ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.101.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 101/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce Ing. L. S. , proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 197/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012, č. j. 55 Co 157/2012-94, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2012, č. j. 55 Co 157/2012-94, v rozsahu, v jakém jím bylo vyhověno žalobě v částce 227.000,- Kč, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 11. 2011, č. j. 25 C 197/2009-63, v rozsahu výroku I., a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 2. 11. 2011, č. j. 25 C 197/2009-63, uložil žalované zaplatit žalobci částku 237.646,- Kč, co do částky 7.418,- Kč žalobu zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 236.064,- Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na služby daňové poradkyně v měsících květnu, červnu a červenci roku 2003 ve výši 226.000,- Kč, v nákladech vynaložených na služby daňové poradkyně v prosinci roku 2003 ve výši 1.000,- Kč, v nákladech na ověření listin a poštovného ve výši 1.646,- Kč, v náhradě cestovních výdajů ve výši 3.441,50 Kč, a v náhradě ušlého výdělku ve výši 3.977,- Kč. Škoda měla být žalobci způsobena nezákonnými rozhodnutími finančních orgánů vydaných při doměření daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996.
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Rozhodnutím Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18. 11. 1998 byla žalobci dodatečně doměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 1,797.040,- Kč. Rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně ze dne 7. 3. 2000, č. j. FŘ-110/2801/99-0107, byl k odvolání žalobce tento dodatečný platební výměr změněn tak, že žalobci byla doměřena daň ve výši 1,417.040,- Kč, uvedené rozhodnutí však bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2002 a věc vrácena k dalšímu řízení. Finanční ředitelství v Brně poté změnilo dodatečný platební výměr rozhodnutím ze dne 28. 4. 2003, č. j. FŘ 110/2408/2003-0107, tak, že žalobci byla doměřena daň ve výši 1,406.640,- Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2004 vyslovil nicotnost rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003 a nicotnost dodatečného platebního výměru ze dne 18. 11. 1998, na základě kasační stížnosti Finančního ředitelství v Brně však byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 14. 12. 2005 opětovně zrušil rozhodnutí správních orgánů, tento rozsudek však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2006. Krajský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 30. 5. 2007 zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003 a dodatečný platební výměr ze dne 18. 11. 1998. Zásadním důvodem vedoucím ke zrušení dodatečného platebního výměru byly vady správního řízení spočívající v opomenutí žalobcem navržených důkazů prokazujících vynaložení výdajů na dosažení zajištění a udržení příjmů.
Soud prvního stupně rovněž neshledal důvod k pochybnostem o tom, že daňová poradkyně skutečně pro žalobce vykonala služby v časovém rozsahu, který odpovídá účtovaným částkám. Výše odměny daňové poradkyně vyplývá ze Smlouvy o poskytování služeb uzavřené s žalobcem dne 1. 12. 1998 a Dodatku č. 1 uzavřeného dne 1. 3. 2000. Za žalobce zaplatila platby za služby daňové poradkyni společnost INFOSERVIS CZ a.s. postupně od 29. 8. 2003 do 21. 1. 2004, žalobce zaplacené platby uhradil společnosti formou zápočtu proti jeho pohledávkám za společností INFOSERVIS CZ a.s., což vyplývá z písemných Dohod o vzájemném započtení závazků a pohledávek.
Soud prvního stupně postupoval v souladu s rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) ve znění účinném do 26. 4. 2006, neboť všechna rozhodnutí, jež mohla mít charakter nezákonných rozhodnutí ve smyslu §7 a 8 OdpŠk, byla vydána přede dnem 27. 4. 2006. Žalobou uplatněný nárok posoudil soud prvního stupně jako právo na náhradu skutečné škody vzniklé žalobci nezákonným rozhodnutím, nikoliv jako právo na náhradu nákladů, které poškozenému vznikly v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, a v řízení, v němž bylo vydáno zrušující rozhodnutí ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk. Náklady za daňové poradenství nepokládal soud prvního stupně za náklady správního ani soudního řízení, byť sloužily k podání správní žaloby proti rozhodnutím finančních orgánů.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že jsou splněny všechny předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu vzniklou žalobci vynaložením nákladů na účetní a daňové poradenství, neboť škoda vznikla žalobci v příčinné souvislosti s vydáním rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 18. 11. 1998 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003, a jím požadované náklady nejsou nákladem soudního řízení správního, proto žalobci nemohly být v daném řízení přiznány. Soud prvního stupně proto vyhověl žalobnímu návrhu v částce 227.000,- Kč za daňové poradenství a v částce 1.646,- Kč za drobné náklady a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Nepřisvědčil přitom námitce žalované, že by nárok na náhradu škody byl promlčen.
Městský soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterým bylo žalobě vyhověno v částce 227.000,- Kč, zrušil v rozsahu vyhovění žalobě co do částky 1.582,- Kč a v tomto rozsahu řízení zastavil, výrok o nákladech řízení potvrdil (výrok I.), odvolací řízení o žalobci přiznané částce 1.646,- Kč zastavil (výrok II.), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud shledal důvodnou námitku žalované, že soud prvního stupně přiznal žalobci více než žalobou požadoval, co do přiznané částky 227.000,- Kč se však ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním v rozsahu výroku I., v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 227.000,- Kč. K okolnostem případu žalovaná sdělila, že z titulu prvního nezákonného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně dne 7. 3. 2000, č. j. FŘ-110/2801/99-0107, podal žalobce proti státu žalobu na náhradu škody spočívající v úhradě nákladů za daňové poradenství ve výši 254.365,- Kč, která je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 74/2005. Z titulu druhého rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003, č. j. FŘ 110/2408/2003-0107, se pak žalobce domáhá náhrady škody spočívající v úhradě nákladů za daňové poradenství ve výši 227.000,- Kč v tomto řízení. Za otázku zásadního právního významu považuje dovolatelka to, zda žalobcem požadovaný nárok spadá pod náhradu nákladů řízení ve smyslu §31 zákona č. 82/1998 Sb., či zda se jedná o nárok na náhradu skutečné škody. Žalovaná se domnívá, že žalobci by za běžných okolností žalobcem specifikovaná škoda v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím nevznikla, ale že se jedná o náklady spojené jen a pouze v souvislosti se zastoupením žalobce před správními soudy. Pokud by se nejednalo o náklady řízení, resp. odměnu za zastoupení, náklady požadované žalobce by byly v podstatě stanoveny dle jeho libovůle a stát by byl povinen tyto zjevně neúčelné výdaje hradit. Žalobce byl před správními soudy zastoupen advokátem, a právnímu zástupci žalobce byly v předmětných řízeních přiznány náklady řízení. Žalobce nyní požaduje náklady na odměnu daňového zástupce, k posouzení odborné otázky si však mohl nechat vyhotovit znalecký posudek, jehož náklady by poté mohl uplatňovat v soudním řízení, popř. následně po státu. Požadovat dodatečnou úhradu za vypracování právní analýzy pro právního zástupce žalobce v požadované výši považuje žalovaná za rozporné s dobrými mravy. Dovolatelka navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit se závazným právním názorem k dalšímu řízení.
Žalobce k dovolání žalované uvedl, že nezákonné rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně dne 7. 3. 2000, č. j. FŘ-110/2801/99-0107, byl první ukončený případ, který nemá s touto druhou věcí nic společného, a navrhl napadený rozsudek ponechat v platnosti.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda odměna, která byla vyplacena poškozeným za služby daňovému poradci, představuje škodu nahraditelnou podle §31 OdpŠk.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím ve smyslu §8 OdpŠk musí být splněny tři podmínky - existence nezákonného rozhodnutí, škoda, a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Jelikož škoda není v zákoně č. 82/1998 Sb. definována, použijí se pro vymezení pojmu škody ustanovení občanského zákoníku, za škodu na majetku je tudíž třeba považovat skutečnou škodu a ušlý zisk. Náklady řízení, které byly poškozeným vynaloženy na změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, tvoří součást skutečné škody, přičemž rozsah náhrady takto vynaložených nákladů řízení blíže upravuje ustanovení §31 OdpŠk. Co konkrétně náklady řízení představují stanoví jednotlivé procesní předpisy.
