ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2148.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2148/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněné Úvěrový servis s. r. o., se sídlem v Pravoníně, Pravonín 88, identifikační číslo osoby 27413861, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti povinným 1) J. K. a 2) N. K. , oba zastoupeni JUDr. Petrem Doušou, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na Kozině 1438, pro 811.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 6 Nc 1240/2009, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2013, č. j. 20 Co 419/2013-536, 20 Co 420/2013, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinným na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z nich 2 333,- Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením ze dne 3. 8. 2009, č. j. 6 Nc 1240/2009-7, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010, č. j. 20 Co 132/2010-123, nařídil exekuci podle exekutorského zápisu sepsaného JUDr. Evou Jablonskou dne 14. 3. 2008 pod sp. zn. Exz 112/2008 pro vymožení pohledávky oprávněné ve výši 811.000,- Kč a provedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Radima Opletala, Exekutorský úřad Olomouc.
Usnesením ze dne 29. 3. 2013, č. j. 6 Nc 1240/2009-384, Okresní soud v Mladé Boleslavi zastavil exekuci v části 211.000,- Kč (výrok I.), zamítl návrh povinných na zastavení exekuce pro vymožení částky 25.000,- Kč (výrok II.) a oprávněné uložil povinnost nahradit povinným náklady zastavovacího řízení ve výši 7.532,49 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III.). Dospěl k závěru, že částka 211.000,- Kč nebyla povinným podle smlouvy o půjčce ze dne 14. 3. 2008 nikdy vyplacena. Ačkoliv oprávněná doložila příjmový pokladní doklad o poskytnutí částky 211.000,- Kč v hotovosti k rukám povinného J. K., soud vyšel z tvrzení povinných, podpořených řadou svědeckých výpovědí, z nichž vyplývá, že praxe oprávněné při poskytování půjček byla taková, že si nechala potvrzovat přijetí peněžitých částek, které nikdy vyplaceny nebyly. Jestliže oprávněná nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je podle §55 odst. 4 exekučního řádu ve spojení s §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dán důvod pro zastavení exekuce v části, v níž byla nařízena pro vymožení částky 211.000,- Kč.
Odvolací soud dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a dále změnil ve výroku o nákladech řízení tak, že zrušil dosud vydaná rozhodnutí o nákladech exekuce; žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení a zastavení exekuce, oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Radimu Opletalovi, Exekutorský úřad Olomouc, na náhradě nákladů exekuce 56.567,50 Kč a povinní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně soudnímu exekutorovi 56.567,50 Kč (výrok I.). Dále rozhodl, že odvolání povinných proti usnesení ze dne 17. 6. 2013, č. j. 6 Nc 1240/2009-443, se odmítá (výrok II.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud nejdříve řešil jako předběžnou otázku platnost smlouvy o půjčce a platnost uznání dluhu. Soud uzavřel, že dluh v době jeho uznání neexistoval, neboť v té době nebyla smlouva o půjčce uzavřena. Proto je uznání dluhu neplatné. Dále dospěl k závěru, že smlouva o půjčce je rovněž neplatná, neboť ji povinní uzavřeli v omylu vyvolaném oprávněnou (§49a obč. zák.). Povinní vycházeli z tvrzení pana M., že půjčka bude ve lhůtě tří měsíců tzv. přeúvěrována jiné společnosti, jež teprve povinným poskytne úvěr v té výši, o niž ve skutečnosti měli zájem. Ačkoli svědek M. po celou dobu věděl o tom, že na nemovitosti, jež měla zajišťovat úvěr zástavním právem, vázne závada věcného břemene užívání, pro kterou nebude možné úvěr poskytnout, tvrdil povinným, že jim placení sjednaných smluvních pokut nehrozí. Účelem půjčky bylo, aby se povinní dostali do prodlení, a tím vznikl oprávněné nárok na zaplacení smluvní pokuty.
Oprávněná napadla výrok I. a výrok III. rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním s tím, že závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako důvod dovolání oprávněná uvádí nesprávnost právního posouzení celé věci ze strany odvolacího soudu. Oprávněná má za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s občanským soudním řádem a ustálenou rozhodovací praxí (např. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 2502/09 a řada dalších), když odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně sice potvrdil, ale na základě právního názoru odlišného od názoru prvoinstančního soudu, aniž ale tento názor účastníkům zpřístupnil a dal jim možnost se k němu vyjádřit. Tímto svým postupem zatížil odvolací soud celé řízení zásadním procesním pochybením spočívajícím v nepřípustném – tzv. překvapivém rozhodnutí, čímž rovněž porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Oprávněná namítá, „že je otázkou zásadního právního významu, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, zda se může dlužník ze smlouvy o půjčce dovolat neplatnosti smlouvy o půjčce pro omyl z důvodů, které jsou předmětem tohoto řízení“. Oprávněná má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku naplnění podstaty §49a zákona č. 40/1964 Sb., ohledně uvedení v omyl. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá jednoznačné zjištění soudu, v čem spočívá onen omyl, tj. z jaké skutečnosti, která je pro uskutečnění smlouvy o půjčce rozhodující, povinní vycházeli a která je oním omylem vyvolaným oprávněnou. Oprávněná uvádí, že soudy obou stupňů pochybily v rámci plnění své procesní povinnosti poučit účastníka (oprávněnou) dle §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že se mu nedaří nést jeho důkazní břemeno a nevyzvaly ho, aby ke splnění této své procesní povinnosti označila důkazy. Dle názoru oprávněné postupovaly soudy při provádění dokazování v rozporu s rozhodovací praxí soudů, neboť právní zástupce nebyl k výslechům svědků předvolán ani o nich vyrozuměn, tedy mu bylo znemožněno se těchto výslechů osobně účastnit a klást svědkům dotazy. Oprávněná má rovněž za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud každému z účastníků uložil povinnost uhradit soudnímu exekutorovi jednu polovinu nákladů. „Výše nákladů je stanovena na základě vymoženého plnění 600 000,- Kč; je přitom procesně nepochybné, že tato částka byla vymáhána (a z povinných vymožena, byť ji soudnímu exekutorovi uhradili dobrovolně) důvodně. S ohledem na pravidla exekučního řádu je nepochybné, že v takovém případě má soudní exekutor nárok na zaplacení nákladů exekuce z výše vymoženého plnění, a tedy vůči povinným; oprávněná si přitom nedokáže představit, že by se měla podílet na úhradě nákladů exekuce, které vznikly z tohoto právního důvodu (vymožení exekvované částky)“. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Povinní ve svém vyjádření k dovolání uvedli, že z textu dovolání oprávněné není zřejmé jaké konkrétní otázky hmotného či procesního práva má oprávněná na mysli, jaké z těchto otázek nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny a jak jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu posuzovány otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud od této ustálené rozhodovací praxe odchýlit. Povinní mají za to, že soud věc posoudil správně, své rozhodnutí náležitě a přesvědčivě odůvodnil a dovolání oprávněné tak není důvodné. Povinní navrhli, aby dovolací soud dovolání oprávněné odmítl, respektive zamítl.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
I podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním vůbec zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, které je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, in www.usoud.cz ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek (závěrů odvolacího soudu) za tohoto stavu správnost rozhodnutí ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V souzené věci dospěl odvolací soud k závěru, že oprávněná nemá na plnění ve výši 211 000,- Kč nárok podle hmotného práva, protože povinnému nikdy tuto částku nepředala, a že tudíž povinní uznali neexistující dluh. Dále uzavřel, že smlouva o půjčce je neplatná, neboť povinní ji uzavřeli v omylu vyvolaném oprávněnou. Přestože každý z těchto závěrů obstojí - v případě jeho správnosti - jako samostatný důvod pro částečné zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h), odst. 4 o. s. ř., dovolatelka první z nich nenapadá a dovolacímu přezkumu jej neotvírá. Za této situace pak dovolání není přípustné ani k přezkoumání druhého závěru odvolacího soudu, neboť správnost meritorního výroku rozhodnutí ovlivnit nemůže.
Pokud se týká dovolání proti výroku o náhradě nákladů exekuce, dovolatelka neuvedla, od které ustálené praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, a to ani uvedením spisových značek v minulosti vydaných rozhodnutí dovolacího soudu, případně uvedením čísla (R), pod kterým tato rozhodnutí měla být publikována ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, či jiným konkrétním způsobem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. III ÚS 1068/2014, nebo ze dne 30. 10. 2014, II ÚS 2561/14). Dovolání má tedy v této části vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady nebyly v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněny.
Nejvyšší soud proto postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph.D.
předsedkyně senátu