ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4453.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4453/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Pavlem Pileckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1163/5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 49.834.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 85/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, č. j. 30 Co 266/2011 - 119, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2011, č. j. 30 Co 266/2011 - 119, v části výroku I., jíž byl potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2010, č. j. 12 C 85/2007 – 94, o zamítnutí žaloby do částky 49.609.125,- Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2010, č. j. 12 C 85/2007 – 94, v rozsahu výroku II., a dále oba rozsudky v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodního soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 12. 2010, č. j. 12 C 85/2007 – 94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 44.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 4. 4. 2007 do zaplacení (výrok I.), co do částky 49.790.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení od 4. 4. 2007 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 49.834.000,- Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu soudů v řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99 a 7 C 132/99, jakož i u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 68/97, 37 C 107/95 a 37 C 157/98, jichž byl účastníkem.
K odvolání žalobce odvolací soud změnil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 180.875,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 4. 4. 2007 do zaplacení, a ohledně částky 49.609.125,- Kč výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který ohledně žalobcem uvedených řízení zjistil následující.
V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 68/97 se žalobou podanou dne 22. 8. 1997 domáhal žalobce proti žalovanému „OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, sdružení hudebních autorů“ zaplacení částky 340.596,- Kč s příslušenstvím, neboť uvedenou částku žalovaný žalobci dluží na honorářích za užití hudby žalobce při provozování televizního vysílání. Dne 22. 10. 1997 vydal soud platební rozkaz, proti němuž podal žalovaný včasný odpor. V něm poukázal mimo jiné na existenci řízení vedeného u téhož soudu mezi týmiž účastníky pod sp. zn. 37 C 107/95, řízení by proto mělo být zastaveno z důvodu překážky litispendence. Dne 2. 10. 1998 soud při jednání ve věci sp. zn. 37 C 107/95 spojil tuto věc ke společnému projednání a rozhodnutí s věcí sp. zn. 37 C 68/97. Dne 11. 3. 1999 soud spojil ke společnému projednání a rozhodnutí s věcí sp. zn. 37 C 68/97 ještě věc sp. zn. 37 C 157/98. Dne 31. 5. 2002 soud prvního stupně žalobu zamítl. Usnesením ze dne 30. 6. 2006 odvolací soud napadený rozsudek, ve znění doplňujícího usnesení, zrušil z důvodu pochybení soudu prvního stupně, který meritorně rozhodl o nároku, jenž dosud nebyl jednoznačně specifikován. Usnesením ze dne 16. 4. 2007 byl žalobce vyzván, aby ve lhůtě dvou týdnů odstranil vady žaloby. Dne 18. 9. 2007 soud prvního stupně usnesením žalobu odmítl pro neodstranění vad. K odvolání žalobce, doručenému soudu dne 1. 11. 2007, odvolací soud změnil napadené usnesení tak, že se žaloba neodmítá; stejný soud rovněž shledal všechny tři žaloby, spojené ke společnému řízení, projednatelnými. Dne 26. 3. 2010 byl na jednání soudu prvního stupně vynesen rozsudek, kterým soud žalobě vyhověl co do částek 1.958,- Kč, 2.654,- Kč a 2.305,- Kč, co do částek 262.590,13 Kč, 337.942,- Kč a 166.815,- Kč žalobu zamítl. Dne 11. 6. 2010 podal žalobce proti rozsudku odvolání. Dne 9. 9. 2010 byl spis zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 132/99 se žalobce žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 22. 3. 1996 domáhal na žalovaném, „OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním“, zaplacení částky 21.111,14 Kč, představující úrok z prodlení z částky 445.660,- Kč, jakožto dluhu na odměně za užití autorského hudebního díla žalobce, splatného do 30. 11. 1995, a to za období od 1. 12. 1995 do 29. 2. 1996. Dne 25. 3. 1998 soud žalobě co do částky 9.717,- Kč vyhověl a co do částky 11.394,14 Kč ji zamítl. Rozsudek, napadený odvoláním obou účastníků, odvolací soud usnesením ze dne 29. 1. 1999, č. j. 3 Co 33/98 - 52, zrušil a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu věcně příslušnému. Dne 16. 8. 2006 byl zástupci žalobce doručen přípis, kterým jej soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 vyzval k zaslání písemností ve lhůtě jednoho měsíce za účelem rekonstrukce spisu. Na tuto výzvu reagoval zástupce žalobce podáním ze dne 15. 9. 2006 a dále dne 18. 1. 2007 nahlížel do spisu a založil listiny soudem vyžádané. Žádosti Městského soudu v Praze, podle které mu má být pro účely řízení vedeného pod sp. zn. 37 C 68/97, zapůjčen spis 7 C 132/99 a 7 C 160/99, soud vyhověl (dle záznamu ve spise) dne 19. 2. 2007. Podáním, doručeným soudu dne 23. 11. 2009, navrhl žalobce určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ust. §174a zák. č. 6/2002 Sb., a to nařízení jednání, neboť od 17. 3. 1999, kdy mu bylo doručeno zrušovací rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, neobdržel od Obvodního soudu pro Prahu 6 jakékoliv procesní rozhodnutí. Tento návrh byl dne 11. 2. 2010 postoupen Městskému soudu v Praze, jelikož měl tento soud ode dne 19. 5. 2007 spis zapůjčen ke svému řízení sp. zn. 37 C 68/97. Usnesením ze dne 19. 2. 2010, č. j. UL 23/2010 - 4, Městský soud v Praze návrh na určení lhůty k nařízení jednání zamítl, když konstatoval, že s ohledem na aktuální procesní stav řízení ve věci sp. zn. 7 C 132/99, které bylo dne 6. 8. 2001 přerušeno, nemůže být soudu s ohledem na §111 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) určena lhůta k nařízení jednání. Důvod tohoto přerušení nebyl Městskému soudu v Praze znám, neboť rekonstruovaný spis neobsahuje opis ani stejnopis rozhodnutí o přerušení. Obvodnímu soudu pro Prahu 6 byla dne 19. 4. 2010 doručena žádost Ústavního soudu ČR o zaslání spisu pro účely řízení o ústavní stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2010, č. j. UL 23/2010 - 4. Ústavní soud, kterému byl spis zaslán 21. 5. 2010 (po jeho vrácení Městským soudem v Praze), pak dne 6. 9. 2010 zapůjčil spis Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 160/99, bylo zahájeno žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 dne 30. 12. 1993, v níž se žalobce domáhal po žalovaném „Ochranný svaz autorský, Praha 6, Čs. armády 20“ zaplacení částky 551.125,- Kč, představující dluh žalovaného z titulu nevyplacených autorských odměn za použití hudby žalobce v hromadných sdělovacích prostředcích v blíže neurčeném časovém období. Usnesením ze dne 11. 4. 1994, sp. zn. 7 C 404/93, vyslovil soud svoji věcnou nepříslušnost a věc postoupil Městskému soudu v Praze. Usnesením ze dne 26. 1. 1996 Městský soud v Praze řízení zastavil, neboť v žalobě označený žalovaný neměl právní subjektivitu. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 2. 1997 napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Ten následně usnesením ze dne 1. 4. 1997, vedeným pod sp. zn. 34 C 93/94, rozhodl, že věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 jako soudu věcně a místně příslušnému. Žalobce se proti tomuto usnesení odvolal, Vrchní soud v Praze jako soud odvolací však dne 31. 3. 1998 jeho odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Obvodní soud pro Prahu 6 zahájil jednání ve věci samé dne 4. 12. 1998, stále vedené pod sp. zn. 7 C 404/93. Jednání bylo poté několikrát odročeno až na 15. 7. 1999, kdy bylo v řízení pokračováno již pod sp. zn. 7 C 160/99, důvody této změny se ze spisu nepodávají. Jednání bylo následně odročeno na neurčito. Podáním, doručeným soudu dne 23. 11. 2009, navrhl žalobce určení lhůty k provedení procesního úkonu, kterým mělo být nařízení jednání ve věci, neboť poslední takové se uskutečnilo 15. 7. 1999. Současně bylo tímto podáním navrženo, aby bylo rozhodnuto o žalobcově návrhu na vydání předběžného opatření, když tento návrh podal již dne 23. 5. 1996 a nebylo tak o něm rozhodnuto již 13,5 roku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 2. 2010 zamítl návrh na určení lhůty k nařízení jednání s tím, že řízení ve věci je přerušeno, byť s ohledem na rekonstrukci spisu není ve spisu založen stejnopis či opis rozhodnutí o přerušení řízení, takže není znám důvod tohoto přerušení. Obvodní soud pro Prahu 6 požádal dne 8. 3. 2010 o vrácení spisu 7 C 160/99, který byl připojen ke sp. zn. 37 C 68/97, vedené u Městského soudu v Praze. K vrácení spisu došlo až dne 20. 5. 2010, následně dne 25. 5. 2010 soud zamítl žalobcův návrh na vydání předběžného opatření ze dne 23. 5. 1996. Proti tomuto podal žalobce odvolání, o kterém odvolací soud rozhodl usnesením ze dne 2. 9. 2010 tak, že napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť v žalobě označený žalovaný zanikl výmazem z obchodního rejstříku ke dni 26. 5. 1998, bude tedy třeba zabývat se otázkou právního nástupnictví. Spis byl dne 17. 9. 2010 zapůjčen Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Řízení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 157/98 bylo zahájeno žalobou podanou dne 28. 12. 1998. Žalobce se domáhal proti žalovanému „OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním“ zaplacení částky 169.120,54 Kč jako neproplacené odměny za užití hudebního díla žalobce ve vysílání České televize za rok 1995. Usnesením ze dne 11. 3. 1999 bylo rozhodnuto o spojení řízení s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 37 C 68/97 s tím, že obě věci budou nadále vedeny pod sp. zn. 37 C 68/97.
Poslední z řízení uvedených v žalobě bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 107/95 a bylo zahájeno žalobou podanou dne 8. 12. 1995. Žalobce se na deseti alternativně označených žalovaných domáhal zaplacení částky 264.548,13 Kč z titulu neproplacené autorské odměny za užití jeho hudebních děl, a to zejména v televizním vysílání. Usnesením ze dne 13. 12. 1995 vyzval soud podle §43 odst. 1 o. s. ř. žalobce k odstranění vady žaloby představované „označením žalovaného více subjekty alternativním způsobem“. Žalobce tedy osobu žalovaného upřesnil na „OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním“, se sídlem Praha 6 - Bubeneč, Československé armády 20. Usnesením ze dne 24. 1. 1996 soud řízení zastavil s tím, že ke dni podání žaloby neměl žalobcem označený žalovaný právní subjektivitu, a tedy neměl způsobilost být účastníkem řízení. Proti usnesení podali jak žalobce, tak žalovaný odvolání. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dne 24. 1. 1996 zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když dovodil, že na žalovaného je nutno hledět jako na právní subjekt, který má způsobilost mít práva a povinnosti. Soud prvního stupně poté několikrát neúspěšně žádal o informace u rejstříkového soudu (ve dnech 10. 2. 1997, 7. 3. 1997 a v květnu 1997) a usnesením ze dne 10. 6. 1997 zamítl žalobcův návrh na vydání předběžného opatření ze dne 28. 12. 1995. Proti tomu podal žalobce odvolání, které však Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 1998 zamítl. Na jednání, konaném dne 2. 10. 1998, Městský soud v Praze věc spojil ke společnému projednání a rozhodnutí s věcí sp. zn. 37 C 68/97, vedenou u téhož soudu.
Odvolací soud dále ve smyslu §213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování a zjistil, že v řízení, vedeném pod sp. zn. 37 C 68/98, již bylo rozhodnuto a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 2. 2011. Dne 27. 4. 2011 byl spis odeslán Ústavnímu soudu ČR.
V řízení, vedeném pod sp. zn. 7 C 132/99 byl dne 29. 6. 2011 spis odeslán Městskému soudu v Praze. Ze spisu dále plyne, podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 2. 2011, č. j. 7 C 132/99 - 88, že v řízení bude pokračováno se žalovaným „OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, a.s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 786/20, IČ: 63839997“. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 16. 3. 2011 odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto.
V řízení, vedeném pod sp. zn. 7 C 160/99, bylo nařízeno jednání na 23. 9. 2011. Usnesením ze dne 20. 12. 2010, č. j. 7 C 160/99 - 132, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 6 tak, že v řízení bude na straně žalovaného vystupovat „OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, a.s., se sídlem v Praze 6, Čs. armády 786/20, IČ: 6389997“. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, které bylo Městským soudem v Praze usnesením ze dne 6. 4. 2011, č. j. 20 Co 106/2011 - 155, zamítnuto. Jednání ve věci bylo nařízeno na 23. 9. 2011.
Odvolací soud vzal dále, shodně se soudem prvního stupně, za prokázané, že žalobce se obrátil na žalovanou dne 8. 12. 1996 s žádostí o odškodnění nemajetkové újmy ve výši 50.000.000,- Kč, a to na základě stejných skutkových tvrzení, jež byly uplatněny v žalobě, a že této žádosti bylo vyhověno pouze co do částky 166.000,- Kč. Žalobce tak splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk).
Po právní stránce se odvolací soud neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že částku 210.000,- Kč lze považovat za přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a OdpŠk. Naopak, dal za pravdu žalobci, že tato částka není dostatečným odškodněním za újmu, která mu vznikla v důsledku nepřiměřené délky předmětných soudních řízení. Ta byla poznamenána průtahy, tj. nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, v jejichž důsledku vznikla žalobci nemajetková újma, proto mu přísluší nárok na přiměřené zadostiučinění (§31a OdpŠk). Žalobci přitom nelze vytknout žádné jednání, které přispělo k průtahům v předmětných řízeních.
Řízení vedené pod sp. zn. 7 C 132/99 trvá dosud, od března 1996 do července 2011, celkem tedy 15 let a 4 měsíce. Základní částka, ze které je třeba vycházet při určování výše přiměřeného zadostiučinění, tak činí 215.000,- Kč (15.000,- Kč za první dva roky řízení a 15.000,- Kč za každý další rok probíhajícího řízení). Význam tohoto řízení pro žalobce je malý, když jeho předmětem je pouze úrok z prodlení ve výši 21.114,14 Kč, bylo tedy na místě snížit základní částku o 50 %. Šlo, do určité míry, o složitou věc, která byla meritorně projednávána na dvou stupních soudní soustavy. Bylo tudíž na místě snížit základní částku ještě o 20 %, což znamená, že přiměřené zadostiučinění za průtahy daného řízení činí 64.500,- Kč.
Další řízení, vedené pod sp. zn. 7 C 160/99, trvá dosud, od prosince 1993 do července 2011, tedy 17 let a 7 měsíců. Základní částka pro výpočet výše přiměřeného zadostiučinění v tomto řízení tak činí 248.750,- Kč (15.000,- Kč za první dva roky řízení a 15.000,- Kč za každý další rok probíhajícího řízení). Odvolací soud vzal v úvahu faktor složitosti věci, když v řízení šlo o odměnu ve výši 551.125,- Kč s příslušenstvím a dospěl k závěru, že jak po skutkové, tak po právní stránce, nejde o věc jednoduchou. Naopak, míru složitosti věci, o kterou v tomto řízení šlo, je možné hodnotit jako velkou. Bylo tak na místě snížit základní částku odškodnění o 30 %. Význam řízení pro žalobce zhodnotil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně jako střední (standardní), což ovšem nemá vliv na úpravu základní částky. Z uvedeného vyplývá, že výsledná výše přiměřeného zadostiučinění za průtahy v tomto řízení činí 174.125,- Kč.
Řízení vedené pod sp. zn. 37 C 68/97 sice již bylo pravomocně skončeno, nadále se však očekává rozhodnutí Ústavního soudu. Závěr soudu prvního stupně, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, nepovažuje odvolací soud za správný. V řízení jde o více věcí, které byly spojeny ke společnému projednání. Zaprvé se jedná o věc samostatně vedenou pod sp. zn. 37 C 68/97 (šlo o odměnu ve výši 340.596,- Kč s příslušenstvím), kde řízení dosud trvá, a to od srpna 1997 do července 2011, celkem tedy 13 let a 11 měsíců. Základní částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v tomto řízení činí celkem 193.750,- Kč (15.000,- Kč za první dva roky řízení a 15.000,- Kč za každý další rok probíhajícího řízení). Zadruhé jde o věc, samostatně vedenou pod sp. zn. 37 C 107/95 (v níž šlo o odměnu ve výši 264.548,13 Kč), kde řízení trvalo od prosince 1995 do července 1997, tedy 1 rok a 7 měsíců, poté byla věc spojena se sp. zn. 37 C 68/97. Základní částka pro určení výše přiměřeného zadostiučinění tak pro toto řízení činí 23.750,- Kč (15.000,- Kč za jeden rok, tj. 1.250,- Kč za jeden měsíc řízení). Konečně, zatřetí, jde o věc, samostatně vedenou pod sp. zn. 37 C 157/98 (v níž šlo o odměnu ve výši 169.120,54 Kč s příslušenstvím), v níž bylo řízení zahájeno v prosinci 1998, tj. až po zahájení řízení ve věci sp. zn. 37 C 68/97, základní částka tak již byla zohledněna ve výše uvedené částce 193.750,- Kč. Celková základní částka odškodnění pro tři řízení, spojená ke společnému projednání a rozhodnutí pod sp. zn. 37 C 68/97, tak činí 217.500,- Kč. Odvolací soud vzal pro určení výsledné výše přiměřeného zadostiučinění v úvahu zejména faktor složitosti věci a konstatoval, že jak po skutkové, tak právní stránce nešlo o věc jednoduchou, která byla meritorně projednána na dvou stupních soudní soustavy a nyní se očekává rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Míru složitosti věci tak odvolací soud posoudil odlišně od soudu prvního stupně jako velkou. Bylo tedy na místě snížit základní částku o 30 %. Faktor významu řízení pro žalobce posoudil odvolací soud totožně se soudem prvního stupně jako střední (standardní), tedy bez vlivu na úpravu základní částky. Přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou tímto řízením tedy činí 152.250,- Kč.
Odvolací soud tak uzavřel, že výsledné přiměřené zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk se určuje ve výši 390.875,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalobci se již dostalo 166.000,- Kč jako dobrovolného plnění od žalované a dalších 44.000,- Kč z výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, z rozsudku odvolacího soudu má žalobce právo na přiměřené zadostiučinění ve výši 180.875,- Kč.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost opírá o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně namítl, že Městský soud v Praze jako soud odvolací nesprávně vyhodnotil zejména celkovou délku posuzovaných řízení a význam projednávané věci pro žalobce. Co se týče délky řízení, z hlediska výše zadostiučinění se nerozlišují průtahy řízení v trvání např. 7 let a např. v délce 14 let. Za čtrnáctý rok průtahů je poskytováno zadostiučinění ve stejné výši jako za sedmý rok průtahů. S tím odvolatel nesouhlasí, neboť čím delší jsou nedůvodné průtahy v řízení, tím větší újmě je vystavena oběť těchto průtahů. Pokud jde o význam projednávané věci, dovolatel upozorňuje, že jsou-li zjištěny průtahy ve věci sporu, který je pro něj vyloženě existenční, jedná se o extrémní zásah do jeho práv, a proto měla být přiznána mnohem vyšší platba na zadostiučinění, než jak byla vypočtena v napadeném rozhodnutí v součtu s dobrovolnou platbou ze strany žalované. Dovolatel byl v důsledku nečinnosti, zejména Obvodního soudu pro Prahu 6, vystaven existenční nejistotě a předmětná věc má tak pro něj existenční význam. K tomu však Městský soud v Praze adekvátním způsobem nepřihlédl. Na základě uvedených tvrzení tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. a dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník řízení, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoli nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 198/2003 Všechna zde uvedená rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách, www.nsoud.cz. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 158, ročník 2004). Takovou osobou však v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně, jíž odvolací soud žalobě vyhověl do částky 180.875,- Kč, žalobce není. Z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
S ohledem na shora uvedené nelze uvažovat o přípustnosti dovolání proti napadenému rozsudku podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak se domnívá žalobce, neboť ve zbylém rozsahu nejde o rozsudek měnící, ale potvrzující. Přípustnost dovolání proti němu může být tedy založena výlučně podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V otázce použití výchozí částky pro stanovení přiměřeného zadostiučinění nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Dovolání je však přípustné v otázce významu předmětu řízení pro poškozeného (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), kterou odvolací posoudil odlišně, než činí ve své judikatuře Nejvyšší soud.
Dovolání je důvodné.
Z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného odvolací soud nepřihlédl k tomu, co již v podobných souvislostech vyjádřil Evropský soud pro lidská práva (dále také ESLP) a Nejvyšší soud zdůraznil, avšak až po vydání napadeného rozsudku, ve svém rozhodnutí ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011. V posuzovaném případě žalobce jako poškozená osoba již v žalobě tvrdil, že v řízení, v němž bylo porušeno jeho právo na přiměřenou délku řízení, žádal po žalované zaplacení nároku na odměnu za užití svého hudebního díla. Příjmy pramenící z této činnosti měly přitom pro žalobce existenční charakter. Projednávaný spor se tak svým předmětem blíží sporu pracovněprávnímu, u něhož je pravidelně dovozován zvýšený význam pro poškozeného.
V tomto smyslu je možno poukázat na závěry obsažené v rozhodnutích ESLP, v nichž bylo vyjádřeno, že „zvláštní pozornost ze strany soudů je vyžadována v případech týkajících se situací, kdy částka, kterou žalobce požaduje, je pro něj vysoce důležitá a je spojena s jeho profesní činností“ (rozsudek ESLP ze dne 23. 4. 1998, ve věci Doustaly proti Francii , stížnost č. 26256/95, odst. 48). Jinými slovy vyjádřeno o významný předmět řízení se bude jednat tehdy, jestliže „[…] pokračování profesní aktivity poškozeného závisí do značné míry na řízení, […] což naznačuje, stejně jako v pracovněprávních sporech, že je vyžadováno rychlé rozhodnutí z pohledu toho, co je v sázce pro dotčenou osobu“ (rozsudek senátu třetí sekce ESLP ze dne 26. 9. 2000, ve věci Garcia proti Francii , stížnost č. 41001/98, odst. 14).
Odvolací soud se tvrzeními žalobce o zvýšeném významu předmětu posuzovaných řízení pro něho, s ohledem na povahu v nich požadovaného plnění, nezabýval. Jeho posouzení žalobcova nároku je proto neúplné a tudíž nesprávné.
Nejvyšší soud rovněž v souladu s §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. přihlédl k tomu, že je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobce totiž v žalobě požadoval náhradu nemajetkové újmy za tři, resp. pět soudních řízení. Pokud však uplatnil jediný požadavek na zaplacení částky 49.834.000,- Kč s příslušenstvím, není z toho zřejmé, ve vztahu k jakému řízení (újmě) požaduje jakou částku. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve směru konkretizace nároku na zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve vztahu k jednotlivým řízením. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že řízení je stiženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci a že odvolací soud posoudil nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy nesprávně. Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také v daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V novém řízení vyzve soud prvního stupně žalobce ke konkretizaci jeho požadavku na přiměřené zadostiučinění ve vztahu k jednotlivým způsobeným újmám (řízením) a nově posoudí, případně i na základě k návrhu žalobce doplněného dokazování, zda byl předmětem všech či aspoň některých z posuzovaných řízení nárok, který měl pro žalobce existenční (z hlediska jeho obživy) význam.
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. listopadu 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu