ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1276.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1276/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. P. s. r. o., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 1293/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004, č. j. 20 Co 454/2004 - 219, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádná z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Benešově po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 19. 5. 2004, č. j. 8 C 1293/2002 - 185, určil, že „žalobkyně je vlastnicí nemovitostí, a to zemědělské usedlosti čp. 3 v D. na st. p. č. 39 v obci a k. ú. D., pozemků st. p. č. 39, 41, 42, pozemků p. č. 59/1, 59/2, 60, 73, 74, 75, 77/1, 78, 80, 84/1, 84/2, pozemků ve zjednodušené evidenci - parcely původ pozemkový katastr (PK) č. kat. 77/1, 77/2, 79, 80, 83, 85/1, 85/2, 88, 138, 166, 167, 180, 258, 260, vše v katastrálním území D., vše zapsáno na LV č. 54 u Katastrálního úřadu v B. pro obec D., k. ú. D., pozemků ve zjednodušené evidenci - parcely původ pozemkový katastr (PK) č. kat. 2277, 2278, 2281, 2295, 2429, 2445, 2452, 2453, 2461, 2463, 2472, 2502, vše zapsáno na LV č. 294 u Katastrálního úřadu v B. pro katastrální území D. u B., obec D., a pozemku č. parc. 992/1 v katastrálním území T., obec O., zapsaného na LV č. 44 u Katastrálního úřadu v B.“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vzal
za prokázané, že žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti po svém zemřelém strýci, přičemž jejich hodnota činila podle znaleckého posudku ze dne 15. 11. 1999, vyžádaného v dědickém řízení 1,364.680,- Kč. V roce 2002 se žalobkyně a její syn rozhodli získat půjčku na opravu domu, na základě inzerátu vešli v jednání s firmou E., s. r. o., a posléze se žalovaným, s nímž žalobkyně jako prodávající uzavřela dne 27. 8. 2002 kupní smlouvu o převodu předmětných nemovitostí za kupní cenu ve výši 240.000,- Kč. Téhož dne uzavřeli účastníci smlouvu o smlouvě budoucí, na základě níž měly být předmětné nemovitosti převedeny na žalobkyni, pokud ta za sjednaných podmínek zaplatí kupní cenu žalovanému. Na základě těchto smluv byla žalobkyni poskytnuta žalovaným půjčka ve výši 150.000,- Kč, z níž jí byla vyplacena částka 135.000,- Kč s tím, že částka 15.000,- Kč představuje první zálohu na budoucí kupní smlouvu. Dále bylo zjištěno, že dopisem žalovaného ze dne 7. 10. 2002 byla žalobkyně vyzvána k vyklizení nemovitosti z důvodu, že řádně nesplácí zálohy na kupní cenu podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení [§80 písm. c) o. s. ř.], když v katastru nemovitostí je jako vlastník předmětných pozemků zapsán žalovaný, a je proto třeba soudního výroku o tom, kdo je jejich vlastníkem, aby bylo dosaženo souladu skutečného stavu se stavem v katastru nemovitostí. Po zhodnocení provedených důkazů - aniž považoval za nutné zabývat se otázkou platnosti smlouvy o smlouvě budoucí - dospěl k závěru, že kupní smlouva o převodu nemovitostí je pro obcházení zákona (ustanovení občanského zákoníku o zajištění pohledávky) absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť ve skutečnosti směřovala k zajištění návratnosti půjčky poskytnuté žalobkyni. Žalobě na určení vlastnictví k nemovitostem proto vyhověl, neboť na základě absolutně neplatné kupní smlouvy nemohlo dojít k převodu vlastnického práva na žalovaného.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2004, č. j. 20 Co 454/2004 - 219, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dovodil, že je-li žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí a tvrdí-li žalobkyně, že jejich vlastníkem je ona, má na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., neboť bez rozhodnutí soudu o určení vlastnictví k nemovitostem nemůže dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Vycházeje z prokázaného skutkového zjištění, že žalobkyně neměla v úmyslu nemovitosti prodat, nýbrž si půjčit finanční prostředky na jejich opravy, že účastníci uzavřeli ústní smlouvu o půjčce peněz ve smyslu ust. §657 obč. zák., že kupní smlouva byla uzavřena k zajištění závazku ze smlouvy o půjčce s tím, že smlouva o budoucí kupní smlouvě měla zajistit zpětný převod nemovitostí po splacení půjčky ve splátkách v ní uvedených, krajský soud dovodil, že kupní smlouva ze dne 27. 8. 2002 je pro obcházení zákona absolutně neplatná podle §39 obč. zák., neboť jejím účelem nebyl trvalý převod nemovitostí, ale byla podkladem (písemným) pro přechodné poskytnutí peněz žalobkyni právnickou osobou, která poskytování půjček neměla v předmětu svého podnikání. V tomto ohledu soud poukázal na platnou judikaturu Ústavního soudu ČR a Nejvyššího soudu ČR (zejména na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01 a rozhodnutí NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2204/99, sp. zn. 22 Cdo 2336/2000, 21 Cdo 2359/2000, Cdo 1053/2001), která dovodila, že kupní smlouva uzavřená mezi dlužníkem jako prodávajícím a věřitelem jako kupujícím za účelem zajištění závazku
z půjčky je absolutně neplatným právním úkonem podle §39 obč. zák., a to pro obcházení zákona, jmenovitě ust. §552 obč. zák. o zajištění závazku zástavní smlouvou. V daném případě se nejednalo ani o platnou smlouvu o zajišťovacím převodu práva ve smyslu ust. §553 obč. zák., jak žalovaný v odvolání namítal s tím, že šlo o tzv. fiduciární převod, neboť z obsahu kupní smlouvy nelze dovodit pojmové znaky takového právního úkonu, a kromě toho je neplatná i smlouva o budoucí kupní smlouvě z důvodu nedostatku písemné formy a náležitostí požadovaných ust. §50a obč. zák., když účastníky nebyla podepsána na konci písemného projevu vůle, nýbrž jen na první straně textu, který však neobsahuje náležitosti budoucí kupní smlouvy (smlouvy
o zpětném převodu nemovitostí). I při posuzování kupní smlouvy v souvislosti se smlouvou o smlouvě budoucí by se ovšem jednalo o neplatné právní úkony vzhledem
k absenci písemné formy smlouvy o smlouvě budoucí (smlouvy o zpětném převodu), přičemž by byla dána neplatnost obou smluv, neboť jakožto zajišťovací převod práva se zpětným převodem by byly obsahově neoddělitelné (§553 odst. 2 obč. zák., §46 obč. zák., §50a obč. zák. a §41 obč. zák.). Z těchto důvodů proto odvolací soud dospěl
k závěru, že kupní smlouva je v „každém případě“ neplatná a na jejím podkladě proto nemohlo dojít k převodu nemovitostí na žalovaného. Jestliže předmětné nemovitosti zůstaly ve vlastnictví žalobkyně, je správný závěr soudu prvního stupně, že žaloba
na určení vlastnictví je opodstatněná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že v posuzované věci byla odvolacím soudem porušena zásada dvojinstančnosti řízení, neboť soud prvního stupně neřešil otázku platnosti smlouvy o budoucí kupní smlouvě, jejíž platností se zabýval až odvolací soud, a žalovaný tudíž neměl možnost se k této otázce vyjádřit. Nesouhlasí
s názorem krajského soudu, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky je pro obcházení zákona absolutně neplatná podle §39 obč. zák., a namítá, že odvolací soud, i když dospěl k závěru o neplatnosti této smlouvy, připustil možnost, že by kupní smlouva
ve spojení se smlouvou o smlouvě budoucí mohla být akceptována jako platná smlouva o zajišťovacím převodu práva, a to jako tzv. fiduciární právní úkon. Oporu v zákoně nemá ani názor, že zajišťovací převod práva má povahu převodu s rozvazovací podmínkou, neboť z ust. §533 obč. zák. nevyplývá, že samotným splněním závazku účinky převodu pominou; zajišťovací převod práva má podle něj spíše povahu fiduciárního právního úkonu, kdy dlužník převádí své právo věřiteli a tento se zavazuje převést původně převedené právo zpět, jakmile bude účel převodu splněn. V souladu
s tím byla mezi účastníky uzavřena předmětná kupní smlouva a smlouva o smlouvě budoucí, a to k zajištění závazku žalobkyně vrátit žalovanému peněžní prostředky, které jí půjčil. Vzhledem k tomu, že občanský zákoník výslovně umožňuje zajistit závazek převodem práva, a zároveň neomezuje tento způsob zajištění závazku na převod určitých v zákoně vyjmenovaných práv, nelze v daném případě považovat převod vlastnického práva na základě kupní smlouvy se současným sjednáním zpětného převodu práva po splnění závazku na základě smlouvy o smlouvě budoucí za obcházení zákona. Dovolatel se neztotožňuje ani se závěrem odvolacího soudu, že uzavřené smlouvy nelze považovat za platné pro nedostatek písemné formy smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Naopak má za to, že tato podmínka uvedená v ust. §50a obč. zák. byla v daném případě splněna a že smlouva obsahuje veškeré náležitosti a že je tudíž platná. Není totiž podstatné, zda byla podepsána na první či na poslední straně textu, neboť občanský zákoník platnost písemné smlouvy nepodmiňuje tím, že by musela být podepsána na poslední straně; ust. §46 odst. 2 obč. zák. pouze stanoví, že u smluv týkajících se převodů nemovitostí musí být projevy účastníků na téže listině, což
v daném případě bylo splněno. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
Za skutkového stavu, jak byl v dané věci zjištěn, nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor, pokud dovodil, že kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí uzavřená dne 27. 8. 2002 mezi žalobkyní jako prodávající (a dlužníkem ze smlouvy o půjčce účastníků) a žalobcem jako kupujícím (a věřitelem) je podle §39 obč. zák. absolutně neplatná, když účelem této kupní smlouvy bylo zajistit pohledávku ze smlouvy o půjčce převodem vlastnických práv dlužníka k nemovitostem na věřitele s tím, že pokud by splátky na půjčku (tak, jak byly dohodnuty ve smlouvě
o budoucí kupní smlouvě) nebyly řádně a včas zaplaceny, zaniká závazek budoucího prodávajícího uzavřít kupní smlouvu a nemovitosti zůstanou ve vlastnictví žalovaného, tedy že jeho pohledávka bude uspokojena vlastnictvím k předmětu kupní smlouvy. Je jednoznačné, že touto kupní smlouvou došlo k obcházení ustanovení občanského zákoníku o zajištění závazků (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1052/2001 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 119/01).
Založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilá ani námitka dovolatele, že kupní smlouvu v souvislosti se smlouvou o smlouvě budoucí lze považovat za platnou smlouvu o zajišťovacím převodu práva podle §553 obč. zák.
Podle §553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva).
Toto ustanovení zakotvuje zajišťovací institut mající akcesorickou povahu (je systematicky zařazeno v oddílu pátém části osmé občanského zákoníku), jenž má dlužníka motivovat ke splnění závazku a věřiteli dávat pro případ nesplnění dluhu možnost těžit z převedeného práva. Tento způsob zajištění je založen na tom, že dlužník převede své právo (vedle pohledávky za třetí osobou zákon nevylučuje ani převod práva věcného, včetně práva vlastnického) na věřitele s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn, popřípadě může být zpětný převod práva dohodnut (tzv. fiduciární převod); splněním dluhu převedené právo přechází zpět na dlužníka. Zajišťovací převod práva tedy spočívá v podmíněném převodu práva z dlužníka na věřitele.
Právní skutečností, na základě které může k převodu práva ve smyslu citovaného ustanovení dojít, je smlouva uzavřená mezi věřitelem a dlužníkem závazkového vztahu, z něhož vyplývající závazek dlužníka má být převodem práva zajištěn. Pro smlouvu
o zajišťovacím převodu práva nestanoví ust. §553 obč. zák. žádné zvláštní obsahové náležitosti. Smlouva musí vyhovovat alespoň obecným požadavkům, zejména musí být dostatečně určitá. Ve smlouvě musí být kromě vymezení smluvních stran obsaženo také vymezení zajišťovaného závazku a určení práva, které dlužník převádí ve prospěch věřitele. I když strany této smlouvy nemusí výslovně rozvazovací podmínku sjednávat, je její existence obsažena v tom, že smlouva je uzavírána k zajištění závazku a tento úmysl stran musí být ze smlouvy patrný, tj. že účelem prováděného převodu je zajištění splnění závazku. Zajišťovací převod práva je umožněn ust. §132 odst. 1 obč. zák. a jde o převod bezúplatný.
Oproti tomu v kupní smlouvě ze dne 27. 8. 2002 bylo dohodnuto, že nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně se převádějí do vlastnictví žalovaného za dohodnutou kupní cenu ve výši 240.000,- Kč, tedy vlastnické právo k nemovitostem bylo převedeno nikoliv bezúplatně a podmíněně, nýbrž při absenci rozvazovací podmínky splnění zajištěného závazku či dohody, že splněním dluhu ze smlouvy o půjčce převedené právo přechází - bez dalšího - zpět na dlužníka, tedy na žalobkyni, a z obsahu kupní smlouvy ani nevyplývá, že by byla uzavírána k zajištění splnění závazku ze smlouvy o půjčce. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že právní vztah účastníků nelze podle ust. §553 obč. zák. posuzovat (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 18. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2535/99), a to ani za stavu, kdy mezi nimi byla uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě, v níž bylo mimo jiné ujednáno, že „budoucí prodávající se zavazuje, že do jednoho týdne ode dne vyzvání uzavře s budoucí kupující níže uvedenou kupní smlouvu pod podmínkou, že budoucí kupující dodrží platební podmínky uvedené v čl I. této smlouvy, tj. že bude po dobu 6 měsíců platit měsíční zálohy 15.000,- Kč“ a že
„v případě, že budoucí kupující nezaplatí do data splatnosti kteroukoliv měsíční zálohu nebo doplatek kupní ceny.....zaniká závazek budoucího prodávajícího uzavřít kupní smlouvu.“ Obsah budoucí kupní smlouvy je sice k této smlouvě připojen, není však účastníky podepsán, přitom v textu jimi podepsané první strany smlouvy o budoucí kupní smlouvě není zmínka o tom, jakou smlouvu se účastníci zavázali v budoucnu uzavřít, tudíž tato smlouva je rovněž neplatná, neboť nesplňuje požadavky uvedené
v ust. §50a odst. 1 obč. zák., tj. písemnou dohodu o podstatných náležitostech budoucí kupní smlouvy (srov. např. rozsudek NS ČR ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 103/99). Je-li tato smlouva neplatná, nemohlo se jednat ani o platně uzavřenou smlouvu, jakožto zajišťovacího převodu práva se zpětným převodem (tzv. fiduciární převod) podle §553 obč. zák., a to z důvodu nedostatku písemné formy (§553 odst. 2 obč. zák., §46 odst. 1, 2 obč. zák.).
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], spočívající podle jeho názoru v porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť k takovéto vadě řízení může dovolací soud přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu nákladů tohoto řízení a žalobkyni v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. září 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu