ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.1705.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 1705/2002
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce Z. M., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. K., 2) P. M., o určení neplatnosti zástavní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 3 C 75/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2002, č. j. 12 Co 66/2002-96, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. března 2002, č. j. 12 Co 66/2002-96, a rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 3 C 75/2001-55, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 2. listopadu 2001, č. j. 3 C 75/2001-55, určil, že zástavní smlouva ze dne 22. května 1995, týkající se pozemkové parcely
č. 2705/16 - z toho parcely č. 2705/35, zapsané u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 1229 pro katastrální území T., je neplatná. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení a zastavil řízení proti původně třetímu žalovanému Ministerstvu obrany České republiky.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 28. března 2002, č. j. 12 Co 66/2002-96, v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně žalobu v plném rozsahu zamítl. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl ke konečnému závěru, že v předmětném případě vzniklo
v souladu s ustanovením §151d občanského zákoníku (ve znění platném v době uzavření zástavní smlouvy) zástavní právo (původně žalované K. b.
se sídlem v P.) k dotčenému pozemku, když v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře, že pozemek, který je zástavou, zástavnímu dlužníku skutečně patří. Soud prvního stupně však vycházel z jiného právního názoru.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31. května 2002, přičemž žalobci (dovolateli) bylo toto rozhodnutí doručeno dne 2. května téhož roku.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 28. června 2002 včasné dovolání. Dovolatel poukázal na skutečnost, že dovolání ve věci je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\")
a je podáno z důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) téhož zákona, když dovolatel má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru. Soud totiž nesprávně vyložil ustanovení §151d občanského zákoníku ve znění platném v době uzavření zástavní smlouvy.
Navrhnul proto, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení §241 odst. 1
o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. V otázce přípustnosti pak dovolání vychází z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu nelze považovat za správný (§243b odst. 2
o. s. ř.).
Z ustanovení §242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je však přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Jak vyplývá z obsahu spisu, řízení před soudy obou stupňů poznamenala právě tzv. jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě jde o žalobu ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., takže bylo na obou soudech uvážit, zda jsou skutečně naplněny předpoklady tohoto ustanovení, tedy zejména, zda žalobce především má naléhavý právní zájem na jím požadovaném určení.
V souzené věci žalobce předmětem tohoto řízení učinil požadavek určení, že dotčená zástavní smlouva je neplatná. Nelze však mít zato, že by se soudy obou stupňů otázkou přiléhavosti takovéto žaloby skutečně zabývaly (pouze soud prvního stupně sice ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. ve svém rozhodnutí zmínil, avšak neuvedl již, jaké právní závěry z něj pro danou věc vyvozuje a jak jej vykládá).
Zde je přitom nutno připomenout, že jestliže právní otázka platnosti, resp. neplatnosti konkrétního právního úkonu, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby
o určení, má pouze povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce (konkrétně k existenci práva, resp. právního vztahu - zde tedy k existenci nebo neexistenci zástavního práva), není pravidelně dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li přímo žalovat na určení existence samotného práva nebo právního vztahu.
Přitom nedostatek doložení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát, a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tento názor pak plně odpovídá ustálené judikatuře, kdy lze např. porovnat rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 1996 sp. zn. 3 Cdon 1002/96, ze dne 31. července 1997 sp. zn. 2 Cdon 223/96, ze dne
29. dubna 1998 sp. zn. 22 Cdo 189/98, ze dne 27. března 1997 sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 15. srpna 2000 sp. zn. 23 Cdo 984/99, rozhodnutí uveřejněné pod č. 68/2001
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek apod. Z tohoto pohledu se však soudy obou stupňů věcí nezabývaly, když bezprostředně přistoupily k řešení otázky platnosti, resp. neplatnosti předmětné zástavní smlouvy. Přitom v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je žalobce povinen tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, o čemž je soud povinen účastníka poučit (zde srovnej rozhodnutí uveřejněné pod č. 51/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto není možno nikterak přehlédnout ani skutečnost, že obecně je dovozováno, že na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo, není naléhavý zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., takže k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce, nebo k vymezení jeho práva může v takovém případě vést především určení toho, zda tu zástavní právo je či není (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2003 sp. zn. 21 Cdo 58/2003).
Jestliže je zřejmé, že soudy obou stupňů věc z tohoto pohledu neposuzovaly, není již z tohoto důvodu možné pokládat dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni za správné (§243b odst. 2 o. s. ř.), což je třeba vztáhnout i na rozhodnutí ve věci samé soudu prvního stupně. Nejvyšší soud České republiky proto tato rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu