ECLI:CZ:US:2013:3.US.903.13.1
sp. zn. III. ÚS 903/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2013 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Filipa a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A) Márie Dočkalové a B) Otakara Dočkala, oba zastoupeni Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Anenská 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011 č. j. 44 Co 162/2010-72, spojené s návrhem na zrušení ust. §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. března 2013, se stěžovatelé domáhali zrušení výroku pod bodem I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011 č. j. 44 Co 162/2010-72, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti navrhli, aby Krajskému soudu v Brně byla uložena povinnost nahradit stěžovatelům náklady tohoto řízení.
Spolu s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení ust. §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.
II.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. února 2010 č. j. 61 C 275/2007 - 40 zamítl žalobu, kterou se žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatelé") domáhali po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 420.000,- Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 33.310,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a z částky 386.690,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobenou jim nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 129/2003.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. července 2011 č. j. 44 Co 162/2010-72 rozsudek Městského soudu v Brně co do částky 33.310,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok pod bodem I). Rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění ve výši 386.690,- Kč s příslušenstvím odvolací soud změnil tak, že konstatoval, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 129/2003 došlo k porušení práva žalobců na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok pod bodem II). Ve výroku pod bodem III odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011 č. j. 44 Co 162/2010-72 napadli stěžovatelé v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně, tedy ve výroku pod bodem II rozsudku Krajského soudu v Brně, dovoláním. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 č. j. 30 Cdo 4539/2011-82 byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011 č. j. 44 Co 162/2010 - 72 v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. února 2010 č. j. 61 C 275/2007 - 40 o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy v částce 386.690,- Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení, a věc byla v tomto rozsahu vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Proti výrokům pod body I a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011 č. j. 44 Co 162/2010-72 podali stěžovatelé současně s dovoláním ústavní stížnost. Ústavní soud ústavní stížnost s odkazem na stěžovateli podané dovolání usnesením ze dne 8. prosince 2011 sp. zn. III. ÚS 3275/11 podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona jako nepřípustnou odmítl.
S ohledem na skutečnost, že Ústavní soud předchozí ústavní stížnost stěžovatelů proti výrokům pod body I a III rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011 č. j. 44 Co 162/2010-72 jako nepřípustnou odmítl, posoudil Ústavní soud tuto novou, nyní posuzovanou ústavní stížnost, jako včas podanou.
Ústavní soud tedy konstatuje, že podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
V ústavní stížnosti stěžovatelé brojí proti výroku pod bodem I rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 33 310,- Kč. Uvedená částka představuje náhradu škody, představující náklady, které stěžovatelé vynaložili v souvislosti s podáním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva ve výši 12 750,- Kč (náklady právního zastoupení), a dále náklady, které stěžovatelé vynaložili v souvislosti s uplatněním jejich nároku u žalovaného Ministerstva spravedlnosti ČR ve výši 20 560,- Kč.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že pokud jde o náklady v řízení před Evropským soudem pro lidská práva, odvolací soud náhradu škody nepřiznal s odůvodněním, že stěžovatelé její vznik neprokázali. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem soudu, že ke stěžovateli předloženému potvrzení po skončení dokazování a před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možno přihlížet. Stěžovatelé dále namítají, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací je nepoučily, že by k jejich tvrzení měli označit důkazy. Pokud jde o nárok na náhradu škody představující náklady vzniklé stěžovatelům před soudním uplatněním nároku na odškodnění u Ministerstva spravedlnosti ČR, stěžovatelé namítají, že bylo rozhodnuto podle ust. §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., které brání přiznání předmětné částky a které není v souladu s ústavním pořádkem, přičemž odvolací soud toto ustanovení neshledal protiústavním.
IV.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal rozhodnutí Krajského soudu v Brně v napadeném výroku, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o náhradu škody představující náklady spojené s uplatněním nároku u Ministerstva spravedlnosti ČR, odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí s odkazem na ust. §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb., dovodil, že náhradu těchto nákladů nelze přiznat, přičemž rozpornost tohoto ustanovení s ústavním pořádkem ČR namítaná ze strany stěžovatelů nebyla shledána ani Ústavním soudem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 20/13, dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako všechna další rozhodnutí zde citovaná).
Pokud jde o náhradu škody představující náklady spojené s podáním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva ve výši 12 750,- Kč, stěžovatelé nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že vznik této škody neprokázali, resp., že ke stěžovateli předloženému potvrzení po skončení dokazování a před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu nebylo možno přihlížet. Stěžovatelé dále namítají, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací je nepoučily, že by k jejich tvrzení měli označit důkazy.
K tomu je třeba především uvést, že v řízení před soudy platí obecně platná zásada "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), podle níž je každý účastník odpovědný za průběh řízení a za uplatňování svých práv a oprávněných zájmů. V této souvislosti je nutno poukázat na to, že stěžovatelé byli v předmětném řízení zastoupeni advokátem.
Z hlediska ústavně právního je třeba mít na paměti, že stěžovatelé byli účastníky řízení před soudem prvního a druhého stupně a že jim možnost hájit svoje práva nebyla upřena. Jestliže je evidentní, že stěžovatelé v rozporu se zásadou "každý nechť si střeží svá práva" ovlivnili výsledek soudního řízení právě tím, že k předložení potvrzení o zaplacení nákladů právního zastoupení v souvislosti s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva jejich právním zástupcem došlo až po skončení dokazování před vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu však již nebylo možno přihlížet), nemůže být jejich procesní neúspěch v předmětné části soudního sporu považován za porušení práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud rovněž připomíná, že ve své dřívější judikatuře se vícekrát zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Opakovaně k této otázce judikoval, že tato problematika (resp. odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod. Uvedené lze analogicky vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Nelze rovněž pominout, že žalovaná částka, představující škodu, která stěžovatelům vznikla v souvislosti s podáním stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva ve výši 12 750,- Kč, se pohybuje těsně za hranicí bagatelnosti.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
Společně s ústavní stížností podali stěžovatelé návrh na zrušení ust. §31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95).
V ústavní stížnosti stěžovatelé dále navrhli, aby Ústavní soud Krajskému soudu Brně uložil povinnost nahradit jim náklady řízení před Ústavním soudem. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost a návrh na uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl. Návrh na zrušení výše uvedeného ustanovení zákona Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. srpna 2013
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu