ECLI:CZ:US:1998:3.US.87.97
sp. zn. III. ÚS 87/97
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.T., zastoupeného JUDr. M. N., advokátkou Advokátní kanceláře v H., proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp. zn. 2 Kzt 242/97, ze dne 26. 2. 1997, a rozhodnutím Police ČR, Okresního ředitelství Karviná, sp. zn. ORKA 1032/KS-2-96, ze dne 14.1.1997, o odnětí věci a o nařízení prohlídky jiných prostor, za účasti Policie ČR, Okresního ředitelství v Karviné a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Karviné, jako vedlejšího účastníka, takto:
Usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě, sp.
zn. 2 Kzt 242/97, ze dne 26. 2. 1997, se zrušuje.
Usnesení Policie ČR, Okresní ředitelství Karviná, sp. zn.
ORKA 1032/KS-2-96, ze dne 14. 1. 1997, se zrušuje.
Rozhodnutí Policie ČR, Okresní ředitelství Karviná, sp. zn.
ORKA 1032/KS-2-96, ze dne 14. 1. 1997, o nařízení prohlídky
jiných prostor, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá
zrušení shora označených rozhodnutí orgánů veřejné moci
a stanovení povinnosti policejnímu orgánu vydat mu osobní
motorové vozidlo Mercedes Benz 200 E SPZ: KIK 38-88 do tří dnů od
vykonatelnosti nálezu, a to ve stavu ke dni odnětí a v místě
odnětí. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že na
základě kupní smlouvy ze dne 2.12.1991, uzavřené s J. K. jako
prodávajícím, nabyl do bezpodílového spoluvlastnictví osobní
motorové vozidlo Mercedes Benz 200E shora uvedené značky. Od
prodávajícího k tomuto vozidlu obdržel originální klíče od
vozidla a všechny potřebné doklady včetně originálního
technického průkazu. Dne 7.1.1992 bylo vozidlo zaevidováno
Dopravním inspektorátem Policie ČR v Karviné a uživatelkou
v technickém průkazu k vozidlu byla zapsána jeho manželka D.T.
a vozidlu bylo nově přidělena SPZ. Vozidlo jako vlastník řádně
užíval pro své osobní a podnikatelské účely až do doby, kdy došlo
k podle jeho názoru protiústavnímu zásahu orgánu veřejné moci.
Dne 14.1.1997 mu bylo bez udání důvodu uvedené vozidlo odebráno
a další dispozice s ním mu byla znemožněna. Tento zásah byl
policejním orgánem následně odůvodněn vydáním usnesení o odnětí
věci ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 trestního řádu. Proti
tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, který byl
usnesením krajského státního zástupce v Ostravě, sp. zn. 2 Kzt
242/97, ze dne 26.2.1997, jako nedůvodný zamítnut. Tímto zásahem
orgánu veřejné moci byl pak podle jeho názoru porušen čl. 11
odst. l a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina"), který stanoví oprávnění každého vlastnit majetek,
přičemž vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je
možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
V daném případě veřejný zájem dán nebyl a omezení vlastnického
práva nebylo provedeno na základě zákona. Za veřejný zájem nelze
podle stěžovatele považovat policejním orgánem tvrzené šetření ve
věci trestného činu dle ustanovení §148 trestního zákona, neboť
takovéto šetření není prováděno dle zákona - trestního řádu
- a není tedy splněna podmínka probíhajícího trestního řízení,
která je podstatnou pro oprávnění k postupu dle ustanovení §79
trestního řádu. Navíc není splněna ani další podmínka pro
takovýto postup, tj. aby se jednalo o věc důležitou pro trestní
řízení. Za takovou věc nelze považovat věc jakoukoliv a ani důvod
této důležitosti za jakýkoliv, ale musí se jednat o takový důvod,
bez nějž by další trestní řízení nebylo možné, nebo by bylo možné
pouze s velkými obtížemi. V trestní věci podle §148 trestního
zákona není proti jeho osobě vedeno trestní stíhání, ani být
vedeno nemůže, neboť nebyl účastníkem celního řízení,
a vlastnictví k předmětnému autu nabyl na území České republiky,
od českého občana a s doklady potvrzujícími řádnou evidenci
vozidla na našem území. Není také vedeno ani trestní řízení proti
účastníku celního řízení, který je z celních dokladů policejnímu
orgánu znám, a takové řízení není vedeno ani proti předchozím
vlastníkům vozidla. Pro zásah orgánů veřejné moci do jeho
vlastnického práva podle stěžovatele nepostačuje pouze objektivně
ničím nepodložené tvrzení informačního orgánu policie, označeného
jako Interpol, o údajně existujícím nároku jiné osoby k věci
v jeho vlastnictví. Pokud se jiná osoba tvrzeného vlastnictví
domáhá, je oprávněna volit postup v rámci občanskoprávního
řízení. Orgán veřejné moci není oprávněn do takového
soukromoprávního vztahu žádným způsobem zasahovat. Uvádí dále, že
orgán veřejné moci navíc svým zásahem omezil jeho vlastnictví
k dalším věcem, které vůbec v pravomocném rozhodnutí o odnětí
věci nebyly uvedeny - jde o příslušenství osobního vozidla v jeho
vlastnictví. Stěžovatel dále uvádí, že policejní orgán svým
postupem, který nemá oporu v zákoně, porušil také čl. 12 Listiny,
neboť provedl prohlídku jiných prostor, kterou lze vykonat pouze
ve výjimečných případech tehdy, je-li důvodné podezření, že se
v těchto prostorách nachází věc nebo osoba důležitá pro trestní
řízení. Předmětné motorové vozidlo v okamžiku provedení prohlídky
takovouto věci nebylo, ani být nemohlo, neboť nebylo vedeno
trestní řízení podle trestního řádu, o čemž svědčí i to, že
policejní orgán ve svém rozhodnutí nebyl schopen specifikovat
smysl a rozsah důležitosti věci ve vlastnictví stěžovatele pro
takové řízení. Svůj postup policejní orgán označil jako příkaz
k prohlídce jiných prostor, a takového rozhodnutí je
nepřezkoumatelné a neurčité pro nesrozumitelnost. Jak dále
stěžovatel uvádí, bylo jeho základní právo dotčeno také postupem
krajského státního zástupce v Ostravě, který svým usnesením
zamítl jeho stížnost proti postupu policejního orgánu, aniž se
zabýval vznesenými námitkami, neposkytl tak stěžovateli ochranu
jeho vlastnického práva a svým postupem porušil čl. 36 Listiny.
V doplnění své ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu došlé dne
23.12.1997, pak stěžovatel upozorňuje na to, že svým jménem si
vyžádal u výrobce vozidel Mercedes Benz prostřednictvím smluvního
prodejce zhotovení klíče k vozidlu s uvedením jeho čísla A 000
760 25 06. Výrobcem mu byl klíč zhotoven a prostřednictvím
objednatele doručen. S ohledem na způsob prodeje a evidenci
vozidel uvedené tovární značky stěžovatel dovozuje, že by nebylo
možné, aby uvedeným způsobem obdržela originální klíč k vozidlu
jiná osoba, než ta, která je v evidenci výrobce vedena jako
oprávněný vlastník. Tato skutečnost podle něj svědčí také o tom,
že nikdy od původní montáže u výrobce na uvedeném vozidle nedošlo
k výměně zámku dveří, vozidlo nebylo nikdy otevřeno násilím,
a tedy nebylo původnímu vlastníku odcizeno. Poukazuje také na to,
že vozidla tovární značky Mercedes Benz mají vždy průvodní
listinu s vozidlem, tzv. servisní knížku, která mimo evidence
provádění servisních oprav obsahuje rovněž tzv. průvodní kartu
vozidla, ve které jsou uvedena všechna technická data vozidla,
a bez této karty by nemohl držitel vozidlo užívat, pokud by nebyl
jeho vlastníkem a jako takový veden v příslušné evidenci výrobce
vozidel Mercedes Benz, neboť uvedená karta slouží vždy k ověření
vlastnictví v případě potřeby oprav vozidla, reklamací apod.
Kdyby stěžovatel nebyl oprávněným vlastníkem vozidla, nemohl by
mít kartu v držení stejně tak, jako má v držení všechny jiné
doklady související s vlastnictvím každého motorového vozidla.
V tomto doplňku stížnosti stěžovatel také pro informaci dodal, že
ode dne odnětí vozidla je toto stále policií odstaveno a do
podání doplňku ústavní stížnosti s ním nebyly prováděny žádné
úkony, které by měly osvědčit například původ vozidla apod.
Rovněž tato skutečnost svědčí o ryze účelovém postupu orgánu
státní moci, který protizákonným a protiústavním způsobem omezil
jeho vlastnické právo pouze z fiktivně a účelově stanovených
důvodů, které žádným způsobem policie dále neprošetřuje.
Policie České republiky, Okresní ředitelství v Karviné, jako
účastník řízení, ve svém písemném vyjádření k obsahu ústavní
stížnosti uvádí, že předmětné vozidlo bylo dle dokladů Celního
úřadu Ostrava vycleno dne 31.12.1991 na základě předložené
faktury neustanovené italské firmy ze dne 14.12.1991 na částku ve
výši 10.000,- DM, kde jako kupující je uveden L.P. K vyclení bylo
přiloženo čestné prohlášení o překroční státní hranice SRN
v Rozvadově dne 15.12.1991, kontrola vozidla na STK v Žilině byla
provedena ne 6.1.1992 a téhož dne bylo vozidlo zapsáno do
evidence motorových vozidel na Dopravním inspektorátu Ostrava,
kde téhož dne byla podána žádost o provedení změny na nového
majitele D.T. Dne 14.1.1997, před odnětím vozidla orgány Policie
ČR, byl proveden zápis o výpovědi stěžovatele, v němž tento
uvedl, že auto zakoupil v listopadu 1991 na území naší republiky,
avšak k nákupní ceně a osobě prodávajícího se odmítl vyjádřit.
V rámci stížnosti ze dne 14.1.1997 zaslal pak kopii kupní smlouvy
mezi A.C. a D.D. ze dne 4. 11. 1991. Samotné šetření k okolnostem
dovozu vozidla bylo započato na základě porovnání dokladů
s Celním úřadem Ostrava a Dopravním inspektorátem Ostrava, kdy
při vyclení vozidla je uveden rok výroby 1987 a při přihlášení
vozidla do evidence je uveden rok výroby 1991. Šetření bylo
započato na základě vlastního zjištění pracovníků kriminální
policie Okresního ředitelství Karviná, protože bylo důvodné
podezření, že u vozidla byl záměrně změněn rok výroby za účelem
snížení celních poplatků a bylo zde také podezření, že se ve
skutečnosti jedná o jiné vozidlo než to, které bylo přihlášeno na
dopravním inspektorátě. Z těchto důvodů byl prověřen rok výroby
automobilu v databázi Mercedes Benz Bohemia, s.r.o., Praha a dále
bylo vyžádáno prověření vozidla v zahraniční cestou Interpolu
Praha a byly provedeny zápisy o výpovědi s L.P. a D.T. D. T.
k věci po poučení odmítla vypovídat, L.P. sdělil, že o dovoz
vozidla na své jméno byl požádán mužem, na jehož manželku byl
následně proveden přepis automobilu, firma Mercedes Benz Bohemia
potvrdila rok výroby 1991 a Interpol Praha sdělil, že automobil
byl dne 4.10.1991 odcizen v Itálii, a poškozený v případě
nalezení vozidla požádal o navrácení. Po seznámení se se
zjištěnými skutečnostmi bylo dne 14.1.1997 přistoupeno k úkonu,
který má povahu neodkladného úkonu, a v souladu s trestním řádem
byl stěžovatel vyzván k vydání automobilu a poté, co této výzvě
nevyhověl bylo vozidlo se souhlasem Okresního státního
zastupitelství v Karviné ve smyslu §79 odst. l trestního řádu
odňato. V rámci policejního šetření nebyl zjištěn žádný jiný
předchozí vlastník, neboť L. P. ani D.D. vozidlo nikdy fyzicky
nevlastnili a A.C., který byl označován za původního majitele,
dle sdělení Interpolu Řím nebyl ztotožněn a u poškozené italské
firmy není znám. Rovněž tak nebylo zjištěno, která osoba fyzicky
automobil na naše území přes hraniční přechod v Rozvadově
přivezla.
Krajská státní zástupkyně v Ostravě k obsahu ústavní
stížnosti uvádí, že 26.2.1997 byla stížnost stěžovatele proti
shora označeným rozhodnutím policejních orgánů dle §148 odst.
1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná, neboť
z příslušné zprávy Interpolu Praha vyplynulo, že předmětné
vozidlo bylo dne 4.10.1991 odcizeno v Itálii ke škodě firmy SRL
C. S. Za této situace se zcela nepochybně jednalo o věc důležitou
pro trestní řízení například pro vyčíslení škody apod. Námitka
stěžovatele, že se jednalo o neoprávněný zásah do jeho
vlastnického práva, podle tohoto účastníka řízení neobstojí, když
stěžovatel vlastnictví k uvedenému vozidlu nemohl nabýt, neboť
zmíněné vozidlo bylo skutečnému majiteli odcizeno. Ochrany
vlastnického práva se tak domáhá osoba, která ve skutečnosti
vlastníkem vozidla není. K porušení trestního řádu ani Listiny
v dané trestní věci ze strany krajského státního zastupitelství
nedošlo, neboť podaná stížnost byla bezodkladně zamítnuta
z důvodů přesně specifikovaných v odůvodnění zamítavého usnesení.
Poté byly spisové materiály ihned zaslány Okresnímu státnímu
zastupitelství v Karviné k dalšímu opatření, když dohled nad
postupem orgánů Policie ČR již krajské státní zastupitelství
nevykonává. Pokud pak nastaly případné průtahy v následném
vyšetřování celého případu a nedošlo eventuálně k příp. vrácení
osobního vozidla ve smyslu §80 odst. 1 trestního řádu, padá celá
odpovědnost za další postup na orgány Policie ČR a nikoliv na
Krajské státní zastupitelství v Ostravě, jež o podané stížnosti
rozhodlo neodkladně při respektování jednotlivých ustanovení
trestního řádu.
Ze spisu Policie ČR Okresního ředitelství Karviná, sp. zn.
ORKA 1032/KS-2-96, bylo zjištěno, že dne 14.1.1997 nařídil
policejní orgán PČR Okresního ředitelství v Karviné podle §83a
odst. l trestního řádu, se souhlasem okresního státního zástupce,
prohlídku jiných prostor objektu garáže č. 1415 na ulici D. v B.,
jejímž majitelem je stěžovatel, a to s odůvodněním, že policejní
orgán II. odd. SKP Okresního ředitelství PČR Karviná provádí
šetření ve věci podezření ze spáchání trestního činu zkrácení
daně, poplatku, a podobné dávky dle §148 trestního zákona.
V rámci provedeného šetření byl prověřen původ předmětného
motorového vozidla, evidovaného Dopravním inspektorátem Karviná
pod SPZ KIK 38-88 na osobu D. T. Na základě zprávy Interpol Praha
bylo zjištěno, že uvedené vozidlo bylo dne 4.10.1991 odcizeno
v Benátkách ke škodě firmy SRL C. S., a v Itálii je evidováno
jako odcizené. V dané věci, jak se dále v odůvodnění příkazu
k prohlídce jiných prostor uvádí, je tedy prokázáno, že vozidlo,
které v současné době užívá stěžovatel a je zaparkováno v objektu
jeho garáže, pochází z trestné činnosti. Protože stěžovatel
odmítl zpřístupnit objekt garáže a odmítl vozidlo vydat, byla
nařízena prohlídka objektu garáže, neboť je důvodné podezření, že
v objektu jsou věci důležité pro trestní řízení. V podstatě
s tímtéž odůvodněním bylo téhož dne vydáno tímtéž policejním
orgánem usnesení o odnětí předmětného vozidla stěžovateli, jako
věci důležité pro trestní řízení podle §79 odst. l trestního
řádu, když stěžovatel k výzvě na vydání věci uvedl, že vozidlo
nevydá proto, že je v dobré víře zakoupil v listopadu 1991 na
našem území od našeho občana a tudíž se cítí v plné míře
vlastníkem vozidla. Stížnost stěžovatele proti usnesení o odnětí
věci byla pak podle §148 odst. l písm. c) trestního řádu
zamítnuta usnesením krajského státního zástupce ze dne
26.2.1997, když tento, jak je patrno z odůvodnění tohoto
usnesení, považoval za doloženo, že motorové vozidlo bylo dne
4.10.1991 odcizeno v Itálii ke škodě firmě SRL C. S. Spisový
materiál, který byl obstarán před vydáním uvedených rozhodnutí,
obsahuje kromě celních dokladů také žádost ze dne 11.11.1996,
šetření provádějícího policejního orgánu v Karviné, adresovanou
Národní ústředně ČR Interpolu Praha, o prověření předmětného
vozidla v evidenci odcizených vozidel v zahraničí. Na tuto žádost
reagoval Interpol Praha přípisem ze dne 12.12.1996, k němuž
přiložil zprávu Interpolu Praha ze dne 17.4.1992, v níž se uvádí,
že Interpol Řím informoval o tom, že A.C. není vlastníkem
zmíněného auta a italská strana žádá o ověření informací, které
poskytli, a o poskytnutí kopií dokumentů předložených C.,
fotografie a otisky prstů, aby mohla být ověřena jeho totožnost,
a zároveň požaduje informace o autě, kde je v současné době,
v jakém stavu a jak bylo objeveno. Požadavek na zajištění vozidla
nebyl tehdy policejním orgánem akceptován a Interpolu Praha bylo
sděleno, že věc má být zajištěna cestou právní pomoci
prostřednictvím státního zastupitelství České republiky
a italských orgánů, které vydají příkaz k zajištění vozidla. Dále
z dokladů ve spise založených je patrno, že jako účastník celního
řízení, týkajícího se předmětného automobilu, je veden L.P.,
o jehož výpovědi se zmiňuje vyjádření účastníka řízení Policie ČR
Okresního ředitelství v Karviné.
Celní úřad v Ostravě dne 10.12.1997 k žádosti Ústavního
soudu sdělil, že neprováděl šetření se stěžovatelem ve věci
podezření ze spáchání trestného činu podle §148 trestního zákona
v souvislosti s dovozem předmětného vozidla.
Ústavní soud se snažil prostřednictvím Národní ústředny
Interpol zjistit, zda v Itálii bylo ve věci odcizení vozidla ke
škodě firmy SRL C.S. zahájeno trestní stíhání, resp. zda je
vedeno trestní řízení, případně, zda o zajištění vozidla požádaly
italské vyšetřovací orgány v rámci mezinárodní pomoci ve věcech
trestních. Tento dotaz do dnešního dne nebyl zodpovězen, jak
plyne ze zprávy Interpolu Praha, proto, že Interpol Řím na jeho
žádost o sdělení uvedených údajů dosud nereagoval.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného
spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Aby mohl
posoudit, zda došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených
práv, musel se Ústavní soud především zabývat otázkou, zda zásah
policejních orgánů, spočívající v odnětí věci a nařízení
a provedení prohlídky jiných prostor, byl či nebyl legitimní.
Při řešení této otázky bylo třeba se zabývat tím, zda odnětí
vozidla stěžovatele bylo možno provést jako tzv. neodkladný úkon
ve smyslu ustanovení §160 odst. 2 trestního řádu. Definici
neodkladného úkonu podává ustanovení §160 odst. 4 trestního
řádu. Podle jeho prvé věty jde o takový úkon, který vzhledem
k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty nesnese z hlediska
účelu trestního řízení odkladu na dobu než bude zahájeno trestní
stíhání podle §160 odst. l trestního řádu. Jakkoliv je obecně
možno připustit odnětí věci formou neodkladného úkonu, je třeba
povahu úkonu jako úkonu neodkladného - hranici jeho neodkladnosti
- nepochybně posuzovat vždy podle okolností konkrétního případu.
Je tedy třeba vážit, a to zejména při takovém úkonu jako je
odnětí věci, jímž může být zasaženo do vlastnického práva osoby,
které se věc odnímá, zda konkrétní úkon splňuje podmínky
neodkladnosti, a to také ve vztahu k osobě, jíž se týká. Zároveň
je třeba mít na paměti, že takový úkon je možno učinit pouze
v případě aktuálního nebezpečí možnosti jeho zmaření, zničení
nebo ztráty, a dále vazbu takového úkonu na účel trestního
řízení, jakož i nezbytnost určité časové návaznosti tohoto úkonu
na zahájení trestního stíhání. Právě s ohledem na okolnosti
daného případu, tak jak vyplynuly z obsahu připojeného spisu,
tedy i s přihlédnutím k tomu, že doposud nedošlo k zahájení
trestního stíhání, má Ústavní soud za to, že podmínky ustanovení
§160 odst. 2 a 4 trestního řádu pro provedení neodkladného úkolu
nebyly dány, když příkaz k odnětí věci byl vydán v rámci šetření
prováděného policejním orgánem k trestnému činu podle §148
trestního zákona, přitom stěžovatel účastníkem celního řízení
nebyl (ze spisu neplyne ani to, že by bylo zahájeno trestní
řízení proti L.P., který figuroval na celních dokladech jako
dovozce auta), nehledě k tomu, že vozidlo bylo a je řádně
evidováno v evidenci motorových vozidel, z níž lze držitele
vozidla kdykoliv zjistit. K provedení odnětí věci jako
neodkladného úkonu na základě informace Interpolu o odcizení
vozidla v cizině, by byl policejní orgán oprávněn pouze v takovém
případě, že by na území ČR bylo zahájeno trestní stíhání ve věci
odcizení vozidla, anebo na základě dokladu o zahájení trestního
stíhání v zahraničí, a dále, že o zajištění vozidla požádaly
zahraniční vyšetřovací orgány v rámci mezinárodní pomoci ve
věcech trestních. Takové doklady však připojený spis neobsahuje.
Totéž, co bylo shora uvedeno v poměru k odnětí věci formou
neodkladného úkonu, platí pak v daném případě obdobně i v poměru
k příkazu k provedení prohlídky jiných prostor, když v tomto
směru lze odkázat také na stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené
v nálezu, sp. zn. III. ÚS 287/96, o restriktivní interpretaci
zákonem stanovených podmínek přípustnosti domovní prohlídky
a jiných prostor.
Z uvedených důvodů, z nichž je patrno, že v daném případě
nebyly splněny zákonné podmínky pro odnětí věci formou
neodkladného úkonu, je tedy třeba učinit závěr, že postupem
policejních orgánů a napadenými rozhodnutími došlo k porušení
ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle něhož státní moc slouží
všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích
a způsoby, které stanoví zákon, jakož i k zásahu do vlastnického
práva stěžovatele k věcem, u nichž je jeho vlastnictví
nepochybné, tj. k věcem, které sám zakoupil a jako příslušenství
osobního vozidla užíval. Toto porušení nebylo pak odstraněno ani
následně Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě, které tím,
že neposkytlo dostatečnou ochranu práv stěžovatele, porušilo čl.
36 odst. l Listiny. Proto byla napadená rozhodnutí Ústavním
soudem podle §82 odst. 1 a 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.
zrušena, aniž se Ústavní soud zabýval dále otázkou zásahu do práv
stěžovatele v poměru k automobilu samému. Postavit otázku
vlastnického práva stěžovatele k automobilu najisto, aniž to
učinily před ním k řešení této otázky povolané soudy obecné,
Ústavní soud nemohl. K tomu, aby mohl učinit závěry shora
uvedené, mohl totiž vystačit s tím, že za stavu, kdy stěžovatel
předložil kupní smlouvu, uzavřenou s J.K., a auto nerušeně držel
a užíval od počátku roku 1992 do jeho odnětí v lednu 1997,
vycházel z domněnky, že stěžovatelova držba tohoto auta je
oprávněná, když zatím zákonem předpokládaným způsobem nebyl
prokázán opak. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřovala
proti rozhodnutím policejních orgánů, nemohl Ústavní soud, a to
s ohledem na ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993
Sb. - jakkoliv se jedná o rozhodnutí svého druhu - vyhovět
ústavní stížnosti v té části, jíž se stěžovatel domáhal stanovení
povinnosti policejnímu orgánu vydat mu předmětný automobil,
nehledě k tomu, že tato povinnost vyplývá pro policejní orgán ze
samotného faktu zrušení jeho rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. května 1998