ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1215.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1215/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobkyně J. D. , zastoupené JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Rokycanova 1268/1, proti žalované společnosti AVERSEN ENTERPRISES LIMITED, se sídlem v Kyperské republice, Simis 12, Kiti, P.C. 7550, Larnaca, reg. číslo HE 107 986, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 C 174/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 21. května 2013, č. j. 14 Co 216/2013-143, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek z 2. října 2012, č. j. 20 C 174/2005-117, jímž okresní soud zamítl žalobu (bývalé) manželky povinného na vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce. Shodně se soudem prvního stupně (s poukazem na rozsudek uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/2001, podle něhož byla-li kupní cena pořizované věci zaplacena zcela z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé, jež při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, stala se tato věc předmětem tohoto spoluvlastnictví) odvolací soud uzavřel, že pro posouzení otázky, zda nemovitosti patří do společného jmění žalobkyně a jejího manžela, byl rozhodující jejich projev vůle vyjádřený v písemné a v katastru vložené kupní smlouvě (uzavřené podle zákona č. 72/1994 Sb. mezi městem Chomutov /právním předchůdcem oprávněné/ jako převodcem a manželi D. jako nabyvateli), jejíž platnost nebyla zpochybněna. Není proto podle názoru odvolacího soudu rozhodující jen to, že kupní cena byla zaplacena výlučně z finančních prostředků darovaných žalobkyni jejími rodiči, tato skutečnost tedy nemohla bez dalšího vést k závěru, že nemovitosti do společného jmění manželů nepatří. Tvrzení žalobkyně, že údaje v kupní smlouvě ve skutečnosti její vůli neodpovídají, neboť chtěla, aby nemovitosti byly převedeny do jejího výlučného vlastnictví, jsou v přímém rozporu s jazykovým vyjádřením ve smlouvě obsaženým (§35 odst. 2 obč. zák.). Na vážnosti žalobkyní projevené vůle při uzavření kupní smlouvy nelze shledat žádných pochybností; jestliže totiž „podpisem v kupní smlouvě projevila svou vůli zakoupit za své výlučné prostředky nemovitosti společně se svým manželem, avšak nechtěla způsobit jeho následky nebo alespoň některé z nich, tj. zahrnutí nemovitostí do společného jmění manželů,“ nelze podle odvolacího soudu dovodit závěr o neplatnosti právního úkonu pro nedostatek vážnosti vůle, neboť k tzv. vnitřní výhradě se při posuzování platnosti právního úkonu nepřihlíží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí závisí na posouzení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud (jenž nesprávně aplikoval závěry přijaté z judikátu R 49/2001, které podle jejího názoru na danou věc nedopadají) odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutí jiném, a to z 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1578/2003, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že nabyl-li manžel povinného za trvání manželství věc jako vydražitel v režimu dobrovolné dražby a uhradil-li včas dražební cenu penězi nabytými darováním, jde o případ upravený ustanovením §267 odst. 1 (nikoli odst. 2) o. s. ř., na čemž nemůže nic změnit ani okolnost, že na potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby podle §31 odst. 1 zák. č. 26/2000 Sb. připojil svůj podpis i povinný.
Podle přesvědčení žalobkyně její případ spočívá na jiném skutkovém základě než citovaný judikát, v němž šlo o kupní smlouvu sepsanou notářem formou notářského zápisu, kdy se smluvním stranám dostalo náležitého právního poučení a kdy měly možnost klást dotazy kvalifikovanému právníkovi. Naproti tomu v předmětné věci šlo o masový prodej bytových jednotek z majetku města, jímž byla pověřena realitní kancelář, která do typizované smlouvy doplňovala údaje o jednotlivých bytových jednotkách a jejích nájemnících. U manželů byli automaticky doplňováni oba jako kupující a pokud žalobkyně požadovala, aby byla jako kupující ve smlouvě uvedena pouze ona, realitní kancelář odmítla smlouvu přepracovat. Žalobkyně neměla možnost dotázat se při sepisu kupní smlouvy na danou problematiku, jednala s lidmi, kteří neměli dostatečné právní vzdělání, aby jí dokázali odpovědět vyčerpávajícím způsobem. Její tehdejší manžel si byl vědom toho, že finanční prostředky patří výlučně jí, do sepisu smlouvy nijak nezasahoval a pouze podepsal listinu, která mu byla předložena. Po rozvodu manželství se majetkového vypořádání nedožadoval, což dokládá jeho stanovisko, že se totiž necítil být spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobkyně i její manžel měli pouze obecnou povědomost o transformačním principu, podle nějž majetek zakoupený za oddělené finanční prostředky nespadající do společného jmění je ve vlastnictví toho, kdo své finanční prostředky poskytl, proto dále na přepracování kupní smlouvy netrvali.
Podle dovolatelčina názoru je třeba přihlédnout i k právnímu názoru vyslovenému v rozhodnutí Nejvyššího soudu z 21. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 4515/2010 (správně 20 Cdo 45 14 /2010), podle něhož ten, kdo v řízení tvrdí, že předmětné nemovitosti (pořízené za finanční prostředky jednoho z manželů) byly nabyty do společného jmění z důvodu projeveného úmyslu obou manželů nabýt je do tohoto společného jmění, je povinen toto své tvrzení prokázat. V předmětné věci žalovaná toto své tvrzení neprokázala a v tomto směru ani nenabídla žádné důkazy.
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souzené věci však o žádný ze čtyř případů přípustnosti dovolání nejde. Dovozuje-li povinná rozpor právního posouzení předmětné věci s judikatorními závěry přijatými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1578/2003, pak jí přisvědčit nelze, jelikož tato věc měla odlišný skutkový základ (jejž ostatně Nejvyšší soud, viz první část právní věty uvedeného rozhodnutí, ve které zdůraznil nutnost kvalifikace podle §267 odst. nikoli 2, nýbrž 1 o. s. ř., posoudil jinak i po stránce právní). Excindační žalobu v poukazované věci totiž podala manželka povinného jako vydražitelka, a tedy výlučná vlastnice vydražené věci, jejíž cenu zaplatila penězi nabytými darováním. V předmětném sporu však manželka povinného (podle §267 odst. 2 o. s. ř.) žaluje vyloučení věci, jež nebyla nabyta zvláštním způsobem, totiž dražbou (do výlučného vlastnictví vydražitele /vydražitelky/), nýbrž smlouvou , tedy dvoustranným právním úkonem (projevem vůle) uzavřeným městem Chomutov jako převodcem a manželi D. (nikoli tedy pouze žalobkyní) jako nabyvateli (s odůvodněním, že věc byla nabyta za její výlučné prostředky). Podpis žalobkynina manžela (povinného) tudíž nelze považovat za jakýsi „podpis připojený na potvrzení o nabytí věci“ (v řízení sp. zn. 20 Cdo 1578/2003 šlo o nabytí věci do výlučného vlastnictví manželky povinného jakožto vydražitelky), nýbrž za podpis, jímž spolunabyvatel věci projevil vůli, aby věc byla převedena do společného jmění manželů . Za tohoto stavu se ovšem v plné míře uplatní právní závěr odvolacího soudu o nerelevanci vnitřní výhrady žalobkyně při uzavírání smlouvy podle zákona č. 72/1994 Sb., z čehož pak dále plyne, že dovolatelčin závěr o nepoužitelnosti judikátu R 49/2001 (obsahujícího závěr, že rozhodující je projev vůle manželů nabýt kupovanou věc do SJM, byť její cena byla zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů) je nesprávný.
Nepřípadný je rovněž dovolatelčin poukaz na závěr o povinnosti tvrzení a důkazním břemeni, zaujatý v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4514/2010 (viz poslední argument dovolání citovaný v třetím odstavci druhé strany tohoto rozhodnutí), jelikož tuto otázku s ohledem na prokázaný skutkový stav, jehož základem byla existence smlouvy podle zák. č. 72/1994 Sb., uzavřené oběma manželi D. jako spolunabyvateli (jejíž platnost ostatně dovolatelka ani nezpochybňuje), nebylo nutno řešit.
Pokud jde o dovolací argumentaci, že „u manželů byli do formulářů převodních smluv automaticky doplňováni jako kupující manželé oba a pokud žalobkyně požadovala, aby byla jako kupující ve smlouvě uvedena pouze ona, realitní kancelář odmítla smlouvu přepracovat,“ a že „žalobkyně neměla možnost dotázat se při sepisu kupní smlouvy na danou problematiku, protože jednala s lidmi, kteří neměli dostatečné právní vzdělání, aby jí dokázali odpovědět vyčerpávajícím způsobem,“ ta způsobilá vést k závěru o přípustnosti dovolání není.
Protože tedy lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je v souladu s (přiléhavě aplikovanou) ustálenou judikaturou, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. není výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu