ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1293.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 1293/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce S. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. f. České republiky, a 2) O. P., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti kupní smlouvy, případně o určení, že první žalovaný je správcem pozemkových parcel, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 51/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. listopadu 2007, č. j. 22 Co 2028/2007 - 300, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j.
6 C 51/2004-188, zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva uzavřená mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující, jejímž předmětem jsou pozemkové parcely č. 50/1, 50/3, 50/7, 50/8, 50/9, 50/12, 50/13 a 50/14 v k.ú. D. D., obec V. B.a na základě které probíhá u Katastrálního úřadu v Č. K. řízení pod č.j. V 381/2004, je neplatná, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 26. 4. 2004, č. j. 6 C 51/2004-92, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 8. 2004, č. j. 22 Co 1397/2004-111.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne
5. 5. 2005, č. j. 22 Co 591/2005-207, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 14. 3. 2006,
č. j. 30 Cdo 2381/2005-229, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Českých Budějovicích v dalším řízení zjistil, že v mezidobí byla druhá žalovaná zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí, usnesením ze dne 11. 7. 2006, č. j. 2 Co 1030/2006-246, připustil změnu žaloby tak, že žalobce se domáhá, aby soud určil, že první žalovaný je vlastníkem předmětných pozemků, a rozsudkem ze dne 12. 7. 2006, č. j. 22 Co 1030/2006-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „vlastníkem pozemkových parcel č. 50/1, 50/3, 50/7, 50/8, 50/9, 50/12, 50/13, 50/14, nacházejících se v katastrálním území D. D., obec V. B., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro J. k., Katastrální pracoviště Č. K., je Česká republika – P. f. České republiky“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K dovolání druhé žalované byl tento rozsudek odvolacího soudu rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2007, č. j. 30 Cdo 2611/2006-276, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích poté, co připustil žalobcem navrženou změnu žaloby tak, že se domáhá, aby bylo určeno, že „kupní smlouva uzavřená dne
19. 1. 2004 mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující, jejímž předmětem jsou pozemkové parcely č. 50/1, 50/3, 50/7, 50/8, 50/12, 50/13, 50/14, nacházející se v k.ú. D. D., obec V. B., je neplatná“, a
pro případ, že by tomuto návrhu nebylo vyhověno, aby bylo určeno, že „správcem pozemkových parcel č. 50/1, 50/3, 50/7, 50/8, 50/9, 50/12, 50/13, 50/14 nacházejících se v k.ú. D. D., obec V. B., je první žalovaný“, rozsudkem ze dne
15. 11. 2007, č. j. 22 Co 2028/2007-300, rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 1. 2. 2005 (nesprávně uvedeno 26. 4. 2004), č. j. 6 C 51/2004-188,
ve výroku o věci samé změnil tak, že jak žalobu, aby bylo určeno, že „kupní smlouva uzavřená dne 19. 1. 2004 mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující, jejímž předmětem jsou pozemkové parcely č. 50/1, 50/3, 50/7, 50/8, 50/12, 50/13, 50/14, nacházející se v k.ú. D. D., obec V. B., je neplatná“, tak žalobu, aby bylo určeno, že „správcem pozemkových parcel č. 50/1, 50/3, 50/7, 50/8, 50/9, 50/12, 50/13, 50/14 nacházejících se v k.ú. D. D., obec V. B., je první žalovaný“, zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky před soudy všech stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že způsob hospodaření společnosti A. Š., s.r.o. na předmětných pozemcích je právně nevýznamný, a naopak má za to, že tato okolnost je podstatná pro posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro to, aby společník obchodní společnosti (druhá žalovaná) měl právo na převod zemědělských pozemků z vlastnictví státu, a to i v případě, že na předmětných pozemcích byla v rozhodném období prováděna činnost, která tyto pozemky trvale zemědělsky znehodnocovala, což je v rozporu s účelem zákona č. 95/1999 Sb. Dále namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami vztahujícími se k užívání pozemků v k.ú. B. společností A. Š., s.r.o.; toto pochybení podle jeho názoru zakládá přípustnost dovolání, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci k závěru, že dovolání není přípustné.
K posouzení toho, zda jde o rozsudek měnící ve smyslu §237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. není rozhodující, jak je samotný výrok rozsudku odvolacího soudu formálně označen, nýbrž to, zda skutečně znamená změnu oproti rozsudku soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je totiž založena na zásadě tzv. diformity, tj. rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná. Odlišností nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení věci, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Okolnost, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, není sama o sobě významná; pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je podstatné porovnání obsahu obou rozsudků.
Jestliže v dané věci soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, č. j.
6 C 51/2004-188, žalobu, aby soud určil, že kupní smlouva uzavřená mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a druhou žalovanou jako kupující, jejímž předmětem jsou pozemkové parcely č. 50/1, 50/3, 50/7, 50/8, 50/9, 50/12, 50/13 a 50/14 v k.ú. D. D., obec V. B. a na základě které probíhá u Katastrálního úřadu v Č. K. řízení pod č.j. V 381/2004, je neplatná, zamítl, a odvolací soud s ohledem na připuštěnou změnu žaloby rozsudek okresního soudu změnil podle §220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobu v této části rovněž zamítl, pak ohledně určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. 1. 2004 uzavřené mezi prvním žalovaným a druhou žalovanou jde o rozsudek potvrzující, neboť soudy obou stupňů rozhodly shodně.
Přípustnost dovolání v dané věci lze tedy posuzovat jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel žádnou otázku, jež by byla způsobilá přípustnost dovolání v této věci pro zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 3 o. s. ř.) založit,
v dovolání nevymezil. Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41
odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí zejména se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, že společnost A. Š. s.r.o. provozovala zemědělskou výrobu minimálně po dobu 36 měsíců také na pozemcích v k.ú. B., které sousedí s katastrálním územím, do něhož náležejí předmětné pozemky, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Protože dovolatel zpochybňuje skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; tento dovolací důvod však přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na dvou samostatných důvodech pro zamítnutí žaloby (a to jednak na závěru, že společnost A. Š. s.r.o. po zákonem stanovenou dobu provozovala na předmětných pozemcích v k.ú. D. D. zemědělskou výrobu, a dále na závěru, že provozovala zemědělskou výrobu minimálně po dobu 36 měsíců také na pozemcích v k.ú. B., které sousedí s katastrálním územím, do něhož náležejí pozemky určené k prodeji), a protože jeden z těchto důvodů s ohledem na výše uvedené obstojí, není třeba, aby se dovolací soud zabýval zbývajícími námitkami dovolatele, neboť na výsledek sporu to nemůže mít žádný vliv.
Pro úplnost je pak třeba uvést, že odvolací soud se (po poslední připuštěné změně žaloby) věcným posouzením žaloby o určení neplatnosti kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanými dne 19. 1. 2004, podle níž byl vklad práva do katastru nemovitostí povolen dne 14. 10. 2005 s právními účinky ke dni 10. 2. 2004, zabýval zcela nadbytečně, ačkoliv ji bylo namístě zamítnout již z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na takovém určení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99).
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl „změněn“ rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby bylo určeno, že „správcem pozemkových parcel č. 50/1, 50/3, 50/7, 50/8, 50/9, 50/12, 50/13, 50/14 nacházejících se v k.ú. D. D., obec V. B., je první žalovaný“, byla zamítnuta, žalobce žádné konkrétní námitky v dovolání nevznesl.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení a prvnímu žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť druhá žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce druhé žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží druhé žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který druhou žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Olga P u š k i n o v á , v. r.
předsedkyně senátu