ECLI:CZ:US:2019:3.US.810.19.1
sp. zn. III. ÚS 810/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Metála, zastoupeného Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 21 Cdo 4450/2017-173, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 12. května 2017 č. j. 35 Co 2/2017-150 a rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 6. října 2016 č. j. 7 C 20/2013-96, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a města Nový Bor, sídlem nám. Míru 1, Nový Bor, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo zaměstnance na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny nebo podle čl. 7 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech (dále jen "Pakt").
2. Okresní soud v České Lípě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 10. 2016 č. j. 7 C 20/2013-96 výrokem I. uložil vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému) povinnost, aby stěžovateli (žalobci) zaplatil částku 31 000 Kč s příslušenstvím. Ve zbytku, tj. co do částky 899 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.). Výrokem III. pak stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 86 755 Kč. Žalovanou částku v celkové výši 930 000 Kč stěžovatel požadoval z titulu dlužného a neoprávněně odňatého osobního příplatku za období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2014. Nárok stěžovatele na zaplacení osobního příplatku přiznal okresní soud pouze za 2 měsíce (leden - únor 2010). Okresní soud vyšel z toho, že pracovní poměr stěžovatele skončil uplynutím dvouměsíční výpovědní doby dnem 28. 2. 2010, a proto nepovažoval zbývající část stěžovatelova nároku za oprávněnou.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 5. 2017 č. j. 35 Co 2/2017-150 rozhodnutí okresního soudu v zamítavém výroku II. potvrdil. Změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení před okresním soudem ve výši 43 291 Kč (výrok II.) a nově stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení ve výši 30 658 Kč. Krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru, že stěžovateli byla dne 28. 12. 2009 řádně doručena výpověď z pracovního poměru, k čemuž provedl podrobné dokazování, a proto byl nárok na osobní příplatek přiznán správně pouze za dobu dvou měsíců.
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 21 Cdo 4450/2017-173 odmítnuto, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod než je uveden v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když stěžovatel nesouhlasil se skutkovým zjištěním krajského soudu ohledně faktického doručení výpovědi, dále zpochybňoval způsob, jakým krajský soud hodnotil provedené důkazy a předestíral vlastní hodnocení důkazů a vlastní skutkové závěry, na nichž pak budoval odlišné právní posouzení věci. Kvůli tomuto nedostatku proto nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka týkající se věrohodnosti svědkyně Ireny Kubešové (personalistky), která byla zaměstnankyní vedlejšího účastníka řízení (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. 2 Cdon 1751/97, podle něhož skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru o nepravdivosti jeho výpovědi), ani námitka, že krajský soud provedením důkazu výslechem této svědkyně zbavil stěžovatele dvojinstančnosti řízení (šlo o vadu řízení).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve se věnuje popisu skutkového stavu a rekapitulaci obsahu napadených rozhodnutí. Stěžovatel zpochybňuje především věrohodnost výpovědi svědkyně Ireny Kubešové, přičemž poukazuje na rozpory v jejích tvrzeních a na zaměstnanecký vztah k vedlejšímu účastníkovi řízení. Namítá, že ani krajský soud ani Nejvyšší soud se s věrohodností výpovědi svědkyně Ireny Kubešové nevypořádaly. Poukazuje přitom na různé aspekty výpovědi této svědkyně, z nichž je podle jeho názoru zjevná její nevěrohodnost. Stěžovatel dále tvrdí, že obálka, v níž mu měla být doručena výpověď z pracovního poměru, tuto výpověď neobsahovala, když v ní byly jen dokumenty označené jako nabídková povinnost a nařízení dovolené. Vyslovuje přesvědčení, že se obecné soudy dopustily zjevného excesu jak z hlediska provádění důkazů (neprovedly některé důkazy bez náležitého odůvodnění a naopak provedly důkaz, který žádný z účastníků řízení nenavrhoval nebo že skutková zjištění opřely o výslech nevěrohodné svědkyně, jejíž výslech byl proveden toliko krajským soudem, čímž byl stěžovatel zbaven dvojinstančnosti řízení), tak z hlediska aplikace skutkově odlišné judikatury. Nadto bylo stěžovateli upřeno právo na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 28 Listiny, resp. podle čl. 7 Paktu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proti napadenému rozhodnutí krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu. Pochybení Nejvyššího soudu pak spatřuje v tom, že aplikoval judikaturu, která na daný případ nedopadá a že se nezabýval stěžovatelem nastolenou "právní" otázkou (ne)věrohodnosti svědkyně.
9. Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že důvodem odmítnutí dovolání, což stěžovatel přehlíží, byla absence řádného vymezení dovolacího důvodu, když stěžovatel v dovolání brojil proti skutkovým zjištěním [zpochybňoval doručení výpovědi i způsob hodnocení důkazů (poukazem na nevěrohodnost svědkyně Ireny Kubešové)]. Podle §241a odst. 2 o. s. ř. ovšem musí být v dovolání vedle ostatních náležitostí mimo jiné uveden důvod dovolání, tj. nikoliv jen to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V případě absence tohoto vymezení je dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto. Z uvedeného je zřejmé, že vymezení a posouzení splnění náležitostí dovolání a jeho následné odmítnutí je otázkou podústavního práva, jehož výklad a použití jsou svěřeny především obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv zasahovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. použití procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních, což však není stávající případ.
10. Ústavní soud přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu, které považuje za logicky odůvodněné a přesvědčivé. Není pochyb o tom, že stěžovatelem uplatněné dovolací námitky týkající se otázky, zda obálka, která mu byla doručena dne 28. 12. 2009, obsahovala listinu s výpovědí a zda mu tedy byla výpověď z pracovního poměru skutečně doručena, či k otázce věrohodnosti svědkyně Ireny Kubešové, stejně jako námitka porušení dvojinstančnosti řízení, skutečně nepředstavují způsobilý dovolací důvod, jak má na mysli §241a odst. 1 o. s. ř. (tedy nesprávné právní posouzení věci). Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nikterak nezpochybňuje názor Nejvyššího soudu o tom, že uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod. Stěžovatel pouze opakovaně poukazuje na to, že svědkyně, jako zaměstnankyně vedlejšího účastníka řízení, která v případě přiznání svého pochybení (nevložení výpovědi do obálky), by byla za toto pochybení postižena, musela být nutně nevěrohodná, pročež závěr o doručení výpovědi v obálce nemůže obstát. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je tak nutno hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
11. Nad rámec uvedeného a pouze na okraj Ústavní soud ohledně námitky porušení dvojinstančnosti řízení podotýká, že z ústavního pořádku nárok na dvojinstančnost občanskoprávního řízení dovodit nelze. V tomto ohledu postačí poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu [srov. např. usnesení ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), usnesení ze dne 17. 1. 2006 sp. zn. IV. ÚS 586/05, usnesení ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 1846/08, usnesení ze dne 18. 2. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/13, bod 19; všechna tato rozhodnutí jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Neuplatnil-li stěžovatel způsobilý dovolací důvod a neumožnil-li tak Nejvyššímu soudu, aby se, byť kvazimeritorně, zabýval jeho dovoláním (v dovolacím řízení nebylo možno pro nedostatek spočívající v absenci vymezení dovolacího důvodu pokračovat), má tato skutečnost nevyhnutelné procesní důsledky pro posuzování přípustnosti ústavní stížnosti vůči předchozím procesním prostředkům k ochraně práva stěžovatele proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu, neboť přípustnost ústavní stížnosti proti těmto rozsudkům je založena na vyčerpání předchozích procesních prostředků.
13. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání ze shora zaznamenaných důvodů - řádně - odmítnuto (pro absenci uvedení způsobilého dovolacího důvodu), nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
14. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy jinými slovy, je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně i obsahově bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům krajského soudu a okresního soudu - považovat za přípustnou.
15. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2019
Josef Fiala v. r.
předseda senátu