ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.4539.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4539/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka, ve věci žalobců a) M. D. a b) O. D. , zastoupených Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 275/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 44 Co 162/2010 - 72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 44 Co 162/2010 – 72, se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2010, č. j. 61 C 275/2007 – 40, o zamítnutí žaloby na náhradu nemajetkové újmy v částce 386.690,- Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 2. 2010, č. j. 61 C 275/2007 – 40, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 420.000,- Kč s příslušenstvím, sestávající z částky 33.310,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a z částky 386.690,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobených jim nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 129/2003 (dále též „posuzované řízení“).
K odvolání žalobců odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem co do částky 33.310,- Kč s příslušenstvím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ohledně přiměřeného zadostiučinění ve výši 386.690,- Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobců na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých v řízení, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 129/2003, se žalobou podanou dne 2. 4. 2003 žalobci domáhali po žalovaných (nájemcích jejich bytu) zaplacení částky 74.954,30 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, neboť byli nuceni uhradit za žalované vyúčtovanou spotřebu vody. Dne 12. 5. 2003 byl vyměřen soudní poplatek a dne 8. 8. 2003 byla po opakovaných pokusech doručena žaloba. Poté, co dne 30. 9. 2003 obdržel vyjádření žalovaného, vyzval jej soud prvního stupně k doplnění jeho obrany a žalobce k doplnění důkazů a skutkových tvrzení. Doplněná obrana proti žalobě, jež byla soudu doručena dne 23. 2. 2004, byla vyloučena k samostatnému řízení usnesením ze dne 5. 5. 2005. Dne 30. 5. 2005 bylo vydáno opravné usnesení a na 19. 1. 2006 nařízeno první jednání ve věci. Po obsáhlém dokazování bylo jednání odročeno na neurčito za účelem dotazu na Brněnské vodárny a kanalizace a.s. a Policii ČR a za účelem doplnění skutkových tvrzení a upřesnění důkazních návrhů žalobců. Po obdržení těchto zpráv a upřesnění žaloby bylo další jednání nařízeno na 22. 6. 2006, které se však nekonalo, neboť žalobci požádali o stanovení nového termínu s tím, že jejich právní zástupce je až do konce června roku 2006 ve zdravotní péči. Další jednání tak bylo nařízeno na 5. 10. 2006, kdy soud provedl obsáhlé dokazování a jednání odročil na 20. 11. 2006. V průběhu tohoto jednání byla připuštěna změna žaloby spočívající v tom, že žalovaná částka byla nově požadována za jiné období, a došlo k dalšímu odročení na 27. 11. 2006, kdy měl být vyhlášen rozsudek. Jednání však bylo zrušeno a nový termín stanoven na 10. 1. 2007, kdy došlo k vyhlášení rozsudku, který byl účastníkům doručen v průběhu ledna roku 2007.
Stížnost na průtahy v řízení, kterou žalobci podali u Evropského soudu pro lidská práva, byla rozhodnutím ze dne 17. 6. 2008 na základě čl. 28 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), tímto soudem posouzena jako nepřijatelná, neboť nebyly splněny podmínky čl. 34 a 35 Úmluvy. Dne 18. 4. 2007 žalobci uplatnili u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 420.000,- Kč, kterému nebylo vyhověno a k uplatněným nárokům na náhradu nákladů řízení bylo sděleno, že je ministerstvo nepovažuje za účelně vynaložené.
Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že v posuzovaném řízení bylo dne 31. 1. 2007 žalobci podáno odvolání. Po výzvě k zaplacení soudního poplatku ze dne 8. 2. 2007 byl tento žalobci dne 26. 2. 2007 uhrazen. Odvolání bylo dne 5. 3. 2007 doručeno žalovanému a dne 23. 3. 2007 došlo k předložení věci odvolacímu soudu, který dne 20. 11. 2008 nařídil jednání na 15. 1. 2009. Na žádost žalovaného bylo odročeno na 30. 4. 2009 a následně za účelem vyhlášení rozsudku odročeno na 7. 5. 2009. Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 15. 6. 2009. Celková délka řízení ve věci sp. zn. 17 C 129/2003 tak činila 6 let a 2 měsíce.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně je co do zamítnutí žaloby ohledně nároku na náhradu škody v částce 33.310,- Kč s příslušenstvím věcně správné. Odlišně ovšem odvolací soud posoudil nárok žalobců na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. Podle názoru soudu prvního stupně tento nárok nebyl důvodný, když délku řízení, zahájeného dne 2. 4. 2003 a ukončeného dne 10. 1. 2007, lze považovat za přiměřenou a žalobci nepodali ani stížnost na dobu trvání řízení, ani návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu, přičemž význam předmětu řízení pro žalobce posoudil jako standardní a na základě Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) Všechna zde uvedená rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, www.nsoud.cz. a kritérií upravených v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), sám posoudil přiměřenost délky řízení. Odvolací soud především nesouhlasil se závěrem, podle kterého délka řízení byla přiměřená. Pokud jde o složitost případu, konstatoval, že předmětem posuzovaného řízení byla částka 74.954,30 Kč s příslušenstvím jako nedoplatek vyplývající z vyúčtování vodného a stočného za dobu od 12. 10. 2000 do 24. 7. 2002. Po právní stránce nešlo o řízení příliš složité, kladlo však větší nároky na přesné a určité vylíčení skutkových okolností a důkazní řízení, které spočívalo především na značném množství listinných důkazů. Žalobci sami přispěli k prodloužení doby řízení tím, že v žalobě nevylíčili všechny rozhodné skutečnosti, k čemuž museli být soudem v průběhu řízení vyzýváni, a svá pochybení ohledně řádného vyúčtování napravili až v rámci řízení odvolacího. „V postupu soudu je možno spatřovat určité časové prodlevy, např. po zjištění adresy bydliště žalovaného ze 10. 6. 2003 následuje referát soudce k doručení žaloby až dne 17. 7. 2003 s uložením spisu na kalendář do vrácení doručenky, tato se soudu vrátila dne 8. 8. 2003, poté dne 1. 9. 2003 bylo oznámeno právní zastoupení žalovaného s tím, že se žalovaný k žalobě vyjádří do jednoho týdne, spis však byl dán na kalendář až do 15. 10. 2003, vyjádření došlo dne 30. 9. 2003, dále s ohledem na stáž soudce u Krajského soudu v Brně byl spis kalendářován datem 1. 7. 2004 a další referát soudce je až ze dne 21. 2. 2005, rovněž tak u soudu odvolacího je značná časová prodleva od předložení spisu dne 23. 3. 2007 do nařízení jednání dne 20. 11. 2008 na den 15. 1. 2009“. Význam předmětu řízení pro žalobce lze mít podle odvolacího soudu za zřejmě nepodstatný, když žalobci důležitost výsledku sporu na jejich osobní či profesní život nezmiňují a i když se jedná o zaplacení ne zcela nepatrné částky, pro žalobce jako majitele nájemního domu se zjevně nejedná o částku, na níž by byli životně závislí. Odvolací soud uzavřel, že v důsledku délky řízení došlo k porušení práva žalobců na spravedlivý proces, když jejich záležitost nebyla projednána v přiměřené lhůtě, avšak na neúměrné době řízení měli sami žalobci svůj podíl. S ohledem na nepodstatný význam sporu pro žalobce tak odvolací soud dospěl k závěru, že jako zadostiučinění morální újmy žalobců postačí pouhé konstatování porušení jejich práva.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně dovoláním, jež považují za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost opírají o dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř. Konkrétně namítli nesprávnost závěru ohledně celkové délky řízení, které ve skutečnosti trvalo 6 let a téměř 2,5 měsíce namísto v rozsudku uvedených 6 let a 2 měsíců. Nesprávný je rovněž názor, podle kterého dostatečnou satisfakcí za nemajetkovou újmu dovolateli utrpěnou je pouhé konstatování porušení práva. Dovolatelé jako vlastníci a pronajímatelé nájemního domu musí zajistit, aby jejich pronajímaný dům mohl fungovat a tedy museli nájemníkem dluženou částku uhradit ze svého. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně hodnotí „význam předmětu řízení pro žalobce …za zřejmě nepodstatný“, což nelze ztotožnit se slovem nepatrný, jak vyžaduje Stanovisko pro případy, kdy není zadostiučinění přiznáno v penězích. Částka 75.000,- Kč, které se dovolatelé v posuzovaném řízení domáhali, nebyla částkou, na které by byli životně závislými, tvořila ovšem velmi podstatnou položku jejich rozpočtu. Závěr odvolacího soudu ohledně významu předmětu řízení pro žalobce tak není správný. I dalšímu závěru, že na průtazích řízení se podíleli i dovolatelé, kteří nevylíčili rozhodné okolnosti již v žalobě a pochybení týkající se vyúčtování napravili až v odvolacím řízení, je v dovolání oponováno. Těmto nedostatkům se nebylo možné vyhnout, když dlužný nájemce nespolupracoval a soud prvního stupně zjišťoval okolnosti pro rozhodnutí nedůležité. Zhodnotí-li se tedy obsah jejich podání k výzvám soudu, je zjevné, že tyto byly soudem vynuceny zbytečně, neboť neobsahují pro rozhodnutí věci potřebné údaje. Pokud odvolací soud tvrdí, že protažené řízení „kladlo větší nároky na dostatečně přesné a určité vylíčení skutkových okolností a zejména pak na řízení důkazní, spočívající převážně na značném množství listinných důkazů“, dovolatelé k tomu uvedli, že soud měl vyhodnotit nedostatečná a nedoložená tvrzení žalovaného jako neunesení jeho procesních břemen, čímž mohlo řízení proběhnout mnohem rychleji. Napadené rozhodnutí tak vychází ze skutkových zjištění nemajících podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutečnost, že dovolatelé „své pochybení ohledně řádného vyúčtování napravili až v rámci řízení odvolacího“, není možné dávat za vinu pouze jim, neboť nebyli soudem prvního stupně poučeni, jak bylo jeho povinností, a tento soud následně vynesl překvapivé rozhodnutí. Závěr, dle kterého dovolatelé sami přispěli k prodloužení doby řízení, je tedy nesprávný. Dalším argumentem pro přiznání zadostiučinění v penězích je skutečnost, že samotné odškodňovací řízení je v současné době již nepřiměřeně dlouhé, když k dnešnímu dni trvá „5 let a téměř 8 měsíců (minimálně však 4 roky a 6,5 měsíců)“. Konečně je vadou řízení i skutečnost, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí vůbec neuvedl hodnocení ve smyslu Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 206/2010, toto rozhodnutí je tak minimálně z části nepřezkoumatelné. Odvolací soud rozhodl bez dalšího meritorně sám, přestože měl pro vady prvostupňového řízení věc vrátit k dalšímu řízení soudu prvního stupně, čímž došlo k porušení zásady dvojinstančnosti soudního řízení a bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Z těchto důvodů dovolatelé žádají, aby byl výrok II. rozsudku odvolacího soudu a bod I. výroku rozsudku soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je také důvodné.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné úvodem uvést, že postup soudů v otázce výkladu §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a odst. 3 OdpŠk sjednotil v této věci Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8).
Dovolatelům lze přisvědčit v námitce proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že původní řízení trvalo 6 let a 2,5 měsíce, místo 6 let a 2 měsíců, jak uvádí odvolací soud, když bylo zahájeno dne 2. 4. 2003 a skončilo pravomocně dne 15. 6. 2009. Tato skutečnost však sama o sobě nemá vliv na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, neboť při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovení případného zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné.
Důvodná není rovněž další výhrada proti skutkovým zjištěním, že žalobci v původním řízení nevylíčili již v žalobě všechny rozhodné skutečnosti a své pochybení ohledně předložení řádného vyúčtování napravili až v odvolacím řízení, neboť tomuto odpovídají provedené důkazy. Ostatně bylo to právě předložení řádného vyúčtování, žalobci doručeného žalovanému v původním řízení až poté, co v něm soud prvního stupně rozhodl, které přivodilo pro žalobce příznivý rozsudek odvolacího soudu, jímž byl změněn zamítavý rozsudek soudu prvního stupně.
Navazující námitka nesprávného posouzení podílu žalobců (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) a složitosti věci (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) na celkové délce řízení odvolacím soudem, není důvodná. Bylo by v rozporu s podstatou kompenzačního řízení, které má být především rychlé, podrobně přezkoumávat procesní postup orgánu veřejné moci v původním řízení. Z judikatury Nejvyššího soudu sice vyplývá, že v rámci posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) při posuzování přiměřenosti délky řízení, je třeba přihlížet k tomu, zda byl daný postup v souladu s procesními předpisy, zároveň však platí, že jakákoli procesní pochybení musejí být seznatelná z (kasačních) rozhodnutí orgánů rozhodujících v původním řízení o opravných prostředcích nebo přímo ze spisu (viz část IV. Stanoviska), což není tento případ.
Nejvyšší soud opakovaně zdůrazňuje, že je na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný) – srov. část V. Stanoviska. Byl-li předmětem posuzovaného řízení nárok na zaplacení částky 74.954,30 Kč s příslušenstvím, nelze uvažovat o tom, že by pro žalobce šlo o řízení s nepatrným významem (srov. naproti tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010). Nelze se ztotožnit ani s úvahou odvolacího soudu, že o nižším významu řízení svědčí skutečnost, že se nejednalo o částku, na níž by byli žalobci životně závislí, neboť v situaci, kdy by poškozený byl na částce v původním řízení životně závislý, svědčilo by to o zvýšeném významu řízení pro něj (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4453/2011). Pokud však životní závislost na požadované částce není zřejmá, není možné bez dalšího uzavřít, že se jedná o nižší význam řízení, nýbrž přiléhavým závěrem je význam standardní, leda by šlo o částku obecně (nikoli tedy ve vztahu ke konkrétnímu poškozenému) bagatelní.
Nadto nelze přehlédnout, že v době před nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jímž byl do zákona č. 82/1998 Sb. vložen nový §31a, byla jediným dostupným a účinným prostředkem nápravy nesprávného úředního postupu spočívajícího v neučinění úkonu či v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, kterou žalobci využili. Neměli-li žalobci po převážnou část posuzovaného řízení k dispozici domácí prostředek nápravy porušení jejich práva na přiměřenou délku řízení, není s výjimkou situací skutečně bagatelního významu předmětu řízení pro poškozeného, odškodnění újmy za nepřiměřenou délku řízení konstatováním porušení práva poškozeného namístě (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012).
Žalobci oprávněnost nároku na peněžité zadostiučinění shledávali v nepřiměřené délce samotného kompenzačního řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, k tomuto uvedl, že případné zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřeně dlouze vedeného samotného kompenzačního řízení, požadované žalobcem až v tomto dovolacím řízení, zde není – v dovolacím řízení - ve smyslu §241a odst. 4 o. s. ř. uplatnitelné. Nejvyšší soud však poznamenává, že v bodě VI. Stanoviska v případě takového návrhu na zvýšení odškodnění tuto možnost připustil. K uvedené možnosti je však třeba poukázat na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř. (na rozdíl od situace uvedené v §118b odst. 3 o. s. ř.). To obdobně platí i pro řízení odvolací (viz §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř). Zvýšit základní částku za příslušný časový úsek lze v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne, do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení, což žalobci neučinili.
Nejvyšší soud neshledal vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to ani vady žalobci výslovně namítané. K otázce dvojinstačnosti řízení se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 23. 2.2011, sp. zn. 21 Cdo 3046/2009, tak, že dvojinstančnost občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové; požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem pouze v jediném stupni (srov. též právní názor uvedený například v usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2001 sp. zn. IV. ÚS 101/01). Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení (o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi "pořadí" při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již soud prvního stupně. Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, a obdobně i v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, uzavřel, že „zásadu dvojinstančnosti“ v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou základních práv a svobod, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Námitka žalobců, že snad změnou právního posouzení jejich nároku odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně mělo být řízení v duchu jimi pojímané „zásady dvojinstačnosti“ stiženo vadou, nemůže obstát.
Závěrem Nejvyšší soud dodává, že ve vztahu k nárokům na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu není soud do jisté míry ve smyslu §31a odst. 2 věta první OdpŠk při stanovení formy zadostiučinění (ovšem za předpokladu důvodného uplatnění nároku vůbec) vázán tím, čeho se žalobce žalobním návrhem domáhá (totiž tím, že neshledá-li požadavek na poskytnutí zadostiučinění v penězích přiměřeným, vysloví i bez žalobcova požadavku konstatování porušení práva); to však neznamená, že se výrokově s požadavkem na zaplacení peněžité satisfakce nemá vypořádat, takový návrh by v případě konstatování porušení žalobcova práva měl být zamítnout přinejmenším pro potřeby vymezení rozsahu případného odvolání či dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1081/2012). Dospěl-li by odvolací soud i přes shora uvedené opětovně k závěru, že odpovídající satisfakcí pro žalobce je konstatování porušení jejich práva na přiměřenou délku posuzovaného řízení, bude nezbytné, aby vedle tohoto konstatování zamítl jejich nárok na peněžité plnění.
Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení nároku žalobců odvolacím soudem nesprávné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu dovoláním dotčeném zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.)
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. ledna 2013
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu