ECLI:CZ:US:2018:3.US.973.18.1
sp. zn. III. ÚS 973/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Tomáše Herblicha, zastoupeného Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem, sídlem Revoluční 1003/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2017 č. j. 30 Cdo 3801/2017-121, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2017 č. j. 69 Co 442/2016-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. září 2016 č. j. 21 C 6/2015-72, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel podal žalobu o náhradu škody ve výši 164 800 Kč, která mu dle jeho tvrzení vznikla v důsledku nezákonného usnesení soudního exekutora o příklepu. Obvodní soud žalobu zamítl, přičemž věc posuzoval dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). Obvodní soud shledal, že nebylo prokázáno, že by došlo ke vzniku škody v majetkové sféře stěžovatele v příčinné souvislosti s nezákonností usnesení o příklepu. Stěžovatel byl totiž na základě usnesení o příklepu zapsán jako vlastník vydražených nemovitostí do katastru nemovitostí, k nimž se choval jako vlastník a které daroval svým rodičům. V době, kdy došlo ke zrušení usnesení o příklepu, stěžovatel z vlastní vůle nemovitosti již několik let nevlastnil, nelze tedy hovořit o tom, že by mu v důsledku usnesení o příklepu vznikla nějaká škoda. V návaznosti na zrušení usnesení o příklepu po něm ani jiné osoby nenárokovaly náhradu škody.
3. Městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu, na které odkázal. Dodal, že nebyl naplněn předpoklad vzniku škody a existence příčinné souvislosti mezi nezákonností rozhodnutí a vznikem škody. Jelikož stěžovatel ještě před zrušením nezákonného rozhodnutí, z něhož odvozuje vznik škody, dobrovolně pozbyl vlastnické právo k vydraženým nemovitostem, došlo k přerušení příčinné souvislosti. O úspěchu stěžovatele by se dle městského soudu dalo uvažovat v případě, že by po zrušení nezákonného rozhodnutí musel vrátit vydraženou nemovitost a nebyla mu vrácena uhrazená cena, což se nestalo. Stěžovatelův majetek se tak v důsledku nezákonného rozhodnutí nezmenšil.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, jelikož dospěl k závěru, že na stěžovatelem vymezené otázce (tj. v jakém okamžiku došlo ke vzniku škody) rozhodnutí odvolacího soudu nestálo. Stěžovateli se nepodařilo zpochybnit ani další důvod, pro který odvolací soud jeho nároku nevyhověl (tímto důvodem byla neexistence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou). Žádný další dovolací důvod nemohl dle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Vady řízení (nepředvídatelnost rozhodnutí soudu prvního stupně a nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu) namítané stěžovatelem nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k těmto vadám dovolací soud přihlíží dle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel považuje závěry obvodního soudu za nesprávné, jelikož povinnost k náhradě škody způsobené nesprávným úředním postupem exekutora má také stát, a to bez ohledu na to, zda poškozený stejný nárok uplatňuje proti exekutorovi, či nikoli. Stěžovatel nesouhlasí s názorem obvodního soudu, že nebylo prokázáno, že by v jeho majetkové sféře došlo ke vzniku jakékoli škody ke dni, kdy bylo pravomocně zrušeno rozhodnutí soudního exekutora. Připustil sice, že vydražené nemovitosti převedl na své rodiče, kteří je dále prodali. Zdůraznil však, že se podílel částkou 160 000 Kč na narovnání v rámci smíru mezi původní majitelkou nemovitostí a osobami, na které nemovitosti převedli jeho rodiče a po nichž původní vlastnice požadovala náhradu v důsledku zrušení nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel tvrdí, že byl nucen částku za nabytí nemovitostí uhradit dvakrát, s čímž se soudy nevypořádaly.
6. Městskému soudu stěžovatel vytknul, že přehlédl překvapivou změnu předběžného názoru, který obvodní soud deklaroval na prvním jednání, aniž by stěžovatele poučil dle §118a odst. 2 o. s. ř. a dal mu možnost doplnit tvrzení a důkazy. Mimo ústavně konformní výklad dle stěžovatele zůstal i názor městského soudu, který za neoprávněně nárokovanou označuje škodu ve výši 4 800 Kč (částka zaplacené daně z převodu nemovitostí). Daňové zákony totiž neupravují institut vrácení již uhrazené daně po zrušení titulu k jejímu uhrazení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem, čímž vyhověl požadavku stanovenému v §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí s ohledem na formulaci jejího petitu. Nejprve se zabýval její přípustností a opodstatněností ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 14.) a posléze se zabýval její přípustností ve vztahu k rozsudkům městského a obvodního soudu (body 15. až 19.).
9. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť proti tomuto usnesení zákon stěžovateli nesvěřuje k ochraně jeho práva žádný procesní prostředek podle §75 odst. 1 a 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je však zjevně neopodstatněná.
10. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, jelikož na otázce, kterou stěžovatel v dovolání vymezil, rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo a tvrzené vady řízení nemohly přípustnost dovolání založit. Ústavní soud konstatuje, že v ústavní stížnosti není žádná námitka, která by konkrétním způsobem zpochybňovala závěr o nepřípustnosti podaného dovolání. Ani Ústavní soud neshledal žádné ústavní deficity v posouzení přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem.
11. Stěžovatel spatřoval přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, k jakému okamžiku dochází ke vzniku škody v případě, že se o nezákonnosti rozhodnutí od počátku nezákonného poškozený dozví až po dlouhé době od jeho vydání. Stěžovatel měl za to, že Nejvyšším soudem tato otázka dosud nebyla řešena.
12. Ústavní soud souhlasí se závěrem, že na posouzení uvedené otázky rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Pro vznik odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb. musí být splněny kumulativně tři předpoklady: 1) nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2598/15 (N 48/80 SbNU 591) či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 30 Cdo 3051/2015; rozhodnutí Ústavní soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz a Nejvyššího soudu z www.nsoud.cz]. V rozhodnutí odvolacího soudu bylo jednoznačně uvedeno, že ve stěžovatelově případě nebyly splněny dva z těchto předpokladů: vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody.
13. Co se týče vzniku škody, záviselo rozhodnutí městského soudu na otázce, zda vůbec byl prokázán vznik škody, nikoli na otázce, k jakému okamžiku dochází k jejímu vzniku. K problematice příčinné souvislosti stěžovatelovo dovolání neobsahovalo žádné tvrzení o jeho přípustnosti, stěžovatel tedy Nejvyššímu soudu neumožnil závěr o nenaplnění příčinné souvislosti jakkoli přehodnocovat. Jak bylo již výše uvedeno, vznik odpovědnosti za škodu je podmíněn kumulativním splněním tří předpokladů. Aby mohl být stěžovatel se svým dovoláním úspěšný, musel by úspěšně zpochybnit závěr odvolacího soudu o nesplnění těch předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu, které měl odvolací soud za nenaplněné. To se stěžovateli jeho vlastní vinou nepodařilo. Rovněž závěr o tom, že vady řízení namítané stěžovatelem v dovolání nemohou založit jeho přípustnost, Nejvyšší soud řádně odůvodnil. Uvedl, že k těmto vadám dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
14. Ústavní soud shrnuje, že Nejvyšší soud nepochybil, když dovolání stěžovatele v nyní posuzované věci odmítl. Postupoval v souladu se zákonem, jímž je vázán (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a své rozhodnutí též v dostatečném rozsahu a srozumitelně odůvodnil. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
15. Následně Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost ve zbývající části, v níž směřuje proti rozsudkům městského a obvodního soudu. Shledal přitom, že v této části není přípustná.
16. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). To znamená, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. Proto k jejímu věcnému posouzení může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky řádně (efektivně) uplatnil a příslušný orgán o nich rozhodl. V nyní posuzovaném případě bylo dovolání posledním procesním prostředkem, který zákon poskytoval k ochraně stěžovatelova práva. Stěžovatelovo dovolání bylo však nepřípustné, a to nikoli z důvodů, které by závisely na uvážení Nejvyššího soudu, ale s ohledem na to, jakým způsobem stěžovatel přípustnost dovolání vymezil. Nejvyšší soud tak neměl příležitost k tomu, aby se dovoláním věcně zabýval.
17. Bylo povinností stěžovatele, aby před podáním ústavní stížnosti řádně vyčerpal veškeré dostupné opravné prostředky. Nestačí opravný prostředek pouze uplatnit, ale příslušný orgán musí mít na jeho základě možnost věcně se jím zabývat a rozhodnout [srov. např. usnesení ze dne 19. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 209/01 či stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.), bod 61.]. Skutečnost, že dovolatel ve svém dovolání předloží právní otázku, u které současně ve vztahu k rozhodovací praxi dovolacího soudu tvrdí existenci jednoho ze čtyř typů vztahů zmíněných v §237 o. s. ř., ale Nejvyšší soud vyhodnotí, že na této otázce rozhodnutí napadené dovoláním nezávisí, není vadou dovolání (viz bod 45. zmíněného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Nejde sice o vadu dovolání, ale hodnocení Nejvyššího soudu se v takovém případě redukuje na konstatování, že na předložené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Jde o posouzení kvalitativně odlišné od (kvazi)meritorního posouzení, zda je naplněn jeden z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. ve vztahu k otázce, na níž napadené rozhodnutí závisí. Posouzení dovolacího soudu, zda je dán předpoklad přípustnosti dovolání je (kvazi)meritorním posouzením (viz stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 41.), protože se do značné míry dotýká hodnocení právních úvah v dovoláním napadeném rozhodnutí. Jinak je tomu při závěru, že na předložené otázce dovoláním napadené rozhodnutí nezávisí, kde jde primárně o hodnocení samotného dovolání a při němž Nejvyšší soud nemá důvod porovnávat právní úvahy v rozhodnutí odvolacího soudu se svou rozhodovací praxí. Z těchto důvodů nelze za řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), považovat dovolání, v němž je jeho přípustnost dovozována výhradně ve vztahu k právní otázce, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, či k vadám řízení, které nepředstavují vyřešení otázky hmotného či procesního práva, na níž závisí dovoláním napadené rozhodnutí.
18. K tomuto závěru srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. II. ÚS 903/17, které se týkalo případu, kdy Nejvyšší soud vyhodnotil, že na předložené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo, jelikož tehdejší stěžovatelka napadla dovoláním pouze závěr o nesplnění jednoho předpokladu vzniku odpovědnosti za škodu, ačkoli dovolání směřovalo proti rozhodnutí založenému na hodnocení, že nebyl naplněn žádný z těchto tří předpokladů. Zde rovněž Ústavní soud vyhodnotil ústavní stížnost jako nepřípustnou v části, kde směřovala proti rozhodnutí odvolacího soudu.
19. Nevyčerpání procesního prostředku, který jinak zákon k ochraně práva poskytuje (v daném případě dovolání) zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V části směřující proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu tak nyní posuzovaná ústavní stížnost není přípustná. Protože ústavní stížnost byla proti rozsudkům městského soudu a obvodního soudu nepřípustná, nezabýval se Ústavní soud argumentací, kterou proti těmto rozsudkům stěžovatel uplatnil a která tvořila většinu textu ústavní stížnosti.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona pro její nepřípustnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu