ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.1912.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 1912/2018-231
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce J. B. , narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 3/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2016, č. j. 14 Co 197/2016-129, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2016, č. j. 14 Co 197/2016-129, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 2. 2016, č. j. 26 C 3/2015-97, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se na žalované domáhá zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku s nepřiměřené délky stavebních řízení týkajících se jednak povolení, jednak odstranění stavby spočívající ve výměně kotlů a filtračního zařízení výrobního družstva Senožaty, jež byla vedena před Městským úřadem v Humpolci, dále jen „stavební úřad“, na která navazovalo řízení před správními soudy. Žalobce požadoval zadostiučinění pouze za tu část řízení, jež probíhala před správními orgány.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 26 C 3/2015-97, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
3. Po skutkové stránce soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako vlastník sousední nemovitosti byl účastníkem stavebního řízení o povolení stavby spočívající ve výměně kotlů a filtračního zařízení, které bylo stavebním úřadem zahájeno dne 24. 7. 1998 (oznámení ze dne 11. 8. 1998, č. j. Stav/2790/98/Za/Šb). Toto řízení bylo zastaveno rozhodnutím ze dne 15. 9. 1998, č. j. Stav/2790/98/Za/Šb. Následně bylo rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 9. 10. 1998, č. j. Stav/3289/98/Za/Šb, zahájeno řízení o odstranění předmětné stavby, jež skončilo dodatečným povolením stavby, o němž rozhodl stavební úřad dne 26. 4. 1999. Po zrušení tohoto rozhodnutí Okresním úřadem Pelhřimov, k němuž došlo rozhodnutím ze dne 14. 7. 1999, č. j. RR/1394/99/Dl, stavební úřad opětovně zahájil řízení o odstranění předmětné stavby rozhodnutím ze dne 2. 8. 1999, č. j. Stav/2858/99/Za/Šb. Toto řízení bylo poté přerušeno až do 7. 4. 2006, kdy stavební úřad rozhodnutím č. j. STAV/8249/06/Za/Ob-238/2006 znovu pokračoval v řízení o odstranění stavby. Stavební úřad rozhodl o dodatečném povolení stavby rozhodnutím ze dne 29. 5. 2006, č. j. STAV/11931/06/Za/Ob-238/2006, které bylo následně k odvolání žalobce zrušeno Krajským úřadem Kraje Vysočina. Stavební úřad znovu rozhodl o povolení předmětné stavby rozhodnutím ze dne 6. 4. 2009, č. j. STAV/8227/09/Za/Ob-238/2006. K odvolání žalobce bylo posledně uvedené rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Kraje Vysočina dne 7. 7. 2009, č. j. KUJI 52 937/2009, přičemž toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 13. 7. 2009. Proti uvedenému rozhodnutí krajského úřadu podal žalobce žalobu ve správním soudnictví, o které rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 5. 2012, č. j. 29 Ca 187/2009-62, a po zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším správním soudem k podané kasační stížnosti opět dne 6. 2. 2014, č. j. 29 A 3/2013-165, tak, že ji zamítl. Kasační stížnost proti posledně uvedenému rozhodnutí krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 As 66/2014-90.
4. Po právní stránce soud prvního stupně zhodnotil, že žalobcův nárok na zadostiučinění za stavební řízení vedené před správními orgány je promlčen, neboť šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk, počala běžet od právní moci rozhodnutí konečného rozhodnutí vydaného v řízení o odstranění stavby, tj. ode dne 13. 7. 2009, a uplynula tak dnem 13. 1. 2010. Dále soud prvního stupně zhodnotil, že na řízení, které později žalobce vedl před správními soudy, nelze pohlížet jako na součást stavebního řízení, ale je nutné jej považovat za samostatné řízení. Konečně soud prvního stupně konstatoval, že pokud se žalobcův nárok týkal jen správního řízení, pak za stát mohlo v souladu s §6 OdpŠk jednat Ministerstvo pro místní rozvoj jako příslušná organizační složka.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po právní stránce měl rovněž za to, že nárok žalobce je promlčený. Tento závěr soudu prvního stupně dále podpořil argumentem, že žalobce byl účastníkem řízení o odstranění stavby pouze jako vlastník sousedního pozemku a výsledek stavebního řízení tak neměl přímý vliv na existenci, rozsah ani výkon práva žalobce ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod. V této souvislosti odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, a konstatoval, že na stavební řízení nelze aplikovat stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, a z hlediska právního posouzení tak ani nelze vycházet z jednoty správního a navazujícího soudního řízení. V dané věci se proto neuplatní ani domněnka vzniku nemajetkové újmy. Odvolací soud neshledal pochybení soudu prvního stupně ani v tom, pokud počátek běhu promlčecí doby uplatněného nároku odvíjel od posledního správního rozhodnutí ve věci, tj. od rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina dne 7. 7. 2009, č. j. KUJI 52 937/2009, které nabylo právní moci dne 13. 7. 2009.
7. K námitce žalobce o nesprávném obsazení soudu prvního stupně v tomto kompenzačním řízení odvolací soud konstatoval, že není důvodná, neboť k výměně soudců došlo na základě opatření předsedkyně soudu v souladu s rozvrhem práce.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. V něm předně namítá, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, pokud v průběhu řízení před soudem prvního stupně došlo k výměně soudců v předmětném kompenzačním řízení. Zároveň žalobce namítá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, pokud odvolací soud ve svém rozsudku zhodnotil, že k porušení žalobcova práva na zákonného soudce nedošlo.
9. Dále má žalobce za to, že soudy nesprávně rozhodovaly pouze o náhradě za stavební řízení označené jako „Výměna kotle a výměna filtračního zařízení centrálního zařízení“, přičemž žalobce požadoval zadostiučinění za celé stavební řízení, včetně řízení o povolení stavby, které jednak neskončilo v roce 2009, jednak v době vedení tohoto kompenzačního řízení stále probíhalo.
10. Žalobce také namítá, že jeho nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu není promlčen, neboť s ohledem na Stanovisko bylo nutné do celkové délky řízení započítat rovněž řízení před soudy.
11. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 10 As 66/2014-90, podal ústavní stížnost, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3335/14. Žalovaná souhlasí s odvolacím soudem, že nárok žalobce je promlčen, neboť na řízení před soudy nelze nahlížet jako na součást stavebního řízení. K námitce nesprávného obsazení soudu žalovaná konstatovala, že k přidělení věci jinému soudci došlo v souladu s ustanovením §44 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a tudíž tuto námitku nepovažuje za důvodnou.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.) , dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto dále zkoumal, zda dovolání obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
14. Ohledně námitek žalobce týkajících se porušení čl. 38 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny trpí dovolání vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení v této části pokračovat. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti dovolání považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Takovéto vymezení přípustnost ohledně uvedených námitek podané dovolání ovšem neobsahuje. Uvedené platí i tehdy, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která se vztahuje k ochraně základních práv a svobod (zde zejména práva na zákonného soudce), neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména body 39, 43-44, 46 odůvodnění, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2545/2018), což žalobce v projednávaném dovolání neučinil.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné pro řešení otázky počátku běhu promlčecí doby nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení o odstranění stavby, na které navazuje řízení před správními soudy, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle ustanovení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základní svobod, dále jen „Úmluva“, každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích.
20. Otázkou, zda na stavební řízení dopadá ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, pokud nepřiměřenou délku tohoto řízení namítá vlastník sousední nemovité věci, se Evropský soud pro lidská práva, dále jen „ESLP“, ve své judikatuře zabýval již několikrát (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 1994 ve věci Orterberg proti Rakousku, stížnost č. 12884/87, nebo rozsudek ESLP ze dne 6. 3. 2012 ve věci Wurst proti Rakousku, stížnost č. 5335/07). Dospěl k závěru, že i v případě, kdy vlastník sousední nemovité věci v daném řízení poukazuje na nedodržení předpisů veřejného práva, je zřejmý jeho zájem zamezit zásahu do jeho majetkových práv. Práce na sousedním pozemku mohou ohrozit vlastníka sousedního pozemku v užívání jeho majetku a mohou také snížit jeho hodnotu.
21. S ohledem na tento závěr pak Nejvyšší soud konstatoval, že na případ účasti vlastníka sousední nemovité věci ve stavebním řízení o vydání stavebního povolení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž je nezbytné posuzovat přiměřenost jeho délky jako celek ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5103/2015, uveřejněný pod číslem 77/2018 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Zároveň v rozsudku ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nedopadá správní řízení samo o sobě, ale pouze tehdy, je-li jeho absolvování podmínkou pro přístup k soudu, tedy jestliže na ně navazuje soudní přezkum. Znamená to, že bez ohledu na to, zda půjde o věc spadající do věcné působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na samotné správní řízení, pokud na něj nenavazovalo řízení soudní, nedopadá ochrana čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a tudíž zde není garantováno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
23. Ve vztahu k posuzování nepřiměřené délky řízení pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014,uvedl, že v případě práva na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení probíhajících před správními orgány a správními soudy je nutné tato řízení posuzovat jako jeden celek, pokud na dané správní řízení dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Skončení řízení dle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk přitom nastává dnem právní moci posledního rozhodnutí v (tomto jednotném) řízení. Zároveň platí, že pro posouzení otázky promlčení práva není rozhodující, zda se poškozený domáhá práva na odčinění nemajetkové újmy za celé řízení, nebo pouze za část řízení vedenou před soudy.
24. Podle ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
25. V posuzované věci je ve vztahu k otázce počátku běhu promlčecí doby zásadní výše uvedený závěr o jednotném a nepřerušeném trvání řízení o odstranění stavby. Šestiměsíční promlčecí lhůta podle §32 odst. 3 věta druhá OdpŠk počne běžet až skončením řízení, ve kterém k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení došlo. Promlčecí doba v případě stavebního řízení, na které dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy (což je rovněž případ řízení o odstranění stavby) a na které zároveň navazuje řízení před soudy, začne běžet až dnem právní moci konečného rozhodnutí ve věci, kterým může být i rozhodnutí soudní. Na uvedený závěr nemá vliv ani to, že žalobce požaduje zadostiučinění pouze za tu část řízení, která byla vedena před správními orgány, neboť počátek běhu promlčecí lhůty se odvíjí se od okamžiku skončení řízení jako celku (srov. výše již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014). Jestliže soud odvolací ve shodě se soudem prvního stupně stanovil počátek běhu promlčecí doby od pravomocného skončení řízení před správními orgány, je jeho právní posouzení otázky promlčení v rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, a tudíž nesprávné.
26. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými jinými vadami řízení zatíženo bylo.
27. Jak se podává z obsahu spisu, žalobce odvíjí svůj žalobní požadavek na zadostiučinění za nemajetkovou újmu jak z průběhu řízení o povolení stavby, jež bylo zahájeno 24. 7. 1998 a bylo zastaveno rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 15. 9. 1998, tak jej zároveň spojuje s řízením o odstranění stavby započatým dne 9. 10. 1998, jež bylo před správními orgány skončeno dne 13. 7. 2009, a dále pokračovalo (z hlediska posouzení přiměřenosti jeho délky) v řízení před správními soudy. V tomto případě ovšem řízení o povolení stavby nelze považovat za jeden celek s později zahájeným řízením o odstranění stavby, na které navazovalo soudní řízení správní.
28. Žalobcem uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak nelze právně hodnotit jinak než jako sestávající z dílčích nároků majících však již pro odlišnost odpovědnostních titulů samostatný skutkový základ. V první řadě může jít o nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průběhem řízení o povolení stavby, jež bylo zahájeno 24. 7. 1998 a bylo zastaveno rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 15. 9. 1998; ohledně něj může žalobce svůj nárok na zadostiučinění dovozovat pouze z případného porušení povinnosti stavebního úřadu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá OdpŠk (k rozdílu mezi pojmy učinit úkon a vydat rozhodnutí srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4 2014, sp. zn. 30 Cdo 3271/2012, uveřejněný pod číslem 102/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vedle toho žalobce uplatňuje nárok na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé porušením práva na přiměřenou délku řízení o odstranění stavby, na které navazovalo řízení před správními soudy a které je třeba posuzovat dle §13 odst. 1 věta třetí OdpŠk.
29. S ohledem na výše uvedené soud prvního stupně pochybil, když nevedl žalobce k rozlišení, jakého konkrétního odškodnění se na podkladě každého (odlišného) právního důvodu (titulu) domáhá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění nemajetkové újmy v penězích z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou). To činí žalobu neurčitou. Jelikož soud odvolací toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
30. Odlišnost odpovědnostních titulů, na jejichž základě žalobce požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nezůstává bez vlivu na to, které úřady jsou příslušné ve smyslu §6 OdpŠk za žalovanou v předmětném řízení jednat. Jednaly-li soudy nižších stupňů pouze s Ministerstvem pro místní rozvoj jako s jedinou organizační složkou příslušnou ve věci za stát jednat, nemohl dovolací soud přehlédnout, že vztahu k nároku žalobce na zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení o odstranění stavby a na něj navazujícího soudního řízení správního je takovým příslušným úřadem Ministerstvo financí podle §6 odst. 3 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014).
VI. Závěr
31. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně a ve věci bude nadto potřeba přistoupit k odstranění vady žaloby, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
32. V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění shora uvedené vady žaloby spočívající v absenci požadavku, jakého konkrétního odškodnění se na podkladě každého (odlišného) právního důvodu (titulu) domáhá. Soud prvního stupně se tak postará zejména o to (neuvede-li žalobce potřebné dříve sám již na podkladě závazného právního názoru Nejvyššího soudu), aby žalobce rozlišil, jakého odškodnění se domáhá z důvodu průběhu řízení o povolení stavby před stavebním úřadem a jaké odškodnění požaduje z důvodu nepřiměřené délky řízení o odstranění stavby a na něj navazujícího řízení před správními soudy. V návaznosti na žalobcem provedené vymezení jednotlivých nároků soud prvního stupně v dalším řízení rovněž zajistí, aby v rozsahu nároku na zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu vzniklou žalobci v důsledku nepřiměřené délky stavebního a na něj navazujícího soudního řízení správního za stát jednal úřad příslušný podle §6 odst. 3 OdpŠk, kterým je Ministerstvo financí. Promlčení posléze uvedeného nároku pak soudy posoudí ve světle závazného právního názoru výše uvedeného.
32. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 8. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu