ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.1297.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1297/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce Mgr. M. M. , jako správce konkursní podstaty úpadce IMC Ostrava, a. s., se sídlem Ostrava – Poruba, Slavíkova 1744/22, IČ 25872605, zastoupeného Mgr. Sylvou Pahutovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 10, proti žalovaným 1) J. K. , 2) Z. K. , a 3) J. F. , zastoupenému Mgr. Tomášem Vybíralem, advokátem se sídlem v Brně, Rybníček 4, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 66/2004, o dovolání 3) žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 24. června 2009, č.j. 54 Co 469/2008-190, takto:
I. Dovolání žalovaného 3) se zamítá .
II. Žalovaný 3) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Sylvy Pahutové, advokátky se sídlem v Ostravě, Masná 10.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. srpna 2008, č.j. 7 C 66/2004-164, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „žalovaní č. 1 a č. 2 mají ve společném jmění manželů rodinný dům čp. 36 v části obce S. na pozemku parc. č. 87, pozemek parc. č. 87 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. 88 – zahrada v k.ú. S. a obci D. L.“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 15. července 2003, na základě které žalovaní 1) a 2) prodali předmětné nemovitosti žalovanému 3), je platným právním úkonem a nepředstavuje tzv. propadnou zástavu. Z obsahu kupní smlouvy vyplývá, že kupní cena mohla sloužit (a v daném případě také sloužila) k vyrovnání závazků prodávajících – žalovaných 1) a 2) vůči kupujícímu – žalovanému 3). Takové ujednání ovšem není rozporné s právem. Ani skutečnost, že účastníci ve smlouvě sjednali podmíněnou možnost prodávajících odstoupit od kupní smlouvy, z této kupní smlouvy ujednání o propadné zástavě nečiní.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalovaní 1) a 2) mají ve společném jmění manželů předmětné nemovitosti, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Při rozhodování mj. vycházel z následujícího skutkového zjištění:
„...žalovaní 1), 2) a 3) uzavřeli dne 15.7. 2003 kupní smlouvu, kterou žalovaní 1) a 2) převedli, coby prodávající, do vlastnictví žalovaného 3) (kupujícího) nemovitosti v jejich společném jmění v katastrálním území S., za kupní cenu 2.530.000,- Kč. Z ní 1.130.000,- Kč bylo splatných nejpozději do 14.8. 2003 a zbývajících 1.400.000,- Kč nejpozději do 31.10. 2003. Na úhradu dohodnuté kupní ceny byl kupující oprávněn započíst svoji pohledávku vůči prodávajícím ve výši 1.130.000,- Kč vzniklou z titulu smlouvy o půjčce ze dne 14.7. 2003, a dále svoji pohledávku ve výši 1.400.000,- Kč vzniklou z titulu »ručení prodávajících«. V článku IV. odstavec 1 smlouvy si účastníci sjednali pro případ splnění závazku prodávajících ze smlouvy o půjčce, uzavřené mezi prodávajícími jako dlužníky a kupujícím jako věřitelem dne 14.7. 2003, a to ve lhůtě nejpozději do 14.8. 2003, právo prodávajících odstoupit od této kupní smlouvy s tím, že odstoupením od smlouvy se smlouva ruší od samého počátku.“
Z hlediska právního posouzení věci odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že vzhledem k tomu, že kupní smlouva ze dne 15. července 2003 směřovala k zajištění závazku žalovaných 1) a 2) vůči žalovanému 3) ze smlouvy o půjčce ze dne 14. července 2003, přičemž se nejednalo o propadnou zástavu (neboť vlastnické právo žalovaného 3) bylo – vzhledem k cit. čl. IV. odst. 1 smlouvy – podmíněné), „nelze než dovodit, že tato smlouva žalovanými uzavřená může být vzhledem k vůli účastníků a jejímu obsahu toliko smlouvou o zajišťovacím převodu práva (§533 občanského zákoníku). Tato smlouva nicméně není dle názoru odvolacího soudu platnou.“ Tento svůj právně kvalifikační závěr pak odvolací soud podepřel odkazem, resp. rozborem institutu zajišťovacího převodu vlastnického práva ve světle judikatury a v konfrontaci s obsahem posuzované kupní smlouvy. Poté uvedl, že jestliže nabývací titul ve prospěch žalovaného 3) je absolutně neplatným právním úkonem, pak je třeba dovodit, že vlastnické právo na žalovaného 3) nepřešlo a že tudíž předmětné nemovitosti mají ve společném jmění manželů žalovaní 1) a 2).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání žalovaný 3) (dále též „dovolatel“), jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňuje v něm – jak se podává z obsahu jeho dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Má za to, že rozhodným faktorem pro posuzování projevu vůle účastníků uzavřít kupní smlouvu je skutečnost, že dovolatel skutečně zaplatil (vynaložil) za předmětné nemovitosti částku 2.530.000,- Kč. Žalobce od samého počátku sporu spekuloval o tzv. propadné zástavě, resp. o vůli žalovaných zkrátit žalobce jako věřitele na jeho právech. K těmto tvrzením bylo vedeno dokazování, přičemž oba soudy uzavřely, že kupní smlouva není tzv. propadnou zástavou a s ohledem na skutečnost, že považovaly za prokázané, že dovolatel vynaložil prostředky odpovídající výši dohodnuté kupní ceny, měly rovněž za prokázané, že účelem kupní smlouvy nebylo zkrátit žalobce jako věřitele. Odvolací soud, aniž by prováděl jiné než formální dokazování čtením již soudem prvního stupně k důkazu provedených listin, bez toho, aby poučil účastníky o svém odlišném právním názoru, zaujal stanovisko, jež bylo v rozporu s dřívějším směrem dokazování. Tímto způsobem došlo k podstatnému narušení principu rovnosti účastníků a předvídatelnosti jednání soudu, neboť je nepochybné, že pokud by byli žalovaní poučeni o právním názoru soudu, směřovali by k němu tvrzení a důkazní návrhy. Pokud jde o posuzování projevu vůle žalovaných jako účastníků kupní smlouvy, soud při hodnocení důkazů zcela pominul vyhodnotit písemné vyjádření žalované 2) ze dne 5. listopadu 2004. Dovozoval-li soud vůli účastníků ke dni uzavření kupní smlouvy z prohlášení ze dne 17. června 2009, bylo nutno jeho obsah chápat pouze v kontextu vyjádření ze dne 5. listopadu 2004. Ze žádného projevu vůle žalovaného 3) nevyplynul jiný úmysl, než koupit předmětné nemovitosti za sjednanou kupní cenu. Dovolatel dále namítá, že u žalobce není dán naléhavý právní na požadovaném určení vlastnického práva žalovaných 1) a 2), neboť měl jiné procesní a právní možnosti k vymáhání své pohledávky. S ohledem na výše uvedené dovolateli není zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů došel odvolací soud k závěru, že úmyslem účastníků kupní smlouvy nebyl prodej předmětných nemovitostí, ale pouze uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu práva ve smyslu §553 obč. zák. I kdyby dovolatel teoreticky připustil, že měla být uzavřena smlouva o zajišťovacím převodu práva, jejíž jednou z podstatných náležitostí je ze zákona písemná forma, nemůže se pro takový případ ztotožnit se závěrem odvolacího soudu, že tato kupní smlouva nemá ani náležitosti podmiňující její platnost (aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2005 je zcela irelevantní pro naprostou odlišnost právní situace i předmětu převodu). V kupní smlouvě ze dne 15. července 2003 sjednaná možnost odstoupení prodávajících od této smlouvy jednoznačně stanoví práva a povinnosti účastníků s podpůrným uplatněním občanského zákoníku. V kupní smlouvě je jednoznačně stanoven termín, do kterého lze od smlouvy odstoupit. Ze všech těchto důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatele předně uvádí, že dovolatel v dovolání nespecifikuje, z jakého důvodu podává dovolání ve smyslu §241a o. s. ř., zejména nespecifikuje, zda důvody dovolání shledává ve vadách předchozího řízení, v nesprávnosti právního posouzení věci či ve skutkových zjištěních nemajících oporu v provedeném dokazování. Dovolatel pak v dovolání rekapituluje provedené důkazy v řízení před odvolacím soudem a důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně a provádí jejich hodnocení podle svých úvah. Žalobce má proto za to, že dovolání je zjevně bezdůvodné ve smyslu §243b odst. 1 o. s. ř. Pro případ, že by se dovolací soud s tímto právním názorem neztotožnil, žalobce má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné z hlediska skutkových zjištění i právních závěrů. Z okolností daného případu vyplývá, že jednající osoby nezamýšlely přivodit právní účinek, který je s uzavřením kupní smlouvy spojen. Toto tvrzení bylo prokázáno důkazy předloženými nejen žalobcem, nýbrž přímo dovolatelem, který v řízení před soudem prvního stupně sám doložil účelovost jednání žalovaných, tj. cílenou snahu vyhnout se exekučnímu postihu majetku žalovaných 1) a 2), prokazující, že vážnost vůle stran k uzavření kupní smlouvy nebyla dána. Dovolatel podle vůle stran neměl za předmětné nemovitosti žalovaným 1) a 2) uhradit kupní cenu, kupní smlouva ze dne 15. července 2003 představovala úkon, kterým měly být předmětné nemovitosti (alespoň po určitou dobu) vyvedeny z vlastnictví žalovaných 1) a 2). Žalovaní tudíž pouze simulovali uzavření kupní smlouvy; vůlí žádné ze smluvních stran nebylo uzavření kupní smlouvy, neboť ze strany těchto subjektů zde nebyla nikdy dána vůle hradit kupní cenu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud, pokud dovolání dovolatele nebude odmítnuto, dovolání zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), že (oproti shora vyslovenému názoru žalobce) obsahuje dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Předně je nedůvodná dovolací argumentace dovolatele ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. založená na tvrzení o nepředvídatelném rozhodnutí odvolacího soudu a absenci jeho postupu stran poučení žalovaných o jeho právním názoru na věc. K problematice nepředvídatelnosti rozhodnutí se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009 (jež je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , nebo který byl publikován v časopise Soudní rozhledy č. 9/2010), ve kterém vyslovil, že „Řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.“ V posuzovaném případě ovšem žalobce již v narativní části své žaloby vylíčil skutečnosti, při jejichž prokázání musel soud zvažovat (z hlediska právního posouzení takto případně zjištěného skutku) otázku simulovaného, resp. disimulovaného jednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, k čemuž ostatně posléze směřovaly výsledky dokazování v odvolacím řízení. Podle názoru Nejvyššího soudu za dané procesní situace nebylo proto povinností odvolací soudu, aby seznámil účastníky se svým (oproti soudu prvního stupně) odlišným právním názorem (tj. že kupní smlouvu považuje za simulovaný právní úkon, jímž je disimulován zajišťovací převod vlastnického práva) a dal jim příležitost se k tomu názoru vyjádřit. Ostatně žalobce v průběhu celého procesu stavěl svůj žalobní požadavek na tvrzení, že předmětná kupní smlouva, kterou uzavřeli (mezi sebou) žalovaní, je simulovaným právním úkonem.
Ani prostřednictvím dalšího tvrzení, že odvolací soud při posuzování projevu vůle žalovaných jako účastníků kupní smlouvy pominul vyhodnotit písemné vyjádření žalované 2) ze dne 5. listopadu 2004, se dovolateli nepodařilo naplnit dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., pro který by bylo nutné přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí. Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku, odvolací soud v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. ve svém rozhodnutí rozvedl všechny relevantní skutkové okolnosti (dílčí skutková zjištění, jakož i ve vztahu k těmto dílčím zjištěním bezrozporný závěr o skutkovém stavu věci), z nichž vycházel při právním posouzení věci (tvorbě svého právně kvalifikačního závěru). Tyto skutkové a právní závěry (k tomu ještě níže) jsou úplné, bezchybné, věcně správné a rovněž i přesvědčivé. Samotné vyjádření žalované 2) ze dne 5. listopadu 2004 (na č.l. 55-58) nejenže nemohlo vytěsnit (logicky na sebe navazující) dílčí skutková zjištění, jak je odvolací soud strukturoval v odůvodnění svého přesvědčivého rozsudku, resp. učiněný závěr o skutkovém stavu věci, který odvolací soud následně podrobil právnímu posouzení, ale v zásadě s tímto skutkovým závěrem odvolacího soudu nebyl ani v rozporu [srov. písemné vyjádření žalované 2) ze dne 5. listopadu 2004 - viz arg.: „Manžel při podpisu kupní smlouvy (roz. ze dne 15. července 2003) mluvil o tom, že peníze sežene a dům koupí zpátky od pana F. Mělo to být zakotveno i v kupní smlouvě...“ ].
Zbývá tedy nyní posoudit druhý dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vycházející z tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívajícího v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) zjištěného skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy zjištěný skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu].
Skutková zjištění, resp. závěr o skutkovém stavu, relevantní pro tvorbu právně kvalifikačního závěru odvolacího soudu, který nakonec vyústil ve shora již popsanou změnu prvoinstančního rozhodnutí, se dovolateli prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo zpochybnit, přičemž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založený na dovolatelem tvrzených vadách, jež měly zatěžovat odvolací řízení a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyl rovněž uplatněn důvodně. Nejvyšší soud se proto zaměřil na posouzení, zda odvolacím soudem zjištěný skutkový stav umožňoval přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, tj. k závěru o tom, že předmětná kupní smlouva byla simulovaným právním úkonem, neboť ve skutečnosti účastníci disimulovali smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a zda v takovém případě tento disimulovaný právní úkon je postižen – jak dovodil odvolací soud - absolutní neplatností.
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 45/2009, judikoval, že zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal); jde o úplatný převod práva. Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva (tedy tak, že řádným a včasným splněním zajišťované pohledávky se neobnoví vlastnické právo dlužníka k věci a ten bude mít k dispozici pouze právo dožadovat se zpětného převodu vlastnictví, které není právem věcným a pro třetí osoby rozpoznatelným). Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou uzavření kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasně úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena a zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatnou část kupní ceny. Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení a plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.
Dále Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4246/2008 (in www.nsoud.cz ), reflektujícím shora vyložené právní závěry velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, vyslovil, že „Jestliže podle vůle smluvních stran účelem převodu vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem na věřitele ze smlouvy o půjčce bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce s tím, že po splacení půjčky kupující převede vlastnické právo k nemovitostem zpět na žalobkyni, nejedná se o kupní smlouvu ve smyslu §588 obč. zák., nýbrž o ujednání odpovídající zajišťovacímu převodu vlastnického práva, postrádající obligatorní písemnou formu vyžadovanou §553 obč. zák.;navíc jde o ujednání, které bylo sjednáno jako fiduciární převod práva a které neobsahuje dohodu o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že žalobkyně zajištěnou pohledávku z půjčky věřiteli řádně a včas neuhradí. Kupní smlouva je z těchto důvodů právním úkonem absolutně neplatným ve smyslu §39 obč. zák.“
V posuzovaném případě, s ohledem na skutková zjištění, z nichž vycházel odvolací soud, projev vůle účastníků nesměřoval k uzavření kupní smlouvy, nýbrž k zajištění předmětné pohledávky dovolatele formou převodu vlastnického práva žalovaných 1) a 2) k předmětným nemovitostem na dovolatele. Účastníci tedy simulovanou kupní smlouvou disimulovali smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, která ovšem – jak správně zdůraznil (rozvedl) odvolací soud na str. 7 odůvodnění svého rozsudku – nesplňovala náležitosti smlouvy takového charakteru, a to ve světle již shora vyložených limitů pro tento typ smlouvy cit. rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Především však řádné splnění zajištěné pohledávky nebylo spojeno s obnovením vlastnického práva ve prospěch žalovaných 1) a 2), nýbrž pro takový případ zakládalo žalovaným 1) a 2) (pouze) právo od této smlouvy odstoupit. Správně proto odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že žalovanými disimulovaný právní úkon nesplňuje náležitosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva a je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatný.
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z vyložených důvodů věcně správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání dovolatele podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání dovolatele bylo zamítnuto a žalobci vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, a §142 odst. 1 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalobci představují odměnu za jeho zastoupení v dovolacím řízení advokátkou, která činí podle §5 písm. b) , §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 10.000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tj. celkem včetně náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 20 % (§137 odst. 3 o. s. ř.) částku 12.360,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 o. s. ř.
Nesplní-li žalovaný 3) dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 12. října 2011
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu