ECLI:CZ:NS:2002:30.CDO.1414.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1414/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobců A/ M. K., B/ P. K., C/ J. M., D/ S. K. a E/ I. K., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému R. T., a. s., zastoupenému advokátkou, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 667/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2002, č. j. 22 Co 695/2002-91, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 8. února 2002, č. j. 5 C 667/2001-64, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít se žalobci kupní smlouvu, ve znění vyhotoveném dne 10. října 2001, která tvoří přílohu uvedeného rozsudku. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. května 2002, č. j. 22 Co 695/2002-91, rozsudek soudu prvního stupně s odkazem na ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\") jako správný v celém rozsahu potvrdil. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soud druhého stupně se při svém rozhodování plně ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně. Vycházel z úvahy, že bylo třeba posoudit úkony účastníků z hlediska, zda byla nebo nebyla jimi uzavřena smlouva o budoucí smlouvě podle §50a občanského zákoníku (dále jen \"o. z.\"). Zde zejména připomněl, že z obsahového hlediska zákon požaduje, aby ve smlouvě o smlouvě budoucí byla stanovena doba, kdy bude budoucí smlouva uzavřena a byl určen předmět plnění, kterého se bude budoucí smlouva týkat. Po formální stránce zákon vyžaduje, aby smlouva o smlouvě budoucí měla pod sankcí neplatnosti vždy písemnou formu, přičemž jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být podpisy účastníků vždy na téže listině. Vyžaduje-li zákon písemnou formu pro určitý typ smlouvy, musí mít tuto písemnou formu i smlouva o budoucí smlouvě. Stejně tak tomu je i tehdy, vyžaduje-li zákon pro určitý typ smlouvy projev účastníků na téže listině, jak je tomu u smluv, které se týkají převodu nemovitostí. Proto v posuzovaném případě musí mít režim kupní smlouvy i smlouva o budoucí smlouvě kupní (což v daném případě nebylo splněno).
Odvolací soud se se soudem prvního stupně ztotožnil i v tom, že projev vůle žalobců byl neurčitý, protože akceptace (návrhu žalovaného) žalobci ze dne 22. srpna 2001 je (sice) podepsána (prvními třemi) žalobci, avšak z jejího obsahu vyplývá, že kupujícím bude pouze první žalobce s tím, že po nabytí vlastnického práva k nemovitostem převede dohodnutý podíl na ostatní nájemce. Žalobní petit též neodpovídá akceptaci nabídky, pokud jde o počet kupujících a velikost jejich podílů na nemovitosti. Kromě toho nedošlo ke shodě stran ani v případě kupní ceny.
Podle názoru odvolacího soudu v posuzovaném případě šlo ze strany žalovaného pouze o určitý právně nevymahatelný příslib, zatímco ze strany žalobců byla podána \"přihláška do této akce\". Nelze však učinit závěr, že došlo k uzavření smlouvy o budoucí smlouvě.
Rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 19. června 2002.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 25. června 2002 včasné dovolání v souladu s ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť mají zato že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelé především nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, pokud dovodil, že i v případě smlouvy o smlouvě budoucí týkající se nemovitostí, musí být podpisy jejích účastníků na téže listině. Ustanovení §50a o. z. však takovýto požadavek nestanoví. Zdůraznili, že smlouvou o budoucí smlouvě kupní vzniká jejím účastníkům pouze povinnost do dohodnuté doby uzavřít kupní smlouvu, avšak nedochází tak ke změně vlastnického práva k předmětu koupě. Projevy vůle žalobců a žalovaného proto nemusely být na téže listině a k uzavření této smlouvy o budoucí smlouvě kupní v posuzovaném případě došlo.
Nesprávný je i závěr odvolacího soudu týkající se kupní ceny. Jestliže totiž žalovaný v nabídce uvedl, že jedním z kritérií je \"nejvyšší nabídka\" a žalobci nejvyšší nabídku učinili ve výši 1,860.000,- Kč, pak je logická dohoda o kupní ceně a o její výši.
Ke konstatování soudu, že v žalobním petitu neodpovídá počet kupujících ve srovnání s akceptací nabídky, pak dovolatelé odkazují na ustanovení §143 o. z. a na §20 zákona o rodině.
Dovolatelé takto uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a navrhují, aby dovolací soud napadené rozhodnutí (a stejně tak i rozhodnutí soudu prvního stupně) zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaný nevyjádřil.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 o. s. ř.).
S ohledem na zjištění obsahu spisu je pak třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a později zrušený rozsudek téhož soudu.
Z uvedeného proto vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud v této věci skutečně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Tak tomu však v posuzované věci ve skutečností není. Rozhodnutí odvolacího soudu má totiž po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Tyto předpoklady však naplněny nejsou.
Zmíněným ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu v konkrétní věci zvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.
Jestliže zákon uděluje toto oprávnění za výslovného předpokladu, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, pak dovolání v těchto případech může být připuštěno jen pro řešení právních otázek. Z této zákonné zásady je proto třeba dovodit, že dovolatel je oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu za podmínek ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pouze proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pokud pak se týče samotného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Bylo již naznačeno, že soud druhého stupně své rozhodnutí, kterým potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, založil na několika okolnostech. Z nich každá - byla-li by skutečně dána - by sama o sobě samostatně odůvodnila to, jakým způsobem tento soud rozhodl napadeným rozsudkem.
Především jde o závěr, podle něhož vyžaduje-li zákon pro určitý typ smlouvy projev vůle účastníků na téže listině, jak je tomu u smluv, které se týkají převodu nemovitostí, musí mít tento režim kupní smlouvy i smlouva o budoucí smlouvě kupní (což v daném případě nebylo splněno).
Podle ustanovení §50a odst. 1 o. z. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu. Musí se však dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Zde je třeba uvážit, že občanský zákoník dává v institutu smlouvy o smlouvě budoucí ve svém ustanovení §50a účastníkům této smlouvy širokou smluvní volnost při jejím uzavírání, při stanovení jejího obsahu. Její účastníci se však musí dohodnout na podstatných náležitostech příslušné budoucí smlouvy. To znamená, že v případě budoucí kupní smlouvy se takto musí dohodnout o jejím předmětu a o kupní ceně. Přitom forma tohoto závazku musí být vždy písemná (bez ohledu na to, zda budoucí smlouva sama písemnou formu vyžaduje či ne). Pokud jde o odvolacím soudem předpokládaný požadavek, aby i u smluv o smlouvě budoucí, pokud se týkají převodu nemovitostí, byl projev vůle účastníků (podpisy) vždy na téže listině, je třeba uvést, že smyslem institutu smlouvy o smlouvě budoucí je uzavření smlouvy hlavní. Současně je ovšem nutno konstatovat, že jejím účelem není vklad vlastnického práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí, nýbrž právě jen uzavření proponované budoucí smlouvy. Tato budoucí smlouva samozřejmě musí vyhovovat jak příslušným požadavkům obsaženým v občanském zákoníku, tak i odpovídajícím ustanovením katastrálních předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. července 2000 sp. zn. 30 Cdo 1244/99). Avšak pokud se týče smlouvy o smlouvě budoucí, týkající se převodu nemovitostí, je u ní třeba trvat na již uvedeném předpokladu zachování písemné formy této smlouvy a vymezení předmětu a kupní ceny, avšak požadavek ustanovení §46 odst. 2 věta druhá o. z. se neuplatní.
Přes tuto skutečnost však odlišný právní názor odvolacího soudu neměl vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku. Je totiž třeba se ztotožnit s tím, pokud odvolací soud shodně se soudem prvního stupně přihlédl při svém rozhodování ke skutečnosti, že v posuzovaném případě byla akceptace sice podepsána prvními třemi žalobci, avšak z jejího obsahu vyplývá, že kupujícím bude pouze první žalobce s tím, že po nabytí vlastnického práva k nemovitostem převede dohodnutý podíl na ostatní nájemce. Žalobní petit tak neodpovídá akceptaci nabídky, pokud jde o počet kupujících a velikost jejich podílů na nemovitosti, a tedy smlouvou o smlouvě budoucí předpokládaným vymezením práv a povinností účastníků vlastní budoucí smlouvy. Proto v předmětné věci při rozhodování o požadavku žalobců vycházejícího z ustanovení §50a odst. 2 věta první o. z. nebyly nepochybně dány předpoklady pro to, aby jejich návrhu bylo vyhověno. V opačném případě by totiž došlo k nepřípustnému rozporu mezi textem tvrzené smlouvy o smlouvě budoucí a vlastní budoucí smlouvou, pokud by takto byla smlouva soudy \"dotvořena\".
Proto, jestliže odvolací soud posoudil danou věc tímto způsobem, již to samo o sobě vede (bez ohledu na ostatní jeho právní názory vztahující se k projednávané věci) k závěru, že takto postupoval a rozhodl správně. Významu pro posouzení důvodnosti podaného dovolání proto již postrádá i otázka případného určení ceny předmětu budoucí kupní ceny.
Kromě toho je třeba pro úplnost odkázat i na ustanovení §44 o. z. - zejména jeho druhý a třetí odstavec - zejména s přihlédnutím k zásadě, že přijetí návrhu, které obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návrhu a považuje se za nový návrh; nelze přehlédnout ani skutečnost, že není-li návrh na uzavření smlouvy určen konkrétní osobě, resp. konkrétním osobám, nejde o návrh podle §43a odst. 1 o. z., ale o pouhou výzvu k podávání návrhů na uzavření smlouvy.
Nelze proto mít zato, že by dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích naplňoval zákonný předpoklad obsažený v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., totiž, že by se v daném případě jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Z tohoto pohledu proto není proti němu dána přípustnost dovolání.
Protože tedy v případě dovolání žalobců nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud proto podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 ve spojení s §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 o. s. ř. za situace, když dovolatelé neměli se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2002
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu