ECLI:CZ:US:2004:3.US.88.04
sp. zn. III. ÚS 88/04
Usnesení
III. ÚS 88/04
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Mgr. T. A., 2. Mgr. J B., 3. Ing. M. B., 4. Mgr. Z. B.,5. Mgr. V. Č.,6. Ing. L. D., 7. Ing. L. F., 8. Mgr. O. F., 9. Mgr. M. H.,10. Mgr. M. H.,11. Ing. V. Ch.,12. Mgr.V. Ch., PhD., 13. Mgr. O. J. 14. Mgr. T. K. 15. Mgr. M. K.,16. Ing. J. K., 17. Mgr. J. K., 18. JUDr. V. L., 19. T. L., 20. Ing. J. M., 21. Mgr. J. M., 22. Mgr. P. M., 23. Bc. M. M., 24. Mgr. J. M. 25. Mgr. P. N., 26. Ing. R. P., 27. Ing. F. P., PhD., 28. Mgr. J. P. 29. Ing. T. P., 30. Ing. L. R., 31. Mgr. J. R. 32. Mgr. M. S. 33. J. S., 34. Mgr. P. S.35. Mgr. Š. S., 36. Mgr. T. S., 37. Ing. V. Š. 38. Ing. M. Š., 39. Mgr. J. Š.a 40. Mgr. A. T. všech zastoupených JUDr. A. Z.advokátem za účasti České republiky - Ministerstva obrany, proti stanovení služného podle §76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, ve spojení s nařízením vlády č. 39/2002 Sb., kterým se upravuje výše služného vojáků v základní nebo náhradní službě a vojáků v záloze povolaných na vojenské cvičení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají ochrany před "jiným zásahem" orgánu veřejné moci. Za takový zásah považují vyplácení služného ve výši, která podle jejich názoru porušuje jejich základní práva zakotvená v čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 9 odst. 2, čl. 10 a čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 3 a čl. 4 ve spojení s čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatelé obsáhle rozvádějí důvody své ústavní stížnosti, které spočívají v tom, že jako vojáci základní služby dostávali služné ve výši, která byla stanovena podle §76 odst. 5 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze nařízením vlády č. 39/2002 Sb., kterým se upravuje výše služného vojáků v základní nebo náhradní službě a vojáků v záloze povolaných na vojenské cvičení. Podle jejich názoru je rozsah služného ve zjevném nepoměru k odměně poskytované zaměstnancům podle pracovněprávních předpisů. Dále byla stěžovatelům poskytována naturální plnění jako strava, ubytování, vojenská výstroj, zde však tvrdí, že většina naturálních plnění pouze umožňuje výkon služby, aniž by se jednalo o kompenzaci nedostatečné odměny za práci. Zdůrazňují, že v roce 2003, kdy byli odvedeni, byla povolána pouze polovina odvedenců, celkově pak pouze 11 % mužů daného odvodního ročníku. Pravidla výběru jsou podle jejich názoru vágní a ve značné míře se jedná o libovůli státního orgánu. Povolanci jsou přitom omezeni ve svých základních právech a svobodách na rozdíl od těch, kteří nebyli povoláni. Takové osoby, pokud vykonávají práci v závislém poměru, mají nárok na odměnu ve výši alespoň minimální mzdy. Povolané polovině však jakákoli kompenzace poskytnuta není, přičemž je narušován princip proporcionality, když je zde nepoměr mezi nepřiměřenou pracovní zátěží a úrovní přiznané odměny a náhrady hotových výdajů. K tomu uvádějí, že odměna za jejich práci je dokonce čtyřikrát nižší než je úroveň odměny za práci vykonávanou osobami odsouzenými k výkonu trestu odnětí svobody. Voják základní služby je tak nedostatečně zabezpečen, obtížně hradí dopravu, některé potřeby si hradí sám a je někdy odkázán na dary, úspory, což lze hodnotit jako porušení čl. 10 Listiny (ochrana důstojnosti) a čl. 3 Úmluvy (zákaz ponižujícího zacházení). Stát nutí vojáky pracovat, aniž by tím získávali prostředky pro své životní potřeby (porušení čl. 26 odst. 3 Listiny).
Na tomto základě se stěžovatelé domnívají, že výše služného je v rozporu s Listinou a Úmluvou. Ústavní soud by měl proto zrušit příslušnou část zákona a nechat na zákonodárci, aby stanovil odpovídající výši služného. Protože by se však tato nová úprava stěžovatelů již nedotkla, stěžovatelé žádají, aby jim Ústavní soud přiznal právo na vyplacení částky, která odpovídá výši minimální mzdy jako nejnižší přijatelné odměny, kterou zná náš právní řád za práci vykonávanou v závislém poměru. Stěžovatelé tvrdí, že v dané věci neexistují procesní prostředky, které by jim zákon ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") poskytoval. Ve věci vyplácení služného se nevydávají žádná rozhodnutí. Nicméně z opatrnosti stěžovatelé podali žalobu k soudu, kde byla v prvním stupni zamítnuta s odůvodněním, že podle zákona takový nárok nemají. O odvolání dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. V této souvislosti uvedli, že soudní řízení nelze považovat za účinný prostředek ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Obecný soud ani nemá možnost napravit porušení jejich práv, neboť jeho rozhodnutí by nemělo za stávajícího stavu zákonnou oporu. Současně poukázali na nejednotnou judikaturu obecných soudů při přezkoumávání nároků vyplývajících ze služebních poměrů. V některých rozhodnutích Nejvyššího soudu bylo o takových nárocích rozhodnuto, v jiných byl vysloven nedostatek pravomoci obecných soudů k jejich projednávání. Proto stěžovatelé jednání účastníka považují za "jiný zásah", jehož náprava není možná jinak než ústavní stížností.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení, za kterého byla stěžovateli označena Česká republika - Ministerstvo obrany. Ve smyslu §3 odst. 6 zákona č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, a §7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku ČR a jejím zastupování v právních vztazích, se za takto označeného účastníka vyjádřil Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany. V obsáhlém podání zdůraznil, že v daném případě se jedná o plnění jedné ze základních povinností občanů vůči státu, přičemž tato služba nemá charakter závislé činnosti srovnatelné s plněním pracovních úkolů podle zákoníku práce. Služné a naturální a peněžitá plnění poskytovaná vojákům základní služby proto nemají charakter odměny za práci. Stejně tak se účastník neztotožnil s názorem, že při povolávání k výkonu základní služby docházelo k porušení rovnosti v důstojnosti a právech. Poukázal přitom na tu okolnost, že stejně by bylo možno tvrdit, že diskriminujícím jednáním by bylo naopak nepovolání některých skupin odvedenců. Dále účastník upřesnil některá tvrzení stěžovatelů ohledně naturálních plnění a poukázal rovněž na potřebu proporcionality s ohledem na ekonomické možnosti státu. Ústavní stížnost navrhl zamítnout.
Ústavní soud nejdříve posoudil podmínky, jejichž splnění je nezbytné pro řízení ve věci ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána prostřednictvím právního zástupce v souladu se zákonem o Ústavním soudu. Pokud jde o posouzení včasnosti jejího podání podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, musel Ústavní soud tuto otázku ponechat otevřenou, neboť odpověď na ni byla možná jen cestou meritorního řešení ústavní stížnosti. Pokud by se totiž Ústavní soud přiklonil k tvrzení stěžovatelů, že v dané věci neexistuje žádný procesní prostředek, který jim zákon k ochraně jejich základních práv a svobod poskytuje, byla by ústavní stížnost podána opožděně. Stěžovatelé totiž nastoupili k výkonu základní vojenské služby dne 1. 4. 2003 (s výjimkou stěžovatele č. 10, který nastoupil 8. 4. 2003), služné v "neústavní" výši jim bylo poprvé vyplaceno dne 15. 4. 2003, ústavní stížnost však podali až 11. 2. 2004, tedy se značným opožděním proti lhůtě 60 dnů podle §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, v tehdy platném znění. Protože však stěžovatelé podle svého tvrzení nastoupili právní cestu před obecnými soudy, nebylo možné se touto otázkou zabývat ani z hlediska vlivu pokračujících výplat služného na zachování této lhůty. Z předloženého důkazního materiálu Ústavní soud zjistil, že žalobu podal pouze stěžovatel Mgr. T.A. a bylo o ní rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 4 C 93/2003. V daném případě však nebylo rozhodující, zda soudní cestu nastoupili i ostatní stěžovatelé, neboť je lhostejné, zda jí právě procházejí nebo ji vůbec nenastoupili - v obojím případě to činí ústavní stížnost nepřípustnou. Nepřichází do úvahy, aby se Ústavní soud zabýval ústavní stížností, pokud je stejná otázka předmětem řízení o opravném prostředku před obecnými soudy. Taková situace proto činí ústavní stížnost nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pokud jde o posouzení splnění podmínky podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, musel Ústavní soud konstatovat, že návrh je podán někým zjevně neoprávněným. Směřuje totiž přímo proti ústavnosti právního předpisu, konkrétně proti §76 zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení a o některých právních poměrech vojáků v záloze, a proti nařízení vlády č. 39/2002 Sb., kterým se upravuje výše služného vojáků v základní nebo náhradní službě a vojáků v záloze povolaných na vojenské cvičení. Zákon o Ústavním soudu nezná výjimku pro případ, že by zásah do základních práv mohl spočívat přímo v ustanovení právního předpisu. I takové ustanovení lze zrušit pouze na návrh k tomu oprávněného navrhovatele. Ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno dovodit, že legislativní činnost zákonodárných orgánů České republiky, resp. její zákony samotné pod pojem "zásahu orgánu veřejné moci" nespadají (k tomu usnesení Pl. ÚS 28/01 - Sbírka nálezů a usnesení. Ústavní soud ČR, sv. 25, s. 375).
Smyslem podání ústavní stížnosti je odstranění neústavního zásahu do základního práva nebo svobody. V daném případě sami stěžovatelé uznávají, že by to nebylo cestou ústavní stížnosti ani v případě jejího hypotetického úspěchu možné, neboť zrušením právního předpisu by se jejich právní poměry nezměnily (§71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). S tím následně souvisí poslední podmínka, kterou je podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušnost Ústavního soudu rozhodnout o petitu ústavní stížnosti. Stěžovatelé požadují, aby jim Ústavní soud přiznal právo na vyplacení částky, která odpovídá výši minimální mzdy jako nejnižší přijatelné odměny, kterou zná náš právní řád za práci vykonávanou v závislém poměru. K rozhodnutí o takovém návrhu však není v rámci řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud příslušný, neboť by vstoupil do postavení zákonodárce, popř. vlády.
S ohledem na nesplnění základních podmínek pro řízení se proto Ústavní soud nemohl zabývat předmětem ústavní stížnosti meritorně, nemohl posoudit, zda se jedná o úpravu soukromoprávních nebo veřejnoprávních poměrů, zda se nejedná o akcesorickou problematiku odvozenou od vydání povolávacího rozkazu, zda je možné cestou napadení výše služného zpochybňovat vydání povolávacího rozkazu příslušnou územní vojenskou správou a s tím související otázku pasivní legitimace České republiky - Ministerstva obrany. Nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout z výše uvedených důvodů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. srpna 2004