Podle §57 zákona č. 150/2002 Sb., zákona o soudním řádu správním (dále též „s. ř. s.“), představují náklady řízení zejména hotové výdaje účastníků a jejich zástupců, soudní poplatky, ušlý výdělek účastníků a jejich zákonných zástupců, náklady spojené s dokazováním, odměna zástupce, jeho hotové výdaje a tlumočné. Jde o výčet příkladmý, tudíž není vyloučeno, aby účastníkům řízení vznikaly náklady řízení i jiného druhu. Základním znakem nákladů řízení musí být to, že vznikly subjektům na tomto řízení zúčastněným jen kvůli tomuto řízení.
Z uvedeného je zřejmé, že pokud žalobci vznikly náklady na odměnu za služby poskytnuté daňovou poradkyní spočívající ve zpracování podkladů pro podání žaloby proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003 a ve zpracování písemného stanoviska v průběhu řízení před Krajským soudem v Brně, pak tyto náklady vznikly žalobci jen kvůli tomuto řízení, a je třeba je považovat za náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s. Není přitom významné, zda náklady na odměnu daňové poradkyni vznikly předtím, než žalobce oslovil jím zvoleného advokáta a podal žalobu, nebo až v průběhu soudního řízení. Úvaha soudu prvního stupně, akceptovaná odvolacím soudem, že „náklady na daňové poradenství, které žalobce vynaložil za účelem opatření podkladů pro argumentaci o pochybení daňových orgánů, nelze pokládat za náklady správního ani soudního řízení ve smyslu ust. §31 odst. 1 OdpŠk, ve znění účinném do 26. 4. 2006“, proto není správná.
Náklady, které žalobce vynaložil za služby daňové poradkyně, lze ve smyslu příslušného procesního předpisu – soudního řádu správního – obdobně považovat za odměnu zástupce.
Podle §35 odst. 2 s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, účastník může být zastoupen advokátem, popřípadě jinou osobou, která vykonává specializované právní poradenství podle zvláštních zákonů, týká-li se návrh oboru činnosti v nich uvedených. Za zastupování náleží odměna; pro určení její výše, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, se užije obdobně zvláštní právní předpis, jímž jsou stanoveny odměny a náhrady advokátům za poskytování právních služeb.
Daňoví poradci jsou podle §1 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, oprávněni poskytovat právní pomoc a finančně ekonomické rady ve věcech daní, odvodů, poplatků a jiných plateb, jakož i ve věcech, které s daněmi přímo souvisejí, což akceptuje i ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii.
V rozhodné době, kdy daňová poradkyně zpracovávala pro žalobce podklady pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, si žalobce mohl ve smyslu §35 odst. 2 s. ř. s. zvolit za zástupce místo advokáta specializovaného právního poradce, kterému by náležela odměna za zastupování obdobně podle advokátního tarifu, nahraditelná v rámci soudního řízení správního. Bylo zcela na uvážení žalobce, zda se nechá v řízení zastupovat advokátem nebo daňovou poradkyní.
Základní pravidlo vyjádřené v §59 odst. 1 s. ř. s. stanoví, že každý účastník řízení platí své náklady a náklady, které vzniknou jeho právnímu zástupci. Pouze v případech výslovně uvedených v ustanoveních §59 odst. 2 a §60 s. ř. s., je tomu jinak. Stát platí náklady vynaložené na svědečné, znalečné, tlumočné a jiné náklady spojené s dokazováním; úspěšný účastník řízení, nestanoví-li zákon jinak, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Z uvedeného pravidla vyplývá, že ne všechny náklady řízení, které, byť úspěšný, účastník řízení vynaloží, mu budou nahrazeny. Záleží na účastníkovi samotném, jaké finanční prostředky vynaloží na svoji obranu v soudním řízení. Účastník řízení se může rozhodnout, že mu bude v průběhu řízení poskytovat právní či jinou odbornou pomoc více osob. Jelikož však v téže věci může mít podle příslušných procesních předpisů jen jednoho zástupce, má proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl, v souladu s procesními předpisy, právo na náhradu nákladů na odměnu jen jednoho zástupce. Náklady na druhého právního poradce si hradí účastník řízení sám.
K hrazení dodatečných mimořádných nákladů řízení neslouží ani §31 OdpŠk, neboť i podle tohoto ustanovení se přiznává náhrada nákladů řízení podle příslušných procesních předpisů, tj. účelně či důvodně vynaložených nákladů řízení. Ústavní soud v citovaném rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06 uvedl, že „účelem této zákonné úpravy je interpretace skutečné škody, spočívající v nákladech vynaložených poškozeným na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí anebo nápravu nesprávného úředního postupu, ve smyslu účelně vynaložených nákladů, přičemž za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně.“
Z uvedeného vyplývá, že náhrada nákladů řízení ani náhrada nákladů zastoupení podle zákona č. 82/1998 Sb. nebyla a není založena na zásadě náhrady skutečné škody, ale na tom, že stát za stanovených podmínek hradí účelně či důvodně vynaložené náklady. Za takové lze z pohledu právní jistoty považovat ty, jež jsou stanoveny procesními předpisy nebo zvláštním právním předpisem o mimosmluvní odměně. Náklady zastoupení se proto nahrazují v rozsahu podle zákona č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a nikoliv podle smluvní odměny za zastupování.
Na soudech proto bylo, aby posoudily, zda jsou splněny podmínky pro založení odpovědnosti státu podle §31 OdpŠk. Žalobce odvozuje svůj nárok na náhradu škody od rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 28. 4. 2003. Přestože rozhodné znění ustanovení §31 OdpŠk je třeba posoudit k datu vydání rozhodnutí, kterým měla být způsobena škoda, podle analogického použití §36 OdpŠk (srov. rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06), smysl a účel daného ustanovení byl stejný jako po novele provedené zákonem č. 160/2006 Sb. Legislativní představa založení odpovědnosti státu podle §31 OdpŠk spočívá v tom, že náhradu nákladů řízení může poškozený vůči státu uplatnit jen tehdy, jestliže mu takové náklady skutečně vznikly a nebyly zároveň vypořádány v dotčeném řízení. Odpovědnost státu tedy nastupuje subsidiárně ve vztahu k možnosti požadovat náklady řízení v původním řízení, přičemž důvody, pro které poškozený takovou možnost neměl, je třeba vykládat jako případy objektivní (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 273). Uvedené platí i přesto, že v rozhodné době byl odstavec 3. ustanovení §31 OdpŠk v plném rozsahu zrušen nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01, vyhlášeným dne 6. 6. 2002 ve Sbírce zákonů pod č. 234/2002 Sb., a vzniklá mezera v zákoně byla zacelena až zákonem č. 160/2006 Sb., neboť uvedený odstavec byl Ústavním soudem zrušen z jiných důvodů. Nově tak ust. §31 odst. 2 OdpŠk formuluje, že náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit po státu jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána (§31 odst. 2 OdpŠk).
Soudy se rovněž měly zaměřit na to, zda byl naplněn požadavek adekvátní příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje, přičemž tato příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4502/2011, dostupný na www.nsoud.cz , a též nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05 uveřejněný pod číslem 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V posuzovaném případě spojuje žalobce odpovědnost státu s jedním z rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, vydaném v průběhu řízení o dodatečném platebním výměru, jehož výsledek nebyl v kompenzačním řízení postaven na jisto. Na soudech proto bylo, aby zkoumaly, zda existuje skutečnost, se kterou zákon odpovědnost v daném případě spojuje, tj. nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 OdpŠk, a zda byl naplněn požadavek adekvátní příčinné souvislosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2303/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3441/2012).
Jelikož odvolací soud posoudil nárok žalobce na náhradu škody neúplně a nadto nesprávně, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud ve stejném rozsahu i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. dubna 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu