ECLI:CZ:US:2018:4.US.2219.18.1
sp. zn. IV. ÚS 2219/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Kabourka, zastoupeného Mgr. Bc. Irenou Ochmannovou, advokátkou se sídlem Na Žertvách 2230/42, Praha 8 - Libeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2018 č. j. UL 13/2018-101, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 6. 2018, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod zaručených čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Podáním ze dne 28. 3. 2018 navrhl stěžovatel Městskému soudu v Praze určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), jednak k zaslání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 sp. zn. 26 Cm 6/2014, protokolu z jednání, jednak k odstranění průtahů v řízení. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014 č. j. 1 Ko 45/2013-9441 (právní otázka spočívala v tom, zda Městský soud v Praze mohl opomenout a následně vyloučit stěžovatele z účasti na řízení, přestože bylo proti němu vedeno konkursní řízení). Průtahy v řízení proto nebyly shledány.
3. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2018 č. j. UL 13/2018-101, kterým byl jeho návrh neoprávněně odmítnut, nesouhlasí s odůvodněním, že stěžovatel nebyl a není účastníkem řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení, neboť proti stěžovateli bylo vedeno konkursní řízení (1 Ko 45/2013) a žalobu pro zmatečnost a na obnovu řízení podali jako věřitelé rodiče stěžovatele [Jiří Kabourek st. (zemřel 16. 11. 2014) a Jaroslava Kabourková] proti JUDr. Jaroslavě Šafránkové správkyni konkursní podstaty.
4. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s uvedenými závěry Vrchního soudu v Praze. Podle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky pro odmítnutí návrhu a stěžovatel tvrdil, že účastenství stěžovatele v řízení o žalobě pro zmatečnost by mělo být posuzováno podle okolností, které nastanou v okamžiku zahájení řízení, a nelze je v jeho průběhu dodatečně měnit, respektive opomíjet. Na podporu svého tvrzení argumentoval judikaturou Nejvyššího soudu.
5. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil i návrh na přednostní projednání s odůvodněním, že mu hrozí vážná újma na jeho procesních právech, neboť o částečném rozvrhu je rozhodováno bez nařízení jednání. V důsledku toho dojde k poškození majetkových práv stěžovatele v probíhajícím insolvenčním řízení, proto požaduje, aby Ústavní soud neprodleně zasáhl a zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Složení IV. senátu Ústavního soudu doznalo změn při rozhodování ve věci stěžovatele, když v souladu s §9 odst. 5 rozvrhu práce Ústavního soudu, nepřítomného člena senátu JUDr. Jaromíra Jirsu nahradil zbývající člen senátu JUDr. Jan Musil, na jehož místě v senátu rozhoduje funkcionář Ústavního soudu, (rozvrh práce je dostupný na www.usoud.cz).
III.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tak tomu je i v projednávané věci.
10. Ústavní soud zdůrazňuje, že v rámci rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích se soud zabývá výlučně otázkou k návrhu účastníka řízení nebo toho, kdo je stranou v řízení, zda v tomto řízení nedochází k průtahům v řízení konkrétní věci. S touto otázkou se přitom Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení náležitým způsobem vypořádal a jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, ani v nich nelze spatřovat jakýkoli kvalifikovaný exces, který by opodstatňoval vyhovění ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu odůvodnění napadeného usnesení vyplynulo následující: Vrchní soud v Praze z předloženého spisu zjistil, že podáním ze dne 19. 5. 2014, doručeným Městskému soudu v Praze, označeným jako žaloba pro zmatečnost a obnovu řízení se žalobci a) Jaroslava Kabourková a b) Jiří Kabourek domáhali proti žalované JUDr. Jaroslavě Šafránkové, IČ: 12583618, správkyni konkursní podstaty, žalobou pro zmatečnost a na obnovu řízení zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014, č. j. 1 Ko 45/2013-9441 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2013 č. j. 52 K 92/97-9148 v plném rozsahu a odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o věci. Usnesením ze dne 20. 7. 2015 č. j. 26 Cm 6/2014-31, které nabylo právní moci dne 12. 8. 2015, bylo řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou zastaveno podle §107 odst. 5 o. s. ř. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 č. j. 26 Cm 6/2014-83 bylo rozhodnuto, že žaloba pro zmatečnost, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 2. 2014 č. j. 1 Ko 45/2013-9441, se zamítá (výrok I. usnesení), žaloba na obnovu řízení se zamítá (výrok II. usnesení) a bylo rozhodnuto o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 600 Kč (výrok III. usnesení). Usnesení bylo rozesláno účastníkům řízení, tedy žalobkyni Jaroslavě Kabourkové a žalované JUDr. Jaroslavě Šafránkové. Stěžovatel se postupem podle §174a zákona o soudech a soudcích domáhal určení lhůty k procesnímu úkonu - doručení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2018 v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Cm 6/2014 všem účastníkům ve věci konkursu vedeného na majetek stěžovatele, a to z důvodů shora již uvedených.
12. Ústavní soud konstatuje, že usnesení Vrchního soudu v Praze má všechny náležitosti stanovené §169 o. s. ř., z nichž zřetelně plyne, proč nebylo možné vyhovět návrhu stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Rozhodujícím pro uvedený závěr je zjištění, že stěžovatel nebyl a není účastníkem řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení. Není tedy osobou oprávněnou takový návrh podat a proto Vrchní soud v Praze jeho návrh podle §174a odst. 6 a 8 zákona o soudech a soudcích odmítl. Skutečnost, že proti stěžovateli bylo vedeno konkursní řízení, nemá v dané věci vliv. Argumentace stěžovatele judikaturou Nejvyššího soudu nebyla shledána případnou.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé. Postup podle §39 zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením a lze je aplikovat jen v mimořádných, respektive jak uvádí citované ustanovení, v "naléhavých" případech. Ústavní soud proto postupoval tak, aby řízení bylo ukončeno v době přiměřené, nikoli však na úkor ostatních stěžovatelů (srov. usnesení ze dne 12. 6. 2008 sp. zn. I. ÚS 974/08, usnesení ze dne 5. 12. 2002 sp. zn. III. ÚS 556/02 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu