ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1500.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1500/2018-371
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Hynka Zoubka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobců a) P. K., narozeného dne XY, bytem v XY, b) M. V. K. , narozeného dne XY, bytem XY, c) P. K. , narozeného dne XY, bytem v XY, a d) Y. R. , narozené dne XY, bytem v XY, zastoupených JUDr. Ladislavem Bártou, advokátem se sídlem v Ostravě, Purkyňova 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za 1 575 015 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 136/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 62 Co 141/2017-311, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 13. 9. 2017, č. j. 62 Co 141/2017-311, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2016, č. j. 28 C 136/2015-203, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2016, č. j. 28 C 136/2015-203, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům a) a b) částky 15 055 Kč každému z nich (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobci domáhali zaplacení částky 1 575 015 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení, kdy žalobcům a) a b) přiznal částku ve výši 10 200 Kč (výrok III) a žalobcům c) a d) uložil povinnost zaplatit žalované částku ve výši 300 Kč (výrok IV).
2. Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV (výrok I). Ve výroku III jej změnil tak, že přiznaná náhrada nákladů žalobcům a) a b) činí 47 505 Kč (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobci se v tomto řízení domáhali částky 327 360 Kč pro každého z nich jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 C 120/2007 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobci a) a b) se dále domáhali částky 147 842,50 Kč pro každého, která odpovídá náhradě škody, jež měla vzniknout žalobcům a) a b) ze stejného důvodu. Posledně jmenovaná částka sestává z nezaplacené částky na žalobci poskytnutých službách žalovanému v posuzovaném řízení ve výši 30 110 Kč, z poplatku z prodlení za dobu od podání žaloby v posuzovaném řízení až po konečné rozhodnutí soudu (tj. 12. 3. 2015) ve výši 217 243 Kč, z nákladů právního zastoupení přiznaných v posuzovaném řízení protistraně ve výši 45 616 Kč a ze soudních poplatků (řízení před prvním stupněm i řízení odvolací) uhrazených žalobci v posuzovaném řízení v souhrnné výši 2 716 Kč. Soud prvního stupně důsledně popsal průběh posuzovaného řízení. Zejména uvedl, že řízení bylo zahájeno dne 16. 4. 2007 a skončeno dne 12. 3. 2015, kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ostravě jakožto soudu odvolacího. Trvalo tak celkem 7 let a 11 měsíců. Předmětem posuzovaného řízení bylo zaplacení peněžité částky 30 110 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených služeb poskytnutých žalovanému v souvislosti s nájmem bytu. Žalobci c) a d) vystupovali v posuzovaném řízení toliko jako zákonní zástupci žalobců a) a b), nikoliv však jako samostatní účastníci řízení. V řízení se nevyskytly žádné průtahy. Řízení bylo vedeno na soudu prvního a druhého stupně pokud šlo o meritum věci. Pokud šlo o procesní složku věci, rozhodoval nalézací soud, odvolací soud a Nejvyšší soud (rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, návrh na delegaci vhodnou). Řízení vykazovalo po procesní stránce a po skutkové stránce (výslech svědků a ustanovení znalce) určitou náročnost. Žalobci se na délce řízení částečně podíleli. Význam řízení pro žalobce byl nízký.
4. Po právní stránce soud prvního stupně na základě posouzení kritérií dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená. Zohlednil, že předmětem řízení byla běžná žaloba o zaplacení z titulu dlužných úhrad za služby, tedy nešlo o věc zejména po právní stránce nikterak náročnou. Na druhou stranu však shledal částečnou skutkovou složitost, neboť byl v řízení vypracován znalecký posudek, včetně jeho doplňku a vyslechnuti svědci. Řízení vykazovalo částečnou procesní náročnost, neboť byl ve věci vznesen návrh na delegaci vhodnou, dále námitka podjatosti znalce, také bylo podáno odvolání do usnesení o udělení pořádkové pokuty žalobci c) a do rozhodnutí o znalečném. Tyto procesní prostředky nelze klást k tíži žalobců, avšak je zřejmé, že určitým způsobem prodloužily délku posuzovaného řízení, neboť bylo nutné, aby orgány státu o nich rozhodly. U samotného postupu soudu nelze shledat žádné výtky, neboť se v řízení nevyskytly průtahy či neodůvodněná nečinnost soudu. Soudem bylo postupováno v pravidelných lhůtách a jeho postup směřoval k rozhodnutí ve věci samé. Žalobci a) a b) se na délce řízení částečně podíleli, když s podanou žalobou nedoložili souhlas opatrovnického soudu, ač jim s ohledem na množství sporů, které u Okresního soudu v Ostravě, spojených zejména s pronájmem bytu, vedou, musela být známa. Z toho důvodu, tedy že souhlas opatrovnického soudu nebyl předložen společně s podanou žalobou, muselo být vyčkáváno na rozhodnutí opatrovnického soudu. Žalobci rovněž opakovaně žádali o odročení jednání. Význam řízení pro účastníky shledal soud nízkým, když nešlo o žádný ze sporů s typově zvýšeným významem. Soud přihlédl k tomu, že předmětem řízení byla nízká částka ve výši 30 110 Kč s příslušenstvím. Rovněž si nelze nepovšimnout, že ani ohledně jistiny nároku nebyli žalobci ve své žalobě úspěšní (byli úspěšní toliko v části příslušenství). Žalobcům a) a b) tak v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla nemajetková újma. Z hlediska formy odčinění této újmy dospěl soud prvního stupně k závěru, že přiměřenou formou je zadostiučinění v penězích. Při výpočtu částky vyšel z 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení, čímž dospěl k základní částce 103 750 Kč. Od této částky odečetl 10 % z důvodu částečné skutkové složitosti věci (znalecký posudek, doplnění znaleckého posudku, výslech svědků), 30 % z důvodu částečné procesní náročnosti (odvolání do rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty, odvolání do usnesení o znalečném, námitka podjatosti znalce, návrh na delegaci vhodnou), 10 % z důvodu podílu žalobců na celkové délce řízení (žádosti o odročení jednání, nedoložení souhlasu opatrovnického soudu s podanou žalobou) a 5 % z důvodu malého významu řízení pro žalobce (nízká výše žalované částky). Celkově tak soud prvního stupně dospěl ke snížení částky o 40 % na částku 62 250 Kč. Dále však soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, dle nějž částku limitoval částkou požadovanou v posuzovaném řízení, tedy 30 110 Kč. Jelikož šlo o sdílenou újmu mezi žalobci, tuto částku dále mezi žalobce rozdělil na 15 055 Kč. Nad rámec výše uvedeného soud prvního stupně přihlédl i ke skutečnosti, že žalobci a) a b) byli v době posuzovaného řízení nezletilí, což také podstatným způsobem snížilo význam řízení pro jejich osoby. Ve vztahu k žalobcům c) a d) soud prvního stupně poukázal na okolnost, že tito nebyli účastníky posuzovaného řízení a proto jim nemajetková újma nemohla vzniknout. Ve vztahu k náhradě škody soud prvního stupně uvedl, že již ze samotných skutkových tvrzení žalobců se podává, že mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a tvrzenou škodou není příčinná souvislost. Dané částky žalobci nárokují toliko z důvodu, že v posuzovaném řízení nebyli úspěšní.
5. Odvolací soud k odvolání žalobců i žalované vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce v plné míře přisvědčil úvahám soudu prvního stupně. Posuzované řízení bylo třeba hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé, byť připustil, že na délku řízení měla vliv také procesní aktivita žalovaného v posuzovaném řízení, kterou nelze přičítat ani k tíži státu, a už vůbec ne k tíži žalobců. Žalobcům tak náleží přiměřené zadostiučinění relutární formou, neboť pouhé konstatování porušení práva by se v tomto případě nejevilo jako dostačující.
6. Ze základní částky odčinění 103 750 Kč bylo nutno odečíst 10 % pro skutkovou složitost posuzovaného řízení (zejména s ohledem na složitost dokazování a četným doplňováním návrhů a skutkových tvrzení) a dále 30 % pro složitost procesní (rozhodování na dvou stupních soudní soustavy ohledně merita věci, vyzývání žalobců k podpisu žaloby, žádost žalobců o osvobození od soudních poplatků, výzva žalobcům k doložení souhlasu opatrovnického soudu s podáním žaloby, návrh na změnu žaloby, vyzývání k zaplacení soudního poplatku z návrhu, návrh žalobců na vyloučení advokátky z jejich zastupování, rozhodování na dvou stupních soudní soustavy o uložení pořádkové pokuty, rozhodování Nejvyšším soudem o návrhu žalobců na delegaci, rozhodování o znalečném, a to i v odvolacím řízení, rozhodování o námitce podjatosti znalce, o doplnění znaleckého posudku, výzva žalobcům k zaplacení soudního poplatku za odvolání). Základní částka byla též ponížena o 10 % pro podíl žalobců na celkové době řízení spočívající v jejich žádostech o odročení jednání, v žádostech jim adresovaným o zaplacení soudního poplatku a též v podání žádosti o odškodnění u žalované, které tak musel být zapůjčen soudní spis.
7. Odvolací soud shledal opodstatněnou námitku žalobců, že prvostupňový soud učinil nesprávný dílčí závěr při posuzování otázky významu řízení pro nezletilé žalobce, když nerespektoval judikatorní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015. Nicméně dle odvolacího soudu neměla tato skutečnost žádný vliv na správný závěr prvostupňového soudu o tom, že význam předmětu řízení nemohl být posuzován pro žalobce jako zvýšený, neboť nešlo o typ sporu, u nějž se zvýšený význam řízení pro účastníky předpokládá. Sama okolnost, že žalobci byli v době, kdy se posuzovaného řízení účastnili, nezletilí, presumpci zvýšeného významu nezakládá. Zvýšený význam neplyne ani ze srovnání žalované částky s bagatelní částkou a s výší průměrné měsíční mzdy v ČR v roce 2007. Tvrzení žalobců, že řízení bylo pro ně významné, jak z hlediska ekonomického, tak psychického, považoval odvolací soud v kontextu výše uvedeného za zavádějící a spekulativní.
8. Odvolací soud korigoval ne zcela přesný výpočet soudu prvního stupně, kdy celkové snížení částky dle uvedených kritérií činí 50 % (nikoliv 40 %), tudíž odvolací soud dospěl k částce 51 875 Kč. Souhlasil rovněž s přihlédnutím k žalované částce v posuzovaném řízení, tedy 30 110 Kč, přičemž odpovídajícím shledal také snížení této částky na polovinu z důvodu sdílené újmy, jelikož nejistota z výsledku posuzovaného řízení se žalobců týkala shodnou měrou. Částku 15 055 Kč pro každého z žalobců a) a b) tak shledal přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu. Požadavek na přiznání úroků z prodlení žalobci uplatnili v odvolacím řízení nově, z toho důvodu odvolací soud o tomto požadavku nerozhodoval.
9. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně práva na odčinění nemajetkové újmy žalobců c) a d), kteří nebyli účastníky posuzovaného řízení, pouze zastupovali žalobce a) a b). Rovněž se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně absence příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nepřiměřenou délkou řízení.
10. Odvolací soud změnil nákladový výrok III rozsudku soudu prvního stupně, neboť soud prvního stupně jednak nesprávně nezohlednil, že právní zástupce zastupoval v řízení dva v základu úspěšné účastníky, jednak nevyšel z celkového počtu úkonů, které právní zástupce žalobců a) a b) ve věci vykonal, a jednak žalobcům a) a b) nepřiznal cestovní náklady, které vznikly jejich právnímu zástupci. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jak žalobci, tak žalovaná nebyli se svými odvoláními do merita věci procesně úspěšní.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu. Dovolatelé formulují tyto otázky:
a. zda dobu řízení před opatrovnickým soudem je nutno zohlednit nejen z hlediska procesní náročnosti věci, ale rovněž i z hlediska podílení se poškozených na průtazích v řízení;
b. zda jsou poškození povinni předložit rozhodnutí opatrovnického soudu nejpozději společně s žalobou, bez ohledu na to, zda je to objektivně možné;
c. zda význam řízení je vždy minimální tam, kde jsou účastníky řízení nezletilci, kteří s ohledem na svůj věk nemohli vnímat průběh řízení;
d. zda řízení, jehož účastníkem je nezletilý, zásadně nepatří mezi řízení se zvýšeným významem;
e. zda při krácení vypočtené výše zadostiučinění je nutno k tíži poškozených zohlednit i procesní postup poškozených (podání námitky podjatosti či odvolání proti pořádkové pokutě), byť při tomto postupu byli poškození plně úspěšní;
f. zda při hodnocení významu sporu pro poškozené je nutné rovněž přihlížet k výši příslušenství žalované jistiny;
g. zda při krácení výše zadostiučinění a jejího porovnání s žalovanou částkou se nepřihlíží k výši příslušenství žalované jistiny
h. zda se význam sporu může s narůstající délkou řízení a narůstajícím příslušenstvím zvyšovat;
i. zda je soud povinen zohlednit průtahy v odškodňovacím řízení při výpočtu výše zadostiučinění;
j. zda soud může při výpočtu konečné výše zadostiučinění postupovat nahodile, tj. toto nejdříve procentuálně krátit, pak poměřovat se žalovanou jistinou, snížit na tuto úroveň a posléze dále tuto částku krátit;
k. zda v případě, kdy jsou poškození dva sourozenci, je nutno krátit vzniklou nemajetkovou újmu na polovinu z důvodu údajně sdílené újmy, respektive zda se v takovém případě považuje uvedené krácení za přiměřené;
l. zda se k tíži poškozených přičítá, pokud požádali o odročení jednání z důvodu kolize jednání jejich právního zástupce;
m. zda nelze k tíži soudu přičítat, pokud jednání bylo odročováno pro nemoc soudce nebo skutečnost, že rozsudek byl odvolacím soudem vrácen prvoinstančnímu soudu pro odstranění chyb vzniklých v důsledku vadného postupu prvoinstančního soudu;
n. zda je nutné k tíži poškozených (pro procesní složitost) přičíst skutečnost, že soud ve věci zadal zpracování znaleckého posudku, aniž by to poškození navrhovali;
o. zda je soud povinen aktivitám obstrukčního charakteru ze strany účastníka řízení (žalovaného) zabránit a zda prodloužení délky řízení v důsledku těchto obstrukčních aktivit je nutno přičítat k tíži žalobců (nelze je přičítat k tíži státu);
p. zda při výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění je nutno zohlednit, zda poškození byli v meritu přezkoumávané věci úspěšní;
q. zda při určení výše přiměřeného zadostiučinění je nutno i nadále vycházet z částek uvedených v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), přestože byl tento zákon zrušen a nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.);
r. zda v případě úspěchu odvolání do výroku o nákladech řízení nevzniká účastníkovi i přes uvedený úspěch právo na náhradu nákladů řízení odvolacího, neboť se nejedná o úspěch v meritu věci;
s. zda lze při výpočtu náhrady nemajetkové újmy aplikovat nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15.
12. Přípustnost dovolání dále dovolatelé spatřují v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla řešena, a to zda náleží přiznání přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích dle OdpŠk zákonným zástupcům nezletilých účastníků řízení při zohlednění zákonné povinnosti zástupců nezletilých účastníků takto jednat, zohlednění nemožnosti jiné volby zástupců nezletilých účastníků, dále zohlednění věku dovolatelů, jejich postavení v řízení a významu řízení pro dovolatele.
13. Dovolatelé přípustnost dovolání spatřují rovněž v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky, jež by měla být dovolacím soudem posouzena jinak, a to zda, přestože délka řízení před opatrovnickým soudem nemůže být v žádném případě přičítána k tíži dovolatelů, je tuto délku řízení nutné zohlednit (výhradně) v rámci kritéria složitosti věci podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Dovolací soud by se tak měl odchýlit od řešení dosaženého v rozsudku ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, neboť v takovém případě by zákonitě všechny věci, ve kterých vystupují jako účastníci nezletilci, byly složitější oproti věcem, kdy vystupují zletilí účastníci, což by vedlo k diskriminaci nezletilých účastníků řízení, a to s ohledem na výši přiznaného a následně zkráceného peněžitého zadostiučinění.
14. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že nesprávnost napadeného rozhodnutí spočívá v ignorování či přehlížení dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Nalézací soudy měly vyjít ze zjištění, že dle náletu Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, vnímají děti zejména emoce a v případě nezletilých účastníků řízení je dán nadstandardní význam řízení. Při posouzení významu řízení měly soudy dále zohlednit nejlepší zájem nezletilých dětí na co nejrychlejším projednání věci (nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3598/14). Nalézací soudy měly dále vyjít ze zjištění, že dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, nelze délku řízení před opatrovnickým soudem přičítat k tíži žalobců. Měly též vyjít ze zjištění, že při výpočtu náhrady za nemajetkovou újmu je nutno zohlednit délku odškodňovacího řízení a dále výši příslušenství žalované částky (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011). Při posouzení významu řízení pro dovolatele měly soudy zohlednit, co vše bylo pro ně v sázce, že s narůstající délkou řízení narůstal rovněž význam řízení a konečnou výši vypočteného zadostiučinění měl soud porovnat s částkou odpovídající součtu jistiny a jejího příslušenství v době vydání konečného rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Těž měly soudy přihlédnout k judikatuře ESLP, dle níž soud má povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě bez ohledu na obstrukční aktivity účastníků řízení. V tomto ohledu dovolatelé poukazují také na nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14. Rovněž měly soudy vzít v potaz, že OdpŠk zakládá absolutní odpovědnost státu za škodu/újmu a nepřipouští jakékoli možnosti liberace (nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 529/09). Soudy měly respektovat nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, a při výpočtu újmy vzít v potaz o. z., který nově konstruuje náhradu nemajetkové újmy. Měly dále vyjít ze zjištění, že též zástupci žalobců a) a b) soudní řízení velmi intenzivně vnímali. Řízení mělo pro dovolatele a) a b) v době jejich dospívání značný význam, neboť přímo ovlivňovalo jejich mravní a psychický názor na fungování právního státu, týkalo se jejich jediného majetku, ovlivňovalo jejich křehkou dětskou psychiku, kdy tito intenzivně vnímali rozpory mezi rodiči, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že vyrůstali v neúplné domácnosti, a v návaznosti na to jim přiznat daleko vyšší náhradu nemajetkové újmy v penězích, než které se jim dostalo. Uvedené námitky dovolatelé v obsáhlém dovolání dále podrobně rozvíjejí.
15. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
16. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
19. V první řadě je třeba uvést, že Nejvyšší soud setrvává na svém opakovaně judikovaném závěru, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se onou formou či výslednou výši přisouzeného zadostiučinění zabývá až tehdy, byla-li by pro konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2495/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 460/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012).
20. V rozsudku ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3887/2016, Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru: „Jestliže v posuzované věci byl návrh na schválení podání žaloby opatrovnickým soudem podán současně s podáním této žaloby, nelze soudu vyčítat, že vyčkal výsledku opatrovnického řízení, neboť tím žalobce ušetřil obtíží spojených s opětovným podáním žaloby v případě, že by řízení zastavil pro neodstraněnou vadu řízení a opatrovnický soud by následně podání této žaloby schválil. Nepokračování v řízení, směřující k odstranění daného nedostatku podmínky řízení, bylo činěno ve prospěch žalobců, tj. nelze je při úvaze o existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení přičíst k tíži státu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 725/2011). Jde o okolnost zohlednitelnou v rámci kritéria složitosti věci podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk.“
21. Dovolací soud předně podotýká, že neshledává důvod se od výše citovaného závěru odchýlit (otázka vymezená v bodě 13 tohoto dovolání), neboť je zjevné, že každé řízení, v němž je nutné vyčkat schválení úkonu nezletilého účastníka řízení, je procesně složitějším oproti řízení, v němž nezletilý účastník nevystupuje. Jde tak objektivní skutečnost, již nelze považovat za diskriminační vůči nezletilým účastníkům řízení.
22. Pokud jde o zohlednění potřeby znaleckého posouzení v rámci složitosti řízení [otázka vymezená v bodě 11 písm. n)], nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, nebo rozsudek ESLP ve věci G. proti Itálii ze dne 27. 2. 1992, stížnost č. 12172/86, §17).
23. Z hlediska posouzení kritéria chování poškozeného dovolací soud připomíná, že v odškodňovacím řízení nejde o to, že by soud zvolený procesní postup v posuzovaném řízení účastníkům vytýkal, resp. „přikládal jim k tíži“, ale o to, že tento postup objektivně vedl k prodloužení řízení, čehož si účastníci museli být při zvolení tohoto postupu vědomi. Nelze tak přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek ESLP ve věci D. proti České republice ze dne 25. 5. 2004, stížnost č. 52859/99, §209 a §220, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009). Odvolací soud poukázal na řadu procesních úkonů dovolatelů v posuzovaném řízení, na jejichž základě dospěl ke snížení zadostiučinění o 10 %. Mezi tyto okolnosti však oproti soudu prvního stupně nezařadil skutečnost, že žalobci k žalobě nepřipojili rozhodnutí opatrovnického soudu. Otázky vymezené v bodě 11 pod písm. a), b), e) a l) tak přípustnost dovolání nezakládají.
24. V nálezu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1822/14, Ústavní soud uvedl: „Soudy mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv stěžovatele na přiměřenou délku řízení. Jde o součást pozitivních závazků státu ochránit osoby před porušeními jejich práv ze strany třetích soukromých osob. V situaci, ve které je celková délka řízení nepřiměřená, či její nepřiměřenost bezprostředně hrozí, je povinností soudů jednat se zvláštní pečlivostí a přijmout takové kroky, které lze od nich rozumně očekávat, aby nadměrné délce zabránily.“ Nepřisvědčil tak závěru Nejvyššího soudu, dle nějž stát nenese odpovědnost za délku řízení za situace, kdy tato délka byla zapříčiněna pouze obstrukčním jednáním jednoho z účastníků řízení. V nyní posuzované věci soudy nižších stupňů poukázaly na obstrukční jednání protistrany, nicméně i přesto shledaly posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým. Nikterak se tak neodchýlily od uvedeného závěru Ústavního soudu, pročež otázka vymezená v bodě 11 písm. o) přípustnost dovolání nezakládá.
25. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci ustálená judikatura Nejvyššího soudu stojí na závěru, že v případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu. Z toho důvodu, je-li řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým, jsou určité nesprávnosti na straně soudu zohledněny již v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění vychází (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Otázka vymezená v bodě 11 písm. m) přípustnost dovolání nezakládá.
26. Ve vztahu k významu řízení Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uvedl: „Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení. Dalším typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku (srov. např. rozsudek senátu Druhé sekce ESLP ze dne 10. 7. 2003, ve věci H. proti České republice, stížnost č. 53341/99, odst. 75-76). Takový postup připustil ESLP v citovaném rozhodnutí Zimmermann a S. proti Švýcarsku, v odstavci 29. V případě dočasné přetíženosti je možné přednostně vyřizovat případy podle stupně naléhavosti a důležitosti a zvláště pak podle důležitosti předmětu řízení pro dotčenou osobu. Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces u každé z takových osob; byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) postupu v jejich věcech.“
27. Nejvyšší soud tak ve Stanovisku uvedl, z jakých důvodů je z hlediska významu řízení pro poškozeného důležité zohlednit jeho případný vyšší věk. Naopak v případě nezletilců ze Stanoviska, ani z další judikatury Nejvyššího soudu, neplyne, že by nízký věk účastníka řízení obecně zakládal zvýšený význam daného řízení. Tato okolnost může mít význam pouze z hlediska konkrétního předmětu řízení, např. pokud jde o řízení ve věcech péče soudu o nezletilé či o řízení o určení a popření rodičovství (krom Stanoviska dále srov. rozsudek ESLP ve věci L. proti Itálii, stížnost č. 33158/96, ze dne 18. 2. 1999, či rozsudek ESLP ve věci E. a T. E. Ç. proti Turecku, stížnost č. 60176/00, ze dne 30. 5. 2006).
28. Jiný závěr neplyne ani z dovolateli odkazované nálezové judikatury Ústavního soudu. Nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 3598/14, se nikterak netýkal problematiky nepřiměřené délky řízení. V nálezu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 19/16, se Ústavní soud délkou řízení zabýval, avšak řešil otázku, zda čtyřleté účastníci řízení vůbec mohla vzniknout nemajetková újma. Dospěl k následujícímu závěru: „Nepřiměřená délka řízení a nejistota, do které jsou uvrženy děti a jejich rodina, má v jejich případě minimálně stejné, ne-li horší důsledky, než v případech dospělých osob. Ústavní soud se ztotožňuje s jinak nezávaznými Pokyny Výboru ministrů, ze kterých plyne zásada, aby prvky spravedlivého procesu (tedy i práva na přiměřenou délku řízení a za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem) byly pro děti zaručeny na minimálně stejné úrovni, jako jsou zaručeny pro dospělé. Nedostatečně zdůvodněná snaha o rozlišení věci dospělého a nezletilého člověka v právě projednávané věci nemůže obstát.“ Ústavní soud tak v otázce vzniku nemajetkové újmy nezletilcům dospěl k totožnému řešení jako Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3466/2015, uveřejněném pod číslem 29/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Významem řízení se však Ústavní soud v uvedeném nálezu nezabýval, pouze podotkl, že v případě nezletilců může mít nepřiměřená délka řízení horší důsledky než v případě dospělých, z čehož však nelze dovodit obecný závěr ohledně zvýšeného významu všech řízení, jichž se účastní nezletilí účastníci. Naopak, zda tomu tak v konkrétní věci skutečně je, je třeba dle výše citované judikatury hodnotit z hlediska předmětu řízení. V nyní posuzované věci pak šlo o spor ohledně relativního majetkového práva dovolatelů (konkrétně peněžitého dluhu plynoucího z poskytnutých plnění souvisejících s užíváním bytu nájemcem). Otázky vymezené v bodě 11 písm. c) a d) tak přípustnost dovolání nezakládají.
29. Ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl: „Z uvedených rozhodnutí Evropského soudu, stejně jako např. z jeho rozsudku ze dne 11. 4. 2006, ve věci K. K. a ostatní proti České republice, stížnost č. 77530/01, lze však dovodit, že v případě většího počtu poškozených je jim přiznávána nižší částka odškodnění na osobu, než by bylo přiznáno v případě jediného poškozeného. Takový přístup považuje Nejvyšší soud za správný, neboť v případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je jejich újma do určité míry – jako procesní stranou – sdílena. Z toho důvodu lze s přihlédnutím k počtu poškozených odškodnění, které by bylo přiznáno každému z nich, přiměřeně snížit, a to u vysokého počtu poškozených i podstatně. Zvláště významné v této souvislosti může být, zda šlo v řízení o společenství samostatné (§91 odst. 1 o. s. ř.) či nerozlučné (§91 odst. 2 o. s. ř.), popř. zda společníci vedli spor ve shodě jako manželé či v jiném zájmovém souladu.“ Soudy nižších stupňů tak nepochybily, když přihlédly k sourozeneckému vztahu dovolatelů a k jejich postavení v posuzovaném řízení, přičemž z důvodu sdílení újmy krátily přiměřené zadostiučinění na polovinu, a to ani pokud tak učinily po limitaci přiměřeného zadostiučinění částkou, jež byla předmětem posuzovaného řízení (ač tato limitace byla nesprávná z jiného důvodu, srov. níže). Otázky vymezené v bodě 11 písm. j) a k) přípustnost dovolání nezakládají.
30. Otázkou posouzení délky samotného kompenzačního řízení se dovolací soud podrobně zabýval v rozsudku ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, v němž mimo jiné uvedl, že je především v poměrech dispoziční zásady občanského soudního řízení nadále na poškozeném, aby požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu pozdního poskytnutí zadostiučinění projevujícího se nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uplatnil, jakmile jeho celkovou délku začne jako nepřiměřenou pociťovat. Z dovolacích námitek ani z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů neplyne, že by dovolatelé v průběhu řízení takový návrh učinili. Soudy nižších stupňů tudíž nepochybily, pokud se délkou kompenzačního řízení nezabývaly. Otázka vymezená v bodě 11 písm. i) přípustnost dovolání nezakládá.
31. Ohledně námitky dovolatelů, že soudy nižších stupňů při svojí rozhodovací činnosti přihlížely k meritornímu rozhodnutí v posuzovaném řízení, je třeba uvést, že soud prvního stupně sice při posuzování přiměřenosti délky řízení uvedl, že „si nelze nepovšimnout, že ani ohledně jistiny nároku, nebyli žalobci ve své žalobě úspěšní (byli úspěšní toliko v části příslušenství)“. I přesto však řízení nepřiměřeně dlouhým shledal. Při posuzování přiměřeného zadostiučinění pak již k této okolnosti nepřihlížel ani soud prvního stupně, ani odvolací soud. V případě otázky vymezené v bodě 11 písm. p) tak nejde o otázku, na jejímž vyřešení by posuzované řízení záviselo, tudíž přípustnost dovolání nezakládá.
32. Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelů ohledně překonání Stanoviska a v něm obsaženého postupu určení přiměřeného zadostiučinění [otázky uvedené v bodě 11 písm. q) a s)]. Nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, na který poukazují dovolatelé, neobsahuje žádný konkrétní postup, který by se obecně dal aplikovat. Krom toho se týká konkrétní specifické věci, a to nepřiměřené délky trestního řízení, kdy Ústavní soud dovodil, že obecné soudy v tomto případě pochybily, když případ neposoudily s náležitou mírou soudní diskrece. Ústavní soud v dané věci konstatoval, že soudci jsou při své rozhodovací činnosti vázáni nikoliv toliko Stanoviskem, nýbrž vedle zákonů i vlastním vědomím a svědomím. Právo nelze aplikovat „strojeně a automaticky“, jak podle názoru Ústavního soudu v daném případě provedly soudy obecné. Ústavní soud však v předmětném rozhodnutí nikterak obecně nezpochybňuje postup ohledně přiznávání přiměřeného zadostiučinění v konkrétních případech, ve kterých Stanovisko zaujímá zásadní postavení. Z tohoto hlediska tak nelze přisvědčit dovolatelům, že Stanovisko je v souvislosti s účinností o. z. překonané. Tím spíše, když závěry Stanoviska nevyvěrají z ustanovení obč. zák. vztahujících se k přiměřenému zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nýbrž z judikatorních závěrů ESLP, jež účinností o. z. nedoznaly změny.
33. Dovolací soud se již ve své judikatuře zabýval otázkou, zda nemajetková újma může vznikat v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení též jiné osobě než účastníkovi. V rozsudku ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, Nejvyšší soud uvedl: „Může sice nastat situace, jako v posuzovaném řízení, kdy další osoby, v důsledku svého vztahu k primárnímu poškozenému, rovněž pociťují důsledky nesprávného úředního postupu, spočívající v jejich nejistotě ohledně výsledku řízení, jehož se primární poškozený účastní. Je to však nikoli přímo, ale zprostředkovaně skrze jejich vztah k primárnímu poškozenému. Nebýt totiž jejich vztahu k primárnímu poškozenému, újmu způsobenou nepřiměřenou délkou původního řízení by nepociťovaly. Z toho plyne, že v případě členů družstevní záložny, které vznikla újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení, jehož byla účastníkem, je příčinná souvislost mezi uvedeným nesprávným úředním postupem a jimi utrpěnou újmou přerušena jejich vztahem k primární poškozené, od kterého, nikoli od nesprávného úředního postupu, svoji újmu oni osobně odvozují.“ Byť uvedený závěr byl dosažen ve vztahu k členům právnické osoby, je zřejmé, že jej lze vztáhnout ke všem osobám, jež svou újmu odvozují od vztahu k účastníku řízení jakožto primárnímu poškozenému, tudíž rovněž k zákonnému zástupci poškozeného (obdobně srov. Hadamčík, Lukáš: V přiměřené lhůtě. Odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení. Praha: Leges, 2016, s. 82).
34. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli podle dovolání odepřely.“ Dovolatelé uvádějí, že náklady řízení před odvolacím soudem představují celkem částku 46 575 Kč vč. DPH. Otázka vymezená v bodě 11 písm. r) přípustnost dovolání nezakládá.
35. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení otázek vymezených v bodě 11 písm. f), g) a h), neboť při jejich řešení se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
36. Dovolání je důvodné.
37. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
38. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, dovodil, že „[z]adostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Tento závěr o klíčové roli významu předmětu řízení pro poškozeného odpovídá rovněž názoru Ústavního soudu, vyjádřenému např. v jeho nálezu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10. Z toho důvodu nelze při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení a jeho případně narůstající výše v průběhu řízení. Dovodil-li odvolací soud v rámci hodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni, že úrok z prodlení není pro posouzení věci významný, je jeho posouzení žalovaného nároku v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné, když ze skutkových zjištění nevyplývá, zda a popř. do jaké míry je žalovaným příslušenstvím hodnota sporu pro žalobkyni zvyšována. Stejné pak platí i pro další příslušenství předmětu řízení, kterým jsou náklady řízení (§121 odst. 3 obč. zák.), jejichž úhrada může být v konečném rozhodnutí žalobkyni uložena.“ Rovněž v rozsudku ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5413/2014, Nejvyšší soud zopakoval, že při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného nelze odhlédnout ani od příslušenství plnění, které je předmětem řízení, a tedy ani od nákladů řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6056/2016).
39. Z výše uvedeného plyne, že judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, jehož předmětem byla peněžitá pohledávka, je nutno přihlížet k výši této pohledávky včetně jejího příslušenství.
40. Jelikož soudy nižších stupňů při limitaci přiměřeného zadostiučinění nepřihlížely k příslušenství žalované pohledávky, jsou jejich rozhodnutí v tomto rozsahu neúplná, a tudíž nesprávná.
41. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
42. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu