ECLI:CZ:US:2007:3.US.849.06
sp. zn. III. ÚS 849/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. srpna 2006, sp. zn. 7 Tdo 885/2006, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. února 2006, č. j. 10 To 35/2006-231 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. října 2005, č. j. 3 T 45/2005-208, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 20. listopadu 2006, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu v Příbrami, jímž byl uznán vinným spácháním trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b) odst. 3 písm. b) trestního zákona, za což mu byl uložen týmž rozhodnutím trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmínečným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let, dále usnesení Krajského soudu v Praze, kterým tento jako soud odvolací zamítl jeho odvolání, a konečně usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítnuto. Stěžovatel se domnívá, že vydáním napadených rozhodnutí bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva"). Stěžovatel především namítá, že napadená rozhodnutí byla vydána na základě chybného posouzení provedených důkazů, přičemž některé důkazy stěžovatelem navrhované nebyly v řízení provedeny vůbec (zejména doplnění znaleckého posudku vyžádaného orgány činnými v trestním řízení a revizního znaleckého posudku) a jím navržený důkaz v řízení provedený (znalecký posudek) nebyl brán v potaz. Kritika stěžovatele směřuje v tomto ohledu do skutečnosti, že obecné soudy vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem ustanoveným orgány činnými v trestním řízení, Ing. J. Š., jehož závěry nepovažuje za úplné a nebyly ani k jeho námitkám doplněny. K závěrům znaleckého posudku zadaného stěžovatelem znalci Ing. A. Ž. přitom soudy nepřihlédly. Stěžovatel dále namítá, že dovolací soud pochybil, pokud jím podané dovolání odmítl pro nenaplnění dovolacího důvodu dle ust. §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ač tento důvod byl dle něj řádně uplatněn. Dovolací soud se tak vůbec nezabýval námitkami stěžovatele týkajícími se právních vad řízení a nepřihlédl k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán. Takový postup považuje stěžovatel za vadný, a proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem všechna tři stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jakož i příslušný spis Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 3 T 45/2005.
Okresní soud v Příbrami se k věci vyjádřil prostřednictvím JUDr. Heleny Kuthanové, samosoudkyně, jež popřela, že by došlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost dle ní opakuje pouze obhajobu, která již byla uplatněna v řízení před soudem I. a II. stupně a napadá skutkový základ rozhodnutí, jak stěžovatel činil i v podaném dovolání. Pročež navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 6. prosince 2006 vyjádřil přesvědčení, že v trestním řízení proti stěžovateli bylo postupováno plně v souladu se zákonem, ústavně zaručená práva obžalovaného byla respektována a k jejich porušení nedošlo. Dokazování proběhlo v rozsahu pro objasnění věci dostatečném, důkazy byly hodnoceny objektivně a meritorní rozhodnutí je jimi podloženo. Krajský soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů I. i II. stupně, v nichž je důkazní situace rozebrána. Ústavní stížnost je dle něj v tomto případě podána jen jako další opravný prostředek, z jehož podnětu by mělo být přezkoumáno rozhodnutí obecných soudů. Z toho důvodu navrhuje, aby Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že se otázkou správnosti právního posouzení skutku zabýval ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy, a shledal, že tento skutkový stav naplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Mimo rámec zákonného dovolacího důvodu byly námitky proti tomu, že soudy ve skutkových zjištěních ohledně rychlosti jízdy obviněného vycházely z posudku znalce Ing. J. Š. a nikoliv z posudku znalce Ing. A. Ž. Proto se těmito námitkami, směřujícími ke změně skutkového základu rozhodnutí soudů, Nejvyšší soud ČR dále nezabýval. Dle jeho názoru však právo na spravedlivý proces ani jiné garantované základní právo nebylo v případě stěžovatele porušeno. Okresní soud v Příbrami v odůvodnění svého rozsudku podrobně vysvětlit obsah posudků obou znalců, zaznamenal, v čem se shodují a v čem rozcházejí, a pokud svá skutková zjištění nakonec opřel o posudek znalce Ing. J. Š., učinil tak po zevrubném hodnocení obou posudků, přičemž přihlédl k tomu, že východiskem posudku znalce nebyly jen údaje vyplývající z tachografického kotouče, ale i poznatky ohledně poškození vozidla, stavu místa po nehodě, kde bylo poškozené zábradlí, vyvrácený strom, poškozené karoserie vozidla, deformace víka zavazadlového prostoru, vytržení sedaček z podlahy atd. (viz. str. 5 odůvodnění rozsudku). Znalec Ing. J. Š. tedy evidentně vycházel z širšího okruhu konkrétně zjištěných skutečností, které umožňovaly spolehlivěji zjistit rychlost jízdy obviněného, než pouhý údaj z tachografického kotouče, o jehož spolehlivosti byly vážné pochybnosti. Proto Nejvyšší soud ČR navrhuje, aby stížnost byla zamítnuta, případně odmítnuta.
Ze spisu Okresního soudu v Příbrami, sp. zn. 3 T 45/2005, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 5. října 2005, č. j. 3 T 45/2005-208, uznán vinným trestným činem obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody na jeden rok podle §180 odst. 3 tr. zákona, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, podle §49 odst. 1 tr. zákona mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dva roky. Trestného činu se dle závěru soudu prvního stupně dopustil stěžovatel tím, že dne 19. listopadu 2004 ve 14. 10 hodin na silnici mezi obcemi Tušovice a Svojšice v okrese Příbram, jako řidič autobusu obsazeného 44 cestujícími, nepřiměřenou rychlostí projížděl levotočivou zatáčku na čerstvě zasněženém a chemicky neupraveném povrchu vozovky, čímž porušil povinnost stanovenou mu ustanovením §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., havaroval v pravém příkopu, kde narazil do stromu, a způsobil tak dvěma cestujícím osobám zranění, z nichž u jedné z nich šlo o zranění těžké. Stran nepřiměřené rychlosti stěžovatele v době nehody opřel soud prvního stupně své závěry o závěry znalce z oboru dopravy Ing. J. Š., přibraného orgány činnými v trestním řízení, který vyloučil, že by k nehodě došlo vlivem silného nárazového větru, jak tvrdila obhajoba. Znalec jako příčinu nehody zjistil, že stěžovatel vjel do zatáčky rychleji, než odpovídalo daným podmínkám. Soud nepovažoval za nutné vypracovávat ve věci revizní znalecký posudek, i když byly ve věci předloženy dva znalecké posudky, neboť znalci se na závěrech v podstatě shodli a tvrzený a druhým znaleckým posudkem Ing. A. Ž. akceptovaný vliv nárazového větru Ing. Š. dle soudu přesvědčivě vyloučil a vysvětlil.
K odvolání stěžovatele se věcí zabýval Krajský soud v Praze, jež usnesením ze dne 14. února 2006, č. j. 10 To 35/2006-231, odvolání stěžovatele zamítl. K jeho námitkám mj. uvedl, že v dané věci není sporu o tom, že obžalovaný (stěžovatel) řídil autobus obsazený 44 cestujícími a po průjezdu levotočivou zatáčkou havaroval v pravém příkopu, přičemž poškozené I. S. a E. Š. utrpěly zranění popsaná ve výroku napadeného rozsudku. Obžalovaný (stěžovatel) se po celou dobu hájil tím, že příčinou nehody nebyla jeho neopatrná a nepřiměřeně rychlá jízda, nýbrž náhlý poryv větru, což doložil znaleckým posudkem, který na jeho žádost zpracoval Ing. Ž. Okresní soud však postupoval správně, pokud této obhajobě neuvěřil a svá skutková zjištění opřel především o závěry znalce přibraného k posouzení věci orgány činnými v trestním řízení - Ing. Š. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že z toho, že ve věci byly podány dva znalecké posudky, jejichž zpracovatelé při řešení některých otázek došli k odlišným závěrům, nelze automaticky dovozovat potřebu vyžádání posudku revizního. I znalecké posudky totiž soud musí hodnotit jako každý jiný důkaz a s případnými odlišnými závěry se vypořádat. V posuzovaném případě se znalci neshodli jednak v tom, jakou rychlost měl autobus v okamžiku střetu a jednak v tom, jaký vliv mohl mít náraz větru na směr jízdy autobusu. K tomu je nutno uvést, že Ing. Ž. při hodnocení záznamu z tachografického kotoučku vycházel z toho, že tachografický přístroj nebyl přezkoušen (resp. neexistuje o tom záznam), proto rozmezí mezi minimální a maximální rychlostí v době nárazu stanovil velmi široce - od 26 do 44 km/hod. Naproti tomu Ing. Š. vycházel ze záznamu zachyceného na tachografickém kotoučku tak, jak je ve spise založen a jeho závěr, že v době nárazu se autobus pohyboval rychlostí 40 km/hod. odpovídá i dalším objektivním zjištěním. Z protokolu o nehodě a připojené fotodokumentace totiž vyplývá, že autobus poté, co vyjel z vozovky, nejprve přerazil jeden vzrostlý strom a i do dalšího pak narazil značnou silou, jak o tom svědčí poměrně masivní poškození jeho přední části. Navíc uvnitř autobusu došlo k vytržení předposledního dvousedadla na pravé straně z podlahy a ke zkroucení kovových držadel, kterými jsou sedadla upevněna k podlaze, u dalších celkem dvanácti dvousedadel. I z těchto skutečností je zřejmé, že rychlost autobusu v okamžiku, kdy vyjel mimo vozovku, nemohla být tak nízká, jak tvrdí obžalovaný (stěžovatel) a jak připouští Ing. Ž. ve svém posudku. Stejně tak znalec Ing. Š. v hlavním líčení přesvědčivě vysvětlil, proč ani náhlý poryv větru nemohl sám o sobě nehodový děj zapříčinit, byť nepochybně mohl jízdní vlastnosti autobusu ovlivnit. Lze jen dodat, že případný vliv větru musel obžalovaný (stěžovatel) pociťovat po celou cestu, a tomu tedy měl rychlost jízdy za daných nepříznivých podmínek (jel po úzké silnici pokryté zčásti rozježděným sněhem a očekával ho průjezd poměrně prudkou zatáčkou) přizpůsobit. Navíc rychlost větru 32 m.s-2, ze které Ing. Ž. vycházel, odpovídala maximálnímu nárazu, který byl ten den v nejbližší hydrometeorologické stanici zaznamenán, ovšem obecně měly nárazy větru rychlost podstatně nižší - mezi 15 až 20 m.s-2. Pokud jde o to, jakou nejvyšší rychlostí bylo možno za daných podmínek zatáčkou projet, oba znalci se v podstatě shodli, ovšem k námitkám podaného odvolání je nutno zdůraznit, že takovou mezní rychlost nelze v žádném případě považovat za bezpečnou. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že výhrady obžalovaného (stěžovatele) proti skutkovým závěrům okresního soudu nemohou obstát, neboť i podle jeho názoru bylo provedenými důkazy spolehlivě prokázáno, že nehodový děj zavinil výlučně obžalovaný (stěžovatel), který jako řidič autobusu nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu vozovky a povětrnostním podmínkám. Jeho jednání okresní soud po právní stránce v souladu se zákonem posoudil jako trestný čin obecného ohrožení podle §180 odst, 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákona, přičemž s důvody, které ho k takto použité právní kvalifikaci vedly, se i krajský soud ztotožnil.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 10. srpna 2006, sp. zn. 7 Tdo 885/2006, tak, že podané dovolání odmítl. Dle Nejvyššího soudu ČR závěr soudů prvního stupně i soudu odvolacího, že obviněný projížděl zatáčku nepřiměřenou rychlostí, byl založen na jejich zjištění, že bezpečnou rychlostí při průjezdu zatáčkou byla rychlost nejvýše 28 km/h, že rychlost jízdy obviněného těsně před nárazem byla nejméně 60 km/h a že k samotnému nárazu došlo v rychlosti 40 km/h. Z porovnání uvedených údajů vyplývá, že šlo o tak podstatné překročení bezpečné rychlosti, že úsudek o nepřiměřené rychlosti je plně podložený. V evidentní shodě tím pak je konstatování soudů, že obviněný porušil ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit mimo jiné povětrnostním podmínkám. Z tohoto hlediska v žádném případě nejde o nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho nejde ani o situaci, že by ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší soud ČR nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný napadal skutková zjištění soudů ohledně rychlosti jízdy, a to s odkazem na posudek znalce Ing. A. Ž., který v původním řízení sám předložil. V této části dovolání obviněný soudům vytýkal, že svá zjištění opíraly o posudek znalce Ing. J. Š. K tomu je třeba poznamenat, že soudy provedly důkaz oběma posudky, hodnotily je, postřehly rozdílnosti mezi nimi a v rámci jejich hodnocení vysvětlily, proč vycházely z posudku znalce Ing. J. Š. Námitky obviněného proti tomu, jak soudy hodnotily oba posudky, a proti tomu, že nakonec vycházely z posudku znalce Ing. J. Š., byly uplatněny mimo rámec zákonných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vymezen tak, že jde o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistil soud, a nikoli o právní posouzení skutku, který by měl být podle dovolatele zjištěn jinak. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je z hlediska důvodů koncipován tak, že nepřipouští, aby jeho cestou byl napadán skutkový základ rozhodnutí. Proto ta část dovolání, kterou obviněný pojal jako polemiku s tím, že soudy v rámci hodnocení důkazů došly k závěrům, vzhledem k nimž vzaly za podklad svých skutkových zjištění o rychlosti jízdy obviněného posudek znalce Ing. J. Š. a nikoli posudek znalce Ing. A. Ž., nekorespondovala s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nebyla pod něj podřaditelná. V důsledku toho neodpovídala ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v uvažované variantě se posuzovaného případu netýká, protože odvolání obviněného bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné po meritorním přezkoumání rozsudku postupem podle §254 odst. 1 tr. ř., a nikoli z procesních důvodů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě obecným soudům vytýká, že svá skutková zjištění opřely o znalecký posudek znalce přibraného orgány činnými v trestním řízení a nikoliv znalecký posudek předložený v řízení stěžovatelem, a ač mezi oběma znaleckými posudky existoval rozdíl v jejich závěrech a hodnocení, nepřikročily k vypracování revizního znaleckého posudku, jakož i to, že se nezabývaly jeho dalšími důkazními návrhy a v odůvodnění svých rozhodnutí se s touto skutečností řádně nevypořádaly.
Pokud jde o námitku první, konstatuje Ústavní soud, že ust. §110a trestního řádu po novele provedené zákonem č. 265/2001 Sb. umožňuje, aby v trestním řízení předložil znalecký posudek rovněž obviněný (ale i poškozený), a pro takovéto posudky zakládá procesní režim shodný s procesním režimem znaleckého dokazování orgánů činných v trestním řízení, na rozdíl od úpravy předchozí, dle níž se ke znaleckému posudku předloženému obviněným nebo poškozeným v řízení přistupovalo jako k listinnému důkazu. Postup předvídaný ust. §110a trestního řádu byl v daném případě beze zbytku dodržen - soud ke znaleckému posudku předloženému obhajobou přistupoval zcela stejně jako ke znaleckému posudku zpracovanému znalcem ustanoveným orgány činnými v trestním řízení. Rovnost obou důkazních prostředků, a tedy i rovné postavení obhajoby, bylo zcela respektováno. Z principu rovnosti zbraní však již nelze dovodit další požadavek stěžovatele, aby k oběma posudkům bylo přihlíženo stejně, i pokud se týče obsahové stránky. V trestním řízení platí zásada volného hodnocení důkazů a oba předložené posudky byly a jsou pouze dva z řady důkazů v řízení provedených, s jejichž obsahem nakládá soud v rámci jejich hodnocení podle své úvahy. To, zda jednomu z nich přiznal větší váhu a k závěrům druhého nepřihlédl, závisí pouze na jeho úvaze, byly-li zároveň dodrženy ostatní principy hodnocení důkazů, a pokud se s takovým postupem v rámci odůvodnění vydaného rozhodnutí vyrovnal. Stran namítaného neprovedení revizního znaleckého posudku konstatuje Ústavní soud shodně se soudem odvolacím, že ne každý rozpor zjištěný mezi závěry dvou v řízení provedených znaleckých posudků musí nutně vést k potřebě zpracování znaleckého posudku revizního. Vypořádá-li se soud s rozdíly mezi závěry posudků jiným způsobem a řádně si takový postup odůvodní, nejde o postup v rozporu s trestním řádem nebo principy spravedlivého procesu. Odůvodnění jeho postupu je totiž přezkoumatelné beze zbytku v další instanci soudního řízení o opravných prostředcích. I zde totiž platí princip, dle nějž soud provede jen ty důkazy, které jsou nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci. Má-li soud skutkový stav za zjištěný v dostatečném rozsahu pro své rozhodnutí, není povinen provádět důkaz revizním znaleckým posudkem a odstraňovat jím rozpory znaleckých posudků, jež má k dispozici, jde-li to učinit jinak. Zda přitom v řízení potřeba revizního znaleckého posudku vyšla najevo, zjišťoval okresní soud tím, že oba znalce v hlavním líčení k rozporům mezi závěry jejich posudků vyslechl. Ze skutečnosti, že další znalecké dokazování za potřebné nepovažoval, a přiklonil se k závěrům znaleckého posudku zpracovaného jedním ze znalců, který důvod rozporů závěrů obou posudků popsal a své závěry si odůvodnil, nelze přitom dovodit, že v řízení došlo k porušení principu rovnosti zbraní.
Stran námitky druhé, tj. že obecné soudy neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, ani se nevypořádaly s jejich odmítnutím, poukazuje Ústavní soud na svou dosavadní judikaturu. Z jeho rozhodování je přitom zřetelné, že samotná skutečnost, že obecný soud nevyhoví návrhu účastníka řízení na provedení důkazu, takové nepředstavuje porušení základních práv a svobod (ustanovení §215 odst. 2 trestního řádu, na který stěžovatel poukazuje, nelze vykládat tak, že soud je za každých okolností, nejedná-li se o některou z tam uvedených výjimek, povinen návrhu na provedení důkazu vždy vyhovět). Soud ale musí dostát své povinnosti o podaném návrhu rozhodnout a svůj postup adekvátně odůvodnit; je proto vyloučeno, aby ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm - ve vztahu k jeho odmítnutí - nebyla zmínka žádná nebo jen okrajová či obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, usn. č. 1, vč. nálezů, na které toto usnesení odkazuje). Příslušné zdůvodnění musí být řádné, tj. srozumitelné a s pravidly logiky souladné (formální hledisko), navíc musí být soudem uplatněny ústavně relevantní důvody/argumenty (materiální hledisko), jak je vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, č. 26).
V posuzované věci však stěžovatel navrhl doplnění dokazování pouze o důkaz jediný, jak je patrno z obsahu spisu, jímž byl právě revizní posudek. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se však, jak již bylo uvedeno, s nadbytečností takového kroku dle názoru Ústavního soudu vypořádaly dostatečným způsobem.
Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, nalézací soud provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Shodný závěr lze učinit i ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího.
Ústavní soud neshledává ani pochybení Nejvyššího soudu ČR při hodnocení přípustnosti dovolání, neboť je zcela zřetelné, že stěžovatel neakceptuje skutková zjištění soudu nalézacího a soudu odvolacího a jeho uplatněné námitky se týkají nikoliv právního posouzení, nýbrž hodnocení skutkového. Postup Nejvyššího soudu ČR a jeho, v napadeném rozhodnutí, vyslovený právní názor má Ústavní soud za správný a zcela souladný s požadavkem čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch ve věci či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Ústavní soud tak dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu ČR nedošlo k zásahu do namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a že jeho ústavní stížnost je návrhem, který je zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jej proto odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu