ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2303.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2303/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce M. M. , zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 200/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 29 Co 298/2010 – 146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2010, č. j. 29 Co 298/2010 – 146, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 2. 2010, č. j. 18 C 200/2008 – 106, se v částech, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby v částce 49,596.000,- Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 2. 2010 zamítl žalobu o 49,849.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Uvedené částky se žalobce domáhal jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena v konkursním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. K 39/95.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že u Krajského soudu v Praze byl dne 5. 9. 1994 podán návrh na prohlášení konkursu na majetek žalobce. Usnesením ze dne 28. 4. 1995 vyslovil Krajský soud v Praze svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Městskému soudu v Praze. Dne 15. 8. 1996 rozhodl Městský soud v Praze o zastavení řízení, avšak toto rozhodnutí bylo zrušeno dne 12. 9. 1996 a dne 2. 5. 1997 byl na majetek žalobce prohlášen konkurs. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které bylo pro opožděnost odmítnuto Vrchním soudem v Praze dne 25. 3. 2002. Dne 9. 7. 2002 podal žalobce žalobu pro zmatečnost a řízení o této žalobě bylo skončeno dne 30. 4. 2008 tak, že žalobě bylo vyhověno. Dne 13. 6. 2008 rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že návrh na prohlášení konkursu zamítl.
Žalobce požádal žalovanou o poskytnutí zadostiučinění ve výši 50,000.000,- Kč. Žalovaná této žádosti vyhověla co do částky 151.000,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka řízení byla nepřiměřená, neboť řízení trvalo více než jedenáct let. Bylo přitom nutno přihlédnout k tomu, že konkursní řízení bylo skončeno zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud přihlédl nejen k celkové délce řízení a postupu soudu během něj, ale i k významu předmětu sporu pro poškozeného. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu posoudil důležitost předmětu řízení pro poškozeného jako vyšší. Po zhodnocení zákonných kritérií a s přihlédnutím k rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva dospěl soud k závěru, že částka 15.000,- Kč za jeden rok řízení je dostatečnou náhradou za vzniklou nemajetkovou újmu, přičemž tato částka náleží za řízení v délce deseti let, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že řízení v délce jednoho roku by bylo třeba považovat za přiměřené.
K odvolání žalobce odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 253.000,- Kč a co do částky 49,596.000,- Kč žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně změnil i ve výroku II. a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud doplnil dokazování o výslech žalobce, z něhož zjistil, že žalobcovo podnikání, které bylo předmětem zkoumaného konkursního řízení, bylo jediným zdrojem jeho příjmů. Hotel, který chtěl žalobce v rámci svého podnikání vystavět, musel ještě v době, kdy řízení o konkursu probíhalo, prodat pod cenou, aby zajistil prostředky pro život rodiny. V souvislosti s probíhajícím konkursem byl žalobce trestně stíhaný, nároky z toho plynoucí však uplatňuje v jiném řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci dosud vyplacená částka – kterou soud prvního stupně posoudil jako přiměřenou – se jeví jako nízká. Při použití kritérií vymezených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, nelze než dovodit, že jsou dány předpoklady pro to, aby obecně přiznávaná výše přiměřeného zadostiučinění byla v daném případě zvýšena, a to především s ohledem na význam předmětu řízení pro žalobce a na celkovou délku řízení. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a dospěl k závěru, že za první dva roky řízení je třeba žalobci poskytnout částku 20.000,- Kč a za dalších devět roků a jeden měsíc řízení částku 182.000,- Kč, celkově tedy 202.000,- Kč. Tuto částku je třeba zvýšit s ohledem na to, že se jedná o výjimečný případ, a to o 100 %. Celková výše zadostiučinění by proto měla činit 404.000,- Kč, přičemž žalobci již byla žalovanou vyplacena částka 151.000,- Kč. Proto zbývalo žalobci přiznat částku 253.000,- Kč.
Proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje ze zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí, která spočívá v tom, že předmětem posouzení odvolacího soud byla otázka výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným prohlášením konkursu na jeho majetek a následnými průtahy v konkursním řízení, a to zejména v řízení o odvolání žalobce proti nezákonnému prohlášení konkursu, dále průtahy v řízení o žalobě pro zmatečnost směřující proti nezákonnému odmítnutí uvedeného odvolání. To vše mělo za následek, že dovolatel byl zcela bezdůvodně podroben účinkům nezákonně prohlášeného konkursu na svůj majetek po mimořádně dlouhou dobu jedenácti let a téměř dvou měsíců. Podobná otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu podle názoru dovolatele dosud vyřešena, což se týká i otázky způsobu určení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou průtahy ve dvou souběžně probíhajících řízeních.
Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci, které spočívá v tom, že celková částka přiměřeného zadostiučinění je se zřetelem k okolnostem daného případu nepřiměřeně nízká. Zvýšení zadostiučinění o 100 % je zcela nepostačující vzhledem k mimořádnému významu konkursního řízení pro dovolatele. Soudy vycházely pouze z délky konkursního řízení, aniž by žalobci přiznaly satisfakci za zvlášť mimořádné průtahy v řízení o žalobě pro zmatečnost, které trvalo téměř pět let a deset měsíců.
Dovolateli nebyla přiznána ani satisfakce za nezákonné prohlášení konkursu.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací soud v napadené části rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný a plně se ztotožňuje s učiněnými právními závěry. Je přesvědčena, že částka, která byla žalobci za nemajetkovou újmu vyplacena, je značně vysoká, a vyjadřuje tak plně intenzitu zásahu daného konkursního řízení do života žalobce. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání by vzhledem k dovolatelem uplatněnému důvodu v rovině právního posouzení mohlo být přípustným tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), neboť žalobce napadl dovoláním tu část rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky zásadního právního významu spočívající v tom, jak se ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy posuzuje nepřiměřená délka řízení v případě, že v důsledku jednoho řízení probíhá řízení jiné, a to o žalobě pro zmatečnost. Dovolání je též přípustné pro řešení otázky, zda v prohlášení o konkursu na majetek žalobce bylo za daných okolností možno kvalifikovat jako rozhodnutí nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk. Závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012 a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání.
Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací dospěly k závěru, že nesprávným úředním postupem soudů v posuzovaném konkursním řízení (spočívajícím v jeho nepřiměřené délce) byla žalobci způsobena nemajetková újma, kterou bylo třeba odškodnit v penězích. Odvolací soud se pouze neztotožnil s výší dosud přiznaného zadostiučinění, a proto rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že částku zadostiučinění podstatně zvýšil.
Dovolatel v souvislosti se zpochybněním výše zadostiučinění klade otázku, jakým způsobem se posuzuje nemajetková újma způsobená „průtahy ve dvou souběžně probíhajících řízeních“. V daném případě je přitom významné, že dovolatel má namysli „souběh“ konkursního řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost, která jím byla podána právě v souvislosti s tímto konkursním řízením (ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. směřovala proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání žalobce do usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu).
Je tedy zřejmé, že obě řízení spolu velmi úzce souvisela, resp. řízení o žalobě pro zmatečnost vycházelo z řízení konkursního. Je také třeba si uvědomit, že žaloba pro zmatečnost je v občanském soudním řízení koncipována jako mimořádný opravný prostředek, stejně jako dovolání (§236 a násl. o. s. ř.) či žaloba na obnovu řízení (§228 a násl. o. s. ř.).
Ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že co se týče skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta). Uvedené má oporu v rozsudku senátu druhé sekce ESLP ze dne 6. 9. 2005 ve věci Volf proti České republice, stížnost č. 70847/01, odst. 31, nebo v rozsudku senátu téže sekce ESLP ze dne 15. 6. 2004 ve věci Houfová proti České republice, stížnost č. 58178/00, odst. 25.
V rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která spolu svým předmětem souvisejí natolik úzce, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako jedinou újmu, nikoli tedy jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení“.
Z uvedeného je zřejmé, že řízení o žalobě pro zmatečnost je pro účely stanovení celkové délky řízení nutno posuzovat jako integrální součást řízení, ve vztahu k němuž byla taková žaloba podána. To zejména z toho důvodu, že podobně jako např. dovolání je žaloba pro zmatečnost mimořádným opravným prostředkem, na základě něhož může dojít k prolomení právní moci rozhodnutí v řízení o věci samé, a tak i ke „znovuotevření“ řízení, jehož délka je v kompenzačním řízení primárně posuzována.
V případě řízení o žalobě pro zmatečnost je nutno do celkové délky řízení započítat i dobu, která případně uplynula od skončení řízení, jehož zmatečnost je tvrzena, a podáním této žaloby k soudu. To proto, že pochybení projevující se v tvrzené zmatečnosti řízení leží vždy – pokud bude zmatečnost potvrzena – na straně rozhodujícího státního orgánu, tedy soudu (v tomto ohledu typicky narozdíl od žaloby na obnovu řízení).
Vztáhnuto na daný případ je pro účely kompenzačního řízení nutno řízení konkursní a řízení o žalobě pro zmatečnost posuzovat jako řízení jediné. Odvolací soud tedy postupoval v souladu s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže posoudil celkovou délku řízení od prohlášení konkursu na majetek žalobce až do vynesení konečného rozhodnutí dne 13. 6. 2008. Navíc v tomto případě uvedená řízení spolu korespondovala úzce i časově, kdy řízení o žalobě pro zmatečnost probíhalo souběžně s řízením konkursním.
Skutečnost, že v řízení došlo ke zmatečnostním vadám a že se jejich nápravy musel žalobce domáhat prostřednictvím mimořádného opravného prostředku (řízení, o němž trvalo též nepřiměřeně dlouhou dobu), lze zohlednit při určení výše přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Tak se také v daném případě stalo.
Dovolatel dále namítá, že v částce přiměřeného zadostiučinění měl být zohledněn vznik nemajetkové újmy zapříčiněné vydáním rozhodnutí Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu na jeho majetek, které považuje za nezákonné. V dovolání výslovně namítá, že mu „nebyla přiznána samostatně satisfakce za samotný fakt nezákonného prohlášení konkurzu“. Tím označuje za otázku po právní stránce zásadně významnou procesní postup odvolacího soudu, jenž není souladný s rozhodovací praxí.
Uvažováno v obecné rovině nelze vyloučit, že v důsledku samotného rozhodnutí soudu o prohlášení konkursu může dojít ke způsobení újmy nemajetkové povahy ve sféře osoby, na jejíž majetek byl konkurs prohlášen (v daném případě žalobce). Jestliže poškozený skutkově vymezí, v čem takto způsobená nemajetková újma spočívá a jestliže se prosadí jeho tvrzení o tom, že tato újma je odlišná od újmy způsobené typicky nepřiměřenou délkou řízení, v rámci něhož bylo nezákonné rozhodnutí vydáno, pak je možno uvažovat o uplatnění více nároků na zadostiučinění z vícero nemajetkových újem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).
Při posuzování žalobních tvrzení je pak na soudu, aby zhodnotil, zda žalobce uplatnil dva či více nároků se samostatným skutkovým základem, či zda požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010).
Při posuzování toho, zda se jedná o nárok jediný či o více nároků, které vznikly v důsledku více příčin, je proto třeba posoudit, v čem konkrétně spočívá újma, za niž je náhrada požadována. Bude tedy záležet na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).
Ze žalobcem vylíčených skutkových tvrzení je zřejmé, že uplatnil dva nároky se samostatným skutkovým základem, tj. nároky, u kterých je příčinná souvislost tvořena dvěma různými příčinami s několika různými následky. Žalobce totiž uvádí, že újma nemajetkové povahy mu vznikla jak v souvislosti s usnesením o prohlášení konkursu, které považuje za nezákonné, tak i v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost jako jeho integrální součástí. V prvním případě se mělo jednat o poškození jeho dobrého jména, neboť v důsledku prohlášení konkursu přestal být důvěryhodným obchodním partnerem. V případě druhém považuje za způsobenou nemajetkovou újmu zejména to, že po dobu jedenácti let byl zbaven možnosti disponovat se svým majetkem a že správcem konkursní podstaty bylo zasahováno do jeho soukromí.
Této žalobní konstrukci potom ale neodpovídá (jediný) požadavek na zaplacení částky 49,849.000,- Kč, neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k upřesnění žaloby ve směru doplnění tvrzení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se s ohledem na potřebu posouzení konkrétních skutkových okolností týkajících se podání návrhu na prohlášení konkursu a jeho posouzení Městským soudem v Praze nemohl kvalifikovaně vyjádřit k tomu, zda dané usnesení o prohlášení konkursu je skutečně možno právně posoudit jako nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk. Považoval nicméně za účelné upozornit na svou relevantní judikaturu vztahující se k této problematice.
Soud prvního stupně při posouzení usnesení o prohlášení konkursu na majetek žalobce dospěl k závěru, že v rámci konkursního řízení bylo postupováno v mezích zákona, přičemž žalobce neuvedl žádné konkrétní skutečnosti a neprokazoval, že by k porušení zákona došlo.
Proti tomuto závěru se žalobce v odvolání bránil. Odvolací soud se nicméně touto námitkou nezabýval, zřejmě v důsledku toho, že posouzení důvodnosti obou nároků spojil při stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění do jednoho; jinými slovy odhlédl právě od výše uvedeného závěru, že žalobce uplatnil nároků více. Z rozsudku odvolacího soudu tím pádem však není patrné, kterak se tento soud postavil k posouzení otázky žalobcem tvrzené nezákonnosti usnesení o prohlášení konkursu, i když z výše přiznaného zadostiučinění – které významně přesahuje běžně přiznávané částky zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení – lze usuzovat na to, že odvolací soud zohlednil i tento argument.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, uveřejněném pod č. 37/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (veřejnosti dostupném též na internetových stránkách www.nsoud.cz ) dospěl k závěru, že „rozhodnutí vykonatelné bez ohledu na právní moc není nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů ani tehdy, jestliže důvodem jeho zrušení nebo změny byly skutečnosti, které nastaly (vznikly) před jeho vydáním, ale účastníci sporného řízení je uplatnili (ač tak mohli učinit dříve) až po vydání rozhodnutí. Totéž platí pro první fázi konkursního řízení (vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb.), ve které je na základě věřitelského návrhu na prohlášení konkursu veden „spor“ o úpadek dlužníka a o to, zda věřitel doložil svou splatnou pohledávku za dlužníkem, a v níž se rozhodné skutečnosti jen „osvědčují“ resp. „dokládají“.“
Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, uveřejněném pod č. 52/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek pod bodem VIII., Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, dle nějž věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto. Povaha řízení o návrhu na prohlášení konkursu nevylučuje, aby soud o skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, prováděl dokazování, není však povinností konkursního soudu provádět dokazování o tom, zda pohledávka věřitele (navrhovatele konkursu) skutečně existuje. Jestliže konkursní soud zjistí, že k závěru o existenci splatné pohledávky věřitele (navrhovatele konkursu) je zapotřebí provést dokazování, neboť dlužník pohledávku popírá a předložené listiny existenci pohledávky neosvědčují), pak návrh na prohlášení konkursu (bez ohledu na to, zda účastníci učinili důkazní návrhy ve výše uvedeném směru či nikoli) zamítne proto, že věřitel svou pohledávku za dlužníkem nedoložil.
Typovým důvodem zamítnutí věřitelského návrhu na prohlášení konkursu je skutečnost, že již v konkursním řízení vyjde najevo, že sporné skutečnosti (týkající se pohledávky, kterou je navrhující věřitel povinen dle §4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb. doložit) nebude možné osvědčit pouze listinami a že provedením věcně (okruhem sporných skutečností) opodstatněných důkazních návrhů výslechem účastníků, výslechem svědků, znaleckými posudky, ohledáním apod. (srov. i §125 o. s. ř.), by konkursní soud nahrazoval (v případech, v nichž tvrzená pohledávka navrhujícího věřitele nebo pohledávka „známého“ věřitele, kterou má být doložen dlužníkův úpadek, není pohledávkou pravomocně přiznanou rozhodnutím příslušného orgánu nebo alespoň pohledávkou vykonatelnou), sporné řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1258/2009, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Ve výše citovaném rozsudku, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010, pak Nejvyšší soud doplnil, že konkursní úprava se od úpravy platné pro jiná občanská soudní řízení na základě ustanovení §153 odst. 1 o. s. ř. liší jen mírou spolehlivosti, s jakou jsou prokázány skutečnosti rozhodné pro prohlášení konkursu na majetek dlužníka; že příslušné skutečnosti se v této fázi konkursního řízení je „osvědčují“, resp. „dokládají“. Ani tam, kde soud v občanském soudním řízení sporném zjišťuje skutkový stav věci, není možné pokládat rozhodnutí zrušené nebo změněné na základě skutečností nebo důkazů, jež nastaly nebo vznikly před vydáním rozhodnutí, ale byly účastníky uplatněny až po vydání rozhodnutí, za rozhodnutí zrušené nebo změněné pro nezákonnost.
Z právě vyložených závěrů je zřejmé, že při posouzení naplnění podmínek nezákonnosti rozhodnutí o prohlášení konkursu ve smyslu §8 OdpŠk je nutno přihlížet ke konkrétním okolnostem, které tu byly v době, kdy takové rozhodnutí bylo vydáno. Jestliže již v době jeho vydání byly dány skutečnosti, o nichž konkursní soud z jemu předložených tvrzení a důkazů věděl a pro které měl být návrh na prohlášení konkursu zamítnut, jak stanoví zákon, pak by bylo nutno takové rozhodnutí posoudit jako nezákonné. Je třeba v tomto ohledu přihlédnout i k nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1391/09 (dostupném na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ), v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že „za nezákonné je třeba považovat takové rozhodnutí, které je v rozporu s objektivním právem.“ Přitom je však podle názoru Ústavního soudu třeba zohlednit „možnost existence zvláštních okolností případu, díky nimž odlišnost výsledku řízení před soudy nižší instance oproti výsledku řízení před soudem vyšší instance nemusí nutně pramenit z nezákonné povahy změněného či zrušeného rozhodnutí, respektive z jeho rozporu s objektivním právem, nýbrž může být odůvodněna například problematičností právní otázky ve věci, jež nebyla dříve řešena či na jejíž řešení se názory různí, přičemž žádný z takových názorů nemůže být prohlášen za rozporný s objektivním právem.“
Jinými slovy řečeno, je třeba přihlížet k tomu, jak byl v době vydání rozhodnutí interpretován právní předpis, jenž byl podkladem pro vydání zpochybňovaného rozhodnutí. V této souvislosti je nezbytné odpovědět zejména na otázku, zda v době vydání takového rozhodnutí byl přijatelný jen jeden výklad aplikovaného právního předpisu a zda v případě vícero právních náhledů existovala institucionálně publikovaná judikatura nejvyšších soudů (Ústavního soudu, Nejvyššího soudu či Nejvyššího správního soudu). V případě, že takto publikovaná judikatura existovala a soud se ve sledovaném rozhodnutí od této judikatury odchýlil, pak je třeba ještě zvažovat, zda tento svůj krok náležitě odůvodnil (k tomu srov. §13, část věty za středníkem, zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, jenž nabude účinnosti od 1. 1. 2014; nejen na tomto místě však nový občanský zákoník výslovně uvádí zásady, které jsou již nyní – byť nikoliv expressis verbis – součástí právního řádu České republiky, a to zejména skrze Ústavu České republiky a Listinu základních práv a svobod).
Jestliže změna rozhodnutí konkursního soudu o prohlášení konkursu na majetek žalobce pramenila z „problematičnosti právní otázky“ či dokonce z ustáleného výkladu zastávaného v době vydání rozhodnutí, pak jej nelze považovat za nezákonné.
V daném případě Vrchní soud v Praze jakožto soud odvolací v konkursním řízení dospěl k závěru, že navrhovatelka nedoložila existenci pohledávek za žalobcem, nicméně to až na podkladě výsledků sporných řízení mezi navrhovatelkou a žalobcem, které nebyly a nemohly být Městskému soudu v Praze v době jeho rozhodování o prohlášení konkursu známy. Proto není možné se při posouzení zákonnosti dotčeného rozhodnutí řídit pouze závěry Vrchního soudu v Praze, ale je třeba posoudit jako otázku předběžnou (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněný pod č. 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), zda s ohledem na navrhovatelčina tvrzení a jí dokládané skutečnosti a dále s ohledem na případnou obranu žalobce byly naplněny podmínky pro prohlášení konkursu. Přitom je nutno přihlédnout nejen k tehdejší právní úpravě, ale i k relevantní a institucionálně publikované judikatuře. Bude se tedy jednat o posouzení toho, zda Městský soud v Praze rozhodl o prohlášení konkursu na majetek žalobce poté, co navrhovatelka osvědčila úpadek žalobce, a to ve světle tehdejší právní praxe.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů dospěl závěru, že rozsudek odvolacího soudu je zatížen nesprávným právním názorem promítajícím se do procesního postupu při projednávání a rozhodování o dvou relativně samostatných žalobcem uplatněných nárocích. Proto za postupu podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. dovolací soud rozsudek soudu odvolacího musel zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, se vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Soud pak v dalším řízení bude muset procesně nejprve postupovat tak, že vyzve žalobce, aby vyjasnil, v jaké výši se domáhá poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu rozhodnutím o prohlášení konkursu na jeho majetek. V návaznosti na to bude muset podle okolností souzeného případu posoudit, zda dané rozhodnutí je možno kvalifikovat jako nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk. Dospěje-li soud k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu na majetek žalobce je skutečně nezákonné a že žalobce prokázal vznik tvrzené újmy, bude třeba posoudit, jaká výše zadostiučinění mu náleží, a to i v souvislosti s tím, co mu již s ohledem na „výjimečnost případu“ přiznal odvolací soud za nepřiměřenou délku řízení.
Přitom přihlédne i k tomu, že usnesení Městského soudu v Praze, jímž byl prohlášen konkurs na majetek žalobce, bylo vydáno v roce 1997. Možnost domáhat se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím (s výjimkou rozhodnutí o vzetí do vazby) byla do českého právního řádu vnesena až novelou zákona č. 82/1998 Sb., provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006. Jediné přechodné ustanovení k této novele (čl. II) zakládá pravou zpětnou účinnosti toliko ve vztahu k nárokům na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010).
I kdyby bylo rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek žalobce posouzeno jako nezákonné ve smyslu §8 OdpŠk, nemajetková újma žalobci vznikala především bezprostředně po jeho vydání, nikoliv až (či též) deset let poté, a proto bude třeba se zabývat tím, v jaké míře či v jaké intenzitě působilo takové rozhodnutí negativně v osobní sféře žalobce, a to v období po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 (tedy po 27. 4. 2006).
Soudy jsou ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodnou soudy v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 11. září 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu