ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.161.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 161/2017-151
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobců a) T. A. , b) J. B. , c) Z. B. , d) L. D. , e) L. F. , f) M. H. , g) M. H. , h) T. K. , i) M. K. , j) J. K. , k) J. K. , l) V. L. , m) T. L. , n) J. M. o) P. M. , p) P. N. , q) F. P. , r) J. P. , s) M. S. , t) P. S. , u) T. S. , v) V. Š. w) J. Š. , zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 71/2014, o dovolání žalobců i žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 28 Co 248/2016-103, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 28 Co 248/2016-103 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 2. 2016, č. j. 8 C 71/2014-81, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu příslušnému (výrok II).
2. Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a rozhodl, že věc bude po právní moci postoupena prezidentu republiky (výrok III).
3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Řízení v této věci bylo zahájeno dne 20. 2. 2014 žalobou, jíž se žalobci domáhají náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného ve věci jejich nároku na dorovnání rozdílu mezi výší služného vyplaceného každému z nich v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby, ve znění pozdějších předpisů, a výší minimální mzdy podle nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení zahájili žalobci žalobou podanou 19. 5. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti České republice – Ministerstvu obrany.
4. Věc byla postoupena prezidentu republiky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, č. j. 21 Cdo 2719/2004-105, posléze rozhodoval zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí o tom, který ze služebních orgánů věc projedná, je ministr obrany. Rozhodnutí Ministerstva obrany poté žalobci napadli správní žalobou, o které rozhodoval Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud.
5. Soud prvního stupně konstatoval, že v projednávané věci je žalovanou stranou stát, který svá procesní práva vykonává a procesní povinnosti plní v občanském soudním řízení prostřednictvím organizační složky. Za stát vystupuje ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě a s jakou organizační složkou dosud soud jednal. Vyšel z předpokladu, že projednávanou věc bude třeba právně posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), proto vzal v úvahu §6 odst. 3 OdpŠk, dále judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012 , a dovodil, že v případě projednávaného nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy, je úřadem příslušným jednat jménem státu Ministerstvo financí, nikoliv Ministerstvo obrany.
6. Odvolací soud nejprve v souladu s §103 o. s. ř. zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Odvolací soud uvedl, že nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. Předmětem právní úpravy provedené tímto zákonem není odpovědnost za škodu vzniklou ze služebně právních vztahů, ale odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu státní moci nezákonným rozhodnutím, které v občanskoprávním soudním řízení, v řízení správním i trestním vydal státní orgán nebo právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona a jednak za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem.
7. Příslušné služební zákony obsahují konkrétní právní úpravu odpovědnosti státu za škodu v těchto vztazích. Požadavek žalobců se odvíjí od porušení právních povinností zaměstnanci žalované jednajícími jejím jménem, nejedná se tedy o odpovědnostní vztah veřejnoprávní povahy vyplývající z rozhodnutí žalované při výkonu její svrchované veřejné moci, na který by bylo možné vztáhnout zákon č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012).
8. Zákon nesvěřuje soudu pravomoc k projednání a rozhodnutí věcí vyplývajících z právních poměrů osob, které konají (nebo konaly) vojenskou činnou službu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky. Pravomoc služebního funkcionáře jednat a rozhodovat v právních vztazích osob, které konají vojenskou činnou službu je dána i po skončení doby trvání vojenské činné služby propuštěním od útvaru a vydáním vojenského dokladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 2 Cdo 2719/2004). Odvolací soud uzavřel, že není dána pravomoc soudů podle §7 o. s. ř. k rozhodnutí věci, a proto řízení zastavil a věc postoupil prezidentu republiky jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil.
9. Odvolací soud dodal, že řízení, v němž mělo dojít k nemajetkové újmě žalobců, je vymezeno jejich žalobními skutkovými tvrzeními a soud na takto vymezené řízení musí hledět jako na celek (jako na jedno řízení) a nemůže „oddělit“ tu část řízení, která proběhla před soudy s tím konečným výsledkem, že pro nedostatek pravomoci soudů bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena prezidentu republiky.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I. a III. napadli žalobci i žalovaná dovoláním. Žalobci (dále jen „dovolatelé“) přípustnost spatřují v tom, že napadené usnesení spočívá ve vyřešení otázky hmotného a otázky procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně se jedná o otázku hmotného práva, podle jakého právního předpisu má být posuzován nárok žalobců na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dále se jedná o otázku procesního práva, zda mají o nároku žalobců na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem rozhodovat soudy v občanském soudním řízení ve smyslu §7 o. s .ř. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že nárok na poskytnutí zadostiučinění není nárokem, který vyplývá ze služebního poměru, jelikož se nejedná o nárok související se vznikem, změnou a zánikem služebního poměru, ani o otázky služební kázně, bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu služby, péče o policisty, apod. ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97. To z důvodu, že nárok dovolatelů na poskytnutí zadostiučinění nevzniknul z toho titulu, že stát porušil své povinnosti jakožto zaměstnavatele ve smyslu zákona č. 220/1999 Sb., nýbrž proto, že stát při závazném rozhodování o právech a povinnostech dovolatelů (tj. o nároku na zaplacení kompenzace) nerozhodnul v přiměřené lhůtě, tj. dopustil se nesprávného úředního postupu. V případě průtahů v řízení vedeném orgánem moci veřejné je přitom vždy nutné postupovat při odčinění vzniklé újmy podle zákona č. 82/1998 Sb.
11. Tento výklad vyplývá i z §57 až 69 zákona č. 220/1999 Sb., které upravují problematiku odpovědnosti státu za škodu způsobenou vojákovi. V této části zákona nárok dovolatelů na poskytnutí zadostiučinění upraven není. Tento nárok nelze považovat za nárok na náhradu škody způsobené vojákovi při výkonu zaměstnání, v přímé souvislosti s ním nebo pro výkon zaměstnání. Ke vzniku nemajetkové újmy totiž nedošlo v souvislosti s výkonem zaměstnání dovolatelů, ale v souvislosti s nepřiměřeně dlouho vedeným posuzovaným řízením. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná (dále jen „dovolatelka“) přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně, že by předmětná právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že nárok na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení se má posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., z něhož dle dovolatelky nevyplývá nic jiného. V případě nesprávného úředního postupu je ze zákona o odpovědnosti za škodu zřejmé, že mimo jiné je nesprávným úředním postupem vždy také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. V důsledku nesprávného úředního postupu může vzniknout nárok na zadostiučinění. Svou povahou se přitom jedná o institut soukromého práva, který uplatňují oprávněné subjekty žalobou u obecných soudů v rámci sporného řízení. Přitom je zcela nezbytné striktně odlišovat hmotněprávní a procesněprávní stránku věci, kdy případný veřejnoprávní charakter hmotněprávního nároku oprávněného subjektu nic nemění na tom, že z porušení povinnosti vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě ze strany orgánu veřejné moci vyplývající nárok na náhradu vzniklé nemajetkové újmy je nárokem soukromoprávní povahy daný porušením procesních povinností orgánem veřejné moci. Odvolací soud měl postupovat podle závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014. Jelikož by byly příslušné jednat za stát dvě organizační složky státu (část řízení probíhala před správními orgány a část před soudy), není možné určit organizační složku, která má za stát jednat, a proto podle §6 odst. 3 OdpŠk je příslušné jednat Ministerstvo financí. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
15. Dovolací soud shledal obě dovolání přípustnými pro řešení otázky, zda jsou obecné soudy pravomocné k rozhodnutí o nároku dovolatelů a zda se má v dané věci postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť se odvolací soud v těchto otázkách odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání jsou důvodná.
17. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení, kromě vady spočívající v chybném posouzení podmínky řízení pravomoci civilních soudů, jež je předmětem dovolacího přezkumu, žádné další vady neshledal.
18. Odvolací soud při svém rozhodování nesprávně aplikoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, na základě kterého dospěl k závěru, že civilní soudy nejsou pravomocné k rozhodnutí sporu a řízení zastavil. V citovaném rozhodnutí se jednalo o nárok bývalé policistky, která byla přeřazena na jinou pracovní pozici. Žalobkyně namítala, že byla přeřazena z důvodu svého těhotenství, tedy že došlo k diskriminaci na základě pohlaví. Proti rozhodnutí se odvolala, odvolání ale bylo nadřízeným orgánem zamítnuto. Žalobkyně proto podala správní žalobu a soud zrušil rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. K vydání dalšího rozhodnutí nedošlo, neboť žalobkyně sama pracovní poměr ukončila. Žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena údajně diskriminačním rozhodnutím jejího nadřízeného o přeřazení na jinou pracovní pozici. Svůj nárok opírala o zrušené rozhodnutí, tedy o existenci nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk.
19. Nejvyšší soud se v dané věci nejprve zabýval povahou žalobkyní uplatněného nároku. Uvedl, že o výkon státní (veřejné) moci nejde tam, kde stát nevystupuje v tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich účastník rovný s účastníky ostatními. U nároků, kde stát vystupuje jako zaměstnavatel, je dána pracovněprávní odpovědnost. Tomu se blíží i specifické vztahy služební, tedy vztahy svou podstatou zaměstnanecké s určitými modifikacemi, které zdánlivě mohou evokovat jisté rysy výkonu veřejné moci. Avšak příslušné služební zákony obsahují konkrétní právní úpravu odpovědnosti státu za škodu v těchto vztazích (srov. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Prah: C. H. Beck, 2012, s. 8.). Požadavek žalobkyně na náhradu škody (újmy) se odvíjí od porušení právní povinnosti zaměstnanci žalované (ne)jednajícími jejím jménem při změně služebněprávního vztahu, nejedná se tedy o odpovědností vztah veřejnoprávní povahy vyplývající z rozhodnutí žalované při výkonu její svrchované veřejné moci, na který by bylo možné vztáhnout působnost zákona č. 82/1998 Sb.
20. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, do čí pravomoci spadá o žalobkyní uplatněném nároku rozhodnout. Uvedl, že služební poměr policisty je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním. Vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním. Právní úprava služebního poměru policisty totiž musí postihnout zvláštní povahu „zaměstnavatele“ jako primárního nositele veřejné moci, potřebu začlenění policisty do organizmu této veřejné moci a účast na jejím výkonu. Právní úprava služebního poměru policisty má komplexní charakter, prvky soukromoprávní a veřejnoprávní regulace jsou tu v různé míře smíseny a je nutno vždy rozborem platné právní úpravy dovodit, zda jde o vztah pracovní nebo zda jde o vztah jiný. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že úprava služebního poměru má kodexový charakter, neboť užití zákoníku práce je zde v převážné části vyloučeno, a tudíž jde o poměr veřejnoprávní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné pod č. 162 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998). Dospěl tak k závěru, dle nějž nemohla být dána pravomoc soudu pro projednání tamní věci ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř.
21. Lze shrnout, že v citované věci Nejvyšší soud uzavřel, že žalobkyní tvrzená újma měla být způsobená zaměstnanci státu, kteří však v daném právním vztahu vystupovali v rovném postavení, a proto nemohl být aplikován zákon č. 82/1998 Sb. O uplatněném nároku však nepřísluší rozhodovat soudům, neboť na základě zvláštní úpravy je pravomoc rozhodnout o tomto nároku svěřena jiným orgánům. Nutno ovšem dodat, že při rozhodování o tomto nároku již dané orgány nevystupují v rovném postavení, ale v postavení vrchnostenském. Měly-li by dané orgány o nároku na náhradu újmy i dále jednat s poškozenou osobou v rovném postavení, nemohla by být vyloučena pravomoc civilních soudů.
22. Nyní posuzované řízení probíhalo nejprve před civilními soudy, jež však dospěly k závěru, že žalobou požadovaný nárok má veřejnoprávní povahu, a tudíž není dána pravomoc civilních soudů o tomto nároku rozhodovat. Dále byl nárok projednáván před ministryní obrany, resp. náčelníkem generálního štábu Armády České republiky. Ani v této fázi však dané orgány nevystupovaly v rovném postavení s nynějšími dovolateli. To plyne již ze závěru civilních soudů o veřejnoprávní povaze daného nároku. Opačný závěr nelze dovodit ani z odvolacím soudem aplikovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, neboť i za situace, kdy by civilní soudy dospěly k závěru o soukromoprávní povaze daného nároku, o němž však nerozhodují soudy v civilním řízení, příslušné orgány by již nadále vystupovaly také ve vrchnostenském postavení (srov. předcházející odstavec). V poslední fázi pak řízení probíhalo před správními soudy.
23. Je třeba přisvědčit dovolatelce, že je nutné odlišit povahu nároku, kterého se dovolatelé domáhali v posuzovaném řízení, od povahy nároku, kterého se dovolatelé domáhají v tomto řízení. V projednávané věci se jedná o odpovědnost za průběh samotného správního řízení, příp. i navazujícího řízení před správními soudy, spočívající v jeho nepřiměřené délce, tedy o odpovědnost vyplývající z veřejnoprávního vztahu, neboť jde o poměr mezi účastníkem správního řízení a rozhodujícím správním orgánem, byť jimi jsou osoby, jež vykonaly základní vojenskou službu, a služební funkcionář a předmětem řízení jsou práva a povinnosti vyplývající ze služebního poměru. Předmět řízení zde může být významný toliko z hlediska důvodnosti uplatněného nároku (srov. dále body 26 až 30).
24. Žalobou uplatněný nárok v tomto řízení tak plyne ze zákona č. 82/1998 Sb. Podle §3 odst. 1 písm. a) OdpŠk odpovídá stát za škodu, kterou způsobily státní orgány. Za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. odpovídá podle §5 písm. b) OdpŠk stát za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě podle §13 OdpŠk. Na uvedeném nemění nic ani okolnost, že řízení probíhalo částečně před soudy a částečně před jinými orgány.
25. Jestliže se tedy žalobci domáhají náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené, příp. přiměřené lhůtě, je třeba důvodnost jejich nároku posoudit podle §13 a §31a OdpŠk. Uplatnění uvedeného nároku se pak řídí ustanoveními §14 a §15 OdpŠk, kdy nárok je možno uplatnit u soudu (v občanském soudním řízení), a to po jeho předběžném projednání u úřadu uvedeného v §6 OdpŠk. Z výše uvedeného vyplývá, že v nyní projednávané věci je pravomoc civilních soudů dána, a tudíž opačný závěr odvolacího soudu je nesprávný.
26. Nesprávným je rovněž závěr odvolacího soudu, dle nějž ohledně nároku na náhradu újmy posuzované nepřiměřenou délkou řízení nelze posuzované řízení rozdělit. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněném pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal Nejvyšší soud závěr, že nepřiměřená délka správního řízení způsobila účastníku řízení nemajetkovou újmu, 1) jde-li ve správním řízení o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku, 2) jestliže má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu a 3) jestliže je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní (tj. soukromoprávní) povahy.
27. Je proto na soudu, aby se v prvé řadě zabývat otázkou, zda posuzované správní řízení splňuje výše uvedená (judikaturou dovozená) kritéria aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ten mj. hovoří o „projednání záležitosti v přiměřené lhůtě nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích“. Uvedený článek tak vedle trestních věcí chrání práva účastníků výlučně v řízeních, v nichž má být rozhodnuto o jejich občanských právech nebo závazcích. Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) termín „projednání soudem“ vykládá široce, když za soud považuje i orgán, který není soudem podle vnitrostátního práva, pokud rozhoduje o občanských právech nebo závazcích účastníka, ovšem pouze za splnění té podmínky, že je absolvování správního řízení nezbytnou podmínkou pro přístup k soudu a že na správní řízení soudní přezkum rovněž navazuje (pouze tehdy lze uvažovat o přiměřenosti celkové délky správního a soudního řízení) – srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 6. 3. 2012 ve věci W. proti Rakousku, stížnost č. 5335/07, bod 46. V případě splnění výše uvedených kritérií na správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy a je tudíž aplikovatelné i stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“).
28. Nejsou-li však tyto podmínky splněny, pak čl. 6 odst. 1 Úmluvy na dané správní řízení nedopadá a nelze tak na posouzení přiměřenosti jeho délky a případnou satisfakci při porušení práva na jeho přiměřenou délku aplikovat ani Stanovisko. To ale ještě neznamená, že by v případě těch správních řízení, na které články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny základních práva a svobod (dále jen „Listina“) nedopadají, nemohlo k nesprávnému úřednímu postupu souvisejícímu s jejich délkou ve smyslu §13 OdpŠk vůbec dojít. Nemůže však jít o nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě), ale jen o nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk (neučinění úkonu v zákonné nebo přiměřené lhůtě). Ve správním řízení, na které nedopadají články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, jsou tak postižitelné toliko jednotlivé průtahy v řízení, tedy ty situace, kdy správní orgán porušil povinnost učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Jelikož však na tento nesprávný úřední postup, jak shora uvedeno, nedopadají závěry Stanoviska a neuplatní se tedy ani presumpce vzniku nemajetkové újmy, je poškozený v takovém případě povinen prokázat jak vznik újmy, tak příčinnou souvislost mezi průtahy (porušením povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě) a vznikem nemajetkové újmy (v případě, kdy na takové správní řízení posléze navazuje soudní řízení správní, srov. závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014 ohledně skutkové samostatnosti nároků na náhradu nemajetkové újmy způsobené průtahy ve správním řízení a nepřiměřenou délkou soudního přezkumu ve správním soudnictví).
29. Jinak řečeno, jak v řízeních, v nichž správní a soudní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, tak v řízeních (správních), jejichž předmět takovou povahu postrádá, může dojít k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk. Uvedené vyplývá z toho, že bez ohledu na povahu předmětu řízení bude rozhodování (ve smyslu činění úkonů – k rozdílu mezi úkonem a rozhodnutím srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) správního orgánu zpravidla vždy vázáno zákonnou lhůtou nebo bude muset proběhnout ve lhůtě přiměřené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014). Jen v řízeních, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků, lze však (nadto) uvažovat nesprávný úřední postup podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, tj. nepřiměřenost celkové délky řízení, za splnění podmínky, že na správní řízení navazuje soudní přezkum. Závěry Stanoviska včetně konstrukce vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy se tedy uplatní jen ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení.
30. Vzhledem k okolnosti, že odvolací soud pochybil již v závěru ohledně pravomoci soudů o žalobou uplatněném nároku rozhodovat, nezabýval se ani povahou nároku uplatněného v posuzovaném řízení z hlediska čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Z toho důvodu nepřísluší dovolacímu soudu, aby se nyní touto otázkou zabýval. Dovolací soud však podotýká, že závěr civilních soudů o veřejnoprávní povaze daného nároku učiněný v posuzovaném řízení při rozhodování o své pravomoci, nemusí být relevantní pro posouzení povahy daného nároku z hlediska čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Povahu nároku uplatněného v posuzovaném řízení z hlediska nepřiměřené délky tohoto řízení je totiž nutné vykládat ve smyslu Úmluvy a v souladu s judikaturou ESLP Úmluvu vykládající.
31. V dalším řízení tak bude pro posouzení přiměřenosti délky posuzovaného řízení a pro to, s kým budou soudy jednat, důležité, zda řízení spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebo se bude posuzovat přiměřenost délky řízení pouze před soudy podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
32. Z výše vyložených důvodů považoval dovolací soud usnesení odvolacího soudu za nesprávné, a proto je podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
33. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. 3. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu