ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.160.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 160/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně M. Ch., proti žalované České republice – M. s., o určení neplatnosti sdělení žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 220/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2006, č.j. 39 Co 48,49/2006-76, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2005, č.j. 14 C 220/2004-54, a opravného usnesení ze dne
16. listopadu 2005, č.j. 14 C 220/2004-62, se zastavuje.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2006, č.j.
39 Co 48,49/2006-76, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2005, č.j. 14 C 220/2004-54, a opravného usnesení ze dne
16. listopadu 2005, č.j. 14 C 220/2004-62, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala žalobou určení, že sdělení M. s. České republiky ze dne 13. prosince 2001, č.j. 66/2001-pers.CK, kterým bylo žalobkyni oznámeno, že byla rozhodnutím komise M. s. ustavené k posouzení výsledků psychologicko-diagnostického vyšetření vyřazena z další účasti ve výběrovém řízení na místa justičních čekatelů, je neplatné. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) spatřovala v tom, že byla poškozena na své dobré pověsti jak osobnostně, tak i z hlediska své profesní kvalifikace právničky.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 24. června 2005, č.j.
14 C 220/2004-47, (ve znění opravného usnesení ze dne 11. srpna 2005, č.j.
14 C 220/2004-54 a opravného usnesení ze dne 16. listopadu 2005, č.j. 14 C 220/2004-62), v označené věci zastavil řízení podle §104 odst. 1. o.s.ř. Současně rozhodl
o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně věc posoudil s odkazem na ustanovení §103, §7 odst. 1 a 3 o.s.ř. a §80 téhož zákona. Uvedl, že žalobou má být rozhodnuto o sporu či jiné právní věci, o níž lze rozhodnout některým ze způsobů uvedených v ustanovení §80 o.s.ř. Předmětné sdělení však není aktem právním, který by zakládal vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, od kterého by bylo lze dovozovat oprávnění žalobkyně domáhat se určení jeho neplatnosti. Takovéto sdělení nelze napadnout žalobou a soud proto
pro nedostatek své pravomoci řízení ve smyslu §104 odst. 1 o.s.ř. pro neodstranitelnou podmínku řízení zastavil.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. února 2006, č.j. 39 Co 48,49/2006-76, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že se náležitě zabýval předmětnou věcí z hlediska existence podmínky řízení ve smyslu §103 o.s.ř., jíž je pravomoc soudu podle §7 o.s.ř. a věc též správně zhodnotil podle §80 téhož zákona. Sám pak mimo jiné posoudil žalobkyní označený projev vůle z hlediska podmínek §240 odst. 1 zákoníku práce a §34 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) se závěrem, že v daném případě nejde o právní úkon, směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Je tak pojmově vyloučeno zkoumat, zda jsou
u něho splněny potřebné náležitosti, vyžadované právními předpisy pro platnost právních úkonů. Odpadá tedy možnost vady postihované sankcí neplatnosti, a proto zde nepřichází v úvahu ani eventualita obrany určovací žalobou podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Závěrem soud uvedl, že u předmětného sdělení se jedná pouze o faktický úkon, jímž se vytvářejí předpoklady pro to, aby na jejich základě mohl být právní úkon, zakládající pracovněprávní vztah, tedy v daném případě jmenování justičním čekatelem, učiněn.
Rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo doručeno žalobkyni dne 28. dubna 2006, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu a současně proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. června 2005, č.j. 14 C 220/2004-47, ve znění opravných usnesení, žalobkyně podala dne 26. června 2006 včasné dovolání, doplněné podáním
ze dne 11. srpna 2006. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) i b) o.s.ř., neboť podle jejího názoru je celé dosavadní řízení ve věci zatíženo vadou, která má
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadená rozhodnutí spočívají
na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především namítá, že oba soudy nesprávně posoudily sdělení jako úkon, který nemá charakter právního úkonu. Podle ní jde o akt práva, který má sám
o sobě dopad do její právní sféry, neboť jím byla neoprávněně a nezákonně vyřazena z řádného výběrového řízení, pro které splnila stanovené předpoklady. Uvedené sdělení vychází z aplikovaného protiprávního postupu při provádění psychologicko-diagnostických vyšetření, které nevyžadoval §34 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech
a soudcích v tehdy platném znění. Bez dovolatelkou navrženého požadovaného určujícího výroku by bylo ohroženo její právo žádat stanoveným postupem o přijetí
do funkce justičního čekatele. Prohlášením sdělení za neplatné by byla splněna i druhá podmínka spadající pod ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., tj. že bude odstraněno její nejisté právní postavení.
Dovolatelka uvádí, že soud prvního stupně, pokud zastavil řízení měl současně rozhodnout, který orgán nebo instituce má pravomoc o neplatnosti rozhodnout. Konstatuje, že odůvodnění rozhodnutí soudy obou stupňů je velmi stručné a není přesvědčivé. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně nevyslechl ani jednoho z navržených svědků, řízení odporuje čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod ale i čl. 6/1 Úmluvy.
Dále upozorňuje, že Městský soud jako odvolací soud nemohl o odvolání rozhodnout, neboť Obvodní soud pro Prahu 2 neprovedl opravu napadeného usnesení č.j. 14 C 220/2004-62 ze dne 16.11.2005, proti němuž podala dovolatelka odvolání
ze dne 12.12.2005. Až po vydání a doručení opravného usnesení, mohla být věc postoupena odvolacímu soudu. Dovoláním uvádí v pochybnost též nestrannost odvolacího soudu. Dále navrhuje, aby dovolací soud vyžádal od žalovaného podklady
a vyslechl navrhované svědky, kteří jsou uvedeni na straně 7 a 8 její žaloby.
Závěrem navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Požaduje též přisouzení úhrady nákladů řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou mající právnické vzdělání (§241 odst. 1 a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Přihlédl k tomu, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka, poté co dovolání podala, vznesla vůči dovolacímu soudu,
resp. členům senátu 30 Cdo řadu výtek vyznívajících jako pochybnost o jejich nepodjatosti. O této námitce proto rozhodl ve smyslu §16 odst. 1 věta druhá o.s.ř. jiný senát Nejvyššího soudu České republiky usnesením ze dne 24. července 2007, č.j.
25 Nd 220/2007-127, kterým vyslovil, že soudci tohoto soudu JUDr. Pavel Pavlík, JUDr. Olga Puškinová a JUDr. Karel Podolka nejsou vyloučeni z projednávání
a rozhodování této věci.
Bylo již zmíněno, že dovolatelka spolu s usnesením odvolacího soudu, výslovně dovoláním napadá i usnesení soudu prvního stupně ze dne 24. června 2005, č.j.
14 C 220/2004-47 (ve znění navazujících opravných usnesení).
Dovolání je podle §236 o.s.ř. mimořádným opravným prostředkem, jímž může účastník napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, a to v zákonem stanovených případech, o němž pak rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací
(§10a o.s.ř.).
Případnému přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je vyhrazeno
za zákonem stanovených podmínek odvolání (§201násl. o.s.ř.). Občanský soudní řád proto neupravuje funkční příslušnost Nejvyššího soudu České republiky rozhodnout
o případném dovolání, pokud by jím snad bylo napadeno rozhodnutí soudu prvního stupně.
V případě, že žalobkyně v označené věci dovoláním napadla též rozhodnutí soudu prvního stupně, pominula tak právní úpravu tohoto mimořádného opravného prostředku, již přináší platné znění o.s.ř. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Proto nezbylo, než řízení
o tomto „dovolání“, které v této části trpí uvedenou vadou, podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo konstatováno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně,
o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhodl Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto povolán k rozhodování o opravném prostředku (dovolání) proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. září 2001, sp. zn. 29 Odo 641/2001, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2001, pod číslem 129).
Pokud žalobkyně dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, pak jeho přípustnost je založena ustanovením §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud proto přezkoumal toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že je nelze považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Ten je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale
i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.). Tyto vady však z obsahu spisu zjištěny nebyly. Především je nutno připomenout skutečnost, že ač žalobkyně v dovolání zpochybňuje spravedlivý postup senátu odvolacího soudu v označené věci, dovolací soud neshledal, že by napadené usnesení bylo případně vydáno podjatými soudci. Ani z výtek dovolatelky, ani z písemného vyjádření členů senátu 39 Co Městského soudu v Praze nevyplývá jejich eventuální poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, kdy by bylo třeba pochybovat o jejich nepodjatosti ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 o.s.ř.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají
a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských
a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. jiné věci projednávají a rozhodují soudy
v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Podmínkou pravomoci soudu ve smyslu zmíněných ustanovení je, aby uplatněný nárok byl podle své povahy nárokem vyplývajícím z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních či obchodních vztahů. Z hlediska pravomoci soudu proto není v posuzované věci podstatná otázka posouzení toho, jak právně klasifikovat sporem dotčené sdělení žalované, nýbrž to, zda požadavek žalobkyně za předpokladu, že by byl opodstatněný, by byl podle své povahy nárokem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů zmiňovaných ustanovením §7 odst 1 o.s.ř.
Charakteristickým znakem soukromoprávních vztahů je především skutečnost, že jejich subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat splnění povinností druhého subjektu. Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují
o právech a povinnostech subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá na vůli subjektů.
Podle §34 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, který nabyl účinnosti dne 1. září 1991, později zrušeného ke dni 1.4.2002 zákonem č. 6/2002 Sb., soudcem nebo přísedícím může být ustanoven každý občan České republiky, který je způsobilý
k právním úkonům, bezúhonný, jestliže jeho zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude soudcovskou funkci řádně zastávat, v den ustanovení dosáhl věku 25 let a souhlasí se svým ustanovením za soudce nebo přísedícího a s přidělením k určitému soudu (odst. 1). Soudce mimo splnění podmínek uvedených v předchozím odstavci musí mít úplné vysokoškolské právnické vzdělání a odbornou justiční zkoušku (odst. 2). Zvláštní zákon může stanovit další podmínky a postup při přezkoumávání předpokladů a morálních vlastností, potřebných pro funkci soudce (odst. 3).
Podle §62 cit. zákona do pracovního poměru justičního čekatele může být přijat jen ten, kdo splňuje předpoklady pro funkci soudce (§34 odst. 1, 2 a 3)
s výjimkou věku, zkušeností a odborné justiční zkoušky (odst.1). Justiční čekatelé jsou oprávněni vykonávat pod dozorem soudce jednoduché úkony vyhrazené samosoudci, které určí Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou (odst. 2).
Žalobkyně uplatnila žalobou podanou v této věci požadavek na určení neplatnosti sdělení žalované obsažené v dopisu ze dne 13. prosince 2001, č.j. 66/2001-pers.CK, v souvislosti s výběrovým řízením na funkci justiční čekatelky.
V daném případě je tedy předmětem řízení věc vyplývající ze vztahu mezi občanem (uchazečem o přijetí do pracovního poměru justičního čekatele) a právnickou osobou. Účastníci tohoto vztahu jsou navzájem v rovném postavení odvozeném z určujících zájmů stejného typu (směřujících ke vzniku pracovního poměru) a stejné strukturální úrovně, kdy žádný z účastníků nevystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který je právně způsobilý autoritativně (pod správním donucením) rozhodovat o jeho právech a povinnostech (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. ledna 2004, č.j.
21 Cdo 1860/2003-94, která předchází odvolacím soudem nepřesně zmiňovanému rozsudku ze dne 18. října 2005, č. j. 21 Cdo 155/2005-148).
Odvolacímu soudu (a současně soudu prvního stupně) je třeba vytknout, že při úvaze, zda rozhodnutí o žalobě v podobě, v jaké byla uplatněna, spadá do pravomoci soudu, akcentoval v prvé řadě závěr, že sporem dotčené sdělení, jehož určení neplatnosti se žalobkyně domáhá, není právním úkonem, který by bylo v pravomoci soudu přezkoumávat, ale ve své podstatě faktickým úkonem, jímž se vytvářejí předpoklady
pro to, aby na jeho základě mohl být právní úkon, zakládající pracovněprávní vztah, učiněn. Odvolací soud tak náležitě neuvážil, že pro posouzení věci z tohoto hlediska není významná toliko dílčí okolnost, zda soudem dovozovaný faktický úkon žalované, který žalobkyně učinila předmětem sporu, může či nemůže být posuzován jako právní úkon; podstatné je, že předmětem sporu je vztah mezi občanem a právnickou osobou, tedy vztah soukromoprávní. Protože o sporech vyplývajících ze soukromého práva
(ze vztahů občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních) přísluší rozhodovat soudu, a protože žádný právní předpis nesvěřuje projednání a rozhodování sporu z tohoto vztahu jinému orgánu, patří projednání a rozhodnutí o dané věci podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. do pravomoci soudu.
Protože usnesení odvolacího soudu není správné, Nejvyšší soud České republiky je zrušil (včetně předcházejícího usnesení soudu prvního stupně)a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b
odst. 3 věta první o.s.ř.), aby důvodnost žaloby byla posouzena po věcné stránce.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu