ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3331.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3331/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Mgr. J. H. , proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1/376, o zaplacení částky 400.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 355/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2011, č. j. 35 Co 85/2011 - 113, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 C 355/2009 - 93 uložil žalované zaplatit žalobci částku 261.250,- Kč, do částky 138.750,- Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce se podanou žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy v celkové výši 400.000,- Kč, kterou měl utrpět nepřiměřenou délkou čtyř řízení o poskytnutí sociální dávky (z důvodu sociální potřebnosti žalobce) za měsíce červenec, srpen, září a říjen roku 2003.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce podal na sociální odbor Úřadu městské části Praha 10 žádost o poskytnutí sociální dávky za měsíc červenec 2003. Rozhodnutím ÚMČ Praha 10 ze dne 14. 7. 2003, č. j. F/03/8560/JPNZ/KOS mu byla přiznána dávka ve výši 2.284,- Kč. Z podnětu odvolání žalobce bylo napadené rozhodnutí Magistrátem hlavního města Prahy zrušeno a věc vrácena k novému projednání. Dne 4. 12. 2003 rozhodl ÚMČ Praha 10 o neposkytnutí sociální dávky žalobci. Po neúspěšném odvolání, kdy bylo prvostupňové rozhodnutí dne 6. 2. 2004 potvrzeno, podal žalobce dne 19. 4. 2004 správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Jeho zamítavý rozsudek ze dne 2. 11. 2004 byl ke kasační stížnosti žalobce dne 10. 3. 2006 zrušen Nejvyšším správním soudem. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 4 Cad 43/2006 - 71, zrušil správní rozhodnutí ze dne 6. 2. 2004 a dne 25. 4. 2008 bylo zrušeno také rozhodnutí Úřadu městské části Praha 10. Totožný průběh měla rovněž tři další řízení posuzující žádosti žalobce o poskytnutí sociální dávky ze dne 4. 8. 2003 (za měsíc srpen 2003, č. j. F/03/10360/JPNZ/KOS), ze dne 3. 9. 2003 (za měsíc září 2003, č. j. F/03/9483/JPNZ/KOS) a ze dne 24. 9. 2003 (za měsíc říjen 2003, č. j. F/03/11119/KOS). Řízení nebyla ke dni podání žaloby v této věci dne 17. 2. 2009 pravomocně skončena, trvala tedy 5 let a 6 měsíců (nárok na dávku za červenec 2003), 5 let a 5 měsíců (dávka za srpen 2003) a 5 let a 3 měsíce (dávka za září a říjen 2003). Dne 15. 8. 2009 žalobce uplatnil u žalované nárok na 400.000,- Kč z titulu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou uvedených správních řízení, který žalovaná odmítla uznat.
Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“). Vzhledem k uvedeným skutečnostem shledal, že došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené době (řízení trvalo ve všech čtyřech případech přes pět let). Konstatoval, že nepřiměřená délka řízení byla zaviněna postupem orgánu veřejné moci, neboť opakovaně docházelo k rušení rozhodnutí v posuzovaných řízení vydaných pro jejich nesprávnost a došlo také k delšímu období nečinnosti rozhodujících orgánů. Na straně žalobce nebyly shledány jakékoliv obstrukce, které by zapříčinily průtahy v řízení. Soud dospěl k základní částce odškodnění ve výši 60.000,- Kč za každé řízení, která odpovídá řízení v délce trvání pěti let a je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Městského soudu v Praze. Základní částku snížil za použití kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk o 20 % vzhledem ke složitosti řízení, o které svědčilo podání správní žaloby a nakonec i úspěšné kasační stížnosti žalobcem. Snížení základní částky o dalších 40 % založil na skutečnosti, že věc byla projednávána na čtyřech stupních (na dvou stupních u správního orgánu a na dvou stupních soudní soustavy). Zároveň však soud prvního stupně zvýšil základní částku o 20 %, neboť žalobce se na průtazích nijak nepodílel. Protože řízení o poskytnutí sociálních dávek mají pro žalobce dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva zvýšený význam, základní částku odškodnění také z tohoto důvodu navýšil o 40 %. Ve výsledku tak přiznal žalobci právo na zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 261.250,- Kč, složené z částky 67.500,- Kč za řízení o poskytnutí sociální dávky za měsíc červenec 2003, z částky 66.250,- Kč za řízení o poskytnutí sociální dávky za měsíc srpen 2003, z částky 63.750,- Kč za řízení o poskytnutí sociální dávky za měsíc září 2003 a z částky 63.750,- Kč za řízení o poskytnutí sociální dávky za měsíc říjen 2003. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a závěrem, že celkové délka řízení je nepřiměřená. Přiléhavě byla stanovena i základní částka přiměřeného zadostiučinění ve výši 15.000,- Kč za první dva roky a za každý další rok řízení rovněž 15.000,- Kč, tedy celkem 60.000,- Kč za každé posuzované řízení. Ke skutkové složitosti případu doplnil, že tato vyplývá mimo jiné i z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, č. j. 4 Cad 43/2006 – 71, v němž se konstatuje, že „ pro posouzení žalobcových nároků na přiznání dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., bude třeba obsáhlého doplnění podkladů a provedení jejich zhodnocení s tím, že toto dokazování by přesáhlo rozsah soudního přezkumu“. Snížení základní částky o 20 % z hlediska určité míry složitosti bylo proto důvodné, jakož i snížení o 40 %, když věc byla projednána ve čtyřech stupních, přičemž na některých opakovaně. Soud prvního stupně však nesprávně základní částku odškodnění navýšil o 20 % s odůvodněním, že žalobce se na průtazích v řízení nepodílel. Navýšení základní částky v této souvislosti přichází v úvahu jenom v případě, že poškozený nejenže nepřispěje k průtahům v řízení, ale zároveň využije dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, což v daném případě žalobce neučinil. Ačkoliv soud prvního stupně na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva správně dovodil zvýšený význam řízení pro žalobce, navýšení částky o 40 % považoval odvolací soud za nepřiměřené. Jako odpovídající přicházelo do úvahy 10 – 20% navýšení s přihlédnutím k výši nároku žalobce, který byl předmětem správního řízení a zejména s ohledem na prodej nemovitostí žalobce v říjnu roku 2003, čímž výplata předmětných dávek za období od července do října 2003 pro něj ztratila životně důležitý smysl. Dospěl tak k výsledné výši zadostiučinění v částce 156.750,- Kč (snížení základní částky celkem o 60 % a zároveň navýšení o 20 %). Protože vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci částku 261.250,- Kč, tj. o 104.500,- Kč více, než kolik by na odškodnění žalobci podle názoru odvolacího soudu náleželo, zůstal odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci, neshledal odvolací soud důvody pro změnu nebo zrušení rozsudku soudu prvního stupně v zamítavém výroku.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jež považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). V dovolání podrobně popisuje průběh všech čtyř řízení o poskytnutí sociální dávky za měsíce červen - říjen 2003, z kterého vyplývá opakované rušení rozhodnutí v řízení vydaných z důvodů jejich nepřezkoumatelnosti. V době podání dovolání již řízení probíhá 8 let a stále není skončeno. Dovolatel v tomto spatřuje spolčení správních orgánů při rozhodování o přidělení sociální dávky, které nechtějí připustit vydání zákonného a spravedlivého rozhodnutí. Neexistuje však žádný právní nástroj, kterým je možné se proti takovému postupu bránit, vyjma opakovaného uplatňování a navyšování požadavku na náhradu nemajetkové újmy způsobené takovým řízením. Namítá nesprávnost snížení základní částky o 40 % z důvodu projednání případu ve čtyřech stupních. Složitost případu nelze odvozovat od stupňů řízení, nýbrž je nutno zkoumat, proč bylo rozhodováno ve více stupních. Pokud by orgány, které v posuzovaném řízení rozhodovaly, postupovaly v souladu se zákonem, neměl by důvod napadat jejich rozhodnutí opravnými prostředky. Je proto nelogické, aby byl „potrestán“ za vadný postup správních a soudních orgánů, kterým bylo zapříčiněno projednávání věci ve více stupních. Požaduje naopak z důvodu nutnosti opakovaně podávat opravné prostředky a strpět potvrzování nezákonných rozhodnutí, navýšení základní částky o 40 %. Takové právní posouzení je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009. Další výhradu uplatnil ke snížení základní částky o 20 % z důvodu složitosti řízení. Dovolatel nepovažuje předmětné správní řízení za jakkoliv složité, když „vychází z principu, že vedle skutečností, které žadatel o dávku může nezpochybnitelně prokázat, jsou skutečnosti, jejichž existence či neexistence prokázat nelze“. Pokud ve třicetidenní lhůtě správní orgán nevyvrátí tvrzení žadatele, je povinen vycházet ze skutkového stavu, který je uveden v čestném prohlášení, nebo v jiném jeho podání, které má k dispozici k datu, kdy mu uplynula lhůta pro vydání správního rozhodnutí. Za nepřijatelný je však nutno považovat postup sociálního odboru Úřadu městské části Praha 10, který neměl žádné důkazy o jeho majetku, „opakovaně vydává nepřezkoumatelná, a tudíž nezákonná rozhodnutí ve kterých uvádí opak, neboť ví, že nadřízený správní orgán sice jeho nezákonné rozhodnutí zruší, ale současně mu poskytne další lhůtu tím, že jej vyzve k dalšímu došetření věci“. Snížení základní částky o 20 % z výše uvedených důvodů je proto pro žalobce nepřijatelné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a proto navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Posouzení kritéria složitosti věci (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk) odvolacím soudem napadenému rozsudku zásadní právní význam podle §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává, neboť je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. bod IV. písm. a/ Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „Stanovisko“/ a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009 Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde uvedená jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz. ), a to v situaci, kdy ze skutkových zjištění plyne, že pro posouzení žalobcových nároků na přiznání dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb. bude třeba obsáhlého doplnění podkladů (viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2008, č. j. 4 Cad 43/2006 – 71) a že posuzovaná řízení probíhala ve čtyřech stupních (dvou na úrovni správních orgánů a dvou ve správním soudnictví).
Nejvyšší soud přitom opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. To však není, jak je dále vysvětleno, případ žalobce. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Přípustnost dovolání však podle §237 odst. 3 o. s. ř. zakládá absence posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) v napadeném rozhodnutí, kterou žalobce v dovolání namítá. Nezhodnocením daného kritéria posoudil odvolací soud nárok žalobce jinak, než to činí ve své judikatuře Nejvyšší soud.
Dovolání však není důvodné.
Ze skutkových zjištění odvolacího soudu je zřejmé, že se na celkové délce všech řízení podílel největší měrou procesně nesprávný postup orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí byla opakovaně rušena pro nepřezkoumatelnost. V tomto směru lze přisvědčit žalobci, že měl odvolací soud přihlédnout k důvodům celkové délky posuzovaných řízení. Bylo na odvolacím soudu, aby při stanovení výše zadostiučinění zohlednil všechna kritéria §31a odst. 3 OdpŠk, a to nejen v neprospěch žalobce (složitost věci), ale i v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Pokud takto odvolací soud nepostupoval, je jeho posouzení žalobcova nároku nesprávné.
Nejvyšší soud přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí, když dosud žalobci přiznané odškodnění v částce 261.250,- Kč za všechna řízení je více než dostatečné a zrušením napadeného rozhodnutí by proto nebylo dosaženo pro žalobce příznivějšího výsledku řízení.
Odvolací soud totiž správně přihlédl k tomu, že sice v době od července do října 2003 byl význam předmětu řízení pro žalobce velmi vysoký (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), když se v nich žalobce domáhal vyplacení sociálních dávek nezbytných pro jeho živobytí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), avšak poté, co v říjnu 2003 prodal část svého majetku a tím si prostředky pro živobytí zajistil, došlo pro něho k výraznému poklesu významu předmětu posuzovaných řízení, které se staly prostými spory o výplatu zanedbatelných částek (žalobce požadoval za měsíc červenec 2003 dávku ve výši 1.180,- Kč, když mu z původního nároku ve výši 3.464,- Kč bylo zaplaceno 2.284,- Kč, za měsíc srpen 2003 požadoval částku 5.479,- Kč, za měsíc září 2003 částku 5.494,- Kč a za měsíc říjen 2003 částku 531,- Kč, resp. 377,- Kč).
Soud prvního stupně tedy nepostupoval správně, když uvažoval o zvýšeném významu předmětu řízení pro žalobce po celou dobu vedení posuzovaných řízení a z toho důvodu zvýšil základní částku odškodnění o 40 %. Naopak odvolací soud správně zohlednil, že význam předmětu řízení není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo naopak zvýšení.
Protože je kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného kritériem pro stanovení formy i výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nejvýznamnějším (srov. část IV. písm. d/ Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soud ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010 nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10) a v posuzovaných řízeních byl po většinu jejich doby význam předmětu řízení pro žalobce zanedbatelný, nedostalo by se žalobci na odškodnění více, než mu bylo soudem prvního stupně přiznáno, ani kdyby odvolací soud zohlednil kritérium nesprávného postupu orgánů veřejné moci.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu