ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1098.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1098/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce: CF FLOP, s. r. o., IČ 64608565, se sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava 1, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o zaplacení částky 148.900,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 23/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2013, č. j. 70 Co 325/2013-56, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (zamítavém) jen tak, že se konstatuje porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 195/2006 v přiměřené lhůtě, jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodl o žalobě na zaplacení shora uvedené částky jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla žalobci vzniknout v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 195/2006, které samo bylo řízením o přiměřené zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovými i právními závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně s tím, že tyto závěry měly vést soud k vydání rozsudečné znělky v poněkud jiném znění (soud prvního stupně žalobu o zaplacení toliko zamítl). V odůvodnění rozsudku, na který odvolací soud v podstatě odkázal, soud prvního stupně dospěl k závěru, že v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když řízení bylo zahájeno v srpnu 2006 a dosud není skončeno, přičemž ve věci rozhodoval opakovaně Nejvyšší soud a to poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo k ústavní stížnosti žalobce zrušeno. V době rozhodování věc projednával opět soud prvního stupně. Soud dospěl k závěru, že v posuzované věci bylo postupováno v zásadě bez průtahů, pouze v řízení před Nejvyšším soudem došlo k delším časovým prodlevám při rozhodování o podaném dovolání. Celkovou délku řízení hodnotil jako nepřiměřenou, avšak za samou hranicí přiměřenosti s ohledem na to, že ve věci bylo rozhodováno na čtyřech stupních soudní soustavy, z toho u Nejvyššího soudu dvakrát. Délka posuzovaného řízení je sice nepřiměřená, avšak s ohledem na postup orgánů veřejné moci, který je v zásadě bezprůtahový, není celková délka řízení výrazně nepřiměřená, a proto v posuzované věci postačí konstatovat, že došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí v přiměřené lhůtě (toto konstatování však do výroku rozsudku nezahrnul). Soud prvního stupně poukázal, že za situace, kdy posuzované řízení není ještě skončeno, nelze zcela bez zbytku vyhodnotit jeho význam pro poškozeného. Přihlédl k tomu, že žalobce je právnická osoba, která se domáhá peněžitého zadostiučinění za řízení, v němž je rovněž posuzován nárok na náhradu nemajetkové újmy za průtahy v jiné věci. Tato okolnost vylučuje argumentaci žalobce o zvýšeném významu předmětu sporu, pokud namítal, že v důsledku průtahů nemůže hradit závazky, ztrácí zakázky, dobré jméno, je zatížen exekučním řízením, nemůže plánovat a řídit svou činnost. Podle soudu prvního stupně si lze jen stěží představit, že by podnikatelská činnost žalobce měla být závislá na výsledku řízení, v němž se domáhá plnění, které s podnikatelskou činností přímo nesouvisí. Poukázal i na to, že případné peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu nemůže kompenzovat plnění, jehož se poškozený domáhá v řízení, v němž dochází k průtahům. Obecné tvrzení žalobce o určité paralyzaci žalobce coby podnikatelského subjektu v důsledku namítaných průtahů nemůže být důvodem pro posouzení významu předmětu řízení pro žalobce jako většího.
Odvolací soud v návaznosti na závěry soudu prvního stupně uzavřel, že celková délka řízení, které v době jeho rozhodování trvalo 7 let a řízení dosud nebylo definitivně skončeno, není zcela ospravedlnitelná ani za situace, kdy v uvedeném řízení již rozhodovaly soudy všech stupňů včetně soudu ústavního. Toliko ve vztahu k rozhodování před Nejvyšším soudem odvolací soud připustil, že byť na Nejvyšší soud nelze z hlediska rychlosti rozhodování klást takové požadavky jako na obecné soudy, není doba přesahující dvě léta pro jeho rozhodnutí zcela přiměřená. Současně uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou nelze žalobci jakkoli přičítat k tíži jeho procesní aktivitu, tj. opakované podávání opravných prostředků, a nelze jej vinit ani tím, že nepodal hierarchickou stížnost na postup soudů či návrh na určení lhůty k realizaci úkonu soudu. Na tomto základě uzavřel, že původní odškodňovací řízení trvalo a trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, navíc bylo stiženo, byť ojedinělým, průtahem. Bylo tedy porušeno právo žalobce na projednání a rozhodnutí jeho soudního sporu v přiměřené lhůtě. Ve vztahu k újmě, která měla žalobci vzniknout, i odvolací soud uzavřel, že žalobci jako právnické osobě nebyla a ani nemohla být způsobena nemajetková újma v dimenzích jím tvrzených. Je vyloučeno, aby hospodářsko-ekonomická činnost společnosti byla s ohledem na její předmět podnikání jakkoliv ovlivněna, neřku-li utlumena nebo ohrožena, déle trvajícím odškodňovacím řízením, natož aby takové řízení poškozovalo pověst společnosti či její obchodní renomé, když odškodňovací řízení s její podnikatelskou činností ani její pověstí nijak nesouvisí a nemůže být ani vzdáleně spojováno. Jediným možným negativním důsledkem déle trvajícího sporu by tak mohlo být negativní ovlivnění psychiky statutárního zástupce společnosti Ing. L. M. Pouze v této souvislosti odvolací soud poznamenal, že mu je známo z jeho úřední činnosti, že žalobce za posledních šest let vede nebo vedl jen u Městského soudu v Praze 121 sporů, z nichž v podstatě všechny směřovaly vůči České republice, a podstatná část byla z titulu požadavku na odškodnění imateriální újmy. Ve všech sporech za žalobce jako statutární zástupce jedná Ing. M. Tento zároveň jako fyzická osoba v tomtéž období vede nebo vedl dalších 239 sporů. Při takovémto počtu sporů nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že déletrvající řízení mohlo způsobit žalobci, resp. jeho statutárnímu zástupci, psychickou újmu maximálně v rozsahu nepatrném. Podle odvolacího soudu pro finanční odškodnění prostor není, k odškodnění takové újmy svrchovaně postačí konstatování porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě. Protože soud prvního stupně, ačkoliv porušení práva žalobce dovodil, o tomto nerozhodl ve výrokové části, soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně změnil. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odůvodnil odvolací soud odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. a contrario ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř., když úspěšný žalobce žádné náklady řízení nevynaložil.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu žalobce dovoláním.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání s odkazem na ustanovení §237 o. s. ř., které současně, byť poněkud nepřesně, cituje.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť na vyřešení části dovolatelem předkládaných právních otázek rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění či nároku poškozeného na úrok z prodlení, neboť bylo poskytnuto zadostiučinění v nepeněžité formě. Nemůže zde tak být rozpor s dovolatelem citovanými rozsudky Nejvyššího soudu, ve kterých se dovolací soud zabýval otázkou výše přiměřeného zadostiučinění tam, kde soudy dospěly k závěru, že dovolateli přiměřené zadostiučinění v penězích přísluší.
Odvolací soud uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou nelze žalobci jakkoli přičítat k tíži jeho procesní aktivitu, tj. opakované podávání opravných prostředků, a nelze jej vinit ani tím, že nepodal hierarchickou stížnost na postup soudů či návrh na určení lhůty k realizaci úkonu soudu. Přitom dovolatel mu vytýká zcela opačnou úvahu.
Odvolací soud neargumentuje, že úspěch žalobce v daném řízení je hypotetický, toliko soud prvního stupně poukázal, že za situace, kdy posuzované řízení není ještě skončeno, nelze zcela bez zbytku vyhodnotit jeho význam pro poškozeného. Toto konstatování stavu věci v době rozhodování, navíc bez zřejmého vlivu na samotné rozhodnutí ve věci samé, není ani v rozporu se závěry vyplývajícími z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009, jak namítá dovolatel.
Dovolání není přípustné ani pro rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť zde tvrzený rozpor není.
Odvolací soud v souladu s argumentací dovolatele a v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz), při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění přihlédl k celkové době, po kterou řízení trvalo, a dovolateli přiznal přiměřené zadostiučinění, byť posuzované řízení dosud není skončeno, pouze v jiné formě (konstatování porušení práva), než požadoval dovolatel (v penězích).
Odvolací soud neuvedl, že výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení u právnických osob je nižší, než je tomu u osob fyzických. Odvolací soud ani neurčil s odkazem na to, že jde o právnickou osobu, marginálnost a nedůvodnost požadovaného odškodnění. Na těchto úvahách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Naopak odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vypořádal s jednotlivými specifickými prvky nemajetkové újmy právnické osoby, jak byly tyto vymezeny i dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009. Na tomto základě dovodil, že v případě posuzovaného řízení zde není dán žalobcem tvrzený zvýšený význam. Odvolací soud přitom nijak neupřel žalobci právo na přiměřenou délku soudního řízení, jak vyplývá už z toho, že žalobě, byť nikoli v požadované formě zadostiučinění, vyhověl.
Dovolatel argumentoval s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že pokud obecné soudy dojdou k závěru, že nesprávný úřední postup (průtahy) nastal, pak je jejich povinností odškodnit nemajetkovou újmu v penězích. Takové řešení hmotněprávní otázky z rozhodovací praxe dovolacího soudu nevyplývá (srov. zejm. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010) a nevyplývá ani z dovolatelem citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, a ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/09, ve kterých se dovolací soud zabýval otázkou výše přiměřeného zadostiučinění tam, kde soudy dospěly k závěru, že dovolateli přiměřené zadostiučinění v penězích přísluší.
Odvolací soud řádně odůvodnil svůj závěr, proč v daném případě jako přiměřené zadostiučinění je na místě poskytnout konstatování porušení práva, a to zejména závěrem (ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně), že celková délka řízení není výrazně nepřiměřená a současně že nelze dovodit žalobcem tvrzený zvýšený význam posuzovaného řízení. Tato úvaha odvolacího soudu je v souladu se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a není ani v rozporu s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009.
S posouzením významu řízení pro žalobce, souvisí dovolací námitky, že odvolací soud
1) nerespektoval skutečnost, že posuzované řízení samo bylo kompenzačním řízením za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení, přičemž v případě nepřiměřené délky takového kompenzačního řízení lze k návrhu žalobce - poškozeného základní částku odškodnění zvýšit;
2) se dopustil nepřípustného aktivismu při hodnocení významu řízení pro žalobce a nerespektoval, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této skutečnosti žalovanou, která však nic netvrdila.
Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, mj. konstatoval, že lze zvýšit základní částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). V rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, k tomuto Nejvyšší soud dále doplnil, že namítat - důvodně - délku samotného kompenzačního řízení je vázáno na limity uvedení nových skutečností a změny žaloby v řízení před soudem prvního stupně tehdy, uplatní-li se postup podle §118b odst. 1 a 2 o. s. ř., což platí obdobně i pro řízení odvolací (viz §205a odst. 1 a §216 odst. 2 o. s. ř). Délku kompenzačního řízení proto musí žalobce namítat do nastoupení účinků koncentrace v konkrétním řízení.
Z uvedeného vyplývá, že požadavek na navýšení peněžní satisfakce z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení je možno uplatnit v samotném kompenzačním řízení, zde posuzovaném řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 195/2006. Jestliže by to z důvodu účinků koncentrace řízení a procesních podmínek uplatnění nových skutkových tvrzení nebylo již možné, není vyloučeno uplatnění takového nároku samostatně. Předpokladem přiznání takového nároku na navýšení odškodnění za původně posuzované řízení je ale skutečnost, že žalobce byl skutečně poškozeným v důsledku nepřiměřené délky původně posuzovaného řízení. Dokud tedy v posuzovaném kompenzačním řízení nebude pravomocně rozhodnuto, že žalobce je poškozeným s nárokem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, není možno zabývat se otázkou, zda mu přísluší navýšení přiznané satisfakce z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. To samozřejmě nebrání tomu posuzovat kompenzační řízení jako kterékoliv jiné soudní řízení. V tomto směru nejsou závěry odvolacího soudu v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolatelem citovaném rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, konstatoval, že procesní povinnosti a jim odpovídající břemena o nižším významu předmětu původního řízení pro poškozenou tíží v řízení o přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení žalovanou (stát) a soud není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového významu. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně. K tomuto závěru dospěl dovolací soud za situace, kdy v posuzované věci z obsahu spisu nevyplývalo tvrzení žalované o nižším významu předmětu řízení pro žalobkyni z důvodu její ekonomické síly. Nevyplývalo z něj, a ani z rozsudků soudů obou stupňů, z jakého důkazu převzaly skutkové zjištění o zvýšení základního kapitálu žalobkyně v letech 1994 až 2008 a že by případně soud prvního stupně při provádění tohoto důkazu upozornil žalobkyni na význam daného zjištění pro rozhodnutí sporu a umožnil jí, se k němu vyjádřit. K obdobnému závěru o aktivismu soudu dospěl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, kdy odvolací soud nižší význam předmětu řízení pro žalobce, aniž to bylo žalovanou tvrzeno, dovodil ze skutečnosti, že žalobce se nedostavil ani k jednomu z nařízených jednání před soudem.
Naproti tomu v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, byl napadený rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že v žalobcem namítaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení a že v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem vznikla žalobci újma. Tato újma ovšem není takové intenzity, aby bylo třeba odškodnění přiznat ve formě finanční, nýbrž postačí konstatování porušení práva. Odvolací soud odůvodnil tento závěr tím, že žalobce v letech 2004 – 2010 vedl u odvolacího soudu jedenáct sporů o ochranu osobnosti odvíjejících se od trestního řízení jeho osoby a dále desítky soudních sporů proti České republice o náhradu škody či přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobených mu v řízeních souvisejících s jeho trestním stíháním. Nejvyšší soud konstatoval, že bez dalšího nelze ze skutečnosti, že žalobce vede větší množství sporů (řízení), dovozovat vyvrácení domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. V daném případě však rozsudek odvolacího soudu není založen na závěru, že došlo k vyvrácení silné, ale vyvratitelné domněnky o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení. Odvolací soud toliko uzavřel, že vzhledem ke skutečnostem, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti (a které proto není třeba prokazovat - §121 o. s. ř.), je intenzita žalobcem utrpěné nemajetkové újmy natolik malá, že přiměřenou formou zadostiučinění se jeví konstatování porušení práva. Okolnost, že poškozený vede velké množství soudních sporů, se může odrazit v přístupu stěžovatele k jednotlivým řízením například v tom smyslu, že nereaguje včas na výzvy soudu, neplatí včas soudní poplatky, neodstraňuje včas nedostatky svých podání apod., tedy nevěnuje řízení náležitou péči. Takové chování poškozeného může svědčit o nižším významu předmětu řízení pro jeho osobu, a rovněž ho lze zohlednit v rámci kriteria jednání poškozeného během řízení. I při absenci takových okolností na straně poškozeného však nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení.
Posouzení okolnosti, že žalobce jako poškozený vede velké množství soudních sporů, odvolacím soudem především v tom smyslu, že posuzované řízení nemělo pro žalobce jím tvrzený zvýšený význam, tak není v rozporu se shora uvedenou judikaturou dovolacího soudu, a ani s dovolatelem citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, podle kterého je při absenci skutečností zakládajících zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené nutno dojít k závěru o jeho standardním významu.
Postup odvolacího soudu podle §121 o. s. ř. může dovolací soud hodnotit pouze z hlediska, zda se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě přitom může dovolací soud přihlédnout podle §242 odst. 3 o. s. ř. pouze v případě, že je dovolání přípustné.
To platí i o dovolatelem vytýkaném nesprávném zjištění skutkového stavu ohledně celkové délky posuzovaného řízení.
Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.), proto není pro rozhodnutí dovolacího soudu významný dovolatelem uváděný aktuální stav posuzovaného řízení.
Ve vztahu k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neuvádí dovolatel vůbec žádné vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), jak požaduje ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny.
Na tomto základě dovolací soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu