ECLI:CZ:US:2010:3.US.75.10.1
sp. zn. III. ÚS 75/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. února 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. T., právně zastoupeného JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem AK se sídlem Revoluční 24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009 č. j. 21 Co 432/2009-71, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. ledna 2010 a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 12. ledna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009 č. j. 21 Co 432/2009-71, a to pro porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2009 č. j. 21 Co 432/2009-71 odvolací soud odmítl jako opožděné odvolání stěžovatele směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. června 2006 č. j. 34 C 253/2006-25 a dále odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. června 2006 č. j. 34 C 253/2006-25 si nepřevzal a k jeho doručení nedošlo ani náhradním způsobem, uložením. Stěžovatel Městskému soudu v Praze vytýká, že vydal usnesení o odmítnutí odvolání bez nařízení jednání, nesprávně opomenul procesní návrhy stěžovatele na provedení důkazů výslechem svědků k prokázání toho, že uvedený rozsudek stěžovateli dosud nebyl doručen a odvolání proto nemůže být opožděné. Městský soud v Praze prý vydal uvedené usnesení jako překvapivé, v extrémním rozporu se zákonnou úpravou vyložil pojem "místo podnikání" a v extrémním rozporu se skutečností dospěl k závěru, že místem podnikání stěžovatele je adresa Praha 5, Strakonická 876.
III.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody pro přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ust. §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
V souladu s ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (ust. §72 odst. 3 zák. o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zák. o Ústavním soudu).
Podle ust. §229 odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") může účastník řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mimo jiné pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení.
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který především slouží k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i ve veřejném zájmu, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ust. §229 odst. 4 o. s. ř. je skutkově nebo právně chybný závěr o tom, že odvolání muselo být odmítnuto resp. odvolací řízení zastaveno; jinak řečeno, tímto důvodem je sama nezákonnost usnesení odvolacího soudu.
Právě takové (právní) námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by však předtím využil řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu ust. §229 odst. 4 o. s. ř. jež k odstranění odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží (a je mu k dispozici).
Jinak řečeno, již sama okolnost tvrzeného vadného postupu odvolacího soudu kterou stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, byla ve svém důsledku důvodem objektivně použitelným již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle ust. §229 odst. 4 o. s. ř. proti usnesení odvolacího soudu, posléze (zde) napadeného ústavní stížností.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla (ústavní stížností není dokládán opak), vyvstala situace, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Z uvedených důvodů (shodně se závěry vyjádřenými v dřívějších usneseních Ústavního soudu v obdobných věcech např. sp. zn. III. ÚS 683/05, sp. zn. III. ÚS 533/05, sp. zn. III. ÚS 141/06 nebo sp. zn. III. ÚS 1086/07, dostupné na http://nalus.usoud.cz) dospěl Ústavní soud i v posuzovaném případě k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Ústavní soud neshledal ani důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl, když neshledal důvod k postupu podle ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. února 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj