ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1228.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1228/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. V. , zastoupené JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 12/976, proti žalované J. Š. , zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované P. H. , zastoupeného JUDr. Helenou Mejvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 17, o žalobách žalobkyně a žalované na určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 132/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne14. listopadu 2011, č.j. 39 Co 243/2010-726, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2011, č.j. 39 Co 243/2010-726, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví k nemovitostem vůči žalované s tím, že je jako dědička ze závěti zdědila po jejich původním vlastníku Ing. F. Z. Jako jejich vlastnice je v katastru nemovitostí vedena rovněž žalovaná, která je kupní smlouvou ze dne 17. 12. 1999 zakoupila od vedlejšího účastníka, který je podle kupní smlouvy ze dne 7. 11. 1998 měl koupit od Ing. F. Z. Žalobkyně zpochybňovala podpis prodávajícího na kupní smlouvě ze dne 7. 11. 1988 s tím, že podpis musel být vylákán podvodně a k jinému datu zřejmě v souvislosti s plynofikací Šáreckého údolí, neboť zůstavitel se nemohl pohybovat.
Žalovaná uplatnila protinávrh, kterým se domáhala určení, že je vlastnicí nemovitostí. Tvrdila, že zůstavitel nemovitosti vedlejšímu účastníkovi řádně prodal a ona je od něho na základě řádné smlouvy koupila. Vedlejší účastník na straně žalované popřel, že by podpisy od zůstavitele vylákal a připojil se k žalované.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. dubna 2002, č.j. 18 C 132/2000-207, žalobě vyhověl a vzájemný návrh žalované zamítl. Vycházel ze závěru, že žalobkyně prokázala, že v den, o kterém bylo tvrzeno, že se jedná o den podepsání kupní smlouvy Ing. Z., kupní smlouva nemohla být podepsána, byť obsahuje pravý podpis Ing. Z.
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) k odvolání žalované usnesením ze dne 18. října 2002, čj. 18 Co 312/2002-239, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Vycházel ze závěru, že uvedení data není podstatnou náležitostí kupní smlouvy. Z dosavadních důkazů provedených před soudem prvního stupně nevyplývá závěr, že by kupní smlouva byla neplatná dle ust. §37 a násl. obč. zák. Pokud neplatnost kupní smlouvy tvrdí žalobkyně, leží důkazní břemeno na ní a pro řízení je relevantní zodpovězení otázky, jak a kdy byly podpisy na kupní smlouvě získány.
V následujícím řízení Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 3. 11. 2005, č.j. 18 C 132/2000-378, žalobu zamítl a vyhověl vzájemnému návrhu žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že nebylo pravou vůlí Ing. Z. nemovitosti zcizit.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2007, č.j. 39 Co 188/2006-429, následně rozsudek soudu prvního stupně opětovně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání na základě v odvolacím řízení předloženém listinném důkazu posudkem PhDr. J. V., jímž byla zpochybněna pravost podpisů Ing. Z. na kupní smlouvě a na potvrzení o převzetí kupní ceny.
Obvodní soud pro Prahu 6 poté rozsudkem ze dne 10. listopadu 2009, č.j. 39 C 243/2010-597, zamítl žalobu na určení, že „žalobkyně je vlastníkem domu na pozemku, a pozemku, vše v k.ú. D., zapsané na LV, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha“ /dále již „předmětné nemovitosti“(výrok I.), určil, že „žalovaná je výlučným vlastníkem domu na pozemku, pozemku a pozemku, vše v k.ú. D., zapsané na LV, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště Praha“ (výrok II.) a zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni se nepodařilo prokázat, že by podpisy na kupní smlouvě a potvrzení o převzetí peněz nebyly podpisy Ing. Z., nepodařilo se jí ani prokázat, že by podpisy byly vylákány za jiným účelem a že by nebylo jeho pravou vůlí nemovitosti prodat. Tvrzení, že se nenašla finanční částka odpovídající kupní ceně a že zůstavitel lpěl na svém majetku, považoval soud za nerozhodné. Naopak žalobě žalované vyhověl, neboť shledal platnou kupní smlouvu mezi Ing. Z. a vedlejším účastníkem a následně uzavřenou kupní smlouvu mezi vedlejším účastníkem a žalovanou.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. tak, že určil, že „žalobkyně je vlastníkem domu na pozemku, pozemku a pozemku, vše v katastrálním území D., obec P., zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu“ , ve výroku II. jej změnil tak, že zamítl žalobu, že „žalovaná je výlučnou vlastnicí domu na pozemku, pozemku a pozemku, vše v katastrálním území D., obec P., zapsané na LV u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu,“ a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl, na rozdíl od soudu I. stupně, k závěru, že vedlejší účastník se na základě kupní smlouvy ze dne 7. listopadu 1998 vlastníkem nemovitostí nestal. Z provedených důkazů dle odvolacího soudu plyne, že Ing. Z. o prodeji domu neuvažoval, naopak dne 2. října 1997 sepsal závěť ve prospěch žalobkyně a proto soud dospěl k závěru, že se žalované nepodařilo prokázat, že by Ing. Z. připojil svůj podpis k již sepsané kupní smlouvě ze dne 7. listopadu 1998 a tím projevil svou vůli takovou smlouvu uzavřít. Protože vlastnictví vedlejší účastník nenabyl, nemohl ho také převést na žalovanou. Výlučnou vlastnicí nemovitostí je tak žalobkyně, která byla podle závěti ze dne 2. října 1997 jedinou dědičkou po zůstaviteli a v dědickém řízení nemovitosti nabyla.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod uplatňuje podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR (např. rozhodnutí 22 Cdo 617/99, 22 Cdo 2727/99, 33 Odo 988/2004, 29 Odo 564/2005, 23 Odo 1722/2006 nebo 29 Cdo 3478/2007) dovodil, že žalovanou tíží důkazní břemeno ohledně toho, zda kupní smlouva je projevem vůle Ing. Z. Důkazní břemeno má ale naopak ten, kdo pravost listiny popírá, tedy žalobkyně by měla prokazovat, že Ing. Z. svým jednáním (projevem vůle) nechtěl způsobit ty právní účinky, které s tímto úkonem zákon spojuje. Odvolací soud dále nerespektoval pravomocné rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu §135 o.s.ř., když v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezmínil usnesení státního zastupitelství sp. zn. 1 Zt 549/2004 ze dne 30. srpna 2008, jímž bylo odloženo trestní oznámení se zdůvodněním, že se nejedná o podezření z trestného činu, že podezření vyslovené žalobkyní, že podpis byl vylákán pod jinou záminkou nebylo provedeným řízením nijak potvrzeno. Odvolací soud dále ve svém odůvodnění zcela pominul potvrzení o předání kupní ceny vedlejším účastníkem Ing. Z. Dle dovolatelky se jedná o velmi významnou listinu, prokazující uzavření předmětné kupní smlouvy, neboť nedošlo-li by k uzavření kupní smlouvy, nedošlo by ani k předání kupní ceny. Na základě tohoto opomenutí zatížil odvolací soud své rozhodnutí významnou vadou, neboť provedené důkazy v rozporu s §132 o. s. ř. nehodnotil ve vzájemné souvislosti, ale hodnotil jen část důkazů, a to ty, které jsou ve prospěch žalobkyně. Odvolací soud dále zcela pominul otázku toho, jak a kým (a zda vůbec) byla předmětná kupní smlouva (a potvrzení o zaplacení kupní ceny) zfalšovány, tím se dostal do přímého rozporu se svým předchozím rozhodnutím z 18. října 2002 a porušil tak zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a jeho rozhodnutí je překvapivé. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k dovolání žalované uvedl, že toto dovolání považuje za zcela vyčerpávající a bezezbytku se k němu připojuje.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že jej považuje za neodůvodněné, neboť nebylo prokázáno, že hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních v rámci odvolacího řízení není nesprávným právním posouzením dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř., ani nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry a tvrdit, že z provedených důkazů bylo možné dovodit jiné závěry, když platí zásada volného hodnocení důkazů soudem. Proto navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl jako nedůvodné.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. ledna 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o.s.ř.), je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné a je opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že dovolatelkou tvrzené vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se ze spisu nepodávají, a nebyly zjištěny ani jiné vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., dovolacímu přezkumu se otevírají právní otázky namítané dovolatelkou, týkající se nesprávného posouzení důkazního břemene a nesprávné aplikace ustanovení 37 odst. 7 písm. c) vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, na zjištěný skutkový stav.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením §120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána. Závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy, jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§120 odst. 3 věty druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. O důkazní povinnosti a o důkazním břemenu je soud povinen účastníky poučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 02. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001 uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem SJ 86/2002, jenž je veřejnosti rovněž k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu: www.nsoud.cz).
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se o případ nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. jedná i tehdy, postavil-li odvolací soud své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 7/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1156/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1999, str. 337 jež jsou veřejnosti rovněž k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu: www.nsoud.cz).
Jak správně uvádí dovolatelka, k otázce důkazního břemene při prokazování pravosti a pravdivosti soukromé listiny, jež byly předmětem dokazování i v této věci, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu: www.nsoud.cz. Uvedl, že pro posouzení soukromé listiny jako důkazního prostředku je významná její pravost a pravdivost. Listina je pravá, pochází-li od vystavitele a je jím též podepsána. Je-li listina pravá, není-li zfalšovaná nebo pozměněná, dokazuje, že vystavitel projevil vůli o obsahu v listině zachyceném, případně učinil prohlášení v listině obsažené. Závěr, že pokud věřitel popře pravdivost (správnost) kvitance, kterou sám vystavil, musí dlužník prokázat, že kvitance je pravdivá, je nesprávný. Jiné důsledky, než popírání pravdivosti soukromé listiny, má popření její pravosti. Popření pravosti listiny není pouhým popíráním (jako je tomu v případě pouhého popírání její pravdivosti), ale zahrnuje v sobě implicitně tvrzení, že údajný vystavitel listinu nepodepsal ani nevystavil; další tvrzení zpravidla nepřicházejí v úvahu (nelze po tom, jehož podpis byl zfalšován, požadovat např. tvrzení, za jakých okolností k falšování došlo). Takové popření je proto dostatečně relevantní k tomu, aby pravost listiny musela být dokazována; břemeno tvrzení i břemeno důkazní ohledně pravosti listiny je na tom, kdo z pravosti listiny pro sebe dovozuje příznivé právní důsledky. Z uvedeného vyplývá, že je-li pravdivost soukromé listiny předložené k důkazu popřena, vyzve soud podle toho, o jakou soukromou listinu jde, toho, kdo pravdivost popírá, aby uvedl, proč pravdivost popírá a nabídl ke svému tvrzení důkazy; to platí i o popírání pravdivosti potvrzení o zaplacení dluhu (kvitance). Provedené důkazy, včetně důkazu spornou listinou, pak soud zhodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, přičemž přihlíží k povaze listiny, zejména pak k tomu, jde-li o listinu v neprospěch vystavitele anebo v jeho prospěch. Nelze dovodit, že by pouhé popření pravdivosti kvitance mělo za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti potvrzení tomu účastníkovi, který z existence prohlášení věřitele v kvitanci uvedeného vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
Nejvyšší soud tedy dospěl k právnímu závěru, že je-li zpochybněna pravost soukromé listiny, nese důkazní břemeno pravosti ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky. Je-li toto důkazní břemeno uneseno, tj. je-li listina pravá, dokazuje, že jednající osoba projevila vůli v listině vyjádřenou a důkazní břemeno opaku, tedy popření pravdivosti listiny nese ten, kdo pravdivost listiny popírá . K uvedeným závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil v řadě dalších rozhodnutí (srov. v tomto směru např. rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, rozsudek ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, rozsudek 29.06.2006 sp. zn. 33 Odo 988/2004 a rozsudek ze dne 20.01.2009 sp. zn. 23 Odo 1722/2006, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu: www.nsoud.cz).
Podle ustanovení §37 odst. 7 písm. c) vyhlášky č. 190/1996 Sb., kterou se provádí katastrální zákon, katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zjistí, zda v prvopisu smlouvy jde skutečně o písemné projevy vůle osob v ní uvedených, se zvláštním zřetelem k těm, jejichž právo na základě smlouvy zaniká nebo se omezuje. Katastrální úřad považuje projev vůle osob za zjištěný, jestliže smlouva byla sepsána advokátem, který na ní výslovně potvrdil, že smluvní strany, jejichž totožnost zjistil, před ním tuto smlouvu podepsaly.
Přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu (smlouvy) je posouzením právním, představuje autoritativní interpretaci právně relevantního projevu soukromé vůle, není tedy zjištěním skutkovým, nýbrž činěním právních poznatků (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu: www.nalus.usoud.cz). Obsah plné moci je předmětem interpretace podle ustanovení o výkladu právních úkonů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 3. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 870/2000, uveřejněný v časopise právní rozhledy pod číslem 3, ročník 2002, str. 144, jež je veřejnosti k dispozici rovněž na webových stránkách Nejvyššího soudu: www.nsoud.cz).
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Obsah právního úkonu se (obvykle) zjišťuje ze slovního vyjádření. V obecné rovině se může stát, že slovní znění není vždy jednoznačným vodítkem ke zjištění skutečného obsahu projevu vůle, a proto je třeba brát zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl projev vůle učiněn, což znamená potřebu vzít v úvahu i textový rámec - kontext celkového ujednání stran (srov. usnesení Ústavního soudu 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu: www.nalus.usoud.cz).
Při ověření podpisů na předmětné kupní smlouvě ze dne 7. 11. 1998 použil svědek advokát JUDr. L. S. ověřovací doložku v tomto znění: „Prohlašuji, že tato kupní smlouva byla sepsána v mé advokátní kanceláři a že jsem dle občanských průkazů ověřil totožnost obou účastníků.“ Již ze samotného textu ověřovací doložky použitého na kupní smlouvě ze dne 7. 11. 1998 je zřejmé, že odpovídá požadavkům citovaného ustanovení vyhlášky č. 190/1996 Sb. S dovolatelkou je třeba souhlasit, že pokud JUDr. S. uvádí, že ověřil totožnost účastníků, vyplývá z toho implicitně i nepochybná skutečnost podpisu smlouvy těmito účastníky, neboť účastenství vzniká právě a jedině podpisem smlouvy. Katastrální úřad pak zjevně považoval ověření totožnosti jednajících osob za dostatečné a projev vůle za zjištěný, neboť podle této sporné kupní smlouvy provedl vklad vlastnického práva pro vedlejšího účastníka k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí. V uvedeném smyslu je třeba posuzovat předmětnou kupní smlouvu za listinu pravou, zatímco právní posouzení pravosti předmětné listiny odvolacím soudem je nesprávné.
Za této situace dovolací soud souhlasí též se závěrem dovolatelky, že odvolací soud postavil své rozhodnutí ve věci na nesprávném posouzení důkazního břemene v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
V této věci odvolací soud přijal ohledně sporné kupní smlouvy ze dne 7. 11. 1998, podle které měl vedlejší účastník koupit od Ing. F. Z. předmětné nemovitosti a ohledně potvrzení o převzetí kupní ceny správný závěr, že podpisy Ing. Z. na těchto listinách jsou pravé. Vzhledem k nesprávné aplikaci citovaného ustanovení vyhlášky č. 190/1996 Sb. na nesprávně zjištěný obsah ověřovací doložky odvolací soud nesprávně dovodil, že žalovanou tíží důkazní břemeno ohledně toho, zda kupní smlouva je projevem vůle Ing. Z., a dospěl k závěru, že žalované se nepodařilo prokázat, že by Ing. Z. připojil svůj podpis k již sepsané kupní smlouvě ze 7. 11. 1998. Důkazní břemeno má ale v tomto případě naopak ten, kdo pravost listiny popírá, tedy žalobkyně. Ta by měla prokazovat, že Ing. Z. svým jednáním (projevem vůle) nechtěl způsobit ty právní účinky, které s tímto úkonem zákon spojuje.
Posouzení uplatnění dovolacího důvodu dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., je tak z důvodu nesprávného posouzení důkazního břemene odvolacím soudem v neprospěch dovolatelky zatím předčasné.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto, včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení bude muset odvolací soud poučit účastníky podle ustavení §118a o. s. ř., jaké skutečnosti mají tvrdit a prokazovat, ve smyslu shora uvedených závěrů dovolacího soudu. Po případném doplněném dokazování, odvolací soud bude muset znovu zhodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlédne ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Poté bude moci opětovně ve věci rozhodnout. V odůvodnění rozsudku především jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce (§157 o. s. ř. odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. dubna 2013
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu