ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1447.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1447/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Mgr. P. H. , advokátky, insolvenční správkyně dlužnice PMC, s. r. o., se sídlem v Račicích – Pístovicích č. p. 206, identifikační číslo osoby 49448749, zastoupené JUDr. Danou Peterkovou Linduškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalované LISSA s. r. o. , se sídlem v Brně, Václavská 226, identifikační číslo osoby 60700149, zastoupené Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem Advokátní kanceláře ŘANDA HAVEL LEGAL advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 1, Truhlářská 13, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 230/96, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. 26 Co 560/2012-498, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Brně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2005, č. j. 20 C 230/96-287, zamítl žalobu, kterou se původně žalobkyně PMC, s. r. o., se sídlem shora [(nyní dlužnice), do jejichž práv (po vydání tohoto rozsudku) vstoupila shora označená insolvenční správkyně], domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí domu č. p. 226 na pozemku p. č. 1739, pozemku p. č. 1739 v obci B. a v katastrálním území S. B. (dále též „předmětné nemovitosti“).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. září 2013, č. j. 26 Co 560/2012-498, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc uvedenému soudu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí z důvodů, že řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo zmatečnostní vadou představovanou odnětím možnosti žalobkyně jednat před soudem, a dále, že uvedený rozsudek je třeba ve vztahu k podstatné části argumentace žalobkyně, o kterou opírá žalobu, považovat za nepřezkoumatelný.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítá, že napadené usnesení závisí na vyřešení tří otázek procesního práva:
„a) Mohlo převzetí fotokopie Prvostupňového rozsudku ze soudního spisu právním zástupcem žalobce mít účinky doručení tohoto rozsudku a započetí běhu odvolací lhůty, je-li nepochybné, že se žalobce v tento okamžik skutečně seznámil s obsahem tohoto rozsudku?
b) Byly splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka žalobkyně – právnické osobě, pokud tato neměla více než 20 měsíců žádný statutární orgán, přes výzvy rejstříkového soudu byla nečinná a nezjednala nápravu tohoto stavu, dlouhodobě se jí nedařilo doručovat zásilky, opakovaně se nedostavovala k soudním jednáním, její dřívější právní zástupce po (neúčinném) odvolání jeho plné moci již v řízení za žalobce dále nevystupoval, nový údajný právní zástupce nebyl ani přes opakovaně výzvy soudu schopen předložit řádnou plnou moc, a řízení o žalobě v době ustanovení opatrovníka trvalo již déle než osm let?
c) Byla žalobkyně jako insolvenční správkyně aktivně legitimována k podání odvolání proti Prvostupňovému rozsudku za žabce, pokud v době jeho podání nebyly předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce – dlužníka a nebyly ještě zapsány do soupisu majetkové podstaty?“
Dovolatelka své dovolání podrobně rozvedla, přičemž k procesní otázce ad a) uvedla, že odvolací soud ji řešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 3028/2006, a k procesní otázce ad c) na podporu své právní argumentace odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) usnesením napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že odvolání žalobkyně jako opožděné odmítne a rozhodne o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby dovolání žalované bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou §243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. září 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Dovolání dovolatelky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2013, č. j. 26 Co 560/2012-498, není přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je – pokud jde o v dovolání relevantně vymezené právní otázky a) a c), při jejichž řešení podle názoru dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu – v souladu s judikaturou dovolacího soudu.
Pokud jde o dovolatelkou zformulovanou procesní otázku, zda lze s řádným doručením rozsudku spojovat i okolnost předání jeho kopie právnímu zástupci předmětného účastníka řízení, Nejvyšší soud v dovolatelkou odkazovaném usnesení ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 22 Cdo 3028/2006, vyložil, že: „Jestliže žalobci na základě jeho žádosti byla 26. října 1998 vydána fotokopie rozsudku obsahující všechny jeho listy včetně listu obsahujícího poučení o opravném prostředku, což navíc žalobce mohl zjistit porovnáním se stejnopisem rozsudku, který mu již předal jeho otec, dovolací soud dospívá shodně s odvolacím soudem k závěru, že dne 26. října 1998 byl rozsudek soudu prvního stupně žalobci řádně doručen soudem do vlastních rukou.“ Dovolatelka však pomíjí, že uvedené rozhodnutí se vypořádává s okolností, kdy nebylo žádných pochyb o tom, že kopie rozsudku se skutečně dostala do dispoziční sféry předmětné účastníka řízení. V této věci ovšem tomu tak nebylo, neboť odvolací soud uzavřel, že „z pořízených úředních záznamů nelze doručení písemného vyhotovení předmětného rozsudku PMC, s. r. o. dovodit…“ Na základě tohoto zjištění odvolací soud dovodil, že k doručení rozsudku do dispoziční sféry žalobkyně nedošlo. Z uvedeného je zřejmé, že řešení této procesní otázky odvolacím soudem není v kolizi s cit. rozhodnutím Nejvyššího soudu.
Odvolací soud ovšem nepochybil ani při řešení právní otázky aktivní legitimace žalobkyně – insolvenční správkyně. Odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vyložil, že „nesdílí závěr žalované, že k podání odvolání proti předmětnému rozsudku nebyla insolvenční správkyně PMC, s. r. o. legitimována, pokud dotčené nemovitosti pojala do soupisu majetkové podstaty označeného dlužníka až následně po podání odvolání – dne 9. 2. 2010…Oprávnění nakládat s majetkovou podstatou dlužníka přechází na insolvenčního správce prohlášením konkursu (§246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb.). Okolnost, že ten který majetek výslovně pojme do soupisu majetkové podstaty později tak zůstává bez vlivu na závěr, že oprávněné nakládat s tímto majetkem mu náleželo již od data prohlášení konkursu na majetek příslušného dlužníka.“ Tento právní názor přitom nijak nekoliduje s právním názorem vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2002, na nějž dovolatelka ve svém dovolání odkázala. Rozhodnutí je postaveno na právním názoru (ve stručnosti shrnuto z obsahu označeného rozhodnutí), že:
„Spor o určení neplatnosti smlouvy, jejímž předmětem je majetek sepsaný do konkursní podstaty úpadce, je sporem o nároku, který se týká majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce [§14 odst. 1 písm. c) a d) zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Osobou aktivně věcně legitimovanou k podání žaloby o určení neplatnosti smlouvy, podle které úpadce před prohlášením konkursu nabyl majetek sepsaný do jeho konkursní podstaty, po dobu trvání účinků konkursu není úpadce, nýbrž správce konkursní podstaty [§14 odst. 1 písm. a), §45 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Sepsal-li správce do konkursní podstaty majetek, kteří do ní nepatří, může konkursní soud i na návrh úpadce zjednat nápravu usnesením, jež vydá v mezích své dohlédací činnosti (§12 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).“
K tomu je třeba uvést, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 1655/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2012, pod pořadovým číslem 2, stejně jako v rozsudku ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4754/2009, vysvětlil, že oprávnění nakládat s majetkem podstaty, a tedy i s pohledávkami dlužníka, přechází na správce jeho konkursní podstaty (již) prohlášením konkursu (§14 odst. 1 písm. a/ zákona č. 328/19991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů). Soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce správce konkursní podstaty tuto skutečnost navenek deklaruje vůči třetím osobám (srov. účinky soupisu popsané v §18 cit. zák.).
V usnesení ze dne 26. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2306/2010, pak Nejvyšší soud vyložil a odůvodnil právní názor, že není-li zde jiné osoby, která k takovému majetku uplatňuje právo neslučitelné s jeho příslušností ke konkursní podstatě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), pak skutečnost, že majetek ve vlastnictví úpadce byl sepsán do konkursní podstaty až poté, co správce konkursní podstaty uplatnil práva s ním spojená soudní cestou, nemá žádný vliv na závěr, že právo nakládat s tímto majetkem měl správce konkursní podstaty již od prohlášení konkursu na majetek úpadce.
Z uvedeného je zřejmé, že ani v řešení právní otázky aktivní legitimace insolvenční správkyně se odvolací soud neodklonil od připomenuté judikatury Nejvyššího soudu, která je uplatnitelná i v poměrech této věci.
Ostatní dovolací argumentace žalobkyně je fakticky pouhou skutkovou či právní polemikou, která sama o sobě přípustnost dovolání – jak již shora bylo vyloženo – nezakládá. Nad rozsah odůvodnění přesto lze uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je logické, má podklad v obsahu spisu a je důsledkem správného posouzení všech právně relevantních okolností. Jinými slovy řečeno, dovolací soud nezaznamenal, že by odvolací soud v napadeném rozhodnutí zaujal právní názor, jenž by byl v extrémním rozporu s obsahem spisu, byl projevem libovůle či důsledkem (jiné) vady řízení, která by mohla vést k vydání nesprávného rozhodnutí v této věci.
Nejvyšší soudu proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu