ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.1358.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1358/2022-278
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně R. M. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 93/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 16 Co 183/2020-240, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 26 C 93/2019-63, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2020, č. j. 26 C 93/2019-89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 66 000 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku), žalobu o zaplacení 104 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku) a uložil též žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 22 570 Kč (výrok III rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 12 000 Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 9,75 % od 19. 4. 2019 do 6. 11. 2019 potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ohledně zbývajících 48 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 38 611,60 Kč; ve zbývajícím rozsahu náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů žalobkyni nepřiznal (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou ji nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014 (dále jen „posuzované řízení“). V průběhu řízení žalovaná vyplatila žalobkyni částku 30 000 Kč a soud řízení pro zpětvzetí žaloby v této části zastavil. K tvrzení žalované uplatněném v rámci dovolacího řízení, že žalobkyni bylo vyplaceno (zřejmě dalších) 26 250 Kč, nemohl již Nejvyšší soud přihlížet z důvodů uvedených v §243f odst. 1 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla dovoláním, jež posléze opakovaně doplnila a které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka porušení povinnosti rozhodovat pokud možno shodně ve skutkově obdobných věcech (ve smyslu §13 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 482/2021, přijatému v právě projednávané věci, přičemž z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud zcela respektoval závazný právní závěr Nejvyššího soudu a provedl srovnání projednávané věci s věcmi, jež se týkaly dalších účastníků posuzovaného řízení a srozumitelně vyložil úvahy, na jejich základě dospěl k závěru o výši odpovídajícího zadostiučinění. Sama okolnost, že s bližší argumentací přiznal zadostiučinění spíše při dolní hranici toho, co přiznaly jiným poškozeným jiné odvolací senáty Městského soudu v Praze, porušení pravidla §13 občanského zákona nepředstavuje. Tím se současně nevzepřel ani závěrům, jichž dosáhl Ústavního soudu v žalobkyní citovaném nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
Ohledně námitky, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo zasaženo do základních práv žalobkyně (ve smyslu čl. 1 a 3 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a mělo dojít k porušení čl. 95 Ústavy), trpí dovolání (nad rámec okolností zohledněných již v předchozím odstavci) vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, které se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde práva na ochranu majetku a na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnosti dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což žalobkyně v projednávaném dovolání neučinila. S výjimkou výše zmíněnou žalobkyně neodkazuje na žádný nález Ústavního soudu či na rozhodnutí Nejvyššího soudu, které by se expressis verbis týkaly ochrany dotčených práv, tím méně je pak konkrétněji propojila s důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu. Zmiňuje-li žalobkyně v souvislosti s dovozovaným porušením základních práv rozhodnutí uvedených soudů, pak jen taková, která obecně deklarují přípustnost dovolání; v dovolání však absentuje označení judikatury, s níž je napadené rozhodnutí v rozporu.
Tzv. materiály Evropského soudu pro lidská práva ve věci stěžovatelky M. D. (stížnost č. 35557/21), jež se týkají snahy uvedeného soudu o mimosoudní vyřízení věci, nemohou být relevantním kritériem, a to nejen proto, že je ESLP výslovně označil za důvěrné (a není s nimi takto nakládáno), ale především pak z důvodu, že mimosoudní jednání účastníků, popř. smírné odklizení stížnosti nemohou být pojmově vnímána jako rozhodnutí soudu , jež by mělo být zohledněno např. ve smyslu §13 občanského zákona.
K námitce dovolatelky o nekoncentrovaném postupu soudu v posuzovaném řízení (včetně jí akcentovaného „soudního ping-pongu“) lze uvést, ze žalobkyně konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Podle zjištění soudu prvního stupně, jež jako správné a úplné převzal i soud odvolací, došlo v rámci posuzovaného řízení k pochybením soudu prvního stupně při předkládání odvolání (včetně potřeby vydání opravného usnesení). Těmito výslovně konstatovanými pochybeními došlo k prodloužení řízení jen v řádech měsíců, tj. o dobu, která je z pohledu celkové délky posuzovaného řízení marginální. V následném řízení pak bylo třeba činit další procesní úkony soudem prvního stupně již nezaviněné (kupř. rozhodnutí o procesním nástupnictví v důsledku úmrtí účastníka, rozhodování o neúspěšných návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu apod.). I když se odvolací soud výslovně nevyjádřil k podílu postupu soudů na délce řízení, z napadeného rozhodnutí je zjevné, že se ztotožnil s hodnocením soudu prvního stupně, který, s výjimkou ojedinělého průtahu, neshledal v postupu soudů v rámci posuzovaného řízení zásadnější pochybení a na základě tohoto kritéria základní částku zadostiučinění za nemajetkovou újmu ani nezvýšil ani nesnížil. Již dříve přitom dovolací soud dovodil, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za způsobenou újmu spočívající v porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě. Z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž soudy při stanovení zadostiučinění vycházejí. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) se tak neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neshledal-li postup soudů v posuzovaném řízení natolik nesprávným, aby na jeho základě modifikoval stanovenou základní částku zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011), důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tak pro danou otázku dovodit rovněž nelze.
Další dovoláním předestřená otázka, zda se hranice 50 % snížení vztahuje ke každému hodnotícímu kritériu, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud implicitně uzavřel, že hranice 50 % se vztahuje k hodnocení každého kritéria samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011).
Námitka žalobkyně směřující proti posouzení vlivu vydání následně zrušených rozhodnutí na celkovou délku řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť ze skutkových zjištění dovolacího soudu neplyne, že by v posuzovaného řízení došlo ke kasacím, tím méně tzv. kvalifikovaným, jež jedině mohou být zohledněny ve smyslu kritérií §31a odst. 3 OdpŠk, srov. též stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).; porovnávala-li žalobkyně onen vliv s nekoncentrovaným postupem soudu prvního stupně v posuzovaném řízení, lze ji odkázat na výše zmiňované závěry.
K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud odkazuje na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky – podle obsahu odvolání – nejsou na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Tak je tomu i v poměrech projednávané věci a lze dodat, že odvolací soud přehledně vysvětlil své úvahy ohledně zjištění základní částky i její následné modifikace, nehledě již k tomu, že jeho úvahy je třeba propojit též se skutkovými závěry (a výpočty) soudu prvního stupně, na něž odůvodnění napadeného rozsudku navázalo.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, a to bez ohledu na obsah a obsáhlost žalobkyní předestřené argumentace.
Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že se nezabýval návrhem žalobkyně, aby z dalšího řízení byli vyloučeni soudci odvolacího soudu, kteří přijali napadené rozhodnutí, neboť takový postup je možný jen za podmínek §243e odst. 3 o. s. ř., tedy v případě, kdy Nejvyšší soud shledá dovolání důvodným a napadené rozhodnutí alespoň částečně zruší. O takový případ však v dané věci nejde.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu