ECLI:CZ:US:2018:3.US.89.18.1
sp. zn. III. ÚS 89/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Fialou, advokátem, sídlem Jakubská 647/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. srpna 2017 sp. zn. Ul 33/2017 a proti postupu Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 52 K 92/97, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") se ukládá, aby nepokračoval v průtazích v řízení a aby v této věci neprodleně jednal a postupoval, a to rovněž z důvodu porušení svých výše uvedených ústavně zaručených práv.
3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel v průběhu konkursního řízení podal podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") dva návrhy: jednak návrh na určení lhůty k předložení jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 28. 7. 2010 č. j. 1 Ko 36/2010-6184 (resp. 6258) Nejvyššímu soudu k projednání, jednak návrh na určení lhůty k nařízení jednání k projednání jeho návrhu ze dne 15. 11. 2016 na zproštění JUDr. Šafránkové funkce správkyně konkursní podstaty ve lhůtě tří dnů tak, aby o něm mohlo být rozhodnuto do 31. 8. 2016.
4. Napadeným usnesením vrchního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. U1 33/2017 bylo rozhodnuto, že oba návrhy stěžovatele se zamítají (výrok I.) a že stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
5. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že v projednávaném dovolacím řízení není sporu o tom, že stěžovatel dosud není zastoupen advokátem a že v jeho případě nejde o výjimku z §241 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a dosud tak nejsou splněny procesní podmínky dovolacího řízení. Vrchní soud dále neshledal průtahy v řízení před městským soudem spočívající v tom, že nenařídil k projednání návrhu na zproštění JUDr. Šafránkové funkce správkyně konkursní podstaty jednání, jež městský soud neshledal za nutné nařizovat. Vrchní soud dovodil, že z právní úpravy není soudce povinen projednávat návrh na zproštění správce konkursní podstaty této funkce při jednání a může o něm rozhodnout bez nařízení jednání, neshledá-li sám, že je takový postup nutný. Navrhovatelovy námitky, že je třeba k provedení důkazů vždy nařídit jednání, nemají podle vrchního soudu oporu ani v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, ani v občanském soudním řádu; existuje řada rozhodnutí, jimž nepředchází jednání a soud činí zjištění z jednotlivých důkazů. Stěžovateli vrchní soud přisvědčil jen v tom, že důkazy je třeba provádět při jednání o věci samé (s výjimkou podle §115a o. s. ř.). Rozhodnutí o zproštění funkce správce konkursní podstaty však není rozhodnutím ve věci samé. Vzhledem k tomu, že nedošlo v uvedené věci ke stěžovatelem namítaným průtahům, vrchní soud jako nadřízený městskému soudu návrhy na určení lhůt k provedení procesních úkonů podle §174a odst. 7 zákona o soudech a soudcích zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel považuje napadené usnesení vrchního soudu ze dne 10. 8. 2017 sp. zn. U133/2017, včetně postupu městského soudu, které vydání napadeného usnesení předcházelo, za porušující jeho práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, a dále právo na projednání jeho věci veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti. Stěžovatel uvádí, že z napadeného usnesení není zřejmé, jakým způsobem dospěl vrchní soud k závěru, že není spor o tom, že stěžovatel dosud není zastoupen advokátem. Ani vrchní soud, ani městský soud se nevypořádaly s tím, že při sepisu a podání dovolání stěžovatel zastoupen byl, a to JUDr. Alexandrou Řehákovou, která byla sice dne 2. 8. 2012 vyškrtnuta ze seznamu advokátů z důvodu úmrtí, nicméně dovolání bylo podáno v řádném zastoupení advokátkou již dne 30. 3. 2011. Pokud by pak dovolání bylo předloženo Nejvyššímu soudu k rozhodnutí již po jeho podání či v přiměřené lhůtě, nebylo by nutno poté s odstupem několika let vyzývat stěžovatele k doložení právního zastoupení, když toto v době podání dovolání zcela zřejmě trvalo a bylo vykázáno plnou mocí. Takovým postupem obecných soudů došlo podle stěžovatele ke zcela neopodstatněným průtahům v řízení, které navíc zapříčinily porušení práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a možnost obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele, který byl při podání dovolání řádně zastoupen, zde neexistuje důvod pro nepředložení předmětného dovolání Nejvyššímu soudu k rozhodnutí, což však nebylo dosud učiněno. S ohledem na výše uvedené je podle stěžovatele zřejmé, že městský soud, který dosud dovolání Nejvyššímu soudu nepředložil, činí průtahy v řízení, které trvají již téměř sedm let.
7. Stěžovatel dále uvedl, že důvodem podání návrhu na určení lhůty k nařízení jednání k projednání jeho návrhu na zproštění funkce správkyně konkursní podstaty JUDr. Šafránkové byla skutečnost, že městský soud v této věci dosud neučinil žádný procesní úkon. Stěžovatel podal návrh na zproštění funkce správkyně konkursní podstaty JUDr. Šafránkové, neboť dle jejího tvrzení mělo chování stěžovatele vůči ní zablokovat konkursní řízení, a jedinou možností, jak tuto situaci vyřešit, bylo ukončení funkce správkyně konkursní podstaty JUDr. Šafránkové. Ta podala proti stěžovatelovi trestní oznámení, které se týkalo problematiky zcela v osobní rovině. Dle názoru stěžovatele je tak správkyně konkursní podstaty vůči němu zjevně podjatá. Městský soud uvedl, že k rozhodnutí o návrhu na zproštění funkce správce konkursní podstaty není třeba nařizovat jednání, ačkoli dle názoru stěžovatele jde o samostatné řízení, jehož účastníkem je správce konkursní podstaty a jedná se o jeho právech a povinnostech. Aby nebylo zmařeno právo stěžovatele na soudní ochranu, je nutné, aby věc byla projednána veřejně. Ačkoli soud nemá povinnost v tomto případě jednání nařizovat, dle názoru stěžovatele by bylo nařízení jednání v tomto případě účelné, a to z důvodu, aby mu bylo umožněno uplatnit veškeré důkazy, které soud provádí výlučně při jednání a v jeho přítomnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i postup městského soudu v jím souzené věci, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžných zákonů, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
12. Jde-li o základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), Ústavní soud striktně váže přípustnost ústavní stížnosti na předcházející využití postupu podle §174a zákona o soudech a soudcích, které považuje zpravidla za efektivní prostředek nápravy [např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349)]. Podle §174a odst. 1 zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází k průtahům v řízení. Návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu není podmíněn podáním stížnosti podle §164 cit. zákona.
13. Ústavní soud zdůrazňuje, že při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích se soud zabývá výlučně otázkou, zda v konkrétní věci nedochází k průtahům v řízení. S touto otázkou se přitom vrchní soud v napadeném usnesení náležitým způsobem vypořádal a jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, ani v nich nelze spatřovat jakýkoliv kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval vyhovění ústavní stížnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2219/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
14. Vrchní soud neshledal průtahy v řízení před městským soudem spočívající v tom, že nenařídil jednání k projednání návrhu na zproštění JUDr. Šafránkové funkce správkyně konkursní podstaty. V souzené věci vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem dovodil, že v projednávaném dovolacím řízení stěžovatel dosud není zastoupen advokátem, přičemž v jeho případě nejde o výjimku z §241 odst. 1 o. s. ř. a nejsou tak splněny procesní podmínky dovolacího řízení a v případě, že by dovolání bylo předloženo Nejvyššímu soudu, aniž by navrhovatel byl řádně zastoupen podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud by věc vrátil předkládajícímu soudu k odstranění nedostatku uvedené procesní podmínky (§241b, 209 o. s. ř.). Rovněž závěru vrchního soudu, že z právní úpravy není soudce povinen projednávat návrh na zproštění správce konkursní podstaty této funkce při jednání a může o něm rozhodnout bez nařízení jednání, neshledá-li sám, že je takový postup nutný, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
15. V jiné věci téhož stěžovatele, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal, se Ústavní soud v usnesení ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2525/14 naopak zabýval námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že nebyl po část řízení právně zastoupen, neboť jeho právní zástupkyně v průběhu řízení zemřela. Ústavní soud dospěl k závěru, že absence právního zastoupení v dovolacím řízení bez dalšího neznamená porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. V dané věci však nejde o tento případ, neboť v projednávaném dovolacím řízení stěžovatel není zastoupen advokátem v situaci, kdy dovolání ještě nebylo předloženo dovolacímu soudu.
16. Odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 924/15 neshledal Ústavní soud případným, neboť v dané věci šlo naopak o případ, kdy dovolání bylo sepsáno a podáno samotným stěžovatelem, nikoli advokátem, přičemž právní moc udělená právní zástupkyni pro zastupování stěžovatele v dovolacím řízení a právní zástupkyní sepsané dovolání byly podány až po uplynutí soudem stanovené lhůty.
17. Ústavní soud konstatuje, že postup vrchního soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci vrchního soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledává nepřiměřenými. Vrchní soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí není svévolné, ale je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím vrchního soudu či postupem městského soudu došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu