 21. prosince 1992,
zřejmě nepodepsala, přičemž znalec z oboru písmoznalectví O. V.
dospěl k závěru, že podpis na předmětné listině není pravým
podpisem navrhovatelky. K námitce žalobkyně, směřující proti
postupu správního orgánu, poukázal na zjištění, že na podání
(označené jako "uplatnění nároku") podpis prokazatelně není
podpisem navrhovatelky, a proto za takové situace nebylo
zjistitelné, kdo je učinil. Konečně by odporovalo logice, aby
správní orgán vyzval navrhovatelku k odstranění vad podání, které
bylo podáním cizí osoby.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, stejně jako v žalobě ke
krajskému soudu, poukázala na postup správního orgánu, který byl,
podle jejího přesvědčení, v rozporu se zákonem č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení. Považuje dále za chybný rozsudek Krajského
soudu v Brně, jímž byl její návrh na zrušení rozhodnutí správního
orgánu zamítnut a v němž se soud ztotožnil s názorem pozemkového
úřadu. Konečně pak ve věci nenařídil jednání s odvoláním na
ustanovení §250f obč. soudního řádu přesto, že předmětnou věc
nelze považovat za jednoduchou, zejména když se měl zabývat
náležitostí podání ve správním řízení s ohledem na úpravu
správního řízení.
Ústavní soud si podle §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. vyžádal k předmětné stížnosti vyjádření Krajského
soudu v Brně a Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T., jeho spis
sp. zn. 111/92 a spis jmenovaného soudu sp. zn. 29 Ca 430/95.
Předseda senátu 29 Ca ve svém vyjádření ze dne 26. března
1997 uvedl, že námitku stěžovatelky, směřující proti postupu soudu
dle §250f obč. soudního řádu, nepovažuje za důvodnou. V žalobě ke
krajskému soudu nezpochybnila správnost či úplnost skutkových
zjištění, která učinil správní orgán a z nichž vycházel
v přezkumném řízení i soud - domáhala se však jiného právního
posouzení nesporných skutečností. Soud pak v situaci, kdy byl
vázán rozsahem a důvody uvedenými v opravném prostředku, řešil
otázku zásadního právního významu, tj. zda stěžovatelka v zákonem
stanovené lhůtě uplatnila řádně svůj restituční nárok
u pozemkového úřadu. Posouzení této právní otázky z hlediska pojmu
věci jednoduché je věcí praxe a judikatury, přičemž pro soud,
s ohledem na množství řešených věcí, u nichž aplikuje zákon č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je vyřešení této
otázky věcí jednoduchou, byť jde o otázku zásadního právního
významu. S poukazem na obsah rozsudku a jeho odůvodnění navrhl,
aby Ústavní soud stížnost zamítl.
Okresní úřad, pozemkový úřad, v T. ve vyjádření ze dne 7.
dubna 1997 uvedl, že jak rozhodnutí své tak rozhodnutí Krajského
soudu v Brně považuje za správné, když stěžovatelka, jako osoba
oprávněná, neuplatnila řádně nárok ve správním řízení.
Ústní jednání před Ústavním soudem, konané dne 29. května
1997, bylo odročeno za účelem vyhlášení nálezu na den 12. června
1997.
II.
Ústavní soud v dosavadní činnosti rozhodoval v řadě
stížností, v nichž se stěžovatelé dovolávali svého práva na soudní
ochranu a práva na veřejné projednání jejich věci a v jejich
přítomnosti tak, aby se mohli vyjádřit ke všem prováděným důkazům
(ve smyslu čl. 36 odst. l a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). V nálezu ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 5/95 Ústavní
soud konstatoval, že v rámci zásad spravedlivého soudního řízení
je třeba trvat na tom, aby bylo účastníkům umožněno domáhat se
stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu
a ve stanovených případech u jiného orgánu, přičemž "stanoveným
postupem" je nutno v principu rozumět mj. osobní přístup účastníka
k soudu, jeho výslech a projednání věci v jeho přítomnosti tak,
aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Použití
ustanovení §250f občanského soudního řádu může sice být označeno
za "stanovený postup" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, avšak jako ustanovení výjimečné, které lze z hlediska
ústavních záruk spravedlivého procesu aplikovat jen tehdy,
jestliže měl účastník přístup alespoň ke správnímu orgánu, kde byl
vyslechnut, takže mohl vyjádřit své stanovisko k projednávané
věci. Ze shodného názoru vycházel Ústavní soud v rozhodnutích ve
věcech sp. zn. IV. ÚS 75/94, I. ÚS 57/94 a dalších, v nichž
shledal, že stížností napadená rozhodnutí soudů byla vydána po
procesu, který nebyl v souladu se zásadami, zakotvenými v čl. 36
a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jelikož soudy
s odvoláním na §250f občanského soudního řádu nenařídily jednání,
neumožnily účastníkům vyjádřit se k projednávané věci a ke všem
prováděným důkazům, ačkoliv tito neměli tuto možnost ani
v předcházejícím řízení před správním orgánem. V rozhodnutí ve
věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 98/94 Ústavní soud zdůraznil, že
pro postup podle §250f o. s. ř. nepostačuje pouze poukaz na
skutečnost, že se jedná o posouzení právní, nýbrž musí být splněny
obě podmínky, které pro rozhodování bez jednání uvedený §250f o.
s. ř. stanoví. K nezbytnosti respektování ústavních principů ve
správním soudnictví se Ústavní soud vyslovil také ve svém
rozhodnutí ze dne 24. září 1996 ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS
18/96, jímž dnem l. května 1997 ustanovení §250f zákona č.
99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Dále se Ústavní
soud ve svých rozhodnutích, sp. zn. III. ÚS 23/93, III. ÚS 216/95
a násl., vyslovil k principu nezávislosti soudů, zakotvenému v čl.
82 Ústavy ČR. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční
činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81,
čl. 90 zákona č. 1/1993 Sb.), proto také nemůže na sebe atrahovat
právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy
při ní postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních
práv a svobod (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu
nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného
hodnocení důkazů, obsažená v §132 obč. soudního řádu. Jestliže
obecné soudy respektují kautely, dané ustanovením §132 o. s. ř.,
nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů
obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám
neztotožňoval.
III.
Při přezkoumání souladu stížností napadeného rozhodnutí
Krajského soudu v Brně s ústavními zákony a mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy vycházel soud z vlastní konstantní
judikatury, z obsahu spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 29 Ca
430/95 a spisu Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. o správním
řízení ve věci B. H. Bylo zjištěno, že označený správní orgán svým
rozhodnutím ze dne 29. července 1993, č. j. POZ 111/8582/92,
neuznal oprávněnost restitučního nároku k nemovitostem - k p. č.
892/1 a p. č. 894 louky, k p. č. 892/2 ostatní, k p. č. 890 pastva
a k p.č. 891 rybník. Rozhodnutí odůvodnil tím, že nebyla prokázána
tíseň při uzavírání kupní smlouvy, dle níž manželé B. a B. H.
prodali nemovitosti čsl. státu. Označené rozhodnutí bylo rozsudkem
Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 266/93-18, ze dne 23. května
1994, zrušeno s tím, že o okolnostech uzavření kupní smlouvy je
třeba dokazování doplnit. Dne 18. září 1995 správní orgán o věci
opětovně rozhodl tak, že se B. H. nestává vlastníkem nemovitostí,
přičemž vycházel ze jištění, že jmenovaná nepodepsala listinu,
označenou jako "uplatnění nároku", doručenou správnímu orgánu dne
21. prosince 1992, a tedy ve lhůtě stanovené zákonem č. 229/1991
Sb., ve znění pozdějších předpisů, restituční nárok neuplatnila.
Z obsahu dokladu o doručení pozvánky k jednání Okresního úřadu,
pozemkového úřadu, v T., zápisu o jednání, konaného dne 28.
července 1994 na Obecním úřadě ve Š., podepsaného také
stěžovatelkou, bylo prokázáno, že tato byla jako účastnice
správního řízení vyslechnuta, byla přítomna slyšení osob,
vyjadřujících se k okolnostem, za nichž došlo k převodu
vlastnictví předmětných nemovitostí. Současně z obsahu zápisu
vyplývá, že sama B. H. u jednání sdělila, že "uplatnění nároku",
doručené správnímu orgánu dne 21. prosince 1992, zřejmě
nepodepsala. Znalec z oboru písmoznalectví O. V. ve svém znaleckém
posudku ze dne 7. září 1993 dospěl k závěru, že podpis na označené
listině není podpisem B. H. Dále bylo zjištěno, že na základě
žaloby stěžovatelky Krajský soud v Brně přezkoumal rozhodnutí
správního orgánu a rozsudkem ze dne 9. prosince 1996, sp. zn. 29
Ca 430/95, je potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil mj. poukazem na
§19 zákona č. 71/l967 Sb., o správním řízení, a tedy poukazem na
náležitosti podání, na postup správního orgánu při zjištění vady
podání. Ve věci Krajský soud v Brně jednání nenařídil a svůj
postup odůvodnil zněním §250f občanského soudního řádu a tím, že
v dané věci šlo jen o posouzení právní otázky. Vzhledem k tomu, že
se se závěry a rozhodnutím správního orgánu ztotožnil, rozhodnutí
Okresního úřadu, pozemkového úřadu, v T. ze dne 18. září 1995
potvrdil.
Pro výše uvedená zjištění neshledal Ústavní soud v postupu
Krajského soudu v Brně porušení principů spravedlivého procesu,
obsažených v čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka byla jako účastnice správního řízení vyslechnuta,
byla přítomna jednání, při němž se prováděly důkazy o okolnostech,
za nichž došlo k uzavření kupní smlouvy, týkající se předmětných
nemovitostí. Za situace, kdy sama připustila, že listinu označenou
jako "uplatnění nároku" nepodepsala a kdy i znalec O. V. vyloučil,
že by na listině byl podpis stěžovatelky, krajský soud nepochybil,
jestliže dospěl k závěru, že v dané věci jde o posouzení právní
otázky a o případ jednoduchý. Ohledně námitky stěžovatelky,
týkající se chybné interpretace a aplikace §19 zákona č. 71/1967
Sb., Ústavní soud konstatuje následující: V případě, kdy podpis na
podání ve správním řízení prokazatelně není podpisem osoby, která
je označena jako osoba jej činící, nutno za této situace dospět
k závěru, že z podání není patrno, kdo jej vlastně činí,
v důsledku čehož nejsou splněny jak náležitosti podání dle §19
odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., tak i postupu dle odstavce 3.
citovaného ustanovení.
Nelze také pominout samotnou žalobu stěžovatelky, v níž tato
vyslovuje svůj odlišný názor na závěry správního orgánu při
hodnocení skutečností, které ona, na rozdíl od správního orgánu,
považovala za dostatečné k uplatnění restitučního nároku, přičemž
výsledky dokazování v tomto směru nezpochybňovala. V žalobě pak
neuvedla nic konkrétního k důkazům, které byly či měly případně
být ve správním řízení provedeny pro zjištění, zda k prodeji
nemovitostí došlo za podmínek, vyslovených v §6 odst. 1 zák. č.
229/1991 Sb.
Pro výše uvedené Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 9. prosince 1996, sp. zn. 29 Ca
430/95, shledal nedůvodným, a proto stížnost zamítl (§82 odst.
1 zák. č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně 12. června 1997