ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2138.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2138/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Ing. V. D., CSc. , zastoupeného D. D., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 159.850,-Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 97/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2009, č.j. 69 Co 464/2008-45, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne ze dne 7. 1. 2009, č.j. 69 Co 464/2008-45, se v rozsahu výroku, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 7. 2008, č.j. 23 C 97/2007-25, tak, že byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 7. 2008, č.j. 23 C 97/2007-25, zamítl pod bodem I. výroku nárok žalobce na zaplacení částky 159.850,- Kč. Částku 150.000,- Kč požadoval žalobce jako náhradu nemateriální újmy, kterou měl utrpět tím, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 114/92 bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Částku 9.850,- Kč požadoval pak žalobce jako náhradu škody představovanou jeho náklady vynaloženými v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 a dále vynaloženými v souvislosti s uplatněním jeho nároku u žalované. Pod bodem II. výroku obvodní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu obvodního potvrdil ohledně zamítnutí žaloby do částky 81.441,- Kč a v částce 75.000,- Kč výrok změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších 75.000,- Kč. Ohledně částky 3.409,- Kč rozsudek soudu I. stupně v této části výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Soudy obou stupňů při svém rozhodování vyšly ze skutkového zjištění, že posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne 31. 3. 1992 do vynesení rozhodnutí Ústavního soudu dne 18. 12. 2002. Žalobce dne 28. 6. 2006 uplatnil nárok na odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě u žalované, která shledala délku řízení nepřiměřenou a přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 75.000,- Kč. Žalobce se s tímto odškodněním nespokojil a prostřednictvím žaloby se domáhal přiznání dalších 150.000,- Kč. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že k porušení práva žalobce na projednání věci přiměřené lhůtě došlo. Odvolací soud však na rozdíl od soudu I. stupně nepovažoval žalovanou dobrovolně vyplacenou částku 75.000,- Kč za dostatečnou. Přihlédl zejména k délce řízení přes 10 let, k tomu, že soudy v dané věci rozhodovaly na čtyřech stupních, shledal také, že žalobce v řízení nepřispěl svým chováním k nepřiměřené délce řízení a řízení pro žalobce zhodnotil jako významné. Odvolací soud pak vycházel při stanovení přiměřené výše zadostiučinění z částky 15.000,- Kč za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení.
Výrok rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byl změněn zamítavý výrok I. rozsudku soudu I. stupně a žalované byla stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 75.000,-Kč, napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávné právním posouzení věci.
Žalovaná po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítla, že odvolací soud se řádně nevypořádal se všemi okolnostmi případu a dospěl tak k nesprávné výši odškodnění žalobce. Konstatovala, že oba soudy se při svém rozhodování opíraly o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále také „ESLP“) Konečný proti České republice ze dne 26. 10. 2004, ve kterém ESLP poškozenému přiznal částku 4.500 EUR jako přiměřené zadostiučinění, ovšem za porušení dvou článků (čl. 6 a 13) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. V případě žalobce však došlo k porušení pouze čl. 6. Žalovaná dále poukázala na rozhodnutí ESLP o stížnosti žalobce pod č. 13900/03, která byla zamítnuta z důvodu nepřijatelnosti a ve které ESLP uvedl, že částku 75.000,- Kč lze v posuzovaném případě považovat za dostatečnou.
Dále dovolatelka brojí proti tomu, že odvolací soud pouze vynásobil částku 15.000,-Kč délkou řízení v letech, aniž by zohlednil kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. a) až e) zák. č. 82/1998 Sb. Žalovaná zdůraznila, že řízení probíhalo na čtyřech stupních soudní soustavy, neboť žalobce se všemi dostupnými prostředky snažil zvrátit pro něj nepříznivý výsledek sporu. Řízení považuje za složité, přičemž konstatovala, že nebyla shledána významná období nečinnosti v postupu soudů. Považuje za chybu, pokud odvolací soud nijak nezohlednil to, že se žalobce nesnažil řízení urychlit a průtahy odstranit. Dovolatelka má rovněž výhrady k hodnocení významu řízení pro poškozeného odvolacím soudem, neboť podle ní nelze význam řízení hodnotit jen na základě subjektivního pocitu poškozeného. Konstatovala, že ESLP tento druh řízení za řízení s vysokým významem nepovažuje.
Závěrem uvedla své přesvědčení, že zákon č. 82/1998 Sb. je koncipován tak, že v případech, kdy došlo v řízení k nesprávnému úřednímu postupu, primárně postačuje konstatování porušení práva, neboť se jedná v podstatě o omluvu ze strany státu. S ohledem na to by případné zadostiučinění přiznané v penězích nemělo být nijak vysoké. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovolání napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že s dovoláním nesouhlasí. Jako dostatečnou omluvu státu za nepřiměřenou délku řízení v žádném případě nepovažuje pouhé konstatování porušení práva. Ohradil se proti tomu, že byl v řízení pasivní, jelikož průběh řízení minimálně pětkrát urgoval, což je patrno ze spisu. Z výše uvedených důvodů navrhl dovolání žalované zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zák. č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, je dovolání přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o. s. ř.) - v daném případě dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávné právní posouzení věci.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud však zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a judikatuře Evropského soudu pro lidská práva.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009) Všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. .
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
V rozsudku ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, pak Nejvyšší soud dovodil, že při stanovení výše zadostiučinění podle §31a odst. 3 OdpŠk je třeba vyjít z určité částky za jeden rok trvání řízení, ve kterém došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, jež znásobena celkovou dobou trvání řízení [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk] umožní stanovit základní výši odškodnění. Tu je následně třeba upravit s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
Nejvyšší soud přitom pro poměry České republiky považuje za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení (tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc s tím, že v prvních dvou letech trvání řízení jde o částky poloviční). Při stanovení nižší částky odškodnění za prvé dva roky řízení přihlédl Nejvyšší soud k tomu, že během nich je újma způsobená (nakonec příliš dlouhým řízením) nejnižší a teprve s plynutím času a prodlužováním řízení narůstá, čemuž musí odpovídat i částka odškodnění za rok trvání řízení.
Přiznání částky v rozmezí 15.000,- Kč až 20.000,- Kč, ve kterém představuje částka 15.000,- Kč částku základní, lze zvažovat například podle takových kritérií, jakými jsou délka samotného kompenzačního řízení (za situace, kdy samotné kompenzační řízení je nepřiměřeně dlouhé, lze přiměřeně zvýšit danou částku, pokud se toho poškozený dovolává) či zcela zjevně nepřiměřená (extrémní) délka posuzovaného řízení.
V posuzované věci tedy odvolací soud nepochybil, pokud stanovil odškodnění žalobce v základní výši na částku 150.000,- Kč. Právní posouzení výše nároku žalobce odvolacím soudem je však nesprávné z toho důvodu, že takto stanovenou základní částku již dovolací soud nepřizpůsobil okolnostem posuzovaného řízení ve světle kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Podle těchto kritérií, která jsou neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, je možno základní částku přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu.
Stran kritéria uvedeného §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk, tj. složitosti věci, se žalovaná dovolává jednak toho, že posuzované řízení probíhalo celkem ve čtyřech stupních soudní soustavy a dále toho, že šlo o řízení složité.
Nejvyšší soud uvedl k danému kritériu v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, že pro závěr o složitosti věci je podstatné například to, zda šlo o věc se zapojením mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti věci, zejména je-li třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, zda šlo o věc skutkově složitou v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci Bořánková proti České republice ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98, §60, či požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z nich je třeba rozhodnout zvlášť – viz rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 §64), zda šlo o věc složitou z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku – viz rozsudek ESLP ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. 12. 2004, č. 71551/01, §39) či jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého pobytu, po kterých je třeba pátrat nebo historických či technických dokumentů – viz rozsudek ESLP ve věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. 4. 2006, č. 15741/02, §25). Pro složitost věci rovněž svědčí počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla rozhodována, s přihlédnutím k případnému předcházejícímu řízení před správním orgánem, jsou-li předmětem jeho rozhodování stejná práva a povinnosti, která jsou následně předmětem soudního řízení (nebude sem spadat povinné předběžné uplatnění nároku např. ve smyslu §14 OdpŠk, neboť při něm správní orgán o právech účastníků nijak nerozhoduje).
V posuzované věci nelze dovodit, že by šlo o věc složitou z hledisek shora uvedených. Je však třeba přihlédnout k tomu, že byla posuzovaná věc rozhodována na třech stupních soudní soustavy a také před Ústavním soudem. V tomto směru je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí (popř. stupňů jiných orgánů veřejné moci), které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Tato skutečnost se proto měla projevit v úvaze odvolacího soudu o odpovídajícím snížení základní částky.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že tam, kde se bude složitost věci projevovat jedním z výše uvedených důvodů, tj. například zapojením mezinárodního prvku nebo velkým množstvím uplatněných nároků a zároveň i tím, že bude řízení vedeno ve více než dvou stupních soudní soustavy, je třeba obě tyto skutečnosti vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a popř. i při úvaze o snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění, samostatně, neboť každý z nich sám o sobě přispívá k prodloužení délky projednávání věci.
Dovolatelce je třeba přisvědčit i v tom, že posouzení významu předmětu řízení pro žalobce odvolacím soudem, není správné.
Při posuzování významu předmětu řízení pro poškozeného ve vztahu ke zjištění, zda došlo k porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a následně ve vztahu ke stanovení výše odškodnění za porušení tohoto práva (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), Nejvyšší soud již dříve dovodil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009), že význam předmětu řízení je dán jednak typově v tom smyslu, že určité druhy řízení mají pro účastníky větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005), věci opatrovnické (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, §72), pracovně právní spory (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, §47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, §41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, §38) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, §39). Význam předmětu řízení pro poškozeného je však také dán okolnostmi konkrétního sporu, který sice nemusí spadat pod shora uvedené věci, ale s přihlédnutím například k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba jeho věc vyřídit přednostně (srov. rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 §68).
V rozsudku ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, pak Nejvyšší soud dodal, že ve sporu, jež nesplňuje shora uvedená kritéria, povinnost tvrzení i povinnost důkazní ohledně existence okolností, které zvyšují význam předmětu řízení pro poškozeného, leží na poškozeném a nelze proto bez dalšího vyjít z domněnky, že je význam předmětu řízení pro poškozeného zvyšován, jako je to v případě věcí výše příkladmo vyjmenovaných. Význam předmětu řízení je proto třeba vždy hodnotit s přihlédnutím k objektivním okolnostem konkrétního případu, nikoli subjektivně, z pohledu poškozeného. Pokud takto odvolací soud nepostupoval, je jeho posouzení nároku žalobce i v tomto ohledu nesprávné.
Oproti tomu nelze souhlasit s dovolatelkou v tom, že měl odvolací soud přihlédnout k tomu, že se žalobce nesnažil řízení urychlit a průtahy odstranit. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 dovodil, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy, a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil.
Konečně s dovolatelkou nelze souhlasit ani v tom, že by jako přiměřené zadostiučinění mělo být primárně dostačující konstatování porušení práva žalobce. Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009 dovodil, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk, je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 a dále rozsudky ESLP ve věci Szeloch proti Polsku ze dne 22. 2. 2001, č. 33079/96 a rozsudek ve věci Berlin proti Lucembursku ze dne 15. 7. 2003, č. 44978/98). Odškodnění porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě proto není v dané věci na místě.
Protože je z výše uvedených důvodů právní posouzení nároku žalobce odvolacím soudem, stran kritérií rozhodných pro závěr o odpovídající výši odškodnění za porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, nesprávné, zrušil Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu (§243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první o.s.ř.).
Soud odvolací pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o.s.ř. ve spojení s §226 o.s.ř., je při novém rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2010
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu