ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1257.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1257/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Sallerova výstavba Plan V, spol. s r. o., se sídlem v Otvicích, Obchodní zóna 266, indetifikační číslo osoby 272 66 265, zastoupeného Denisem Riedigerem, advokátem se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 383/58, proti žalovanému OK REST, a. s., se sídlem v Brně, Bohunická 519/24, identifikační číslo osoby 601 93 344, zastoupenému JUDr. Michaelou Šerou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, o zaplacení částky 4.126.298 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 8 C 481/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2015, č. j. 13 Co 116/2015-913, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. července 2015, č. j. 13 Co 116/2015-913, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. listopadu 2014, č. j. 8 C 481/2008-824, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) byl k odvolání žalobce potvrzen výrokem I. v pořadí druhý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 5. listopadu 2014, č.j. 8 C 481/2008-824, ve výroku I. o věci samé, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 4.126.298 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částka 712.163,60 Kč. Ve výroku II. odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 60.790 Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce se domáhá po žalovaném zaplacení nájemného z titulu nájemních smluv, podle kterých žalovaný užívá pozemky blíže specifikované v žalobě. Mezi právními předchůdci žalobce (příslušníky rodiny Š. a Ing. H.) byly uzavřeny dne 23. srpna 1998 podle §663 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále již „obč. zák.“) nájemní smlouvy, kterými byly přenechány žalovanému jako nájemci pozemky k užívání za sjednané nájemné. Žalobce je zapsán jako vlastník pronajatých pozemků v katastrálním území J. a S. v katastru nemovitostí. Odvolací soud se zabýval předběžnou otázkou závaznosti zápisu žalobce jako vlastníka pozemků v katastru nemovitostí a řídil se přitom nálezem Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. II. ÚS 349/2003, podle kterého „ ochrana, jež poskytuje nabyvateli dobrá víra, není takové intenzity, aby zabránila vlastníku nemovitosti účinně uplatňovat své absolutní právo. Jinými slovy, pokud zápis v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti, má tato převahu nad katastrem“. Odvolací soud navíc poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, jenž se zabývá významem dobré víry při nabytí nemovitostí zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka, podle kterého „ i podle úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí. Tato dobrá víra nabyvatele totiž musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci“ . Odvolací soud dovodil, že v tomto případě žalobce ani jeho právní předchůdci dobrověrnými nabyvateli pozemků nebyli. Právní předchůdci se vlastníky pozemků nestali, neboť odvozovali své vlastnictví z titulu neplatných restitučních dohod a z neplatných kupních smluv. V obou případech jde o neplatnost absolutní podle §39 obč. zák. působící od počátku. Odvolací soud uzavřel, že žalobce jako nevlastník pozemků nemá právo žádat od žalovaného nájemné.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Dovolatel mimo jiné namítá nesprávné právní posouzení otázky jeho dobré víry v zápis do katastru nemovitostí při nabytí předmětných nemovitostí. S odkazem na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 143/07, a sp. zn. II. ÚS 165/11 dovozuje, že Ústavní soud klade důraz na dobrou víru dalšího nabyvatele (zde žalobce) a že i v případech absolutní neplatnosti předchozího právního úkonu (§39 obč. zák.) lze – s ohledem na dobrou víru dalšího nabyvatele a v kontextu daného případu - překlenout tuto absolutní neplatnost ve prospěch závěru o nabytí vlastnického práva dalším dobrověrným nabyvatelem.
Dovolatel navrhl zrušení dovoláním napadeného rozsudku, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné a je – jak bude rozvedeno níže – i důvodné.
Jakkoliv otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí přichází zpravidla k řešení až poté, co soud dospěje k závěru, že osoba, jíž svědčí příslušný zápis vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku, podle práva platně nenabyla toto vlastnické právo od původního vlastníka, jelikož ten (např. pro absolutní neplatnost předchozího tzv. nabývacího titulu) nebyl jeho vlastníkem, a proto v poměrech (v tomto případě) předchozí civilní úpravy (občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ani nemohl podle práva platně převést vlastnické právo k tomuto majetku na jiného, bylo by posuzování platnosti předchozích nabývacích titulů, a to i z hlediska časové řady relevantní pro posouzení podmínek případného vydržení, nadbytečné potud, pokud je nasnadě, že již existence dobré víry „katastrálního“ vlastníka (v době, kdy přistupoval coby nabyvatel k předmětnému majetkovému transferu) vylučuje, aby mohlo být zpochybněno jeho vlastnické právo k tomuto nemovitému majetku. Jinými slovy řečeno, s ohledem na níže rozvedenou ustálenou judikaturu Ústavního soudu není zapotřebí řešit kaskádu platnosti předchozích nabývacích titulů (navíc s restitučním dosahem a s posouzením právních úkonů učiněných v tzv. rozhodné době) v situaci, pakliže poměry, za nichž „katastrální“ a žalobou dotčený vlastník nabyl předmětné nemovitosti, jednoznačně vedou k závěru, že tomuto katastrálnímu vlastníkovi (dobrověrnému nabyvateli) je zapotřebí poskytnout ochranu jeho vlastnického práva. A právě s přihlédnutím k těmto souvislostem, jež byly vyvolány judikaturou Ústavního soudu, jíž se musela podřídit i judikatura Nejvyššího soudu (k tomu srov. poznámky níže), dovolací soud shledal dovolání žalobkyně přípustným, tj. z hlediska řešení právní otázky „nemo plus iuris“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ačkoliv dosavadní judikatura Nejvyššího soudu zaujímala právní názor, že nelze nabýt vlastnické právo od nevlastníka, kterýžto právní názor byl posléze aprobovaný rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 16/2015 (dále již „R 16/2015“), nelze pominout, že všechny senáty Ústavního soudu (např. ve věcech sp. zn. II. ÚS 165/11, sp. zn. I. ÚS 3061/11, sp. zn. II. ÚS 800/12, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, sp. zn. IV. ÚS 4684/12, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, sp. zn. IV. ÚS 402/15, sp. zn. III. ÚS 415/15 či sp. zn. III. ÚS 663/15; poznámka: všechna zde označení rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) dospěly k závěru, že (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění těchto nálezů) podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí coby právní důsledek aplikace principu právní jistoty a ochrany nabytých práv a majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Za této judikatorně nejednotné situace Nejvyšší soud dospěl k právnímu názoru, že nelze dále prodlužovat nejistotu účastníků a zvyšovat jejich náklady vynakládané na vedení soudního sporu a nezbývá proto, než učinit závěr, že je třeba respektovat Ústavním soudem ustáleně zaujímaný právní názor o možnosti nabytí nemovitosti od nevlastníka podle dosavadní právní úpravy, tak, jak je co do skutkové podstaty vymezen v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, na nějž Ústavní soud ve svých navazujících rozhodnutích ustáleně odkazuje (jakkoliv z judikatury Ústavního soudu neplyne řešení koexistence právních institutů vydržení a nabytí nemovitosti od nevlastníka).
Nejvyšší soud proto v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. března 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, ve shodě s připomenutou konstantní judikaturou Ústavního soudu dospěl k závěru, že podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
K tomu Nejvyšší soud dodává, že při řešení právní otázky nabytí nemovitosti od nevlastníka si nemohou obecné soudy samy svévolně stanovovat (určovat) kritéria či znaky, při jejichž osvědčení lze na danou právní otázku odpovědět kladně, nýbrž musejí důsledně vycházet z judikatury Ústavního soudu, především z jeho nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014.
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí (není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat. K tomu Nejvyšší soud dodává, že o takový případ může jít tehdy, pokud „katastrální“ vlastník odvozuje dobrověrné nabytí s ohledem na předchozí (právně dosud nezpochybněné) převody, kdy k uzavření předmětné převodní smlouvy přistupoval za zcela standardních podmínek, tedy za stavu, který nevykazoval žádné defekty, jež by měly vést nabyvatele k patřičné právní obezřetnosti (např. z hlediska zkoumání platnosti předchozích nabývacích titulů či podmínek, za nichž byl uplatněn restituční nárok, resp. za nichž byl vydán příslušný restituční titul či uzavřena příslušná restituční majetková dohoda atd.).
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012, a posledně zmíněný rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
Jestliže Ústavní soud v jím (do českého právního řádu) zavedeném právním institutu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí (v době účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění) vyložil, resp. stanovil příslušné znaky jeho skutkové podstaty, jak bylo připomenuto shora, je povinností soudu v řízení, v němž je řešena taková právní otázka, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud ze shora uvedených závěrů ustálené judikatury nevycházel a při posuzování předběžné otázky nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka nabyvatelem jednajícím v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí vycházel ze závěrů plynoucích z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2006, sp. zn. II. ÚS 349/2003, které však další judikaturou Ústavního soudu (v řešení otázky „nemo plus iuris“) byly překonány. Byť tedy odvolací soud vzal v úvahu i nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, který vychází ze závěru, že vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí lze nabýt od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, v poměrech této věci judikované závěry dostatečně nezohlednil, resp. je pominul a favorizoval tak již shora zreferovanou judikaturou překonaný názor o absolutní ochraně vlastnického práva původního nabyvatele nemovitosti.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud podle §243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek podle §243e odst. 1 zrušil, aniž by se již pro předčasnost zabýval ostatními dovolacími námitkami. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil Obvodnímu soudu v Praze 5 k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu