ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.162.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 162/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně CF FLOP s. r. o., se sídlem v Brně, Nejedlého 11, identifikační číslo osoby 64608565, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 252/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2008, č.j. 10 C 252/2006 – 54, a Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č.j. 23 Co 40/2009 – 70, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2008, č.j. 10 C 252/2006 – 54, se zastavuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2009, č.j. 23 Co 40/2009 – 70, se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2008, č.j. 10 C 252/2006 – 54, ohledně zamítnutí žaloby na zaplacení částky 490.000,- Kč s příslušenstvím, a dále ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. 10. 2008, č.j. 10 C 252/2006 – 54, ve výrocích napadených odvoláním, kterými byla zamítnuta žaloba co do úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč za dobu od 14. 9. 2006 do 18. 11. 2006 a do částky 490.000,- Kč s příslušenstvím, a to jako náhrada nemajetkové újmy, kterou měla žalobkyně utrpět tím, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 2 E 1223/98 bylo porušeno její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 10.000,- Kč s příslušenstvím zůstal odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že se žalobkyně návrhem podaným dne 18. 11. 1998 u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově, vedeným pod sp. zn. 2 E 1223/98, domáhala nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí specifikovaných v návrhu proti povinnému Ing. V. V. Exekuční soud dne 18. 4. 2000 (sedmnáct měsíců od podání návrhu) nařídil exekuci, proti jejímuž nařízení se povinný odvolal. Dne 25. 8. 2000 bylo potvrzeno nařízení exekuce krajským soudem. Exekuční soud zadal usnesením ze dne 16. 1. 2001 vypracování znaleckého posudku na cenu předmětných nemovitostí. Dne 13. 2. 2002 byl ustanoven další znalec za účelem vypracování revizního znaleckého posudku. Exekuční soud vydal dražební vyhlášku dne 27. 10. 2003, dražba byla nařízena na 3. 2. 2004. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2004 byl na majetek povinného prohlášen konkurz, z tohoto důvodu exekuční soud odročil dražební jednání na neurčito. Dne 25. 8. 2004 Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově na návrh vydražitele výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinného zastavil, což potvrdil Krajský soud v Ostravě rozhodnutím, které nabylo právní moci dne 14. 3. 2005. Žalobkyně byla částečně uspokojena v rámci konkurzního řízení v lednu 2008, a to v rozsahu částky 30.438,46 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil také s právním posouzením nároku žalobkyně ze strany soudu prvního stupně. V posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění přihlédl k okolnostem případu, zejména ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Shledal, že exekuční soud byl nečinný od podání návrhu v listopadu 1998 do dubna 2000. Žalobkyně k délce řízení přispěla tím, že nesplnila včas svou poplatkovou povinnost, nespolupracovala se soudem (nepředložila kopii exekučního titulu, výpis z katastru nemovitostí). Věc nebyla složitá po skutkové, ani po právní stránce. Význam předmětu řízení nebyl pro žalobkyni ničím zvýšen. Nárok žalobkyně byl v konkurzním řízení „v nepoměrné části“ uspokojen. Protože přiměřené zadostiučinění má být „jakési symbolické vyjádření psychické újmy, která má být přiměřená zásahu“, považoval za přiměřené a spravedlivé odškodnění v částce 10.000,- Kč.
Žalobkyně napadla oba rozsudky dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a opírá je o dovolací důvod dle
§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení, jakož i o ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vadu řízení. Za otázky zásadního právního významu považovala, zda je nutné v českém právu aplikovat právní závěr Evropského soudu pro lidská práva týkající se stanovení základní částky odškodnění upravené jednotlivými kritérii, a zda je délku řízení v rozsahu pěti let možno považovat za přiměřenou. Poskytnutou výši zadostiučinění nepovažuje za přiměřenou. Dále namítla, že pohledávka se v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení stala nevymahatelnou. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Žalobkyně výslovně napadá dovoláním i rozsudek soudu prvního stupně, a to v rozsahu, v jakém byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil pod bodem I. výroku tohoto rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp.zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V rozsahu, ve kterém byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu na zaplacení úroku z prodlení z částky 10.000,- Kč za dobu od 14. 9. 2006 do 18. 11. 2006, dovolání není přípustné, neboť tímto výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání v daném rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém bylo rozhodováno o nároku žalobkyně na zaplacení částky 490.000,- Kč s příslušenstvím, není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky relace výše zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě k újmě, kterou poškozený porušením daného práva utrpí, když tuto otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v §13 odst. 1 věta druhá a třetí a §31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Uvedl k tomu, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, a část II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě /dále jen „Stanovisko“/, které jsou, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz).
Při aplikaci §31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Evropským soudem pro lidská práva, za přihlédnutí ke kritériím, která Evropský soud pro lidská práva považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Evropský soud pro lidská práva hodnotil za dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
V deváté právní větě Stanoviska Nejvyšší soud dovodil, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. V části VI. Stanoviska se k tomu dále uvádí, že pro poměry České republiky považuje Nejvyšší soudu za přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za jeden rok řízení, tj. 1.250,- Kč až 1.667,- Kč za jeden měsíc řízení. Nejvyšší soud přitom ale považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou tak Nejvyšší soud pokládá za rozumné, jestliže první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců) budou ohodnoceny částkou o polovinu nižší, než jsou částky uvedené výše; tedy 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za první dva roky řízení dohromady (za jeden rok pak 7.500,- Kč až 10.000,- Kč).
Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnou a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním.
S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn IV. ÚS 128/11). V daném ohledu nelze vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy, zda šlo v řízení o deklaratorní či konstitutivní rozhodnutí a jaký byl osud uplatnění zjevně bezdůvodného mimořádného opravného prostředku (včetně podání ústavní stížnosti).
Z uvedeného je zřejmé, že výše odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemůže být toliko symbolická, jak uvedl odkazem na rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud, ale musí odpovídat závažnosti újmy utrpěné poškozeným v důsledku porušení předmětného práva. Za přiměřené lze přitom považovat teprve takové odškodnění, které odpovídá svou výší kritériím pro její určení, jež jsou popsána výše. V tomto směru posoudil odvolací soud nárok žalobkyně v rozporu s hmotným právem.
Naopak námitka žalobkyně, že se její pohledávka v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení stala nevymahatelnou, není pro výši odškodnění nemateriální újmy (na rozdíl od případné újmy materiální) podstatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009).
Dospěl-li odvolací soud k závěru o dostatečnosti symbolického odškodnění újmy žalobkyně, je jeho posouzení žalovaného nároku nesprávné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení částky 490.000,- Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, zrušil podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a podle §243b odst. 3 věta první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. června 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu