ECLI:CZ:NS:2012:20.CDO.4514.2010.1
sp. zn. 20 Cdo 4514/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně H. H. , zastoupené Lubošem Hejtmánkem, advokátem se sídlem v Praze 3-Žižkově, Baranova 640/34, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Prahu Jižní Město , se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, o vyloučení nemovitosti z exekuce, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 293/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 20 Co 161/2009 - 149, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. září 2009, č. j. 20 Co 161/2009 - 149, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 20. 12. 2007, č. j. 3 C 293/2006 - 73, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podle §267 odst. 1 o. s. ř. domáhala, aby z exekuce prodejem nemovitosti, vedené oprávněným (žalovaným) proti povinnému Ing. J. H (jejímu bývalému manželovi), nařízené exekučním příkazem č. 105 ze dne 7. 3. 2001 pod č. j. 27759/01/011942/5766/EX105, byla vyloučena rozestavěná budova na pozemku p.č. 567/9 v obci a k.ú. Š. Žalobu odůvodnila zejména tím, že označená nemovitost je v jejím výlučném vlastnictví, neboť byla postavena výhradně z finančních prostředků (120.000,- USD), které získala darem od svého otce, a takto je také zapsána v katastru nemovitostí, a dále tím, že část vymáhaných pohledávek vznikla před uzavřením jejího manželství s povinným (dne 26. 1. 1996), které bylo pravomocně rozvedeno dnem 3. 11. 2003.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 3 C 293/2006 - 73, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 3. 2001 vydal žalovaný (správce daně) na základě vykonatelných výkazů nedoplatků daňového dlužníka Ing. J. H. v rámci daňové exekuce exekuční příkaz prodejem nemovitostí v SJM - pozemku parc. č. 567/9 a novostavby rodinného domu na tomto pozemku, že manželství žalobkyně a Ing. J. H. bylo ke dni 3. 11. 2003 pravomocně rozvedeno rozsudkem téhož soudu podle §24a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, neboť účastníci předložili dohodu o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) a užívání bytu, podle které pozemek p.č. 567/9 v Š. zakoupený za trvání manželství, na němž je postavena novostavba rodinného domu, je nadále v jejich podílovém spoluvlastnictví každého co do ideální jedné poloviny, přičemž dům je podle jejich shodného prohlášení „výhradním osobním vlastnictvím“ žalobkyně, a to na základě darovací smlouvy uzavřené dne 4. 1. 1999 mezi žalobkyní jako obdarovanou a jejím otcem V. Č. jako dárcem. Na základě této dohody byla žalobkyně zapsána v katastru nemovitostí jako výlučná vlastnice rozestavěného rodinného domu (dále též jen „předmětná nemovitost“) na stavební parcele č. 1475 v obci Š. Z darovací listiny ze dne 4. 1. 1999, sepsané v místní radě v obci B., U., bylo dále zjištěno, že dárce V. I. Č. předal žalobkyni jako obdarované 120.000,- USD v hotovosti s tím, že obdarovaná je povinna použít tuto částku na stavbu rodinného domu a nákup všeho potřebného do domu na parcele H., přičemž „to, co bude zakoupeno z darované částky zůstane ve vlastnictví obdarované; v případě, že obdarovaná nepoužije částku podle přání dárce, ponechává si dárce právo vymáhat splátky“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba na vyloučení předmětné nemovitosti z exekuce vedené proti bývalému manželovi žalobkyně je důvodná, neboť je v jejím výlučném vlastnictví, což vyplynulo z veřejných listin (z výpisu z katastru nemovitostí a dohody o vypořádání SJM, kterou soud v rozvodovém řízení respektoval), z nichž je třeba vycházet. Dále poukázal na to, že exekuce prodejem rozestavěného rodinného domu podle exekučního příkazu vydaného oprávněným (žalovaným) je vedena v rozporu s §335 odst. 1 o. s. ř., neboť tato nemovitost není ve vlastnictví ani spoluvlastnictví povinného, a že v rozsahu 2.476.577,- Kč vznikly pohledávky oprávněného před uzavřením manželství povinného se žalobkyní.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 20 Co 161/2009 - 149, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyloučení rozestavěné budovy rodinného domu v rozsahu podílu jedné poloviny této nemovitosti zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že okresní soud sice provedl dokazování v širším rozsahu, neboť kromě listinných důkazů vyslechl žalobkyni jako účastnici řízení, provedl výslech svědka J. Ž., důkaz obsahem spisů stavebního úřadu, finančního úřadu, předloženými fakturami ohledně vyúčtování stavebních prací a dále paragony vztahujícími se k nákupu materiálu na stavbu, tyto důkazy však blíže nehodnotil a žalobě vyhověl jen s odkazem na to, že o vlastnictví žalobkyně svědčí již samotný zápis v katastru nemovitostí z roku 2007 a dohoda o majetkovém vypořádání po rozvodu, z čehož dovodil, že rodinný dům neměl být předmětem exekuce, když v exekučním řízení ani nebylo příslušnými listinami doloženo vlastnictví povinného, resp. SJM povinného a žalobkyně. S tímto závěrem se odvolací soud neztotožnil, neboť důvodnost vylučovací žaloby nelze v daném případě posuzovat z hledisek uvedených v §335 a násl. o. s. ř. a kromě toho je pro rozhodnutí soudu podle §267 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku. Dovodil, že vyplývá-li dále z listinných důkazů provedených soudem prvního stupně, že stavební úřad vydal stavebníkům - manželům H. v souladu s jejich žádostí dne 15. 12. 1999 stavební povolení, jímž povolil novostavbu rodinného domu včetně přípojek na pozemku p.č. 567/9 v k.ú. Š., přičemž technická dokumentace stavby uvádí J. H. jako investora stavby, měl soud prvního stupně žalobkyni poučit ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby „v úplnosti doplnila svoje tvrzení ohledně nabytí předmětné nemovitosti do svého vlastnictví a k tomuto tvrzení navrhla důkazy“; tomu však žalobkyně nevyhověla ani po poučení, které se jí ze strany odvolacího soudu podle tohoto ustanovení dostalo. Při právním posouzení věci vyšel krajský soud dále z §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a z ustálené judikatury (stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR k výkladu zákonných ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví, ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, uveřejněné pod číslem 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 42/1972“; a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1658/98, uveřejněný pod číslem 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 49/2001“) a dovodil, že „není sice rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, neboť vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s právně relevantně projeveným úmyslem mít ji pro sebe (stavebník), žalobkyně však takový úmysl nabýt nemovitost do výlučného vlastnictví, který by u ní byl od počátku, ani netvrdila, jelikož shodně se svojí účastnickou výpovědí před soudem prvního stupně jen uvedla (rozuměj v přednesu před odvolacím soudem), že v době započetí stavby o závazcích svého manžela nevěděla a že na společné stavbě domu se manželé dohodli. Tomu také podle krajského soudu odpovídají všechny zjištěné okolnosti - jejich společný postup při podání žádosti o stavební povolení, skutečnost, že se manžel žalobkyně podílel na řízení stavby, fakticky celou stavbu zajišťoval, neboť sám v tomto oboru podnikal (žalobkyně ani neměla přesnou vědomost o průběhu stavby včetně jejího financování). Tyto okolnosti naopak svědčí o úmyslu manželů nabýt vytvořenou stavbu do společného jmění, na čemž nemůže nic změnit skutečnost, že na stavbu domu byly použity finanční prostředky, které žalobkyně dostala darem. Pokud jde navíc o rozsah financování stavby, ani k tomu ostatně žalobkyně přes poučení soudu nic určitého netvrdila, neboť bližší vědomost o financování stavby neměla, darované peníze předávala svému manželovi vždy, když ji o to požádal, a kromě tří faktur, o nichž tvrdila, že byly z těchto peněz zaplaceny ani nevěděla, na co byly tyto peníze použity, ani to, kolik peněz celkem bylo do stavby vloženo. Žalobkyně tak ani neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno k tomu, že byla osobou do stavby domu výlučně investující. Důkazní návrhy, které žalobkyně za odvolacího řízení učinila, jsou tak za této situace bezpředmětné. Odvolací soud proto uzavřel, že předmětná nemovitost byla nabyta do SJM žalobkyně a jejího bývalého manžela (do doby zániku jejich manželství dne 3. 11. 2003 se již jednalo o samostatnou věc v právním smyslu - §119 obč. zák.)“. Protože do 3 let po zániku manželství nedošlo k vypořádání SJM ohledně předmětné nemovitosti, platí zákonná domněnka podílového spoluvlastnictví žalobkyně a Ing. J. H. k této nemovitosti, každého co jedné ideální poloviny (§150 odst. 4 obč. zák.). Je-li tedy žalobkyně spoluvlastnicí nemovitosti, nelze vést danou exekuci na její spoluvlastnický podíl. Právo k majetku, které nepřipouští podle §267 odst. 1 o. s. ř. exekuci proti povinnému, je v tomto případě vlastnické právo žalobkyně jakožto třetí osoby k věci.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž především namítá, že jeho rozhodnutí v tomto výroku vychází z nepodložených závěrů, které odporují provedeným důkazům, přičemž další důkazy jí navržené v odvolacím řízení k prokázání skutečností, jež soud zpochybnil, označil za bezpředmětné a odmítl je provést; jedná se o důkaz výslechem svědků O. Č., Ing. J. H., I. G. a V. K. Odvolacímu soudu vytýká, že se správně nevypořádal s námitkou, že při nařízení exekuce nebyl respektován §335 odst. 1 o. s. ř., neboť v době vydání exekučního příkazu byla stavba domu ve stadiu hrubé rozestavěnosti a nezapsána do katastru nemovitostí, tedy ani neexistovala a nebylo možno vést exekuci jejím prodejem. Poukazuje na to, že v rámci rozvodového řízení vedeného podle §24a zákona o rodině spolu s (bývalým) manželem předložili soudu dohodu o vypořádání SJM, bez jejíž existence by manželství nebylo rozvedeno. Závěr odvolacího soudu, že do 3 let od rozvodu manželství nedošlo k vypořádání SJM a že tedy platí ustanovení §150 odst. 4 obč. zák., je tak nesprávný. Pokud jde o rozestavěnou stavbu rodinného domu, která nikdy nebyla součástí SJM, protože zdroje na její výstavbu byly v jejím výhradním osobním vlastnictví, byla v dohodě zmíněna jen pro jistotu (nikoliv však vypořádána), aby v budoucnu nemohlo dojít k žádné nejasnosti. Skutečnost, že zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí ohledně této stavby byl proveden se značným odkladem, zapříčinil žalovaný, který mu bránil, takže se musela zápisu domáhat v soudním řízení proti Katastrálnímu úřadu u Krajského soudu v Praze, který její žalobě vyhověl. Dále dovolatelka uvedla, že o vydání stavebního povolení spolu se svým bývalým manželem požádali společně jen z toho důvodu, že pozemek, na němž měla být stavba domu postavena, byl v jejich spoluvlastnictví (správně v SJM), že však její bývalý manžel nikdy nebyl investorem stavby, pouze na ní jako stavební odborník prováděl odborný dohled; kromě něj na stavbě pracoval i otec žalobkyně a dále najaté stavební firmy na základě samostatných zakázek, nikoliv jako součást podnikání jejího bývalého manžela. Při přijetí daru (finančních prostředků) od svého otce dovolatelka souhlasila s tím, že vše, co se z něj pořídí, bude v jejím vlastnictví, a tudíž ani nemohla mít jiný úmysl, zvláště když dárce si vyhradil právo na vrácení daru v případě, že by se jeho podmínkou neřídila, přičemž i její bývalý manžel, stejně jako ona, měli od počátku na paměti, že dům je v jejím výlučném vlastnictví; jinak by rozchod i vypořádání majetkových práv nebylo bezproblémové. Odvolací soud si však její slova vyložil zcela v rozporu s tímto faktem a představu, že bude žít v domě s manželem a dětmi, interpretoval jako její úmysl nabýt dům do SJM. Měnící rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno jen na výkladu její odpovědi, která nemusela být zcela přesná, ačkoliv český jazyk ovládá celkem uspokojivě, neboť v ČR žije 20 let. Pokud pak jde o otázku financování domu, postačovaly k jeho výstavbě a základnímu vybavení prostředky, které dovolatelka obdržela darem, jiné prostředky k dispozici neměla a její bývalý manžel se na výstavbě domu finančně ani fyzickou prací nikterak nepodílel, prováděl pouze dozor nad prací a posuzoval kvalitu a hodnotu odvedené práce. Dovolatelka konečně namítá, že soud nerespektoval §143 odst. 1 písm. b) obč. zák., který ze SJM vylučuje závazky překračující míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, jestliže tyto závazky vznikly bez souhlasu druhého; v této souvislosti poukázala na to, že pohledávky vůči jejímu bývalému manželovi vzniky částečně před uzavřením manželství a pochází z jeho podnikání, ke kterému se nemohla vyjádřit. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl (podle obsahu dovolání v napadeném výroku) zrušen a věc mu byla (v tomto rozsahu) vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) vzhledem k článku II, bodu 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je - s poukazem na §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a na ustálenou judikaturu (R 42/1972 a R 49/2001) - založeno na závěru, že „žalobkyně v řízení netvrdila, že od počátku měla úmysl nabýt předmětnou nemovitost do svého výlučného vlastnictví“, přičemž zjištěné „okolnosti naopak svědčí o úmyslu manželů nabýt vytvořenou stavbu do společného jmění“, a dále na závěru, že „neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno k tomu, že byla osobou do stavby domu výlučně investující“.
Podle §101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem, c) dbát pokynů soudu.
Ve sporném řízení, pro které platí zásada dispoziční a projednací (a takovým bylo i řízení v této věci), je zásadně věcí účastníků řízení tvrdit skutečnosti a označit důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Žalobce již ve své žalobě je povinen uvést rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatňované právo, a musí k tomu uvést potřebné důkazy (§79 odst. 1 o. s. ř.). Tuto povinnost tvrzení a povinnost důkazní má žalobce i během řízení (srov. §101 odst. 1, §120 odst. 1 o. s. ř.).
Ve sporném řízení, v němž strany stojí proti sobě a mají opačný zájem na výsledku řízení, povinnost tvrzení a důkazní povinnost zatěžuje každou ze sporných stran ve zcela jiném směru. Každá ze sporných stran musí v závislosti na hypotéze právní normy tvrdit skutečnosti a označit důkazy, na základě kterých bude moci soud rozhodnout v její prospěch (břemeno tvrzení a důkazní břemeno). Povinnost tvrzení a povinnost důkazní jsou ve vzájemné jednotě. Rozsah důkazní povinnosti je zásadně určen rozsahem povinnosti tvrdit skutečnosti, neboť, aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení a důkazním břemenu, jimiž rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil nebo neprokázal všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní slouží poučení podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., které je soud povinen poskytnout účastníku, příp. jeho zástupci, kterému účastník udělil procesní plnou moc (srov. §32 odst. 3 o. s. ř.), vyjde-li v průběhu řízení najevo, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně nebo dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení. Pouze tehdy, jestliže účastník ani přes řádné poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že účastník neunesl břemeno tvrzení. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout ve věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3, věta druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka ani o tom, že by bylo nepravdivé (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, sp. zn. 21 Cdo 2725/2007).
Podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí (soudu prvního stupně) zruší, jestliže (mimo jiné) tu jsou takové vady, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení nebo rozhodoval věcně nepříslušný soud nebo vyloučený soudce anebo soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát, popřípadě i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.
Jinou vadu řízení ve smyslu §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. představuje rovněž nesplnění poučovací povinnosti soudu podle §118a o. s. ř., která je založena na objektivním principu, a není tedy významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil. Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soudem prvního stupně je ovšem vadou řízení jen tehdy, jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (§213b odst. 2 o. s. ř.). Jiný postup, než kasace rozhodnutí soudu prvního stupně přichází v úvahu jen v případě, že účastník řízení na řádné poučení, poskytnuté mu podle §118a odst. 3 o. s. ř. odvolacím soudem, nereagoval (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 2004 pod číslem 49).
I když jsou důkazní povinnost a důkazní břemeno instituty procesního práva, je závěr o tom, který z účastníků řízení (která procesní strana) je jejich nositelem, odvozen z práva hmotného; ten, kdo má podle hmotného práva povinnost tvrdit (uvést) určité skutečnosti, je povinen je (prostřednictvím označených důkazů) prokázat a nese tedy také procesní odpovědnost za to, že jeho tvrzení nebyla prokázána a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch, jak je uvedeno již shora.
Podle §267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.
Podle citovaného ustanovení je třeba posoudit i žalobu, jíž se manžel domáhá vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (exekuce) na základě tvrzení, že výkonem rozhodnutí (exekucí) byl postižen majetek, který nabyl za trvání manželství za peněžní prostředky, jež získal darem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2004, sp. zn. 20 Cdo 1578/2003, uveřejněný pod číslem 39/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. tvoří společné jmění manželů majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §144 obč. zák. platí, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.
V posuzované věci vycházel odvolací soud při svém rozhodnutí (kromě §267 odst. 1 o. s. ř. a §150 odst. 4 obč. zák.) z §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. a dále ze závěrů uvedených v R 42/1972 a R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 251, byl přijat závěr, že jestliže manželé nabyli rodinný domek, chatu, garáž, popř. jinou nemovitost, která může být předmětem osobního vlastnictví, za trvání manželství a na zaplacení použili třeba jen zčásti společných peněz, je nutno do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní SJM) zařadit celou nemovitost, nikoli snad jen její ideální část, odpovídající hodnotou částce použitých společných peněz. K těmto závěrům dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 2779/2008).
V R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek zaujal Nejvyšší soud závěr, podle kterého jestliže kupní cena pořizované věci byla zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do bezpodílového spoluvlastnictví, pak se tato věc stala předmětem jejich bezpodílového spoluvlastnictví (nyní SJM). Za rozhodující zde pokládal Nejvyšší soud okolnost, že tím, že oba manželé byli účastníky (kupní) smlouvy, vyjádřili vůli nabýt věc do spoluvlastnictví: „v tomto případě výlučně investující manžel nekupuje věc pro sebe, ale projevuje vůli k pořízení věci do bezpodílového spoluvlastnictví, a druhý manžel toto akceptuje“.
Odvolací soud se v dané věci, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že o vlastnictví žalobkyně svědčí již samotný zápis v katastru nemovitostí z roku 2007 a dohoda o majetkovém vypořádání po rozvodu, z čehož okresní soud dovodil, že rodinný dům neměl být předmětem exekuce, když v exekučním řízení ani nebylo příslušnými listinami doloženo vlastnictví povinného, resp. SJM povinného a žalobkyně, a naopak s odkazem na §143 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na uvedenou judikaturu vycházel z právního názoru, že k tomu, aby žalobkyně s vylučovací žalobou byla úspěšná, musela by tvrdit a prokázat, že jí finanční dar byl skutečně předán a že výlučně z těchto peněz byla financována stavba předmětné nemovitosti, přičemž i kdyby v tomto ohledu unesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní, by bylo na ní dále tvrdit a prokázat, že úmyslem jejím a jejího (bývalého) manžela bylo od počátku nabytí nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví. Jestliže tedy soud prvního stupně pokládal za právně významné shora uvedené skutečnosti a v důsledku tohoto svého právního názoru žalobkyni nepoučil podle §118a o. s. ř. o její povinnosti tvrdit a prokázat, že předmětná nemovitost byla postavena za peněžní prostředky, jež získala darem (z jejích výlučných prostředků), a jestliže odvolací soud pokládal toto zjištění z hlediska svého právního názoru za významné a za tím účelem ji v tomto směru sám poučil podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o nutnosti v tomto ohledu doplnit skutková tvrzení a k jejích prokázání navrhnout důkazy, čemuž žalobkyně vyhověla podáním ze dne 18. 9. 2009 (viz čl. 138-140 spisu), v němž navrhla výslech čtyř svědků a vyžádání mzdových podkladů firmy HSF J. H., avšak nezrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a neodstranil tak vadu, jíž bylo řízení před soudem prvního stupně postiženo, sám rovněž zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2001, sp. zn. 30 Cdo 4903/2009).
Dovolací soud dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že na danou věc dopadají závěry uvedené v R 49/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na základě nichž dovodil, že žalobkyně k tomu, aby s vylučovací žalobou byla úspěšná, by - kromě prokázání jejího tvrzení, že předmětná nemovitost byla postavena za peněžní prostředky, jež získala darem (z jejích výlučných prostředků) - musela dále tvrdit a prokázat, že úmyslem jejím a jejího bývalého manžela bylo od počátku nabytí nemovitosti do jejího výlučného vlastnictví. V citovaném rozhodnutí totiž Nejvyšší soud řešil skutkově i právně odlišnou problematiku v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví bývalých manželů podle §143 obč. zák. ve znění účinném do 31. 7. 1998, která ovšem byla odlišná od právní úpravy zakotvené v §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. ve znění účinném od 1. 8. 1998, neboť dřívější úprava z bezpodílového spoluvlastnictví výslovně nevyjímala majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela. Protože nynější právní úprava v §143 odst. 1 písm. a) obč. zák. ve znění účinném od 1. 8. 1998 vyjímá ze společného jmění manželů majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, pak žalobkyně by ve smyslu tohoto ustanovení musela pouze prokázat, že předmětná nemovitost byla postavena za peněžní prostředky, jež získala darem (z jejích výlučných prostředků), a byla by tak vyvrácena zákonná domněnka uvedená v §144 obč. zák. Pokud by žalobkyně v tomto směru unesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní, pak ten, kdo by v řízení tvrdil, že předmětná nemovitost byla nabyta do společného jmění z důvodu projeveného úmyslu obou manželů nabýt ji do SJM, byl by povinen toto své tvrzení prokázat (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2011, sp. zn. 22 Cdo 2228/2009).
Vzhledem k tomu, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky jeho rozsudek v napadeném výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a v závislém výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů podle §243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o. s. ř.), aniž se pro předčasnost mohl zabývat dalšími námitkami dovolatelky uplatněnými v dovolání.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolatelka, jejíž mateřštinou je zřejmě jiný než český jazyk, jak v dovolání naznačuje, má právo (přesto, že český jazyk ovládá) před soudem jednat ve své mateřštině, a je na ní, zda toto své právo uplatní (k tomu srov. §18 o. s. ř. a článek 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, případně dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 2 Cdon 813/97, uveřejněné pod číslem 40/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. února 2012
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu