ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1743.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1743/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 316.000,- Kč a příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 10/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2013, č. j. 16 Co 408/2013-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. dubna 2013, č. j. 27 C 10/2012-44 (dále již „soud prvního stupně“), jímž byla ve výroku I. zamítnuta žaloba na zaplacení částky 316.000,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Nynější žalobce jako oprávněný podal dne 1. listopadu 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 2 proti povinnému POTRUBÍ, státní podnik, návrh na nařízení exekuce na základě několika vykonatelných rozhodnutí k uspokojení pohledávek ve výši 127.324,- Kč s příslušenstvím, ve výši 51.328,- Kč s příslušenstvím a ve výši 28.834,80 Kč s příslušenstvím. Usnesení o nařízení exekuce bylo exekutorskému úřadu doručeno dne 11. listopadu 2002, soudní exekutor vydal usnesení o zastavení exekuce dne 20. prosince 2011. Podmínka nesprávného úředního postupu však nebyla splněna, když žalobci již od počátku exekučního řízení bylo zřejmé, že povinný nemá prostředky k uhrazení pohledávky a nebyla tak dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a eventuálním nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení.
Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dospěl k závěru, že exekuce byla ze strany žalobce vedena bez možnosti uspokojení pohledávky, což muselo být žalobci zřejmé již při podání návrhu na nařízení exekuce. Vědomost žalobce o nemajetnosti povinného ještě před zahájením exekučního řízení nemohla vzhledem k formálnímu trvání exekuce do jejího zastavení vyvolat v žalobci tak silný stav nejistoty, aby bylo možno učinit závěr o vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení. Je-li exekuční řízení vedeno sice nepřiměřenou dobu, avšak již v jeho průběhu je zřejmé, jaký bude ve vztahu k oprávněnému výsledek a sám oprávněný neučiní návrh na zastavení exekuce či podnět k jejímu zastavení, nemůže mít toto další formální trvání exekučního řízení za následek vznik nemajetkové újmy v osobnostní sféře oprávněného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, v němž uvedl, že soud nezhodnotil dostatečně a důsledně všechny okolnosti posuzované věci pro to, aby mohl učinit závěr o přiměřenosti délky daného exekučního řízení, a proto je jeho rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné. Soud se také, dle dovolatele, nevypořádal s judikaturou k otázce exekučních průtahů. K potvrzení oprávněnosti svého návrhu dovolatel argumentuje judikátem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, z nějž dovozuje, že se může domáhat odškodnění újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení, byť řízení stále probíhá. Pro odvolací soud to v situaci, kdy v době rozhodování soudu prvního stupně nebylo posuzované řízení skončeno, představuje nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení. Dvolatel závěrem navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Podstata rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že vedení exekučního řízení od března 2006 ztratilo svůj význam, následně již dovolatel věděl, že se svým nárokem nemůže být úspěšný. Závěr odvolacího soudu je po obsahové stránce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011; všechna zde uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Význam předmětu řízení se potom do značné míry promítá i do pociťované nemajetkové újmy.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. května 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu