ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2108.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2108/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně MUDr. E. K. , zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalované České televizi, IČ 000272831, se sídlem v Praze 4, Kavčí hory, zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 18/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č.j. 1 Co 218/2011-142, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. února 2012, č.j. 1 Co 218/2011-142 , se ve výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. října 2010, č.j. 37 C 18/2009-103, výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost uveřejnit v rozsahu jedné minuty v čase 19,00 hodin, na svém programu ČT1 do 15 dnů od právní moci rozsudku omluvu ve znění: „ Česká televize se omlouvá MUDr. E. K. za o ní uvedená nepravdivá tvrzení uveřejněná v pořadu Události dne 27.11.2005, dne 28.11.2005, dne 29.11.2005, dne 30.11.2005, dne 1.12.2005 a dne 2.12.2005. Není pravda, že žádala úplatek až Kč 3.000.000, za sjednání schůzky s MUDr. R.“ . Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni 30.000.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost do budoucna se zdržet zveřejňování shora uvedených reportáží a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Žalobkyně spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v reportáži odvysílané žalovanou ve shora uvedených dnech opakovaně ve zpravodajství a následně trvale uveřejněné na jejích internetových stránkách, podle níž žalobkyně, tehdy poradkyně ministra zdravotnictví, měla zástupce farmaceutické společnosti Pfizer požádat o úplatek ve výši dva a půl až tři milióny korun. V každé z reportáží byla uveřejněna část z nahrávky pořízené skrytou kamerou, která zachycuje žalobkyni a zástupce uvedené farmaceutické firmy a doprovázené komentářem buď moderátora pořadu, nebo reportérem žalované J. H. Žalobkyně tvrdila, že není pravdou, že žádala o úplatek. Nahrávku v celém rozsahu měly k dispozici orgány činné v trestním řízení a trestní stíhání pro přijímání úplatků skončilo v roce 2007 zproštěním obžaloby. Na základě údajů uvedených ve shora zmíněných reportážích, byla žalobkyně poškozena jak ve svém profesním, tak ve svém osobním životě.
Soud prvního stupně provedl dokazování obsahem reportáží, výslechem svědků a listinnými důkazy popsanými v odůvodnění rozsudku a věc posoudil dle ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. Uvedl, že požadavek na přiznání morálního zadostiučinění ve formě omluvy nekoresponduje s tím, co bylo skutečně odvysíláno ve zmíněných relacích. Z textu požadované omluvy není patrno, o která konkrétní nepravdivá tvrzení se má jednat, když žalobkyně tvrdí, že se jedná o nepravdivá tvrzení a těmito nepravdivými tvrzeními mají být jak vlastní zpráva reportáže, tak i hodnotící soud žalované, který navíc nemůže být předmětem důkazu pravdy. Z důkazů provedených záznamy reportáží vyplynulo, že v žádné z nich nebylo uvedeno, že žalobkyně žádala o úplatek až 3.000.000,- Kč za sjednání schůzky s MUDr. R. Soud prvního stupně dále uvedl, že nahrávka byla žalovanou odvysílána ve veřejném zájmu. Neshledal ani příčinnou souvislost mezi reportáží a následkem, protože žalobkyně vede ještě další spory, jejichž předmětem jsou tvrzení téměř totožná s uvedenými v dané věci. K nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích pak dodal, že toto právo je vzhledem k tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. promlčeno. Ze shora uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. února 2012, č.j. 1 Co 218/2011-142, v důsledku částečného zpětvzetí odvolání žalobkyní zastavil odvolací řízení ohledně částky 29.000.000,- Kč (výrok I.), poté rozsudek soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 písm.a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) částečně změnil tak, že žalované uložil omluvit se písemně žalobkyni dopisem ve znění: „ Česká televize se omlouvá MUDr. E. K. za nepravdivé tvrzení uveřejněné v pořadu Události dne 27.11.2005, dne 28.11.2005, dne 29.11.2005, dne 30.11.2005, dne 1.12.2005 a dne 2.12.2005, že žádala úplatek až 3.000.000,- Kč za sjednání schůzky s MUDr. R.“ a žalované uložil povinnost žalobkyni zaplatit částku 1.000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích do tří dnů od právní moci rozsudku; jinak toto rozhodnutí potvrdil (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dovodil v dané věci na základě zjištěného skutkového stavu neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, a shledal proto i předpoklady pro přiznání příslušného zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák. Konstatoval, že v komentářích k reportážím moderátoři informovali, že žalobkyně o úplatek ve výši dva a půl až tři miliony korun žádala. I když žalobkyně nepochybně byla v té době osobou veřejného zájmu, žalovaná si neověřila informace ohledně nahrávky, kterou anonymně obdržela. Kromě toho sama žalobkyně ještě před odvysíláním reportáže vyslovila názor o technické manipulaci s nahrávkou. Předmětná reportáž již předjímala, že klientelizmus v této věci byl dokázán právě z anonymně získané nahrávky, u níž v průběhu trestního řízení nebyla vyloučena významná manipulace, je tak třeba dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně. Odvolací soud uzavřel, že tvrzeními o žalobkyni v uvedených článcích došlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv, takže je odůvodněn požadavek na satisfakci ve formě omluvy i na satisfakci finanční v uvedené výši ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč.zák. Odvolací soud současně neakceptoval námitku promlčení uplatněnou žalovanou, protože žaloba byla podána v době, kdy otázka promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy nebyla řešena soudní praxí shodně a dovodil tak, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 23. března 2012, přičemž právní moci nabyl dne 26. března 2012.
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, pak žalovaná podala dne 23. května 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedla, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], dále že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], a konečně že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelka se v prvé řadě domnívá, že odvolací soud pochybil, když při odvolacím jednání nezopakoval žádný z důkazů provedených před soudem prvního stupně, přestože důkazy týkající se obsahu reportáží hodnotil odlišně, zejména pokud dovodil, že v reportážích bylo obsaženo kategorické tvrzení, že žalobkyně žádala o úplatek až 3.000.000,- Kč za sjednání schůzky s MUDr. R. Tím porušil procesní postup předepsaný v §213 odst. 2 o.s.ř. Dovolatelka rovněž poukazuje na to, že odvolací soud ve výroku o omluvě podstatně překročil žalobní návrh, respektive přiznal něco jiného, než čeho se žalobkyně domáhala. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v prvé řadě v nevyhovění námitce promlčení vznesené žalovanou, když nebyly zjištěny žádné okolnosti či jednání k tíži žalované. Dále uvádí, že v reportáži zazněla pravdivá informace o aktérech schůzky i o obsahu nahrávky a těmto aktérům i dalším osobám byl dán prostor k vyjádření, včetně žalobkyně; proto nemohlo být ze strany žalované neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobkyně. Konečně nesprávné právní posouzení věci podle dovolání spočívá i v tom, že odvolací soud neuvedl žádný konkrétní důvod, proč právě v tomto případě má být žalobkyni přiznána tak vysoká náhrada nemajetkové újmy v penězích. Naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. spatřuje v nesprávných a důkazy nepodložených skutkových zjištěních o obsahu reportáží uveřejněných žalovanou, v absenci důkazů ke vzniku újmy na straně žalobkyně a k příčinné souvislosti případné újmy s obsahem reportáží uveřejněných žalovanou na straně jedné a dalších vlivů, jejichž souběžné působení bylo naopak v řízení prokázáno na straně druhé a v absenci konkrétních skutkových zjištění a důkazů, na jejichž základě odvolací soud učinil závěr, že žalovanou vznesená námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., je v této věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jimiž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.). Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud neshledal. Jinak tomu však je s jinými vadami řízení, které zakládají důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť dovolací soud zjistil, že odvolací soud řízení takovou vadou zatížil.
Podle ustanovení §132 o.s.ř. důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo.
Podle §213 odst. 2 o.s.ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.
Ustanovení §213 odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. pamatuje na situace, kdy podle odvolacího soudu by bylo možné důkazy hodnotit jinak, a tedy na jejich základě dospět k jinému skutkovému zjištění, než jaké učinil soud prvního stupně. Je nepřípustné, aby se odvolací soud odchýlil od hodnocení důkazů provedeného soudem prvního stupně, aniž by důkaz sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné odlišné zhodnocení důkazů (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol., Občanský soudní řád II. §201 až 276. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, s. 1715). Tento závěr, který odpovídá §213 odst. 2 o.s.ř. v platném znění, je třeba vztáhnout i na provedení důkazu obsahem obrazové a zvukové reportáže.
Pouze jde-li o listiny, jimiž byl proveden důkaz v řízení před soudem prvního stupně (a též o výpovědi svědků, popř. účastníků, které byly učiněny prostřednictvím dožádaného soudu), může odvolací soud tyto důkazy sám hodnotit a dojít i k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž by musel dokazování opakovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 626/2000, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz) a v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR pod C 997), částečně modifikovaný nálezem Ústavního soudu ze dne 14. září 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06 (přístupný na www.nalus.usoud.cz ).
V dané věci odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dospěl ke skutkovému závěru, že ve sporných reportážích žalovaná uváděla, že žalobkyně jako sekretářka vědecké rady České lékařské komory v roce 2004 požádala zástupce farmaceutické firmy o dva a půl až tři milióny korun za zajištění schůzky s prezidentem komory D. R. Odchýlil se tak od skutkových závěrů, k nimž na základě důkazu provedeného záznamy sporných reportáží dospěl soud prvního stupně, aniž by tento důkaz zopakoval.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu, aniž se podrobněji zabýval ostatními dovolacími námitkami, bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o.s.ř. v dovoláním dotčených výrocích ve věci samé a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení.
Dovolací soud však přesto poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že neakceptoval vznesenou námitku promlčení proto, že žaloba byla podána v době, kdy otázka promlčení uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy nebyla řešena soudní praxí shodně a došlo ohledně ní ke změně v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodnutím velkého senátu ze dne 12.11.2008. Odvolací soud dovodil, že z tohoto pohledu je uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy . Při stručném zdůvodnění tohoto závěru (byť s odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. III ÚS 2822/07) se však odvolací soud nepochybně dopustil poměrně značného zjednodušení tohoto problému.
Dovolací soud proto připomíná, že Ústavní soud v nálezu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 635/09, v souvislosti s ústavní stížností brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv mimo jiné konstatuje, že „ nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. listopadu 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Vznesení námitky promlčení podle názoru Ústavního soudu zásadně dobrým mravům neodporuje, mohou ale nastat situace, při nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srovnej nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a nález ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04). Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000)“. Konečně je možno zdůraznit, že u platnění námitky promlčení by mohlo být výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna.
Odvolací soud se však z tohoto pohledu zcela zřejmě věcí nezabýval, když vyšel z názoru, že námitka promlčení uplatněná proti žalobě podané v době před změnou judikatury Nejvyššího soudu, je automaticky v rozporu s dobrými mravy. I pokud by nebylo tohoto pochybení, nebylo by možno přehlédnout nepřezkoumatelnost úvah odvolacího soudu upínajících se k přisouzené výši náhrady nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 a 3 obč. zák.). I z těchto důvodů tedy nelze rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu