ECLI:CZ:US:2018:3.US.918.17.1
sp. zn. III. ÚS 918/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Lukáše Bordovského a 2) Mgr. Lucie Bordovské, DiS., oba zastoupeni Mgr. Petrem Novákem, advokátem, sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 18 Co 395/2016-123, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a společnosti Emirates, sídlem Airport Road, Al Garhoud, Dubaj, Spojené arabské emiráty, jednající prostřednictvím organizační složky Emirates, sídlem Na Příkopě 859/22, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že I. výrokem rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 8. 2016 č. j. 12 C 78/2015-90 byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení částky 1 200 EUR s příslušenstvím. O nákladech řízení bylo rozhodnuto ve výroku II., kterým obvodní soud uložil stěžovatelům povinnost zaplatit vedlejší účastnici jako žalované 16 456 Kč. Obvodní soud takto rozhodl v řízení, ve kterém se stěžovatelé domáhali, aby vedlejší účastnici byla uložena povinnost zaplatit shora uvedenou částku. Stěžovatelé svůj nárok odůvodnili tím, že se měli dne 25. 7. 2014 účastnit letu vedlejší účastnice č. EK 140 z Prahy do Dubaje a dále letu č. EK 358 z Dubaje do Jakarty. Stěžovatelé se včas dostavili k odletu z Prahy, let jim však byl i přes platnou rezervaci odepřen. Stěžovatelé tvrdili, že na situaci je nutno použít čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje Nařízení (EHS) č. 295/91 (dále jen "nařízení"), podle kterého přísluší každému ze stěžovatelů náhrada škody ve výši 600 EUR. Na základě výše uvedeného byla vedlejší účastnice dne 28. 11. 2014 vyzvána k zaplacení částky 1 200 EUR, kterou nezaplatila. Vedlejší účastnice žalobní nárok neuznala, když tvrdila, že stěžovatelce byl let odepřen důvodně, neboť před nástupem do letadla předložila letenku na jiné jméno, než bylo uvedeno v jí předloženém cestovním pase. Stěžovatelka argumentovala, že se vdala a v pase má uvedené jméno již po sňatku, což se snažila prokázat prostou kopií českého oddacího listu, neplatným občanským průkazem a prostou kopií původního cestovního pasu. Vedlejší účastnice však považovala předložené doklady za nedostatečné s poukázáním na čl. 3 odst. 3.1, sekce 3.1.1 podmínek přepravy vedlejší účastnice a webové stránky vedlejší účastnice, kde je stanovena nutnost shody jmen na letence a předloženém cestovním pase, který musí mít v případě elektronické letenky i shodné sériové číslo. Obvodní soud dospěl k závěru, že byla vina stěžovatelky a šlo o jí přičitatelné pochybení, že na letiště dorazila s rozdílným jménem na cestovním dokladu a letence. Pro úplnost obvodní soud odkázal na část 3 všeobecných obchodních podmínek zprostředkovatelské společnosti BudgetAir, v nichž je stanoveno, že mimo podmínky BudgetAir se na veškeré služby vztahují také všeobecné obchodní podmínky dodavatelů BudgetAir. Uzavřením smlouvy s BudgetAir se zákazník zavazuje tyto podmínky dodržet. Obvodní soud uzavřel, že možnost připuštění k letu s úředně ověřeným překladem oddacího listu do anglického jazyka by byla "dobrá vůle" vedlejší účastnice, kterou nelze vyžadovat. Nad rámec těchto závěrů obvodní soud uvedl i několik řešení situace vzniklé změnou jména stěžovatelky po svatbě, jež se stěžovatelům nabízela, např. možnost odcestovat na pas s předchozím jménem stěžovatelky platný ještě 3 měsíce po svatbě či vedlejší účastnicí nabízená vstřícnost při prověření totožnosti stěžovatelky tím, že by palubnímu personálu předložila kopii ověřeného oddacího listu s překladem do angličtiny. Těchto nabízených řešení stěžovatelé nevyužili, a byť si byli neshody jména na letence a pase vědomi, bez přiměřených důvodů spoléhali na to, že cizojazyčný personál vedlejší účastnice přesvědčí předložením prosté kopie oddacího listu psaného v češtině.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 11. 1. 2017 č. j. 18 Co 395/2016-123 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 096,24 Kč (výrok II.). K tvrzením stěžovatelů o újmě, za niž je stanovena náhrada ve výši 600 EUR pro každého, a to čl. 7 odst. 1 písm. c) nařízení, městský soud uvedl, že obvodní soud správně zjistil, že odepření nástupu do letadla se týkalo stěžovatelky (stěžovatel důvod na náhradu odvozoval od stěžovatelky jako spolucestující na svatební cestu) a nebylo bezdůvodné, neboť stěžovatelka nesplnila podmínky přepravy stanovené ve všeobecných obchodních podmínkách vedlejší účastnice (tvořících i součást obchodních podmínek zprostředkovatelské společnosti BudgetAir), neboť její jméno na letence se neshodovalo se jménem uvedeným v jejím cestovním pase. Tento skutkový závěr městský soud schválil s tím, že za této situace nenastala hypotéza právní normy uvedené v čl. 2 písm. f) nařízení, tedy že by stěžovatelka disponovala platnou "letenkou", jíž se rozumí platný doklad opravňující jmenovaného k přepravě nebo jiné rovnocenné oprávnění v elektronické nebo jiné nehmotné formě, vydané nebo schválené leteckým dopravcem nebo jeho pověřeným zástupcem. Současně nastala i hypotéza uvedená v čl. 2 písm. j) nařízení upravující výluku z práva na odškodnění za situace, kdy stěžovatelka nedisponovala dostatečným cestovním dokladem (tj. cestovním pasem se jménem a číslem totožným na letence). Již tyto skutkové a právní závěry podle městského soudu vylučují možnost vzniku bezdůvodného odepření vstupu na palubu letadla vedlejší účastnice a s tím souvisejícího práva na odškodnění stěžovatelů. Městský soud dovodil, že nejde o přepjatý formalismus vedlejší účastnice, ale naopak to jsou stěžovatelé, kteří v dané záležitosti nepostupovali s rozumem průměrného člověka a s běžnou péčí a opatrností (§4 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
II.
Argumentace stěžovatelů
4. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že obecné soudy nesprávně dovodily, že na základě informace uvedené na webových stránkách vedlejší účastnice museli být stěžovatelé srozuměni s tím, že následná změna jména na letence po potvrzení rezervace nebude možná a že jediným řešením by bylo zaplacení storno poplatků a nákup nové letenky podle aktuálního ceníku a obsazenosti daného letu. Zároveň však obecné soudy potvrdily, že nemají za prokázané, že tato informace byla na webových stránkách vedlejší účastnice vyvěšena již v době, kdy stěžovatelé zakoupili letenky. I přesto však obecné soudy považovaly za prokázané, že stěžovatelé o tomto riziku museli vědět. Svá rozhodnutí tak obecné soudy založily na tvrzeních, jež nebyla prokázána.
5. Stěžovatelé uvádějí, že uzavřeli smlouvu se společností BudgetAir, prostřednictvím které zakoupili elektronické letenky. V rámci této smlouvy bylo odkázáno na všeobecné obchodní podmínky společnosti BudgetAir. V těchto obchodních podmínkách byl uveden další odkaz, a to sice na všeobecné podmínky vedlejší účastnice, tedy vedlejší účastnice jakožto leteckého dopravce. V těchto všeobecných podmínkách bylo v sekci Podmínky přepravy odkázáno na Podmínky přepravy cestujících a zavazadel vedlejší účastnice. Stěžovatelé poukazují na skutečnost, že v daném smluvním vztahu jakožto spotřebitelé vystupovali v pozici slabší strany. Nelze po stěžovatelích požadovat, aby si poté, co se seznámili s obchodními podmínkami, měli dohledávat další případné podmínky na webových stránkách vedlejší účastnice jako leteckého dopravce, aniž by na ně byli jakkoliv odkázáni či upozorněni. Vzhledem k tomu, že informace uvedená v sekci Zákaznické centrum na webových stránkách vedlejší účastnice nebyla součástí žádných obchodních podmínek, nemohla se ani stát pro stěžovatele závaznou.
6. Stěžovatelé rovněž namítají, že argumentace obecných soudů ohledně dalších možností řešení situace, je zcela bezpředmětná. Možnost odcestovat na starý pas ještě tři měsíce po sňatku by v případě stěžovatelky nebylo možné, neboť její starý pas již v té době nebyl platný. Dále pak argumentace tím, že zde byla možnost předložit personálu na letišti ověřenou kopii oddacího listu přeloženého do anglického jazyka, je taktéž nemístná, neboť by stěžovatelé ani v takovém případě neměli jistotu, že jim nástup na palubu letadla nebude odepřen z důvodu rozdílného jména na letence a v pasu. Navíc povinnost mít při sobě ověřenou kopii oddacího listu v anglickém jazyce nevyplývala z žádného právního předpisu nebo smluvních ujednání s tím, že ani v obchodních podmínkách, které byly pro stěžovatele závazné, nebyla o tomto žádná zmínka.
7. Stěžovatelé nesouhlasí s konstatováním městského soudu, že nenastala hypotéza právní normy uvedené v čl. 2 písm. f) nařízení, čímž dovozuje, že stěžovatelka nedisponovala platnou letenkou. Stěžovatelé namítají, že letenka, kterou stěžovatelka disponovala, platná byla. Tato skutečnost navíc byla mezi účastníky nesporná. Stěžovatelé rovněž namítají, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s tím, co je považováno za dostatečné cestovní doklady, a co už nikoliv. Soudy totiž dovodily, že stěžovatelka nedisponovala dostatečnými cestovními doklady, a to s ohledem na hypotézu dle čl. 2 písm. j) nařízení. Nařízení přitom přímo nevymezuje, co se rozumí pod pojmem nedostatečné cestovní doklady. Ani obecné soudy se tímto pojmem podrobněji nezabývaly. Vzhledem k tomu, že nařízení je unijním předpisem, výklad pojmů obsažených v takovém předpise nepřísluší soudům členských států, nýbrž Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen "Soudní dvůr"). Jelikož ani nařízení, ani příslušná judikatura Soudního dvora nedefinuje, co se rozumí pojmem nedostatečné cestovní doklady, bylo nutno tento pojem Soudnímu dvoru předložit k výkladu.
8. Stěžovatelé dále poukazují na to, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že předloženými doklady nebylo možné bez pochybností prokázat důvod ke změně jména stěžovatelky, resp. totožnost osoby, pro kterou byla letenka vystavena, a osoby, která hodlala s danou letenkou na palubu letadla vstoupit. Tuto argumentaci považují stěžovatelé za formalistickou, neboť dle jejich názoru o totožnosti stěžovatelky nebylo pochyb, a stejně tak důvod ke změně jména stěžovatelky byl z předložených dokladů zcela patrný. Stěžovatelé mají za to, že bylo možné bez jakýchkoliv obtíží prokázat totožnost stěžovatelky. Navíc předložili i kopii oddacího listu, který jasně prokazoval důvod změny příjmení stěžovatelky. Stěžovatelé považují za formalistické jak jednání personálu vedlejší účastnice na letišti, tak rozhodnutí obou obecných soudů.
9. Stěžovatelé namítají, že nebyli seznámeni s tím, že změna jména na letence není možná, a tudíž se této změny oprávněně dožadovali jak u zprostředkovatele společnosti BudgetAir, tak přímo u vedlejší účastnice. To, že jim tato změna nebyla umožněna a nebyly jim předány jiné instrukce, jak situaci vyřešit, nemůže být přičítáno k jejich tíži. Navíc informace na webových stránkách uváděná vedlejší účastnicí hovoří o nemožnosti změny jména na letence z důvodu chyby nebo překlepu. V případě stěžovatelů však o chybu ani překlep nešlo, a proto mají za to, že změna jména měla být umožněna, neboť uzavření manželství považují za dostatečný důvod k této změně. Informace uváděná vedlejší účastnicí na webových stránkách dále obsahovala následující instrukci: "pokud se jméno cestujícího bude měnit (například po vstupu do manželství nebo z jiného důvodu), ověřte si prosím tuto informaci a uveďte jméno podle cestovního pasu, který cestující k dané cestě použije". Stěžovatelé uvádějí, že při rezervaci letenek stěžovatelka ještě nebyla provdána a měla tedy své rodné příjmení i staré cestovní doklady. Nelze je postihovat za to, že vstoupili do manželství a v důsledku toho došlo ke změně příjmení stěžovatelky. Tím, že nebylo možné změnu jména na letence provést, bylo stěžovatelům znemožněno odcestovat na svatební cestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci podústavního práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. Závěr obecných soudů učiněný v posuzované věci, že odepření nástupu do letadla se týkalo stěžovatelky a nebylo bezdůvodné, neboť stěžovatelka nesplnila podmínky přepravy stanovené ve všeobecných obchodních podmínkách vedlejší účastnice, když její jméno na letence se neshodovalo se jménem uvedeným v jejím cestovním pase, považuje Ústavní soud za ústavně konformní, stejně tak jako závěr městského soudu, že skutkové a právní závěry učiněné v předmětné věci vylučují možnost bezdůvodného odepření vstupu na palubu letadla vedlejší účastnice a s tím souvisejícího práva na odškodnění stěžovatelů.
15. Ústavní soud poukazuje na to, že obvodní soud nad rámec těchto závěrů uvedl i několik možností řešení situace vzniklé změnou jména stěžovatelky po svatbě, jež se stěžovatelům nabízela, žádnou z nich však stěžovatelé nevyužili.
16. V souzené věci městský soud dovodil, že za této situace nenastala hypotéza právní normy uvedené v čl. 2 písm. f) nařízení, tedy že by stěžovatelka disponovala platnou "letenkou", jíž se rozumí platný doklad opravňující jmenovaného k přepravě nebo jiné rovnocenné oprávnění v elektronické nebo jiné nehmotné formě, vydané nebo schválené leteckým dopravcem nebo jeho pověřeným zástupcem. Současně nastala i hypotéza uvedená v čl. 2 písm. j) nařízení upravující výluku z práva na odškodnění za situace, kdy stěžovatelka nedisponovala dostatečným cestovním dokladem (tj. cestovním pasem se jménem a číslem totožným na letence).
17. Co se týče námitky stěžovatelů ohledně nepředložení předběžné otázky, Ústavní soud uvádí, že povinnost soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá z čl. 267 Smlouvy o Evropské unii (bývalý čl. 234 Smlouvy o ES). Podle tohoto ustanovení má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se výkladu Smluv a platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Evropské unie. Problematika předkládání předběžné otázky náleží svou povahou k právu podústavnímu, nicméně její nepředložení v rozporu s tímto právem může za určitých okolností přivodit porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Jak již Ústavní soud dříve judikoval, o porušení práva na zákonného soudce půjde v případě aplikace komunitárního práva tehdy, jestliže český soud (jehož rozhodnutí již nelze napadnout dalšími opravnými prostředky, které poskytuje podústavní právo) nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru svévolně, tedy v rozporu s principem právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1009/08, N 6/52 SbNU 57).
18. Ústavní soud tedy ve své rozhodovací praxi shledává porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny jako důsledek porušení povinnosti soudu poslední instance položit předběžnou otázku (srov. nález sp. zn. II. ÚS 1658/11, N 202/63 SbNU 357). Ústavní soud setrvává na svém názoru, že v případě, kdy vnitrostátní soud poslední instance nepoloží předběžnou otázku Soudnímu dvoru a nezabývá se otázkou výkladu popř. platnosti práva Evropské unie, ačkoliv v projednávané věci má dojít k aplikaci unijního práva na daný případ, má důvodné pochybnosti o výkladu normy práva Evropské unie, který není jednoznačný a Soudní dvůr jej dosud neřešil (nelze použít doktríny acte clair), dopustí se porušení práva na zákonného soudce v rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny a s čl. 2 odst. 3 Ústavy ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny (viz též usnesení Ústavního sodu sp. zn. I. ÚS 2476/13, dostupné na http://nalus.usoud.cz), jakož i s čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, který zahrnuje v rámci práva na účinnou právní ochranu i právo na zákonného soudce.
19. V posuzovaném případě městský soud dostatečně vysvětlil, že v dané věci neshledal důvody pro postup dle §109 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, tj. k žádosti Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžné otázce, tak jak ji formulovali stěžovatelé. Ústavní soud shledává tyto závěry, obsažené v napadeném rozhodnutí městského soudu, přesvědčivé a řádně odůvodněné a pro stručnost na ně odkazuje. Z hlediska ústavnosti jim nelze nic vytknout.
20. Právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2390/15 (N 209/79 SbNU 389), podle něhož vykládat nařízení, potřebné pro rozhodnutí věci, nepřísluší ani Ústavnímu soudu, ani obecnému soudu, nýbrž jen Soudnímu dvoru, proto v dané věci nelze aplikovat.
21. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud přisvědčuje městskému soudu, že v posuzované věci nejde o přepjatý formalismus vedlejší účastnice, resp. má za to, že nejde o formalismus dosahující požadované ústavněprávní relevance, ale naopak to jsou stěžovatelé, kteří v dané záležitosti právě nepostupovali s běžnou péčí a opatrností.
22. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu