ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.2149.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2149/2018-133
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce L. Č., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Romanem Kouckým, advokátem se sídlem v Pardubicích Sladkovského 410, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 306 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 114/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2017, č. j. 15 Co 277/2017-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se proti žalované domáhal zaplacení částky 1 306 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále také „OdpŠk“, a to náhrady škody ve výši 806 000 Kč za pobyt ve vazbě a náhrady nemajetkové újmy výši 500 000 Kč vzniklé samotným trestním stíháním a průtahy v řízení. Usnesením Policie České republiky, Útvaru pro odhalovaní organizovaného zločinu, Expozitury Hradec Králové ze dne 14. 6. 2011, č. j. UOOZ-69/TČ-2010-200435, bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „ trestní zákoník“). Usnesením Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 6. 2011, č. j. 25 Nt 520/2011-11, byl žalobce vzat do vazby, odkud byl propuštěn dne 22. 7. 2012. Ve vazbě strávil celkem 403 dnů. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2014, č. j. 2 To 73/2014-6079, který byl v této věci konečným, byl skutek žalobce překvalifikován na přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a žalobce byl za tento skutek odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu dvou let. V důsledku nesprávné právní kvalifikace ze strany státního zástupce na počátku trestního stíhání byl žalobce vzat do vazby. Žalobce spatřoval ve svém vzetí do vazby nesprávný úřední postup, v důsledku kterého mu vznikla nemajetková újma. Pokud by státní zástupce již od počátku kvalifikoval předmětný skutek správně, žalobce by zcela nepochybně vazebně stíhán nebyl, neboť soud odůvodnil žalobcovo vzetí do vazby tím, že žalobci hrozil trest až dvanáct let, v důsledku čehož vyvstala obava, že uprchne nebo bude případně ovlivňovat svědky. Za přečin výtržnictví však žalobci podle §358 odst. 1 trestního zákoníku hrozil trest odnětí svobody maximálně v délce dvou let.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 12. 1. 2016, č. j. 43 C 114/2015-14, které bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 7. 2016, č. j. 15 Co 138/2016-26, odmítl žalobu v části, ve které se žalobce proti žalované domáhal přiznání zadostiučinění ve výši 500 000 Kč za průtahy v celém řízení a za trestní stíhání.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2017, č. j. 43 C 114/2015-65, žalobu, aby žalovaná byla povinna žalobci zaplatit částku 806 000 Kč, zamítl (výrok I) a uložil žalobci, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatil 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, č. j. 15 Co 277/2017-90, rozsudek soudu prvního potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl včasným dovoláním žalobce, který při vědomí dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, podle které věc posuzovaly soudy obou stupňů, přípustnost dovolání spatřuje v tom, že uvedená praxe je neúnosná a projednávaná právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. V tomto ohledu namítl, že nesprávný úřední postup, kvůli kterému mu vznikla nemajetková újma, spatřuje v tom, že byl vzat do vazby v důsledku nesprávné kvalifikace ze strany státního zástupce na počátku trestního stíhání, přičemž pokud by státní zástupce již na začátku kvalifikoval skutek správně, zcela nepochybně by vazebně stíhán nebyl. Podotkl dále, že orgány činné v trestním řízení se dopustily chyby v kvalifikaci skutku, která byla potvrzena v konečném odsuzujícím rozsudku. Uvedená rozdílnost měla za následek závažný zásah do jeho základních práv, kdy byl bezdůvodně nezákonně omezen na své osobní svobodě, utrpěl i jeho psychický stav a rodinný život. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že stát v takové situaci odpovídá pouze za nezákonná rozhodnutí soudů o vazbě, nikoli za nesprávný postup státního zástupce, který k tomuto rozhodnutí vedl. Podle žalobce by taková praxe mohla vést až k tomu, že by orgány činné v trestním řízení, včetně státního zastupitelství, mohly úmyslně kvalifikovat skutky, pro které jsou jednotliví obvinění stíháni mnohem přísněji, než předpokládá zákon s cílem obcházet zákaz užití některých přísných institutů trestního řádu pro mírnější správnou kvalifikaci skutku na základě záměrně přehnané první kvalifikace skutku, přičemž obviněný či odsouzený pak podle současné rozhodovací praxe soudů nemá možnost domáhat se náhrady škody a náhrady nemajetkové újmy za dobu strávenou ve vazbě. Uvedeným postupem došlo k porušení žalobcova práva zakotveného v článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Žalobce dále přípustnost dovolání spatřoval v tom, že v napadeném rozsudku absentují skutková zjištění ohledně průtahů v řízení způsobených pochybeními policejního orgánu a státního zastupitelství, kvůli kterým strávil ve vazbě 403 dní, čímž je rozsudek odvolacího soudu postižen vadou, která má povahu nesprávného právního posouzení věci, a která je jako taková porušením práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 LPS a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod, a že se v tomto směru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K tomu poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4578/2015. Přitom namítal, že se soudy obou stupňů opomněly zabývat otázkou, zda byla věc vyřízena v přiměřené lhůtě, či zda došlo k průtahům z důvodu nečinnosti orgánů činných v trestním řízení a žalobce byl držen ve vazbě nepoměrně dlouho. Podotkl, že i již samotná nečinnost státního zástupce a policejního orgánu po vydání usnesení o zahájení trestního stíhání je nesprávným úředním postupem. Dovodil dále, že pokud by státní zástupce a policejní orgán od počátku kvalifikovali skutek správně, připadala by nejzazší doba vazby na 4 měsíce přípravného řízení a 8 měsíců na řízení před soudem. Podle žalobcova názoru je zjevné, že i na základě nesprávné právní kvalifikace mohou orgány činné v přípravném řízení manipulovat s dobou nejzazšího trvání vazby s tím, že neexistuje mechanismus, kromě náhrady škody, který by orgány činné v trestním řízení omezoval v tomto zneužívání. Právní otázka ohledně odpovědnosti státu za úřední postup orgánů činných v trestním řízení, zejména pak policejního orgánu a státního zastupitelství, by proto měla být posouzena jinak, neboť uplatnění objektivní odpovědnosti je jedinou možnou cestou, jak zabránit zneužívání institutů trestního práva, které je možné uplatit pouze u zločinů a manipulaci s nejvyšší možnou dobou trvání vazby k újmě obviněného.
Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a aby byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002, (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz ) uzavřel, že „[U]stanovení §18 zákona č. 58/1969 (nyní §13 OdpŠk) zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit, a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Definici nesprávného úředního postupu zákon nepodává; z obsahu tohoto pojmu však vyplývá, že podle konkrétních okolností může jít o jakoukoli činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, dojde-li při ní nebo v jejím důsledku k porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu nebo k porušení pořádku určeného povahou a funkcí postupu.“
Pokud se týká otázky vad projevujících se v obsahu rozhodnutí, judikatura Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že odpovědnost za škodu z nesprávného úředního postupu orgánu státu nezakládají vady řízení (např. při shromažďování podkladů pro rozhodnutí, hodnocení zjištěných skutečností a právním posouzení), jestliže měly za následek nesprávné rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97).
Uvedená judikatura dovolacího soudu nepochybně dopadá i na projednávanou věc a odvolací soud se od ní neodchýlil, pokud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobcův nárok je třeba považovat za nárok na náhradu škody podle §9 odst. 1 OdpŠk a nikoli jako nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle §13 OdpŠk.
Při řešení otázky, zda pravomocně odsouzenému pachateli trestného činu přísluší odškodnění za vykonanou vazbu podle zákona č. 82/1998 Sb., pokud rozhodnutí o vzetí do vazby nebylo pro nezákonnost zrušeno, změněno nebo jeho nezákonnost nebyla jinak deklarována, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť jeho rozhodnutí plně odpovídá závěrům uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3171/2014, proti kterému byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1250/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz ), pokud uzavřel, že v posuzovaném případě žalobci odškodnění za vykonanou vazbu nenáleží.
Nejvyšší soud nemá důvodu se od uvedené judikatury odchýlit, a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť setrval na závěru, že žalobci právo na odškodnění jeho újmy neplyne ani z ústavního pořádku ani ze zákonné úpravy.
Žalobcem uplatněný dovolací důvod týkající se průtahů v řízení způsobených pochybeními policejního orgánu a státního zastupitelství, přípustnost dovolání založit nemůže.
Žalobce zjevně přehlíží, že s ohledem na shora uvedené částečné odmítnutí žaloby nebyl předmětem řízení, tudíž ani předmětem přezkumu odvolacího soudu, žalobcův nárok na přiznání zadostiučinění za průtahy v celém trestním řízení a za trestní stíhání. Pokud pak žalobce namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou vyřízení věci v přiměřené lhůtě, či zda došlo k průtahům z důvodu nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, jedná se podle §241 odst. 6 o. s. ř. o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti. Z uvedeného důvodu se Nejvyšší soud touto námitkou nemohl zabývat.
Nejvyšší soud tedy postupem podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání odmítl, neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 3. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu