ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1527.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1527/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 152.450,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 48/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č. j. 17 Co 341/2013-65, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. 17 Co 341/2012-65, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 3. dubna 2013, č. j. 13 C 48/2012-53, jímž byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku II. zamítnuta žaloba na zaplacení částky 52.450,- Kč s příslušenstvím. Zaplacení prvně uvedené částky se žalobce domáhal z titulu nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 16 Nc 644/04 a u Exekutorského úřadu Olomouc pod sp. zn. 57 EX 3613/04. Zaplacení druhé uvedené částky se žalobce domáhal z titulu náhrady majetkové újmy s tím, že tato částka představuje pohledávku, kterou vymáhá vůči povinnému R. D. v předmětném exekučním řízení a kterou v důsledku nesprávného úředního postupu již nelze vydobýt.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu. Exekučním titulem, na základě něhož se žalobce v posuzovaném řízení domáhal po povinném R. D. zaplacení částky 52.450,- Kč, je platební rozkaz ze dne 4. října 1995, č. j. Ro 485/95-22a, přiznávající obchodní firmě Lacrum, s. p., o. z. Lacmo Zlín, proti R. D. pohledávku ve výši 52.450,- Kč, kterou žalobce nabyl postupní smlouvou ze dne 3. února 1997. Návrhem ze dne 2. srpna 2004 se žalobce domáhal nařízení exekuce proti R. D.; tato exekuce proti posledně jmenovanému byla nařízena usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. srpna 2004, sp. zn. 16 Nc 644/04. Exekutor posléze přípisy ze dne 21. března 2006 a ze dne 11. dubna 2006 sdělil oprávněnému, že povinný nemá žádná finanční prostředky na účtech, na známých adresách se nezdržuje a nepodařilo se ničeho vymoci.
Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že podal-li žalobce návrh na exekuci až po sedmi letech od okamžiku, kdy odkoupil pohledávku proti povinnému, tedy v době, kdy již byla proti povinnému vedena celá řada exekucí a povinný byl zcela nemajetný, a bylo-li prokázáno, že exekuce byla účelně vedena do 21. března 2006, pak přestože exekuční řízení formálně stále trvá, bylo exekuční řízení smysluplně vedeno po dobu necelých dvou let, což je doba zcela přiměřená. Jestliže žalobce i po 21. březnu 2006 v exekučním řízení pokračoval a stále pokračuje, nemůže na jeho straně docházet ke vzniku nemajetkové újmy, která by vyžadovala satisfakci.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále již „dovolatel“) dovoláním, v němž uvedl, že soud nezhodnotil dostatečně a důsledně všechny okolnosti posuzované věci pro to, aby mohl učinit závěr o přiměřenosti výše finančního zadostiučinění či pro úvahu, že průtahům za devět let nedošlo, a proto je jeho rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné. Soud se také dle dovolatele nevypořádal s judikaturou k otázce exekučních průtahů. K potvrzení oprávněnosti svého návrhu dovolatel argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, z nějž dovozuje, že se lze domáhat odškodnění újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, byť řízení stále probíhá. Dovolatel se domnívá, že bylo na soudech, aby dosud neskončená exekuční řízení posoudily podle stavu řízení. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Podstata rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že vedení exekučního řízení od března 2006 ztratilo svůj význam, následně již dovolatel věděl, že se svým nárokem nemůže být úspěšný. Závěr odvolacího soudu je po obsahové stránce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011; všechna zde uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy. Správně přitom odvolací soud vycházel též z rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 týkající se koupě problematické pohledávky.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu