ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.1670.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1670/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) T. H., a b) M. Š., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) České republice – M. v., a 2) J. H., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 331/93, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. srpna 2005, č.j. 1 Co 335/2004-349, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2004 (správně 2003), č.j. 31 C 331/93-222, zamítl žalobu, aby každý ze žalovaných zaslal jak žalobci a), tak žalobci b) doporučeným dopisem datovaným a podepsaným (v případě první žalované ministrem) omluvu ve znění uvedeném ve výroku I. a II. rozsudku a aby na náklady žalovaných, které by činily nejvýše 390.000,- Kč, byli žalobci oprávněni opakovaně uveřejnit rozsudek s odůvodněním v deníku M. f. D. (výrok III.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřují v postupu druhého žalovaného - příslušníka Policie ČR, který měl při silničních kontrolách dne 17.9.1992 a dne 27.10.1992 žalobce slovně urážet. Poukázali též na údajné výhrůžky druhého žalovaného vůči prvnímu žalobci při jeho předvedení na policii v R. ke zjištění totožnosti a v uložení pořádkové pokuty ve výši 1.000,- Kč za blíže nespecifikovaný přestupek. Za zásah do osobnostních práv považují též to, že druhý žalovaný dne 7.5.1993 při jednání Obvodního soudu pro Prahu 5 měl žalobce slovně napadnout tvrzením, že „znevažovali služební zákrok“, že „úmyslně mařili výkon policejní služby“ a že je namístě, aby se „omluvili občanům R., že podstatně zkrátili čas, který byl určen k ochraně jejich práv“. Jako zásah do svých osobnostních práv označili též, že dne 31.10.1992 prvním žalobcem přivolaná hlídka MO Policie v R. odmítla sepsat oznámení o odcizení peněz. Následně měl být první žalobce druhým žalovaným zadržen, bylo mu vyhrožováno, byl spoután na rukou a žalovaný žalobci znemožnil i použití WC. Žalobci poukázali též na to, že první žalovaná schválila jednání druhého žalovaného a shledala je oprávněným. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázáno, že druhý žalovaný byl ve funkci staršího inspektora pořádkové služby na MO Policie Z. ve služebním poměru k první žalované a svou činností plnil své služební povinnosti. Protože v jeho jednání soud neshledal exces, dovodil v dané věci nedostatek jeho pasivní věcné legitimace. Nedovodil rovněž odpovědnost první žalované, neboť dospěl k závěru, že se žalobcům nepodařilo prokázat, že celá záležitost proběhla tak, jak tvrdí, a že tedy došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv. Soud nadto poukázal i na nepřiměřenost požadované omluvy.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. srpna 2005, č.j. 1 Co 335/2004-349, zrušil v důsledku částečného zpětvzetí žaloby rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. (oprávnění žalobců na náklady žalovaných uveřejnit rozsudek) a dále ve vztahu k druhému žalobci ve druhém odstavci výroku I. (omluva prvního žalovaného prvnímu žalobci) a ve druhém odstavci výroku II. (omluva druhého žalovaného prvnímu žalobci) a v rozsahu zpětvzetí žaloby řízení zastavil. Dále po opakování části listinných důkazů a výpovědí žalobců a druhého žalovaného jako účastníků řízení a výpovědí svědkyně I. M., rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že druhému žalovanému uložil povinnost zaslat druhému žalobci doporučený, datovaný a vlastnoručním podpisem opatřený dopis tohoto znění: „Já podepsaný J. H., se omlouvám M. Š., za své chování dne 17.9.1992, kdy jsem nazval M. Š. jako osobu, jejíž ksicht se podobá zloději, který vykradl v R. samoobsluhu“. Jinak odvolací soud napadený rozsudek ve zbývající části potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V zásadě se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, stejně tak jako s jeho právním posouzením věci, s výjimkou tvrzeného zásahu ze dne 17.9.1992 ve vztahu k druhému žalobci. Zde, na rozdíl od soudu prvního stupně, vyšel ze skutkového zjištění, že při uvedeném incidentu mezi účastníky byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv druhého žalobce ze strany druhého žalovaného tím, že při kontrole vozidla řízeného prvním žalobcem užil ve vztahu k druhému žalobci výrok, že “jeho ksicht se podobá zloději, který vykradl v R. samoobsluhu“. Tento výrok byl prokázán shodnou výpovědí obou žalobců i svědkyně I. M. Toto jednání, přesto, že k němu došlo při plnění služebních povinností, je podle hodnocení odvolacího soudu třeba považovat za exces z plnění služebních povinností. Uvedený výrok však prokazatelně směřoval výlučně proti druhému žalobci, a proto ho nelze považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv prvního žalobce. Pokud jde
o incident ze dne 27. října 1992, odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, v jednání druhého žalovaného neshledal neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, kdy k události došlo při plnění služebních povinností druhého žalovaného. Protože přítomni byli pouze druhý žalovaný a oba žalobci, kteří odmítli předložit požadované doklady, nelze objektivně dovodit, že by tato situace mohla narušit, resp. ohrozit osobnostní práva žalobců chráněná §11 o.z. Neoprávněným zásahem do jejich osobnostních práv nebylo ani rozhodnutí o uložení pokuty prvnímu žalobci. Jednání druhého žalovaného při soudním jednání dne 7.5.2003 hodnotil odvolací soud jako výkon jeho subjektivního práva vyjádřit se ve věci, který je okolností vylučující neoprávněnost zásahu. Rovněž událost ze dne 31. října 1992 nebyla podle odvolacího soudu neoprávněným zásahem do osobnostních práv prvního žalobce, který byl zadržen poté, co ve stavu opilosti vnikl do objektu Státního statku, v tomto stavu nadával policejní hlídce a mlátil a kopal do služebního auta. Dále odvolací soud shodně
se soudem prvního stupně neshledal ani odpovědnost první žalované podle §13 o.z., protože nebyl prokázán její neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců v souvislosti s jednáním druhého žalovaného, které bylo excesem, takže tato okolnost vylučuje její odpovědnost.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen prvnímu žalobci dne 12. října 2005 a druhému žalobci dne 27. listopadu 2006, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 12. října 2005 dovolání, doplněné podáním ze dne 12.prosince 2005, a navrhli jeho zrušení ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. července 2006, č.j. 31 C 331/2003-433, které nabylo právní moci dne 13. září 2006, byla žalobcům pro dovolací řízení ustanovena zástupkyně z řad advokátů. Ta pak dne 19. října 2006 dovolání doplnila. Dovolatelé přípustnost dovolání odvozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „ o.s.ř.“). Rozsudek odvolacího soudu napadají z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vytýkají tak, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Mají zato, že skutkové a z nich vyvozované právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování, které navíc proběhlo procesně nepřípustným způsobem (jeho závěrečná část v nepřítomnosti druhého žalobce a rovněž při absenci zástupce prvního žalobce). Proto řízení před soudem prvního stupně mělo za následek zmatečnost, v důsledku čehož měl být rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen. Pokud jde
o rozsudek odvolacího soudu, žalobci poukazují v prvé řadě na skutečnost, že v řízení o odvolání podaném před novelou o.s.ř. účinnou od 1.4.2005, odvolací soud provedl či zopakoval celou řadu důkazů, a tak z dvouinstančního řízení učinil řízení jednoinstanční. Provedené nebo zopakované důkazy odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, nepodrobil řádnému hodnocení. Kromě toho se s celou řadou odvolacích námitek vypořádal jen povrchně, jiné přešel bez povšimnutí a nepřihlédl ani k vadám způsobujícím již dříve konstatovanou zmatečnost řízení před soudem prvního stupně. Nesprávné právní posouzení věci spatřují žalobci v závěru odvolacího soudu, že nesprávný úřední postup policisty, i když byl zjištěn nadřízeným inspekčním orgánem, není sám o sobě zásahem do práva na ochranu osobnosti. Za takový zásah považují zejména nevhodné, obhroublé a úřední výkon znevažující výroky a doslova šikanu obou žalobců ze strany žalovaného, zejména neoprávněné donucování, aby strpěli zjišťování totožnosti a vyhrožování postihem za to, že si na něj stěžovali. Jestliže odvolací soud uvádí, že pokud jednání žalovaného byli přítomni pouze účastníci, nedošlo k zásahu do jejich osobnostních práv, je toto hodnocení v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž k takovému zásahu může dojít bez ohledu na to, zda byly přítomny další osoby. Konečně, s odkazem na nejnovější judikaturu, nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v případě excesu úřední osoby, k němuž dojde při plnění jejích úkolů, je odpovědná pouze tato osoba a nikoli též stát.
K podanému dovolání se vyjádřila první žalovaná, která navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné (případně zamítnuto). Uvedla, že žalobci svým dovoláním nevnesli do věci nové skutečnosti, které by svědčily pro vyhovění jejich žalobě, a odkázala na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, z nichž jednoznačně vyplývá, že v průběhu celého soudního řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobců.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání s negativním závěrem.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadenými výroky rozsudku odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný,
a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán podaným dovoláním (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. To v souzené věci výslovně zmiňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je proto nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci, kdy nejde o řešení takových právních otázek, které by měly judikatorní přesah). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se tedy například ani případný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., pokud by byl užit.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označí. V souzené věci obsah dovolání svědčí o jeho faktickém zaměření především na tvrzené nedostatky v důkazním řízení a na skutkové závěry, které na základě provedených důkazů odvolací soud učinil. Ve své podstatě tak vychází především z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., resp. §241a odst. 2 písm. a) téhož zákona. Jak již bylo vyloženo, tyto důvody se v souzené věci při zvážení toho, zda je napadené rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neuplatní. Je nezbytné též připomenout, že námitka, že řízení před soudy nižších stupňů je postiženo některou
z vad řízení vypočtených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b)
a §229 odst. 3 o.s.ř., není způsobilým dovolacím důvodem, kdy k posouzení její důvodnosti slouží žaloba pro zmatečnost (srovnej rozhodnutí uveřejněné pod R.č. 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K námitce dovolatelů týkající se pasivní věcné legitimace první žalované lze připomenout, že závěry napadeného rozsudku, týkající se této otázky, jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž není důvodu se odchýlit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.12.2003, sp.zn. 30 Cdo 73/2003, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 4, číslo sešitu 7, ročník 2004, str. 270). Jestliže byl neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou či fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické či fyzické osoby, postihují občanskoprávní sankce samotnou právnickou či fyzickou osobu. Předpokladem ovšem je, aby činnost pracovníka nepostrádala místní, časový a věcný vztah k plnění úkolů této osoby (přičemž případný exces takovýto vztah k plnění úkolů této osoby postrádá). Stejné názory jsou vyjádřeny i v odborné literatuře (srovnej např. publikace Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004, str. 167 nebo Jiří Švestka, Jiří Spáčil a kol., Občanský zákoník I, komentář, C.H.Beck, 2008). Nelze tak učinit závěr, že by napadené rozhodnutí mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., a že by tak byla dána přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Konečně je třeba připomenout, že žalobci v dovolání nerozlišují mezi jednotlivými výroky ve věci samé dotčeného rozsudku odvolacího soudu. Každý z nich tak napadá i ty výroky ve věci samé, které se jej netýkají a vztahují k druhému z žalobců. V této části proto není žádný z dovolatelů k dovolání subjektivně legitimován (§240 odst. 1 o.s.ř.).
Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání, aniž nařizoval jednání ( §243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. b) a c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobcům právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. května 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu