ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.170.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 170/2022-332
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PROFINVESTIK s. r. o. , identifikační číslo osoby 465 78 820, se sídlem ve Frýdku-Místku, Příborská 333, zastoupené Mgr. et Mgr. Tomášem Chlebkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Lesní 1828, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 150/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 72 Co 117/2021-305, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 72 Co 117/2021-305, se v jeho nákladových výrocích II a III a ve výroku I, v části, v níž byl ve výroku I ohledně částky 117 334 Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 2021, č. j. 26 C 150/2019-280, zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 2. 2020, č. j. 26 C 150/2019-238, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 90 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu na zaplacení částky 280 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 23 738 Kč (výrok III).
2. K odvolání obou účastnic Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 5. 8. 2020, č. j. 72 Co 154/2020-250, rozsudek soudu prvního stupně zrušil pro absenci skutkových zjištění a náležitého odůvodnění a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
3. Poté soud prvního stupně (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. 26 C 150/2019-280, rozhodl tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 117 334 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu na zaplacení částky 252 666 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 42 316 Kč (výrok III).
4. K odvolání obou účastnic odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II, o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III, o nákladech řízení, jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 31 035 Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
5. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 370 000 Kč s příslušenstvím, a to za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 54 T 2/2012 (dále jen „posuzované řízení“). Odškodnění se žalobkyně domáhala s odůvodněním, že jako poškozená iniciovala předmětné trestní stíhání svým trestním oznámením podaným dne 12. 8. 2008, které bylo namířeno proti jednateli společnosti C. – Z. K. Žalobkyně samostatně uplatňovala svá práva i vůči společnosti C., a to v rovině soukromého práva, avšak teprve zahájením trestního stíhání proti jejímu jednateli mohla uplatnit pohledávku i vůči němu. Proti společnosti C. bylo vedeno insolvenční řízení, ve kterém žalobkyně uplatnila vykonatelnou pohledávku vůči společnosti, přičemž byla na základě předtím vydaného rozhodčího nálezu úspěšná v částce 169 000 Kč, o níž ponížila svůj nárok uplatněný v rámci trestního řízení. Vzhledem k tomu, že „trestní stíhání“ (a s tím spojený nárok žalobkyně na náhradu škody) trvalo téměř 10 let, obžalovaný a poté odsouzený Z. K. se v mezidobí zbavil svého majetku, čímž byla snížena možnost žalobkyně domoci se svých prostředků.
6. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně podala dne 12. 8. 2008 trestní oznámení na společnost C. a jejího jednatele Z. K. (dále též jen „první trestní oznámení“). Usnesením Policie České republiky ze dne 8. 1. 2009 bylo toto trestní oznámení odloženo. Žalobkyně dne 28. 1. 2009 podala proti uvedenému usnesení stížnost, kterou státní zástupce rozhodnutím ze dne 23. 2. 2009 zamítl. Usnesením ze dne 24. 2. 2009 Policie České republiky odložila i další trestní oznámení žalobkyně (dále též jen „druhé trestní oznámení“), která i proti tomuto rozhodnutí podala stížnost. Tentokrát však státní zástupkyně usnesením ze dne 28. 5. 2009 rozhodnutí o odložení věci zrušila a vrátila Policii České republiky k dalšímu šetření. Dne 10. 1. 2011 bylo následně zahájeno trestní stíhání Z. K. pro zločin podvodu, přičemž v přípravném řízení bylo vyslechnuto 26 svědků, zajištěno množství listinných důkazů a byl vypracován znalecký posudek z oboru ekonomika. Dne 15. 2. 2012 byla podána obžaloba a dne 19. 3. 2012 se s nárokem na náhradu škody ve výši 1 810 000 Kč s příslušenstvím připojila do trestního řízení žalobkyně. Dne 30. 11. 2017 byl vyhotoven a rozeslán rozsudek (čítající 113 stran), jímž byla uložena obžalovanému mimo jiné povinnost nahradit žalobkyni škodu ve výši 1 785 000 Kč. Žalobkyně dne 23. 1. 2019 požádala žalovanou o náhradu nemajetkové újmy ve výši 370 000 Kč, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Žalovaná ve svém stanovisku ze dne 1. 7. 2019 žalobkyni sdělila, že celkovou délku namítaného řízení lze sice hodnotit jako nepřiměřenou, nicméně dostačujícím odškodněním nemajetkové újmy, kterou tím žalobkyně utrpěla, je konstatování porušení jejího práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
7. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který shledal v posuzovaném řízení nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce trestního řízení, a proto žalobkyni přiznal zadostiučinění v penězích; za první dva roky trvání tohoto řízení ve výši 16 000 Kč a následně za každý další rok vždy ve výši 16 000 Kč, a to především pro délku trestního řízení. Takto vypočítanou základní částku odškodnění ve výši 146 667 Kč prvostupňový soud snížil o 30 % pro složitost věci, a to především z důvodu nutnosti provedení rozsáhlého dokazování a vyhotovení více procesních rozhodnutí. Následně tuto částku soud prvního stupně zvýšil o 10 % pro vyšší význam předmětu řízení pro žalobkyni, které šlo, slovy odvolacího soudu, o náhradu škody ve výši „1 785 000 Kč, resp. 3 000 000 Kč“. Důvody pro další modifikaci základní částky shledány nebyly, proto i odvolací soud za přiměřené považoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně v částce 117 334 Kč s příslušenstvím, a ve zbývající části potvrdil žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva zcela nedůvodně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudů včetně Nejvyššího soudu a že další otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Otázky neřešené vymezila dovolatelka následovně:
I. Je možné meritorně rozhodnout o nároku na náhradu nemajetkové újmy za protrahované řízení, aniž by soud provedl k důkazu předmětný spisový materiál údajně protrahovaného řízení?
II. Je možné vyhodnotit jednotlivá kritéria ve smyslu §31a odst. 3 písm. b)–d) zákona č. 82/1998 Sb., aniž by soud provedl celý spisový materiál údajně protrahovaného řízení a zjistil tak mj., zda nedošlo v průběhu řízení k modifikaci významu řízení, ke vzniku průtahů, k chování poškozeného zapříčiňující délku řízení, či k důvodnému přerušení řízení v důsledku jiného řízení, jehož délka byla přiměřená?
III. Kdy počíná běžet z pohledu poškozeného trestným činem trestní řízení ve chvíli, kdy je jeho první oznámení o podezření ze spáchání trestného činu pravomocně odloženo a trestní řízení je fakticky zahájeno až na základě druhého oznámení o podezření ze spáchání trestného činu?
IV. Je z pohledu kritéria dle §31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb. významné, že v průběhu trestního řízení se poškozený domůže civilněprávní cestou vydání exekučního titulu, na jehož základě se následně domůže částečného uspokojení na náhradě škody? Žalovaná akcentuje, že „ jakkoliv bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně po iniciaci trestního řízení iniciovala rovněž rozhodčí řízení, v rámci kterého se jí podařilo navodit stav, v němž měla tzv. exekuční titul na pohledávku uplatňovanou v rámci trestního řízení, který následně plynule přešel v exekuční řízení vedené za účelem vymožení daného plnění, soudy I. i II. stupně tyto závěry zcela záměrně pominuly, resp. bagatelizovaly jejich vliv a nesprávně právně posoudily vliv těchto skutečností na význam řízení pro žalobkyni. Soudy I. i II. stupně měly správně rozdělit posuzované řízení na vícero časových období, které by byly specifické vždy jiným významem odškodňovaného řízení.“ Za nesprávný dovolatelka v té souvislosti považuje závěr soudu prvního stupně, že posuzované řízení mělo pro žalobkyni (jako poškozenou) zvýšený význam již jen proto, že šlo o řízení trestní.
9. Jako otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak dovolatelka předkládá následující otázku:
V. Je dostatečně zjištěn skutkový stav v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy za protrahované řízení, aniž by soud provedl celý spisový materiál údajně protrahovaného řízení?
10. Žalovaná dále doplnila, že dovolání podává i z důvodu flagrantního porušení jejího základního práva – práva na spravedlivý proces, k čemuž mělo dojít nejen ze strany soudu prvního stupně, ale zejména pak ze strany odvolacího soudu. Přípustnost dovolání z důvodu porušení základních práv dovozuje mj. s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, v němž dovolací soud připustil, že námitka zásadního procesního pochybení může obstát jako samostatný a relevantní dovolací důvod. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud v napadené části výrok I rozhodnutí odvolacího soudu spolu s akcesorickými výroky II a III, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalobkyně se k podanému dovolání žalované písemně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolací výhrady žalované pod body I, II a V představují ve skutečnosti jen jedinou otázku procesního práva, zda byl odvolací soud (soud prvního stupně) povinen za účelem zjištění skutkového stavu provést dokazování obsahem celého trestního spisu (všemi jeho svazky). Takto koncipované otázky ve smyslu §237 o. s. ř. přípustnost dovolání založit nemohou. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zaujal právní názor, že provádění důkazu celým spisem souhrnně není správné, neboť nelze posoudit, který z konkrétních důkazních prostředků z trestního, případně jiného spisu soud využil, když zpravidla nedochází k tomu, že by byl v občanském soudním řádu čten nebo sdělován obsah celého spisu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 30 Cdo 222/2001, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1606/2008). Žalovaná v rámci svého vyjádření k žalobě (viz k tomu č. l. 196 a násl. procesního spisu) navrhla provedení důkazu „spisem sp. zn. 54 T 2/2012 Krajského soudu v Ostravě“, a to k prokázání svých tvrzení o tom, kdy bylo zahájeno trestní stíhání, o tom kdy a který soud ve věci po podání obžaloby rozhodl a konečně, že v řízení nedošlo (míněno ze strany orgánů veřejné moci) k žádným zaviněným průtahům (srov. bod 4 vyjádření k žalobě). Tato její tvrzení měly soudy obou stupňů za prokázána s výhradou mírně odlišného hodnocení dílčího průtahu při předkládání stížnosti a při písemném vyhotovování odsuzujícího rozsudku; uvedeným zjištěním ovšem žalovaná ani v odvolacím řízení nikterak neoponovala a pro takto zjištěné ojedinělé průtahy soudy k tíži žalované základní částku při hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci nezvyšovaly. Svůj důkazní návrh čtením „zbývající části spisu“ žalovaná zopakovala ještě při jednání před soudem prvního stupně konaném dne 12. 1. 2021 (viz k tomu č. l. 278 spisu), žádné konkrétní skutečnosti, které by takto měly být prokázány, však neoznačila. Postup odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), které tomuto důkazu nevyhověly, odpovídal závěrům ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podle nichž se dokazování provádí o konkrétních účastníkem uplatněných tvrzeních a je naopak procesně nepřípustné, aby (až) na základě provedeného dokazování soud z jeho výsledků zpětně extrahoval absentující tvrzení (skutkové okolnosti, jež účastník považuje za pro něj procesně významné). Možno zde odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 23 Cdo 496/2013, ze dne 9. 8. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1326/2005, nebo ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2082/2020. Dovolatelka navíc nikterak nepolemizuje se zjištěním soudu prvního stupně, že se převážná část trestního spisu ztratila a stala se tak objektivně nedostupnou. Případný nedostatek skutkových zjištění poplatných nemožnosti provést ztracenou listinu je možno napravit výlučně cestou institutu povolení obnovy řízení podle §228 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nikoliv prostřednictvím dovolání, jež je zákonem předjímáno toliko pro řešení otázek právních (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
17. K otázce ad IV. (její části) Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů neučinily závěr, že by posuzované řízení mělo pro žalobkyni zvýšený význam jen proto, že šlo o řízení trestní (srov. odst. 2 rozsudku soudu prvního stupně, kde se naopak výslovně zmiňuje, že v adhezním řízení se zvýšený význam řízení pro poškozeného nepresumuje, resp. odst. 12 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Uvedená námitka žalované se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a již proto je diskvalifikována z možnosti založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
18. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným ve vztahu k výše vymezené otázce III., zpochybňující správnost určení počátku posuzovaného řízení a dále pro otázku IV., v rozsahu, v němž je zpochybňováno kritérium významu adhezního řízení pro poškozeného, jestliže se mohl domoci náhrady škody v občanskoprávním nebo v rozhodčím řízení. Při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Podle §43 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§65), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit.
20. Podle §43 odst. 3 trestního řádu poškozený je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2); je-li sjednána dohoda o vině a trestu, je třeba návrh učinit nejpozději při prvním jednání o takové dohodě (§175a odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit.
21. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3300/2010, s odkazem na dlouhodobě ustálenou judikaturu při výkladu institutu promlčení dospěl k závěru, že ve smyslu §43 odst. 2 věty druhé trestního řádu může poškozený návrh na náhradu škody uplatnit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování, avšak lze tak učinit již dříve, a to od samého počátku „trestního stíhání“ – v prvním procesním úkonu poškozeného, který tvoří součást trestního řízení, tedy obvykle v trestním oznámení. Současně upřesnil, že řádným uplatněním nároku na náhradu škody v adhezním řízení není samotné podání trestního oznámení, jestliže neobsahuje požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši. Odkázal přitom zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2478/2004, kterým byla jednoznačně potvrzena dlouhodobá a konstantní judikatura [viz zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a o náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení) projednané v plénu Nejvyššího soudu dne 22. 2. 1967, Pls 3/6, publikováno pod č. 3/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, str. 239]. Poškozený tak může nárok na náhradu škody uplatnit již v podaném trestním oznámení, pokud uplatnění nároku splňuje požadované obsahové náležitosti (§43 odst. 2 věta třetí trestního řádu), tj. požadavek, aby konkrétní osobě byla uložena povinnost k náhradě škody v určité výši (srov. též zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jimž předcházelo adhezní řízení, Cpj 35/78 Nejvyššího soudu ČSR z 24. 10. 1979, jež byla projednána a vzata na vědomí plénem Nejvyššího soudu ČSR dne 5. 12. 1979, Pls 2/79, publikovanou pod č. 22/1979 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 506-507; obdobný názor zastává i novější odborná literatura, viz Růžička, M., Púry, F., Zezulová, J. Poškozený a adhezní řízení v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, str. 324). K pojmovému rozdílu mezi pouhým oznamovatelem a poškozeným, který uplatnil řádně nárok na náhradu škody, srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7.2013, sp. zn. 30 Cdo 1531/2013.
22. Odvolací soud, přestože jeho posouzení správně vychází z toho, že postavení poškozeného lze přiznat konkrétní osobě již od okamžiku, kdy podala trestní oznámení, v poměrech projednávané věci pominul, že žalobkyně podala trestní oznámení dvě. Jejich obsahovými náležitostmi ani vymezením skutku či spíše skutků, které oznamovatelka kladla Z. K. za vinu, se (stejně jako soud prvního stupně) podrobněji nezabýval, přičemž nelze přehlédnout, že první trestní oznámení sepsané žalobkyní dne 7. 8. 2008, se podle obsahu spisu (srov. usnesení policejního orgánu a usnesení státní zástupkyně o zamítnutí stížnosti) mělo týkat převodu obchodního podílu, jež měl vést ke zmaření uspokojení věřitelů. Naproti tomu druhé trestní oznámení žalobkyně (jež není časově v rozhodnutí soudů nižších stupňů přesněji ukotveno) se mělo týkat zcela jiného skutku – neuhrazení splatných faktur v souvislosti s uzavřením smlouvy o dílo ze dne 7. 8. 2007. Za této situace bylo třeba si ujasnit, které trestní oznámení a případně v jakém rozsahu souviselo s nepřiměřenou délkou posuzovaného trestního řízení vedeného posléze u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 T 2/2012 a které případně již nikoliv. Nelze přitom spustit ze zřetele, že podle skutkových zjištění soudů obou stupňů první trestní oznámení bylo (pravomocným) usnesením policejního orgánu odloženo a stížnost žalobkyně coby poškozené byla usnesením státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 23. 2. 2009, sp. zn. 3 ZN 5351/2008, zamítnuta. Skutkové závěry soudů obou stupňů rovněž prozatím neskýtají přesvědčivý podklad pro závěr, zda a kdy žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody (a jaké konkrétní škody) – zda se tak stalo již při podání některého z trestních oznámení nebo až dne 19. 3. 2012, jak se uvádí v odstavci 5 rozsudku soudu prvního stupně, jehož skutkové závěry měl sice bez výhrad převzít odvolací soud, ten však v odstavci 11 napadeného rozsudku naopak uvedl, že nárok na náhradu škody byl žalobkyní uplatněn 12. 8. 2008 a tentýž požadavek měla podle odvolacího soudu žalobkyně zopakovat 9. 2. 2009 a 10. 3. 2009. Skutková zjištění soudů obou stupňů ohledně toho, kdy byl nárok na náhradu škody uplatněn, jež jsou přitom určující z pohledu uplatněného nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení, se tak bez náležitého vysvětlení alespoň prozatím podstatným způsobem rozcházejí. Absence relevantních skutkových zjištění vede Nejvyšší soud k závěru, že právní posouzení ohledně určení počátku posuzovaného řízení učiněné v napadeném rozsudku, je neúplné, a tudíž i nesprávné.
23. Nejvyšší soud shledal dovolání žalované důvodným i ve vztahu k posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného. Žalované nutno přisvědčit v tom, že se v řízení bránila námitkou, podle níž význam posuzovaného řízení se v jeho průběhu (nahlíženo zájmy poškozené) měl údajně měnit s ohledem na průběh rozhodčího a navazujícího konkurzního řízení; touto námitkou (k níž se poměrně podrobně vyjadřovala i samotná žalobkyně) se však soudy obou stupňů nikterak nezabývaly, a zůstaly tak prozatím dlužny požadavku na řádné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. To navíc za situace, kdy totožný procesní nedostatek odvolací soud (odůvodněně) vytýkal soudu prvního stupně již ve svém zrušovacím usnesení (srov. odst. 16 věta druhá a odst. 17 in fine usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 8. 2020, č. j. 72 Co 154/2020-250). Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomu odpovídajícím rozsahu nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
24. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dále zabýval tím, zda je řízení stiženo zmatečnostními vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.
V. Závěr
25. Z výše vyložených důvodů dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
27. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 4. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu