ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1737.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1737/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně Mgr. J. L. , zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 882.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 38/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, č. j. 55 Co 486/2009 – 67, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2010, č. j. 55 Co 486/2009 – 67, se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2009, č. j. 17 C 38/2008 – 40, o zamítnutí žaloby do částky 424.002,55 Kč s příslušenstvím a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. 5. 2009, č. j. 17 C 38/2008 – 40, uložil Obvodní soud pro Prahu 2 žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7.000,- Kč (výrok I.) a do částky 875.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 925.000,- Kč od 14. 9. 2007 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Rozhodl tak o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 14 C 138/99 (dále jen „posuzované řízení“), na kterém žalobkyně požadovala přiznat celkem 474.002,55 Kč a soud tento nárok shledal důvodným ve výši 50.000,- Kč, přičemž přihlédl k tomu, že žalovaná na tento nárok žalobkyni v průběhu řízení uhradila částku 43.000,- Kč. Soud neshledal důvodným nárok žalobkyně, uplatněný rovněž z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, na náhradu škody ve výši 426.357,45 Kč, představující náklady žalobkyně v posuzovaném řízení vynaložené, které jí v něm nebyly přiznány a na náhradu škody ve výši 24.640,- Kč, představující náklady žalobkyně vynaložené v rámci předběžného projednání jejích nároků u žalované.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku v rozsahu částky 875.000,- Kč a úrocích z prodlení z částky 50.000,- Kč za dobu od 14. 9. 2007 do 14. 3. 2008 a změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni zákonné úroky z prodlení z částky 43.000,- Kč od 15. 3. 2008 do zaplacení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 138/99 bylo zahájeno dne 18. 6. 1999 žalobou podanou proti žalobkyni H. C. Usnesením ze dne 1. 8. 2000 bylo řízení přerušeno. Usnesení Městského soudu v Praze potvrzující přerušení řízení ze dne 31. 10. 2000 bylo zrušeno Nejvyšším soudem dne 26. 4. 2001 a Městský soud v Praze opětovně potvrdil přerušení původního řízení usnesením ze dne 6. 6. 2001, a to do skončení řízení vedeného rovněž u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 181/98. To bylo pravomocně skončeno dne 26. 3. 2004, dovolání v něm podané odmítl Nejvyšší soud dne 16. 9. 2004. Poté byl v původním řízení ustanoven znalec a rozsudkem ze dne 23. 10. 2006 byly žaloby na určení neplatnosti kupní smlouvy a vlastnictví zamítnuty. Do výroku o náhradě nákladů řízení podala žalobkyně odvolání, o kterém bylo rozhodnuto dne 19. 6. 2007. Dané rozhodnutí však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2008 a odvolací soud proto nově o náhradě nákladů řízení rozhodl dne 17. 2. 2009. I proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně ústavní stížnost, o které však nebylo ke dni rozhodování odvolacího soudu rozhodnuto.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením žalovaného nároku soudem prvního stupně v tom, že se nelze zabývat správností v posuzovaném řízení vydaných rozhodnutí, tedy ani správností usnesení o přerušení původního řízení, když toto rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, jak předpokládá §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Přitakal však námitce žalobkyně, že soud v posuzovaném řízení nedůvodně vyčkal rozhodnutí Nejvyššího soudu, a ačkoliv překážka pokračování původního řízení odpadla již 26. 3. 2004, pokračoval v něm až v březnu 2005. I přesto považoval odvolací soud zadostiučinění ve výši 50.000,- Kč za nemajetkovou újmu, způsobenou žalobkyni porušením jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, za dostačující z těchto důvodů: celková délka řízení byla způsobena, vyjma uvedeného nesprávného postupu soudu prvního stupně, skutkovou a právní složitostí sporu vyžadující znalecké zkoumání a množstvím řádných a mimořádných opravných prostředků, žalobkyně nevyužila dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy, nejednalo se o řízení se zvýšeným význam pro žalobkyni, žalobkyně netvrdila, že by v důsledku posuzovaného řízení byla omezena ve výkonu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, žalobkyně vystupovala v posuzovaném řízení na straně žalované, tedy vzniklé průtahy jí nebránily v realizaci jejího práva, jediným dopadem do osobnostní sféry žalobkyně byla právní nejistota. Oproti soudu prvního stupně uzavřel, že prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy nastalo již 15. 3. 2008, a proto od tohoto data přiznal žalobkyni úrok z prodlení. Rozhodnutí o náhradě nákladů původního řízení rovněž nebylo zrušeno nebo změněno pro nezákonnost podle §8 odst. 1 OdpŠk, ani částku 426.357,45 Kč žalobkyně nevynaložila na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo nápravu nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně proto postupoval správně, pokud žalobkyni danou částku nepřiznal. Stejně tak je podle §31 odst. 4 OdpŠk správné i nepřiznání částky 24.640,- Kč jako nákladů právního zastoupení v rámci předběžného projednán nároku žalobkyně u žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby napadla žalobkyně dovoláním pro nesprávné právní posouzení věci a vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.). Za otázku zásadního právního významu považuje, „zda soud v řízení o odškodnění za průtahy v soudním řízení při posuzování úředního postupu, který je namítán jako nesprávný a v němž došlo k průtahům, je či není oprávněn posuzovat tento postup“. Zdůraznila, že se nedomáhala přezkumu rozhodnutí o přerušení řízení, ale namítala nesprávný postup soudu spočívající v přerušení řízení z důvodu, že od počátku bylo jasné, že žaloby v původním řízení musejí být zamítnuty. Odvolací soud na danou otázku nesprávně aplikoval ustanovení o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Za „stejně zásadní“ považuje i otázku výše přiměřeného zadostiučinění za situace, kdy odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně shledal v řízení průtah v trvání téměř jednoho roku, ale přiznané zadostiučinění nenavýšil. I náhradu škody v částce 426.357,45 Kč uplatnila z titulu nesprávného úředního postupu ve výši, představující náklady na její zastoupení advokátem v původním řízení. Nedomáhala se však přiznání nákladů, které jí nebyly přiznány v původním řízení, byť se její nárok na náhradu škody „rovná částce“ jí nepřiznaných nákladů řízení v posuzované věci. Za zásadní považuje zodpovězení otázky, zda „v případě, kdy účastník v řízení tvrdí a odvozuje uplatněný nárok od jednoznačného skutkového tvrzení, je soud oprávněn toto tvrzení změnit, resp. rozhodnout o nároku, jako kdyby bylo skutkové tvrzení účastníka jiné“. Ustanovení §31 odst. 4 OdpŠk považuje za neústavní a pokud jí odvolací soud nepřiznal částku 24.640,- Kč a nevypořádal se s jejími odvolacími námitkami ohledně daného nároku, zasáhl tím do jejího práva na spravedlivý proces. Namítá i vady řízení spočívající v tom, že se odvolací soud bez provedení jediného důkazu rozešel se soudem prvního stupně s hodnocením významu předmětu řízení pro žalobkyni, který soud prvního stupně hodnotil jako „poměrně dosti důležitý“ a odvolací soud uzavřel, že se „nejednalo o řízení se zvýšeným významem pro žalobkyni“. Rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný v závěru, že průtahy v původním řízení nebránily žalobkyni v realizaci jejího práva, když není zřejmé, o jaké právo se mělo jednat. Nesprávným, nepodloženým a nelogickým shledává závěr odvolacího soudu o tom, že jediným dopadem do její osobnostní sféry byla nejistota. K tomu poukazuje na psychické a morální dopady nesprávného úředního postup na svou osobu. Z těchto důvodů navrhla rozsudek odvolacího sudu i soudu prvního stupně zrušit.
V rozsahu, v jakém odvolací soud rozhodl o nároku žalobkyně na zaplacení částky 24.640,- Kč, je dovolání nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť jím nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč. Dovolací soud se proto nezabýval v dovolání uvedenými námitkami ve vztahu k tomuto nároku a dovolání v dané části odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012 - (o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V rozsahu, v jakém odvolací soud potvrdil zamítnutí nároku žalobkyně na náhradu škody v částce 426.357,45 Kč, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když je v souladu s judikaturou soudu dovolacího, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se ani v posuzovaném případě odchýlit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2139/2010, dostupný, stejně jako další zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Výtka, že odvolací soud rozhodl v daném případě o jiném skutku, než na jakém žalobkyně tento nárok založila, není vadou napadeného rozsudku, jak žalobkyně namítá (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ale nesouhlasem s právním posouzením daného nároku odvolacím soudem (odvolací soud totiž rozhodl ze skutkového hlediska o tomtéž nároku, který žalobkyně uplatnila, jen jej právně posoudil jinak, než má žalobkyně za správné), který z již uvedeného důvodu přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud proto v daném rozsahu dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas žalobkyně s výší přisouzeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a sama o sobě nemůže představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009), což při zohlednění celkové délky řízení a kritérií pro její stanovení vymezených v rozsudku odvolacího soudu částka 50.000,- Kč, přiznaná žalobkyni jako zadostiučinění za porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, není.
Zásadní právní význam nepřiznává rozsudku odvolacího soudu ani skutečnost, že na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl v rámci posouzení postupu orgánu veřejné moci v původním řízení k tomu, že v něm bylo pokračováno až téměř jeden rok po odpadnutí překážky, pro kterou bylo posuzované řízení přerušeno, aniž by zvýšil zadostiučinění žalobkyni přiznané (srov. opět rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Stejně tak nepředstavuje jiné řešení posouzení významu předmětu řízení pro žalobkyni odvolacím soudem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). V případě závěru o významu předmětu řízení pro žalobkyni nejde přitom o jiné skutkové zjištění, jak by námitky žalobkyně naznačovaly, ale o jiné právní posouzení dané otázky odvolacím soudem, než k jakému dospěl soud prvního stupně.
Jiné řešení nepředstavuje ani závěr odvolacího soudu o tom, v čem nemajetková újma žalobkyně spočívala (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
Nad rámec uplatněných dovolacích důvodů a vzhledem k dovolatelkou zvolené formulaci dovolacích námitek (srov. odkaz na argumentaci uplatněnou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) Nejvyšší soud doplňuje, že v tomto směru nelze – obecně vzato – považovat dovolání za odůvodněné. Jinými slovy pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci žalobkyně neobsažené v dovolání, nepřihlížel.
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustné pro otázku přezkumu postupu soudu v posuzovaném řízení (kritérium §31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) ve vztahu k jeho přerušení, kterou odvolací soud posoudil jinak, než to činí ve své judikatuře Nejvyšší soud.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit v tom, že v rámci kompenzačního řízení nemůže být přezkoumávána věcná správnost usnesení o přerušení řízení jako takového. To však neznamená, že by nemělo být v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) zkoumáno, zda přerušení původního řízení, zejm. přistoupí-li k němu soud s odkazem na §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., bylo pro vyřešení věci v původním řízení potřebné či nikoli. Platí totiž, že k přerušení řízení musí soud přistoupit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neúčelné, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Důvody, pro které bylo původní řízení přerušeno, a účelností přerušení posuzovaného řízení pro rozhodnutí v něm projednávané věci, se odvolací soud nezabýval a v tomto směru je jeho právní posouzení nároku žalobkyně neúplné, a proto nesprávné. Z toho důvodu Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ohledně zamítnutí nároku žalobkyně na zaplacení částky 424.002,55 Kč s příslušenstvím podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. března 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu