ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.1883.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1883/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyň a) M. S. – R. , a b) I. Sch. , obou zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalované Mgr. E. N. , zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 77/2009, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 1 Co 42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2013, č.j. 1 Co 42/2012-568, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 1 Co 42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2013, č.j. 1 Co 42/2012-568, ve výroku I., pokud jím byla v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaslala každé z žalobkyň písemnou omluvu s textem:
Omlouvám se Vám za svoji neoprávněnou hodnotící kritiku pana H. S.-R., Vašeho otce, spočívající v těchto výrocích:
b). . . Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: „Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?“ musíme totiž odpovědět: „Nikoli, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek.“ a c) „ Vyplnění žádosti [F. o udělení občanství H. S.] je možné označit za čin blízký vlastizradě“,
jak jsem je uvedla ve stati s názvem „KAPITOLA I KAUZA S.-R.“ v publikaci s názvem „CUI BONO RESTITUCE?“ zveřejněné v roce 2006 a v totožném rozsahu s názvem „CUI BONO RESTITUCE II.“ zveřejněné v roce 2007, čímž jsem zasáhla do osobnosti pana H. S.-R., v B. a zemřelém v R. nad S., konkrétně do jeho práva na občanskou čest, důstojnost a občanskou bezúhonnost.
Mgr. E. N., B.“,
a pokud jím byla v rámci změny rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaslala k rukám ředitele (ředitelky) Národní knihovny České republiky, České republiky-Kanceláře Poslanecké sněmovny a Moravské zemské knihovny v Brně písemné oznámení s obsahem:
„Vážený pane řediteli/Vážená paní ředitelko,
ve své stati s názvem „KAPITOLA I KAUZA S.-R.“ v publikaci s názvem „CUI BONO RESTITUCE?“ zveřejněné v roce 2006 a v publikaci s názvem „CUI BONO RESTITUCE II.“ zveřejněné v roce 2007, jsem zasáhla do osobnosti pana H. S.-R., v B. a zemřelého v R. nad S., těmito výroky:
e). . . Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: „Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?“ musíme totiž odpovědět: „Nikoli, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek.“ a f) „ Vyplnění žádosti [F. o udělení občanství H. S.] je možné označit za čin blízký vlastizradě.
(uvedeno na s. 15 odstavec 1, část věty první, ve stati „KAPITOLA I KAUZA S.-R.“ v publikaci „CUI BONO RESTITUCE?“ a současně na s. 17, odstavec 1, část věty první, v totožné stati v publikaci „CUI BONO RESTITUCE II.“)
Mgr. E. N., B.“,
a dále ve výroku III., se zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení .
II. Ve zbývající části se dovolání žalobkyň proti výroku I. zamítá.
III. Dovolání žalobkyň proti výroku II. a III. rozsudku odvolacího soudu se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se ve smyslu ustanovení §15 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb. - občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) domáhaly postmortální ochrany osobnosti svého zemřelého otce pana H. M. S.-R. Podle žaloby neoprávněné zásahy do osobnosti jmenovaného měly spočívat v celkem 15 výrocích, z toho 10 nepravdivých skutkových tvrzeních a 5 neoprávněných hodnotících úsudcích, obsažených v dále uvedených publikacích, jejichž autorkou je žalovaná.
Rozsudkem ze dne 21. října 2011, č.j. 24 C 77/2009-221, Krajský soud v Brně výrokem I. uložil žalované zaslat každé z žalobkyň písemnou omluvu s textem:
Omlouvám se Vám za svoji neoprávněnou hodnotící kritiku pana H. S.-R., Vašeho otce, spočívající v těchto výrocích:
a) [H. S.] zemřel v domácím vězení, které mu bylo nařízeno z důvodů jeho nemoci. Nebýt ní, byla by na něj bývala zřejmě uvalena vyšetřovací vazba. Jeho úmrtím pominuly důvody dalšího stíhání, takže rozsudek mimořádného lidového soudu nad ním vynesen nebyl.
b) Na tomto místě se nabízí úvaha o tom, že jestliže S. předčasná smrt hypoteticky zabránila Ministerstvu vnitra, aby mu vydalo konečné rozhodnutí o zachování československého občanství, což je S. smůla, mohla naopak tato smrt stejně tak dobře zabránit odsouzení tohoto muže mimořádným lidovým soudem jako zrádce a kolaboranta, což je naopak jeho štěstí.
Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: „Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?“ musíme totiž odpovědět: „Nikoli, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek.“
c) Vyplnění žádosti [F. o udělení občanství H. S.] je možné označit za čin blízký vlastizradě.
jak jsem je uvedla ve stati s názvem „KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT“ v publikaci s názvem „CUI BONO RESTITUCE?“ zveřejněné v roce 2006 a v totožném rozsahu s názvem „CUI BONO RESTITUCE II.“ zveřejněné v roce 2007, čímž jsem zasáhla do osobnosti pana H. S.-R., v B. a zemřelém v R. nad S., konkrétně do jeho práva na občanskou čest, důstojnost a občanskou bezúhonnost.
Mgr. E. N., B.
Výrokem II. uložil žalované zaslat k rukám ředitelů Národní knihovny České republiky, Kanceláře poslanecké sněmovny, odboru Parlamentní knihovna a Moravské zemské knihovny v Brně písemné oznámení s tímto obsahem:
Vážený pane řediteli/Vážená paní ředitelko,
Ve své stati s názvem „KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT“ v publikaci s názvem „CUI BONO RESTITUCE?“, zveřejněné v roce 2006, a v publikaci s názvem „CUI BONO RESTITUCE II.“ zveřejněné v roce 2007, jsem zasáhla do osobnosti pana H. S.-R., v B. a zemřelého v R. nad S., těmito výroky :
a) [H. Salm] zemřel v domácím vězení, které mu bylo nařízeno z důvodů jeho nemoci. Nebýt ní, byla by na něj bývala zřejmě uvalena vyšetřovací vazba. Jeho úmrtím pominuly důvody dalšího stíhání, takže rozsudek mimořádného lidového soudu nad ním vynesen nebyl. (uvedeno na s. 14, odstavec 2., věta druhá, třetí a čtvrtá, ve stati „KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT“ v publikaci „CUI BONO RESTITUCE?“ a současně na s. 16, odstavec 2., věta druhá, třetí a čtvrtá, v totožné stati v publikaci „CUI BONO RESTITUCE II.“).
b) Na tomto místě se nabízí úvaha o tom, že jestliže S. předčasná smrt hypoteticky zabránila Ministerstvu vnitra, aby mu vydalo konečné rozhodnutí o zachování československého občanství, což je S. smůla, mohla naopak tato smrt stejně tak dobře zabránit odsouzení tohoto muže mimořádným lidovým soudem jako zrádce a kolaboranta, což je naopak jeho štěstí. Použijeme-li logiku, kterou se správní orgán ve věci S. údajného neprovinění řídí, dospějeme k šokujícímu závěru. Na otázku: „Provinil se Adolf Hitler svými činy proti lidstvu?“ musíme totiž odpovědět: „Nikoli, neprovinil, protože zemřel dříve, než nad ním Norimberský soud mohl vynést rozsudek.“ (uvedeno na s. 14, odstavec 3. a 4., ve stati „KAPITOLA I KAUZA SALM-REIFFERSCHEIDT“ v publikaci „CUI BONO RESTITUCE?“ a současně na s. 16, odstavec 3. a 4., v totožné stati v publikaci „CUI BONO RESTITUCE II.“).
c) Vyplnění žádosti [F. o udělení občanství H. S.] je možné označit za čin blízký vlastizradě. (uvedeno na s. 15, odstavec 1., část věty první, ve stati „KAPITOLA I KAUZA S.-R.“ v publikaci „CUI BONO RESTITUCE?“ a současně na s. 17, odstavec 1., část věty první, v totožné stati v publikaci „CUI BONO RESTITUCE II.“).
Mgr. E. N., B.
Výrokem III. zamítl nároky na zaslání písemné omluvy každé ze žalobkyň ohledně těchto tvrzení:
a) Pozbyl československé občanství dle úst. dekretu č. 33/1945. Pozbyl ho dle §1 odst. 1 tohoto dekretu nabytím říšskoněmeckého občanství a současně i dle §1 odst. 2 z důvodů své německé národnosti.
b) Odvolání H. S. bylo pravomocně zamítnuto, a to na základě existence dochovaných sčítacích archů, které dokládají, že H. S. se v roce 1930 a následně ještě jednou v roce 1939, přihlásil k národnosti německé a takto vstupoval do okupace.
c) Pokud existovalo S. osvědčení „B“, pak z tohoto dokumentu nevyplývaly žádné nároky na uznání jeho občanství.
d) Veškerá odvolání (rozuměj i H. S. a jeho ležící pozůstalosti po jeho smrti) byla zamítnuta a L. S. R. nakonec souhlasí s ukončením řízení (prohlášení z 18. 8. 1952).
e) Komunisté nesebrali majetek S., majetek sebral S. prezident Beneš, a to v souladu s Postupimskou dohodou a Pařížskou reparační dohodou, nařizující konfiskovat „německý majetek v cizině“.
f) Žádný správní ani soudní orgán se nezabýval potvrzením či vyvrácením podezření z členství v nacistických organizacích H. S.
g) H. S. bylo dne 30. 8. 1940 uděleno říšské občanství.
h) Dle obsahu „F.“ dne 30. 4. 1940 H. S. obdržel občanský průkaz Německé říše.
i) H. S. vstoupil dne 1. 1. 1940 do DAF (Deutsche Arbeit Front), BDO (Bund Deutscher Osten), byl členem Kriegerkameradschaft a NSDAP.
Výrokem IV. zamítl požadavek na zaslání písemné omluvy každé ze žalobkyň ohledně hodnotících úsudků:
a) Osvědčení B znějící na jméno H. S., které bylo vydáno 20.3.1946 dle Oběžníku MV z 2.5.1946 č. A-4600/4/4-46.IV/3 má slabou účinnost.
b) Podání práv. zástupce JUDr. Felixe Nevřely obsahuje řadu polopravd, převzatých většinou z tzv. Krippnerova memoranda, tj. literárního díla z roku 1945.
Výrokem V. zamítl požadavek na zaslání písemného oznámení knihovnám ohledně těchto tvrzení:
a) … H. S. pozbyl československé občanství dle úst. dekretu č. 33/1945. Pozbyl ho dle §1 odst. 1 tohoto dekretu nabytím říšskoněmeckého občanství a současně i dle §1 odst. 2 z důvodů své německé národnosti. H. S. se proti dekretům odvolal (25.10.1945) a tvrdí, že je a byl vždy Čechem. Odvolání však bylo pravomocně zamítnuto, a to na základě existence dochovaných sčítacích archů, které dokládají, že H. S. se v roce 1930 a následně ještě jednou v roce 1939, tedy v době „zvýšeného ohrožení republiky“ (což je dle §18 dekretu 16/1945 Sb., přitěžující okolnost) přihlásil k národnosti německé, a takto vstupoval do okupace.
b) Měl-li by žadateli (či jeho dědicům) být zkonfiskovaný majetek vrácen, muselo by o žádosti o zachování jeho občanství ještě definitivně rozhodnout ministerstvo vnitra na návrh Zemského národního výboru Brno.
c) …pokud zde vůbec existovalo S. osvědčení „B“, pak z tohoto dokumentu nevyplývaly žádné nároky na uznání jeho občanství.
d) Veškerá odvolání byla zamítnuta a L. S.R. nakonec souhlasí s ukončením řízení (prohlášení z 18.8.1952). Podle dekretu 33/1945 Sb. neobdržela občanství ani ona ani její děti.
e) Jestliže chce tedy někdo dnes tvrdit, že „komunisté sebrali S. majetek“, není to pravda. Majetek sebral S. prezident Beneš, a to v souladu s Postupimskou dohodou, podepsanou dne 2.8.1945 vládami USA, Velké Británie a SSSR a v souladu s Pařížskou reparační dohodou, podepsanou 21.12.1945 vládami osmnácti států světa a nařizující konfiskovat „německý majetek v cizině“.
f) … žádný správní ani soudní orgán nezabýval se potvrzením či vyvrácením podezření z jeho (rozuměj H. S.) členství v nacistických organizacích.
g) Dokument je vlastnoručně podepsán a je opatřen doložkou, z níž vyplývá, že žadaleli bylo dne 30.8.1940 uděleno říšské občanství.
h) … H. S.R. Senior se někdy v roce 1939 (údajně pod nátlakem) přihlásil k německé národnosti.
i) … tzv. F., uvádějící naprosto přesné datum 30.8.1940, kdy H. S.R. Senior obdržel „Staatsangehörogkeitsausweis“, tj. občanský průkaz Německé říše, správní orgán neuvádí.
j) … H. S.R. Senior vstoupil 1.1.1940 do Deutsche Arbeit Front (DAF), další kartotéční list Tugemannovy kartotéky, dokládající vstup H. S.R. Seniora do Bund Deutscher Osten (BDO) dne 1.1.1943, členství v H.S.R. Seniora ve válečné organizaci Kriegskameradschaft, členství H.S.R. Seniora v NSDAP, říšskoněmecké státní občanství H.S.R. Seniora dle Policejní přihlášky s podpisem ze dne 26.2.1942.
Výrokem VI. zamítl žalobu ve vztahu k uplatněným nárokům na zaslání písemného oznámení knihovnám ohledně těchto hodnotících úsudků:
a) Osvědčení B znějící na jméno H. S., které bylo vydáno 20.3.1946 dle Oběžníku MV z 2.5.1946 č. A-4600/4/4-46.IV/3 má slabou účinnost.
b) Odvolání, zformulované novým právním zástupcem JUDr. Felixem Nevřelou obsahuje řadu polopravd, převzatých většinou z tzv. Krippnerova memoranda, tj. literárního díla z roku 1945.
Výrokem VII. rozhodl o nákladech řízení.
V odůvodnění k vyhovujícím výrokům I. a II., kterými byla stanovena žalované povinnost zaslat žalobkyním písemnou omluvu a písemné oznámení knihovnám, k výroku a) soud uvedl, že otec žalobkyň se před svým úmrtím v jakémsi „domácím vězení“ prokazatelně nacházel. Poukázal v této souvislosti na hlášení bezpečnostního oddělení MNV v Rájci ze dne 4. června 1945, kde byl zahrnut do hlášení zajištěných a nezajištěných Němců, Maďarů, fašistů, kolaborantů, vlajkařů a osob se svatováclavskou orlicí s tím, že nebyl jako Němec zajištěn a umístěn do internačního tábora v Dolním zámku v R., naopak byl ponechán na svobodě, neboť pro nemoc byl upoután na lůžko a dále na tzv. Krippnerovo memorandum, kde se uvádí, že S. i s rodinou byl internován ve 2 světnicích svého zámku, byly mu zastaveny veškeré příjmy z jeho majetku, který byl zabaven, byla mu zadržována i cenzurována pošta, omezovány návštěvy právního zástupce a připuštěny „jen pod dozorem jako u nejtěžších vězňů“ a rovněž mu byla odpírána možnost „aspoň občasného vyvezení na čerstvý vzduch“ . Za rozhodující však soud nakonec pokládal, že nebylo prokázáno, že by byl v nějakém (neřku-li důvodném) podezření z deliktu trestného podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., že by v tomto směru proti němu probíhalo stíhání a že by proti němu bylo podle tohoto dekretu postupováno. Šlo tak o nepřiměřenou (neadekvátní úvahu žalované bez dostatečného skutkového základu. O výroku b) dospěl k závěru, že spojení jména otce žalobkyň se jménem válečného zločince Adolfa Hitlera je z objektivního hlediska samoúčelné, takže se rovněž jedná o nepřiměřenou (neadekvátní) úvahu bez dostatečného skutkového základu. Ve vztahu k výroku c) konstatoval, že sice bylo zjištěno, že otec žalobkyň skutečně dne 29.9.1939 F. podepsal a v tomto rámci v bodě 14 prohlásil, že se hlásí k německé národnosti a nikdy nebylo autoritativně stvrzeno, že by se takto přihlásil za Němce v důsledku donucení nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými, ale po žalované je nutno zcela spravedlivě požadovat, aby při činění jednostranného kategorického úsudku o otázce „činu blízkého vlastizradě“ nepřehlížela dokumenty zcela zásadní povahy, svědčící ve prospěch úsudku odlišného, např. že nešlo o čin vlastizrádný, ale pročeský, kterým H. S. hodlal ochránit své české zaměstnance, a aby se s nimi také řádně argumentačně vypořádala.
Zamítavý výrok III. ohledně výroku žalované uvedeného pod písmenem a) zdůvodnil soud tak, že takto nebyl žalovanou vůbec učiněn, neboť v publikaci bylo uvedeno: „ Zamítnutí navrácení tohoto majetku zdůvodnil OPÚ tím, že potenciální oprávněná osoba, tj. zesnulý H. S. R. Senior, nesplňuje podmínky, stanovené zákonem o půdě . Majetek mu byl zkonfiskován v roce 1945 dekrety 12/1945 Sb. (Dekret o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa) a 108/1945 Sb. (Dekret o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy), a současně dle ústavního dekretu 33/1945 Sb. (Dekret o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské) pozbyl československé občanství. Pozbyl ho dle §1 odst. 1 tohoto dekretu nabytím říšskoněmeckého občanství , a současně i dle §1 odst. 2 z důvodů své německé národnosti . “ Soud také konstatoval, že případné představy o revizi otázek občanství cestou ochrany osobnosti jsou iluzorní. Podle §135 odst. 1 o.s.ř. je totiž soud vázán rozhodnutím o osobním stavu, konkrétně rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru všeobecné správy, oddělení státního občanství a matrik, č.j. VS-953/51/2-1998, ze dne 10.4.2006, kterým nebylo vyhověno žádosti otce žalobkyň o zjištění zachování československého státního občanství podle §2 dekretu č. 33/1945 Sb. a rozhodnutím ministra vnitra č.j. VS-160/RK/3-2006 ze dne 9.10.2006 o zamítnutí rozkladu proti prvně jmenovanému rozhodnutí. Připomenul, že rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 8 Ca 342/2006-180 byla správní žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra zamítnuta a usnesením Nejvyššího správního soudu č.j. 6 As 7/2009-262 byla kasační stížnost pro opožděnost odmítnuta.
K výroku žalované pod písmenem b) uvedl soud, že se v jeho první části, týkající se zamítnutí odvolání H. S. sice žalovaná dopustila nepřesnosti, pokud uvedla, že jeho odvolání bylo zamítnuto ve vztahu k osvědčení typu A, ale jinak skutkové tvrzení je zcela pravdivé, protože jmenovaný se přihlásil v roce 1930 a opětovně v době zvýšeného ohrožení republiky (§18 dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb.) k národnosti německé, čímž byl považován ve smyslu dekretů č. 12/1945 S., č. 108/1945 Sb. a č. 33/1945 Sb. za Němce s důsledky konfiskace majetku, resp. pozbytí československého státního občanství.
Výrok žalované pod písmenem c) podle názoru soudu není v žádné z obou svých složek (zpochybnění existence listiny ani tvrzení právní otázky) způsobilý zasáhnout do osobnostních práv otce žalobkyň. Obdobně jako nepřesný, ale nezpůsobilý zasáhnout do osobnostních práv otec žalobkyň, hodnotil soud výrok žalované sub d).
Ani v případě výroku žalované pod písmenem e) se podle soudu prvního stupně nejedná o nepravdivé skutkové tvrzení zasahující do osobnostních práv otce žalobkyň, když ke konfiskaci majetku S. došlo na základě Benešova dekretu č. 12/1945 Sb.
Výrok žalované pod písmenem f) byl soudem hodnocen jako týkající se rozhodovací činnosti orgánů rozhodujících podle zákona o půdě; výrok je pravdivým skutkovým tvrzením, kterým nadto není kategoricky tvrzeno členství otce žalobkyň v nacistických organizacích.
K výrokům žalované uvedeným pod písmeny g) a h) soud uvedl, že otec žalobkyň skutečně F. vlastnoručně podepsal, v jeho rámci v bodě č. 14 prohlásil, že se hlásí k německé národnosti a na základě toho mu byl O. v Brně vyhotoven průkaz o německé státní příslušnosti.
K výroku žalované uvedeném pod písmenem i) krajský soud konstatoval, že předmětné výroky nebyly žalovanou vůbec učiněny a zveřejněny, protože žalovaná pouze sdělila a konkrétně doložila, že existují dokumenty dokládající členství otce žalobkyň v daných organizacích.
Konečně ohledně výroku pod písmenem j) soud konstatoval, že jeho předmětem je řešení právní otázky v podobě navrácení konfiskovaného majetku a s tím související otázky státoobčanské a ani tento výrok není způsobilý zasáhnout do osobnostních práv otce žalobkyň.
Zamítavý výrok IV. týkající se hodnotících úsudků k výroku žalované pod písmenem a) soud uvedl, že jeho předmětem je hodnocení právní otázky v podobě právních účinků osvědčení typu B a tento výrok není vůbec způsobilý zasáhnout do osobnostních práv otce žalobkyň. K výroku pod písmenem b) soud konstatoval, že tzv. Krippnerovo memorandum bylo sepsáno dne 31.8.1945 tehdejším právním zástupcem otce žalobkyň, JUDr. Pavlem Krippnerem st., advokátem, za účelem vynětí z protiněmeckých opatření, takže logicky obsahuje řadu informací v zájmu a ve prospěch klienta. Přitom uvedený výrok není vůbec způsobilý zasáhnout do osobnostních práv otce žalobkyň.
Proti vyhovujícím výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně podala odvolání žalovaná, proti zamítavým výrokům III., IV., V., a VI. podaly odvolání žalobkyně. Všechny účastnice řízení podaly také odvolání proti výroku VII. o nákladech řízení.
Vrchní soud v Olomouci, po té, co doplnil dokazování, zejména zprávou Ministerstva vnitra , zprávou Národního archivu a dokumentů postoupených Národním archivem, zejména vyhláškou Ministerstva vnitra č.j. Z/II-31366-45 ze dne 16. ledna 1946, vymezující fašistické organizace, rozsudkem ze dne 7. listopadu 2012, č.j. 1 Co 42/2012-541, ve znění opravného usnesení ze dne 6.února 2013, č.j. 1 Co 42/2012-568, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalobu zamítl i v tomto rozsahu. Výrokem II. potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích III., IV., V. a VI. a výrokem III. (ve znění opravného usnesení) rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění výroku I. odvolací soud uvedl, že lze souhlasit s krajským soudem, že sporná tvrzení mají charakter hodnotových soudů žalované ve vztahu k jednání pana H. S.-R. Z provedeného dokazování vyplývá, že skutečně došlo k internaci rodiny otce žalobkyň jakousi formou domácího vězení. Pokud žalovaná označila vyplnění a podpis žádosti (F.), tedy přihlášení se k úhlavnímu nepříteli Československého státu – Německé říši, jako jednání blízké vlastizradě, nelze toto označení v historických souvislostech pokládat za nesprávné a vadné. Rovněž úsudky žalované souvisící s prognózou postupu československých úřadů vůči knížeti S. po skončení války z hlediska jeho trestněprávní odpovědnosti a jeho smrti nejsou nedovoleným zásahem do jeho osobnostních práv, protože vzhledem k aktivitám jmenovaného v době okupace na něj skutečně, nebýt jeho špatného zdravotního stavu, mohla být uvalena vazba a nebýt jeho smrti mohl být podroben trestnímu stíhání podle retribučního dekretu. Příměr této situace k osudu Adolfa Hitlera považuje odvolací soud za nešťastný, ale vztahoval se pouze na fakt, že skutky Hitlera nemohly být pro jeho smrt posuzovány soudem, aniž by ovšem žalovaná osobu knížete S. ztotožňovala nebo přirovnávala k Adolfu Hitlerovi. Odvolací soud konstatoval, že hlavním smyslem historického zkoumání ze strany žalované nebyla dehonestace zemřelého, výroky nejsou stylizovány nijak společensky nepřípustnou formou, nýbrž šlo o snahu autorky nepřipustit restituci majetku S., kterou žalovaná vnímá jako nesprávnou a neoprávněnou a takovou činnost je třeba považovat za zcela legitimní.
Ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud odkázal na jeho odůvodnění. Uvedl, že skutkový podklad opravňuje k závěrům o okolnostech ztráty československého občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., čemuž předcházelo přihlášení se knížete S. k Německé říši a jeho vstupu do německých spolků. To samo o sobě již postačovalo k pozbytí československého státního občanství na podkladě zmíněného dekretu, s výjimkou případů, v nichž dotčená osoba prokázala, že tak činila na nátlak, což se pozůstalým nezdařilo. Ztotožnil se i s názorem soudu prvního stupně, že otázka zachování československého státního občanství knížete S. byla předmětem správního řízení, ve kterém soudy pravomocně nevyhověly žádosti o zjištění zachování občanství a toto rozhodnutí civilní soud v řízení o ochraně osobnosti není oprávněn hodnotit odlišným způsobem.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalobkyním dne 15. ledna 2013 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 11. března 2013 obsáhlé dovolání.
V případě napadeného výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba ve vztahu ke dvěma výrokům, za které soud prvního stupně uložil povinnost omluvy, uplatňují důvod přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) tak, jak jej koncipuje jeho znění účinné od 1. ledna 2013, s tím, že 1/ odvolací řízení trpělo závažnými procesními vadami, v důsledku nichž soud nesprávně meritorně rozhodl, 2/ že závěry odvolacího soudu neodpovídají podstatné části spisu, odvolací soud vycházel z jiného skutkového stavu než soud prvního stupně a 3/ že je založen na nesprávných závěrech o obsahu výroků žalované a na právním posouzení její kritiky, kterým se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu ČR.
Procesní vady podle žalobkyň spočívají v tom, že odvolací soud nezopakoval důkazy provedené soudem prvního stupně, z nichž dospěl k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, dále, že v rozporu s ustanovením §213a odst. 2 o.s.ř. provedl z vlastní iniciativy nové důkazy. Závěry odvolacího soudu podle dovolatelek neodpovídají podstatné části spisu, protože soud vyšel z doplňujících důkazů. Odvolacímu soudu pak vytýkají, že zatímco soud prvního stupně při svém rozhodování za zásadní považoval neexistenci obvinění H. S. za jeho života pro kolaboraci a vlastizradu poválečnými orgány, odvolací soud nelogicky hodnotil obsah výroků žalované jako její „prognózy možného odsouzení otce“ žalobkyň, ačkoli toto bylo v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že otec žalobkyň, mimo jiné i vzhledem ke své nemoci, nikdy nekolaboroval a ani nemohl kolaborovat s nacisty. Polemizují pak s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy.
Výrok II. rozsudku odvolacího soudu dovolatelky napadají proto, že se domnívají, že 1/ závisí na vyřešení otázky hmotného práva o vzniku řádného členství fyzické osoby ve spolku v osobnostním sporu, která je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně, než jak ji vyřešil v posuzované věci odvolací soud , 2/ že je založen na nesprávném právním závěru nalézacího soudu o povaze předmětu správních rozhodnutí Ministerstva vnitra pod č.j. VS-953/51/2-1998 ze dne 10.04.2006 a rozhodnutí ministra vnitra ze dne 09.10.2006 pod č.j. VS-160/RK/3-2006 jako rozhodnutí dle §135 odst. 1 o.s.ř. o osobním stavu otce žalobkyň ve smyslu jeho žádosti dle úst. dekretu č. 33/1945 Sb. podané dne 04.05.1945 u MNV v Rájci nad Svitavou a 3/ závisí na vyřešení procesní otázky zásadního významu v posuzované věci podle §135 odst. o.s.ř. v postmortálním osobnostním sporu, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Dovolatelky proto navrhly, aby dovolací soud ve výrokové části I. napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví, zrušil výrok odvolacího soudu v části II. a dále rozsudek soudu prvního stupně v částech III., IV., V. a VI. a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil v celém rozsahu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012 (ač dovolatelky neopodstatněně vycházejí z jeho znění účinného od 1. ledna 2013).
Protože bylo dovolání podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud se proto nejprve zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
V posuzované věci jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. pokud směřuje proti napadenému výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Dovolatelky v této souvislosti namítají, že řízení trpí vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Uvedené vady spatřují v tom, že odvolací soud jednak provedl další důkazy a že hodnotil důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně odlišně od tohoto soudu, aniž by je zopakoval.
Odvolací soud může v systému neúplné apelace provést i jiné, než účastníky navržené, důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu podle jeho stavu z řízení před soudem prvního stupně (srov. §120 odst. 3, větu první, §211 o.s.ř.). Pro závěr, zda důkazy, které byly uplatněny až v odvolacím řízení, jsou „nové“, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže důkazy byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. O porušení systému neúplné apelace [a tím o vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.] nejde, provedl-li odvolací soud v odvolacím řízení důkazy, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně podle obsahu spisu vyšly najevo.
V projednávané věci jde o případ shora uvedený, když na vyhlášku Ministerstva vnitra č.j. Z/II-31366-45 ze dne 16. ledna 1946, vymezující fašistické a nacistické organizace, za které byly považovány m.j. Deutsche Arbeitsfront a Bund Deutscher Osten žalovaná výslovně poukazuje jak ve sporné publikaci, tak ve svém vyjádření k žalobě ze dne 17. března 2011 na č.l. 69.
Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neznamená (zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti), že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí nebo z přednesů účastníků řízení a svědků. Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení). Jestliže tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změní (§220 o.s.ř.), ačkoli ve skutečnosti dospěl k jinému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, byl jeho skutkový závěr učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o.s.ř.; odvolací řízení pak trpí vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V projednávané věci se však o nesprávnost postupu odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu věci nejedná. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování výlučně z listinných důkazů. Odvolací soud proto tyto důkazy opakovat nemusel, neboť při nich nepůsobí další skutečnosti (jako např. u výslechu svědků), které by mohly mít vliv na posouzení věrohodnosti důkazu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, jež je veřejnosti, stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz) a v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR pod C 997), částečně modifikovaný nálezem Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp.zn. I. ÚS 273/06 (přístupný na www.nalus.usoud.cz ) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp.zn. 25 Cdo 1180/2011].
Nejvyšší soud tedy konstatuje, že řízení před odvolacím soudem netrpí vytýkanými vadami a z obsahu spisu se nepodávají ani jiné vady zakládající dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.
Pokud dovolatelky namítají, že závěry odvolacího soudu k obsahu výroků žalované v posuzované věci neodpovídají podstatné části spisu, hodlají tím zřejmě uplatnit dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (skutkové zjištění nemá v podstatné části spisu oporu v provedeném dokazování). Aby byl naplněn tento dovolací důvod, musí dovolatelé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo při dokazování zjištěno, popř. dovodit, že soud z bezchybných dílčích zjištění, učinil nesprávné (tj. logicky vadné) skutkové závěry. Půjde o případy, kdy soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů stran nevyplynuly, popř. ani jinak nevyšly v řízení najevo nebo že soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z provedeného dokazování nebo vyšly v řízení najevo. Dále půjde o eventuality, kdy z hodnocení důkazů (poznatků), jež vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly v řízení najevo, vyplývá z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti, logický rozpor nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem upraveným v ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Samotné hodnocení důkazů nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Z obsahu spisu, stejně jako z dovoláním napadeného rozsudku, vyplývá, že odvolací soud při posuzování , zda se předmětné tři výroky žalované, které jsou podle něj, stejně jako podle mínění soudu prvního stupně, hodnotícími soudy, což žádný z účastníků nezpochybnil, zakládají na pravdivých informacích, vyšel z důkazů provedených soudem prvního stupně (přihlášení se H. S. k německé národnosti, jeho internace, špatný zdravotní stav a následné úmrtí) a z důkazů, jimiž sám řízení doplnil (členství v organizacích považovaných za fašistické, resp. jejich podpora). Mezi skutkovými zjištěními, které z nich odvolací soud učinil, není logický rozpor, který dovolatelky spatřují např. v tom, že jejich otec vzhledem ke své nemoci nemohl kolaborovat s nacisty ani s nimi udržovat úzké hospodářské vztahy, že žádným z poválečných orgánů nebyl považován za kolaboranta nebo zrádce. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly v řízení najevo, či že by v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, byl z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, resp. že by výsledek hodnocení důkazů odporoval ustanovení §133 až 135 o.s.ř. Dovolací soud v rámci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu, nelze-li tomuto soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na skutečnost, že žalovaná v předmětné publikaci při prognóze postupu československých orgánů netvrdila s určitostí, že H. S. by byl souzen a odsouzen jako zrádce a kolaborant, ale na tuto možnost upozornila, stejně jako připouštěla možnost, že by mu bylo vydáno konečné osvědčení o zachování československého státního občanství, kdyby otec žalobkyň nezemřel. Nejvyšší soud se rovněž přiklání k názoru, že viděno prizmatem doby těsně po skončení okupace, mohly odvolacím soudem konstatované skutečnosti vést k trestnímu stíhání otce žalobkyň a jeho přihlášení se k německé národnosti mohlo být vnímáno tak, jak to popisuje ve své publikaci žalovaná.
Protože tedy v této části lze dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu považovat za správný, bylo dovolání žalobkyň proti uváděné části výroku I. rozsudku odvolacího soudu zamítnuto (§243b odst.2 o.s.ř.).
Z pohledu toho, co bylo uvedeno shora však nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu týkajícím se výroku žalované o tom, že vyplnění žádosti (F. o udělení občanství H. S.) je možné označit za čin blízký vlastizradě. Bez ohledu na skutečnost, že jde o hodnotový soud žalované, která je historička a nikoli právnička, je třeba vzít v úvahu, že toto jednání H. S. zcela zřetelně podle mínění dovolacího soudu nelze podřazovat pod případné hodnocení jako chování vykazujícího znaky vlastizrady, resp. velezrady, jak tento trestný čin vymezuje současný trestní zákoník (§309 zákona č. 40/2009 Sb.), případně trestní zákoníky předchozí (§91 zákona č. 140/1961 Sb. nebo §78 zákona č. 86/1950 Sb.).
Je pak třeba připomenout, že v případě zásahu do práva na ochranu osobnosti je vytčen požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany, který vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění. Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby. Ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Možnost domáhat se ochrany osobnosti fyzické osoby nekončí ani její smrtí, neboť s ohledem na požadavek zachování piety podle ustanovení §15 obč. zák. přísluší uplatňovat po smrti fyzické osoby právo na ochranu její osobnosti manželu a dětem, a nebylo-li jich, pak jejím rodičům. Jde o zvláštní osobní právo takto taxativně vypočtených osob na uplatnění ochrany osobnosti zemřelé fyzické osoby v rámci její postmortální ochrany.
Posuzovaný výrok žalované operující možností faktického posouzení zemřelého otce žalobkyň jako vlastizrádce, resp. velezrádce, je nepochybně neoprávněným zásahem proti jeho cti a vážnosti, odůvodňující jeho posmrtnou ochranu. Protože odvolací soud věc takto neposuzoval, dovolací soud proto v této části výrok I. rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k novému projednání a rozhodnutí.
Konečně ve vztahu k výroku I. rozsudku odvolacího soudu dovolatelky namítají, že je založen na nesprávných závěrech o obsahu výroků žalované a na právním posouzení její kritiky.
Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že sporné pasáže předmětné publikace, dotčené tímto výrokem odvolacího soudu, jsou hodnotícími soudy. Hodnotící soud vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do práv dotčené osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky není hanobení dané osoby.
Dovolatelky v této souvislosti zejména nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil jednotlivé důkazy a podrobně, s poukazem na jiné důkazy tato hodnocení vyvracejí. K tomu ovšem dovolací soud konstatuje, že se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení 132 o.s.ř. platí, že samo hodnocení důkazů nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, jež jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). V judikatuře Ústavního soudu srov. v obdobných souvislostech za mnohé např. nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 7, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 1).
Nicméně difamující tvrzení je nutno posoudit nikoli jen podle použitých výrazů a formulací, nýbrž podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314). Při respektování této zásady, jakož i toho, co již bylo uvedeno – totiž, že je třeba přihlédnout k tomu, zda veřejná prezentace je přiměřená, a zda zásah do práv dotčené osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, nesplňuje podle názoru dovolacího soudu podmínky přiměřenosti a nevyhnutelnosti u druhé části výroku b) žalované přirovnávající situaci H. S., který vzhledem ke svému úmrtí nebyl souzen, k okolnostem v případě Adolfa Hitlera, který nebyl souzen za své zločiny, ale jako válečný zločinec je obecně vnímán. I když, jak správně konstatoval odvolací soud, se toto přirovnání vztahuje pouze na fakt, že skutky Hitlera nemohly být pro jeho smrt hodnoceny soudem a stejně tak se to mohlo stát v případě knížete S., nelze souhlasit se závěrem tohoto soudu, že jde pouze o výrok nevhodný, když celkové vyznění předmětného výroku vzbuzuje dojem souvislosti osob H. S. a Adolfa Hitlera. I zde proto odvolací soud důsledně nevážil míru neoprávněného dotčení práv na ochranu osobnosti zemřelého otce žalobkyň.
Proto dovolací soud zrušil a k novému projednání a rozhodnutí vrátil odvolacímu soudu i tuto část výroku I. rozsudku odvolacího soudu (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu II. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 větu za středníkem o.s.ř.).
Odvolací soud v odůvodnění tohoto výroku jednak poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dodal, že skutkový podklad opravňuje k závěrům o okolnostech ztráty československého občanství podle dekretu č. 33/1945 Sb., čemuž předcházelo přihlášení se knížete S. k Německé říši a jeho vstupu do německých spolků. To samo o sobě již postačovalo k pozbytí československého státního občanství na podkladě zmíněného dekretu, s výjimkou případů, v nichž dotčená osoba prokázala, že tak činila na nátlak, což se pozůstalým nezdařilo. Ztotožnil se i s názorem soudu prvního stupně, že otázka zachování československého státního občanství knížete S. byla předmětem správního řízení, ve kterém soudy pravomocně nevyhověly žádosti o zjištění zachování občanství a toto rozhodnutí civilní soud v řízení o ochraně osobnosti není oprávněn hodnotit odlišným způsobem.
V této části dovolání žalobkyň dovozuje, že odvolací soud založil své rozhodnutí na otázce hmotného práva, která je v praxi dovolacího soudu řešena rozdílně, než jak ji vyřešil odvolací soud, a to u otázky vzniku řádného členství fyzické osoby ve spolku v osobnostním sporu, dále pak na nesprávném právním závěru o povaze předmětu správních rozhodnutí Ministerstva vnitra o osobním stavu otce žalobkyň a na vyřešení procesní otázky zásadního významu v posuzované věci podle §135 o.s.ř. V tomto případě však dovolání ve skutečnosti polemizuje s jednotlivými skutkovými závěry soudu prvního stupně týkajícími se pravdivosti jednotlivých sporných výroků žalované, případně s jeho závěry, že jiné výroky nebyly učiněny tak, jak jsou uvedeny v žalobě. Tato argumentace je ovšem kritikou samotného hodnocení důkazů, jež však se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.) nelze napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobů, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2006, sp. zn. 20 Cdo 1507/2006). S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze uzavřít, že v tomto výroku jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a tedy o rozhodnutí v této části přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo proto z výše uvedených důvodů odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Dovolací soud odmítl i dovolání žalobkyň proti výroku III. (jinak ovšem rušeného tímto rozsudkem jako výroku souvisejícího), neboť ustanovení §236 až §239 s přípustností dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nepočítá.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu