ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.677.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 677/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky ve věci vyšetřované M. V. , zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o zrušení omezení způsobilosti k právním úkonům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 P 186/2004, o dovolání M. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č.j. 35 Co 323/2009-222, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č.j. 35 Co 323/2009-222, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2009, č.j. 15 P 186/2004-223, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2009, č.j. 15 P 186/2004-223, změnil svůj předchozí rozsudek ze dne 31. května 2004, č.j. 15 Nc 412/2002-91, jímž byla vyšetřovaná omezena ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu, že není schopna nakládat s majetkem ani finančními částkami přesahujícími 1.500,- Kč měsíčně, a to i jednorázově, tak, že vyšetřovaná se omezuje ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu, „že není schopna nakládat s majetkem ani finančními částkami, pokud přesahují 5.000,- Kč za měsíc, a to i jednorázově.“ Soud prvního stupně dále rozhodl, že se od doručení tohoto rozhodnutí vyšetřované upouští a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání vyšetřované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování (výslechem svědkyně L. N.) dospěl k závěru, že odvolání vyšetřované není důvodné. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně bylo znaleckým zkoumáním prokázáno, že vyšetřovaná i nadále trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a která způsobuje, že je schopna vyřizovat své záležitosti a zajistit své potřeby v omezeném rozsahu. Nenastala tedy taková změna poměrů, která by odůvodňovala vyhovět návrhu vyšetřované a vrátit jí způsobilost k právním úkonům v celém rozsahu. S přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku, ale i ke zprávě opatrovníka, jejíž aktualizace byla provedena výslechem opatrovnice u odvolacího soudu, je však možno uzavřít, že nastala taková změna poměrů, která umožňuje změnit rozsah omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřované tak, že nyní je schopna nakládat s majetkem a finančními částkami nepřesahujícími částku 5.000,- Kč měsíčně, a to i jednorázově. Vyšetřovaná trpí závažným onemocněním, které si však nepřipouští, neléčí je, její současné chování, které znalec ohodnotil jako sociálně nenápadné, lze vysledovat až od doby, kdy na vyšetřovanou „dohlížel“ opatrovník, ať už to byla její neteř či veřejný opatrovník tak, jak je tomu nyní. Vyšetřovaná, jak bylo prokázáno, je schopna zařídit si sama běžné záležitosti týkající se bydlení, chodu domácnosti, stravy, osobní hygieny, ošacení apod. Není schopna racionálně zhodnotit svůj zdravotní stav a o své zdraví pečovat. Navíc u ní stále přetrvává paranoidní nastavení téměř bludného charakteru vůči určité skupině lidí, které je schopna až nekriticky bezmezně důvěřovat, z čehož pramení obava z jejího zneužití. Odvolací soud nepřistoupil k výslechu vyšetřované, neboť podle závěru znaleckého posudku by výslech měl negativní důsledky na její chování a jednání, došlo by ke zhoršení jejího zdravotního stavu. Odvolací soud přitom zdůraznil, že „uvedený názor je názorem odborným, ze kterého je soud povinen vycházet.“ Stanovisko vyšetřované zjistil odvolací soud při výslechu její opatrovnice, stejně tak i její aktuální poměry.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala vyšetřovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která nebyla z pohledu uváděného v rozhodnutí dosud dostatečně řešena a kterou obecné soudy řeší formálním, schématickým pohledem bez snahy o individuální přístup k jednotlivému případu. Obecné soudy naprosto nekriticky přejímají závěry znaleckých posudků, ve kterých jsou formulovány i odpovědi na otázky překračující meze odborného posouzení, čímž zasahují do rozhodování těchto soudů, neboť jim v podstatě dávají přímý návod jak má soud ve věci rozhodnout. Dovolatelka má za to, že „je třeba pro nastolení právní jistoty, aby Nejvyšší soud České republiky zaujal jednoznačné stanovisko k zásahům do ústavně zaručených práv. V České republice jsou desetitisíce občanů, kteří jsou omezeni či zbaveni způsobilosti k právním úkonům. Je proto nezbytné postavit na jisto, zda jsou zásahy do ústavou garantovaných práv omezením způsobilosti k právním úkonům, v souladu s účelem ochrany základních práv jiných osob či ochrany veřejného zájmu.“ Dovolatelka polemizuje se závěry obou soudů, má za to, že u ní došlo k takové změně poměrů, která dodatečně odůvodňuje navrácení její plné způsobilosti k právním úkonům. Vytýká soudům, že při rozhodování vycházely zejména ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. P. Z., avšak oproti závěrům tohoto posudku existoval názor opatrovnice dovolatelky, která uvedla, že dovolatelka se jeví jako naprosto způsobilá nakládat s finančními prostředky a majetkem, že má stálý příjem ze starobního důchodu a také z pracovního poměru a že se pečlivě stará o svůj zevnějšek i o své záležitosti. Opatrovnice dále v odvolacím řízení uvedla, že dovolatelka je orientovaná, vždy pečlivě upravená, sama si zařizuje své záležitosti, hradí své náklady, a že by se ráda zúčastnila výslechu před soudem. Soudy obou stupňů dovolatelku nevyslechly, odvolací soud uvedl, že měl dokonce povinnost vycházet z tohoto názoru znalce, což je ovšem v rozporu se zásadou volného dokazování. Dovolatelka je proto přesvědčena, že soudy v řízeních neprovedly všechny důkazy k tomu, aby si samy, nad rámec znaleckého posudku, učinily závěry o stavu a poměrech dovolatelky, ale postačily jim pouze důkazy opatřené třetími osobami. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. IV. 412/04 a namítá, že v daném případě došlo k omezení (jejích) základních práv zcela bezdůvodně a v rozporu s ústavním pořádkem. Rozhodnutí obou soudů nejsou v souladu se skutkovým stavem, ale zcela odpovídají běžné praxi obecných soudů, kterou se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2630/07 (soudy nekritické přebírání závěrů znaleckých posudků). Odvolací soud při svém rozhodování vycházel především z předmětného znaleckého posudku, ve kterém znalec mimo jiné odpovídal také na otázky přesahující rámec odborného posouzení, např. zda je navrhovatelka schopna vyřizovat své záležitosti a zajistit své potřeby nebo zda je schopna hospodařit s majetkem a finančními částkami bez jakéhokoliv omezení, či dokonce v jakém rozsahu, čímž mu umožnily zasahovat do právní problematiky daného případu. Soudy ani nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně a logicky odůvodnit. Samotná skutečnost, že dovolatelka údajně trpí duševní poruchou však nemůže být důvodem pro další trvání omezení, když dále není nijak uvedeno konkrétně koho či jaký veřejný zájem ohrožuje případná plná způsobilost k právním úkonům dovolatelky a ani není uvedeno, proč nelze, v souladu se zásadou proporcionality zásahů do základních lidských práv, situaci řešit mírnějšími prostředky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) na základě řádně a včas podaného dovolání zabýval se jeho přípustností, neboť v dané věci odvolací soud rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se jednalo o případ předvídaný v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., kdy rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tak dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle třetího odstavce posledně cit. paragrafu rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c) ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Pokud tedy dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítala, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebylo možno k takto vymezenému dovolacímu důvodu přihlédnout.
Dovolatelka ovšem současně uplatnila i dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který vymezila mj. tím (ve stručnosti shrnuto), že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž vycházel odvolací soud, v daném případě takové právní posouzení věci neumožňoval učinit.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Hmotněprávní podmínky vedoucí k omezení fyzické osoby ve způsobilosti k právním úkonům či ke zrušení tohoto omezení upravuje občanský zákoník. V daném případě se odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu zabýval věcnou správností soudem prvního stupně aplikovaného ustanovení §10 odst. 2, 3 obč. zák. Uvedené ustanovení stanoví, že jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2). Dále stanoví, že soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly (odst. 3).
Ke změně či ke zrušení omezení fyzické osoby ve způsobilosti k právním úkonům lze přistoupit tehdy, jestliže soud na základě provedeného dokazování zjistí skutečnosti, které jsou podřaditelné pod shora cit. ustanovení. Výčet skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci se přitom odráží v závěru o skutkovém stavu věci. Takový závěr přitom musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé zásadně významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, nebo ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, in www.nsoud.cz , anebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081).
Z povahy věci současně vyplývá, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu. Jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, které jsou zásadně významné pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti dovolací námitky ve smyslu §241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil, či ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je ta část odůvodnění soudního rozsudku, v níž je nejen vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která – jak již shora bylo uvedeno – nemohou být protichůdná, resp. rozporná. Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídáná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu v této věci dospěl k závěru, že právní otázka omezení dovolatelky ve způsobilosti k právním úkonům na podkladě zjištěného skutkového stavu, který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, měla být vyřešena jinak, resp. že zjištěný skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně a z nějž vycházel odvolací soud, (dosud) neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné vyplývá, že uvedený soud „z provedeného sociálního šetření ze dne 17.8. 2008 i ze zprávy o aktuálních poměrech ze dne 23.3. 2009 veřejného opatrovníka Úřadu městské části P. má...za prokázáno, že paní M. V. se v současnosti jeví jako způsobilá nakládat s finančními prostředky a majetkem . Vztah a poměry jmenované se jeví jako stabilizované...se svou rodinou se stýká na společenské úrovni, kontakt s lidmi má v dostatečné míře v práci..vždy (se) chová korektně, pečlivě se stará o svůj zevnějšek i o své záležitosti ...“ . Na druhé straně ovšem týž soud v témže odůvodnění rozsudku činí ze znaleckého posudku protichůdné skutkové zjištění, když skutkově uzavírá, že dovolatelka „není schopna racionálně hodnotit svůj zdravotní stav a není schopna o své zdraví pečovat...není schopna samostatně vyřizovat složitější právní úkony, než jsou nákupy v rámci běžného provozu domácnosti.“
Jakkoliv uvedená vnitřní rozpornost uvedených skutkových zjištění v odůvodnění rozsudku znamená jinou vadou řízení představující dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž se ovšem při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřihlíží (odst. 3 cit. par.), je současně z pohledu dovolatelkou namítaného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., směřujícího na právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí, nezbytné přípustnost tohoto dovolání posuzovat z pohledu vztahu mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením. Tedy, zda odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci, resp. ztotožnění se s ním v rozsahu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, je podřaditelný pod skutečnosti předvídané v hypotéze právní normy, kterou odvolací soud na daný skutek aplikoval, resp. kdy se s právním posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil. V tomto směru ovšem podmínky pro subsumpci takto zjištěného skutkového stavu věci pod aplikované ustanovení §10 odst. 2 obč. zák. splněny nebyly. Odvolací soud v odvolacím řízení sice doplnil dokazování, nicméně na shora soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav v rámci odvolacího přezkumu navázal. Ten ovšem – pro shora osvětlená rozporná dílčí skutková zjištění – za dané skutkové konstelace neumožňoval přistoupit k aplikaci §10 odst. 2 obč. zák.
Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky omezení dovolatelky ve způsobilosti k právním úkonům spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy je důsledkem pochybení odvolacího soudu při aplikaci §10 odst. 2 obč. zák. na skutkový stav, jenž takovou hmotněprávní aplikaci neumožňoval.
Dovolatelce se tudíž prostřednictvím podaného dovolání uplatněnou dovolací argumentací podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soud podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek okresního soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). V něm soud prvního stupně zohlední též judikaturu Ústavního soudu, na kterou dovolatelka (znovu) odkazuje i v podaném dovolání, zejména neopomene zohlednit právní závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 (in www.nalus.usoud.cz nebo ASPI), z nějž je žádoucí na tomto místě citovat následující:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy...,kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno - při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu - viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva)...v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu - k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 - 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity odvíjející se z uznání důstojnosti jednotlivce, který byl poprvé výslovně jako princip definovaný v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno z roku 1931).“
Soud prvního stupně rovněž neopomene, že podle §187 odst. 2 o.s.ř. v řízení o způsobilost k právním úkonům od výslechu vyšetřovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. Pokud (ovšem) vyšetřovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne. Nutno dodat, že právní názor odvolacího soudu obsažený v dovoláním napadeném rozsudku, jenž v zásadě vychází ze striktní vázanosti soudu odborným závěrem znalce, jestliže ten nedoporučí v soudním řízení vyslechnout vyšetřovanou osobu, je zjevně nesprávný a neměl oporu ani před novelizací posledně citovaného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 766).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu
30 Cdo 677/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky ve věci vyšetřované M. V. , zastoupené Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, o zrušení omezení způsobilosti k právním úkonům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 P 186/2004, o dovolání M. V. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č.j. 35 Co 323/2009-222, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. října 2009, č.j. 35 Co 323/2009-222, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2009, č.j. 15 P 186/2004-223, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2009, č.j. 15 P 186/2004-223, změnil svůj předchozí rozsudek ze dne 31. května 2004, č.j. 15 Nc 412/2002-91, jímž byla vyšetřovaná omezena ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu, že není schopna nakládat s majetkem ani finančními částkami přesahujícími 1.500,- Kč měsíčně, a to i jednorázově, tak, že vyšetřovaná se omezuje ve způsobilosti k právním úkonům v rozsahu, „že není schopna nakládat s majetkem ani finančními částkami, pokud přesahují 5.000,- Kč za měsíc, a to i jednorázově.“ Soud prvního stupně dále rozhodl, že se od doručení tohoto rozhodnutí vyšetřované upouští a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání vyšetřované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po doplnění dokazování (výslechem svědkyně L. N.) dospěl k závěru, že odvolání vyšetřované není důvodné. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně bylo znaleckým zkoumáním prokázáno, že vyšetřovaná i nadále trpí duševní poruchou, která není jen přechodná a která způsobuje, že je schopna vyřizovat své záležitosti a zajistit své potřeby v omezeném rozsahu. Nenastala tedy taková změna poměrů, která by odůvodňovala vyhovět návrhu vyšetřované a vrátit jí způsobilost k právním úkonům v celém rozsahu. S přihlédnutím k závěrům znaleckého posudku, ale i ke zprávě opatrovníka, jejíž aktualizace byla provedena výslechem opatrovnice u odvolacího soudu, je však možno uzavřít, že nastala taková změna poměrů, která umožňuje změnit rozsah omezení způsobilosti k právním úkonům vyšetřované tak, že nyní je schopna nakládat s majetkem a finančními částkami nepřesahujícími částku 5.000,- Kč měsíčně, a to i jednorázově. Vyšetřovaná trpí závažným onemocněním, které si však nepřipouští, neléčí je, její současné chování, které znalec ohodnotil jako sociálně nenápadné, lze vysledovat až od doby, kdy na vyšetřovanou „dohlížel“ opatrovník, ať už to byla její neteř či veřejný opatrovník tak, jak je tomu nyní. Vyšetřovaná, jak bylo prokázáno, je schopna zařídit si sama běžné záležitosti týkající se bydlení, chodu domácnosti, stravy, osobní hygieny, ošacení apod. Není schopna racionálně zhodnotit svůj zdravotní stav a o své zdraví pečovat. Navíc u ní stále přetrvává paranoidní nastavení téměř bludného charakteru vůči určité skupině lidí, které je schopna až nekriticky bezmezně důvěřovat, z čehož pramení obava z jejího zneužití. Odvolací soud nepřistoupil k výslechu vyšetřované, neboť podle závěru znaleckého posudku by výslech měl negativní důsledky na její chování a jednání, došlo by ke zhoršení jejího zdravotního stavu. Odvolací soud přitom zdůraznil, že „uvedený názor je názorem odborným, ze kterého je soud povinen vycházet.“ Stanovisko vyšetřované zjistil odvolací soud při výslechu její opatrovnice, stejně tak i její aktuální poměry.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala vyšetřovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Podle dovolatelky rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která nebyla z pohledu uváděného v rozhodnutí dosud dostatečně řešena a kterou obecné soudy řeší formálním, schématickým pohledem bez snahy o individuální přístup k jednotlivému případu. Obecné soudy naprosto nekriticky přejímají závěry znaleckých posudků, ve kterých jsou formulovány i odpovědi na otázky překračující meze odborného posouzení, čímž zasahují do rozhodování těchto soudů, neboť jim v podstatě dávají přímý návod jak má soud ve věci rozhodnout. Dovolatelka má za to, že „je třeba pro nastolení právní jistoty, aby Nejvyšší soud České republiky zaujal jednoznačné stanovisko k zásahům do ústavně zaručených práv. V České republice jsou desetitisíce občanů, kteří jsou omezeni či zbaveni způsobilosti k právním úkonům. Je proto nezbytné postavit na jisto, zda jsou zásahy do ústavou garantovaných práv omezením způsobilosti k právním úkonům, v souladu s účelem ochrany základních práv jiných osob či ochrany veřejného zájmu.“ Dovolatelka polemizuje se závěry obou soudů, má za to, že u ní došlo k takové změně poměrů, která dodatečně odůvodňuje navrácení její plné způsobilosti k právním úkonům. Vytýká soudům, že při rozhodování vycházely zejména ze znaleckého posudku znalkyně MUDr. P. Z., avšak oproti závěrům tohoto posudku existoval názor opatrovnice dovolatelky, která uvedla, že dovolatelka se jeví jako naprosto způsobilá nakládat s finančními prostředky a majetkem, že má stálý příjem ze starobního důchodu a také z pracovního poměru a že se pečlivě stará o svůj zevnějšek i o své záležitosti. Opatrovnice dále v odvolacím řízení uvedla, že dovolatelka je orientovaná, vždy pečlivě upravená, sama si zařizuje své záležitosti, hradí své náklady, a že by se ráda zúčastnila výslechu před soudem. Soudy obou stupňů dovolatelku nevyslechly, odvolací soud uvedl, že měl dokonce povinnost vycházet z tohoto názoru znalce, což je ovšem v rozporu se zásadou volného dokazování. Dovolatelka je proto přesvědčena, že soudy v řízeních neprovedly všechny důkazy k tomu, aby si samy, nad rámec znaleckého posudku, učinily závěry o stavu a poměrech dovolatelky, ale postačily jim pouze důkazy opatřené třetími osobami. Dovolatelka v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. IV. 412/04 a namítá, že v daném případě došlo k omezení (jejích) základních práv zcela bezdůvodně a v rozporu s ústavním pořádkem. Rozhodnutí obou soudů nejsou v souladu se skutkovým stavem, ale zcela odpovídají běžné praxi obecných soudů, kterou se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2630/07 (soudy nekritické přebírání závěrů znaleckých posudků). Odvolací soud při svém rozhodování vycházel především z předmětného znaleckého posudku, ve kterém znalec mimo jiné odpovídal také na otázky přesahující rámec odborného posouzení, např. zda je navrhovatelka schopna vyřizovat své záležitosti a zajistit své potřeby nebo zda je schopna hospodařit s majetkem a finančními částkami bez jakéhokoliv omezení, či dokonce v jakém rozsahu, čímž mu umožnily zasahovat do právní problematiky daného případu. Soudy ani nedostály své povinnosti rozhodnutí řádně a logicky odůvodnit. Samotná skutečnost, že dovolatelka údajně trpí duševní poruchou však nemůže být důvodem pro další trvání omezení, když dále není nijak uvedeno konkrétně koho či jaký veřejný zájem ohrožuje případná plná způsobilost k právním úkonům dovolatelky a ani není uvedeno, proč nelze, v souladu se zásadou proporcionality zásahů do základních lidských práv, situaci řešit mírnějšími prostředky. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) na základě řádně a včas podaného dovolání zabýval se jeho přípustností, neboť v dané věci odvolací soud rozsudkem podle §219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, aniž by se jednalo o případ předvídaný v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., kdy rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tak dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle třetího odstavce posledně cit. paragrafu rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c) ] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Pokud tedy dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. namítala, že odvolací řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebylo možno k takto vymezenému dovolacímu důvodu přihlédnout.
Dovolatelka ovšem současně uplatnila i dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který vymezila mj. tím (ve stručnosti shrnuto), že skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, resp. z nějž vycházel odvolací soud, v daném případě takové právní posouzení věci neumožňoval učinit.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Hmotněprávní podmínky vedoucí k omezení fyzické osoby ve způsobilosti k právním úkonům či ke zrušení tohoto omezení upravuje občanský zákoník. V daném případě se odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu zabýval věcnou správností soudem prvního stupně aplikovaného ustanovení §10 odst. 2, 3 obč. zák. Uvedené ustanovení stanoví, že jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2). Dále stanoví, že soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k nim vedly (odst. 3).
Ke změně či ke zrušení omezení fyzické osoby ve způsobilosti k právním úkonům lze přistoupit tehdy, jestliže soud na základě provedeného dokazování zjistí skutečnosti, které jsou podřaditelné pod shora cit. ustanovení. Výčet skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci se přitom odráží v závěru o skutkovém stavu věci. Takový závěr přitom musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé zásadně významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, nebo ze dne 18. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 541/2008, in www.nsoud.cz , anebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081).
Z povahy věci současně vyplývá, že závěr o skutkovém stavu věci (tzv. skutková právní věta) nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musejí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu, na kterou soud vyhledává příslušné normativní pravidlo chování (právní normu), resp. v rámci aplikačního procesu posuzuje, zda daný skutek je (vůbec) subsumovatelný pod tu kterou právní normu. Jestliže soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci je založen na rozpornosti skutkových zjištění, které jsou zásadně významné pro právní posouzení věci, projeví se tento nedostatek zpravidla nejen coby vada písemného vyhotovení odůvodnění rozsudku, jinak naplňující dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ale též i při posuzování relevantnosti dovolací námitky ve smyslu §241a odst. 2 písm. b), založené na tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. A to tím způsobem, že se poměřuje soudem zjištěný skutkový stav, který odvolací soud po zopakování či doplnění dokazování (§213 odst. 2, 4 o.s.ř.) učinil, či ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej v řízení zjistil soud prvního stupně, s aplikovanou příslušnou právní normou anebo s právně kvalifikačním závěrem o absenci (hmotněprávních) podmínek pro aplikaci dané právní normy. Přitom esenciálním pramenem pro verifikaci takto učiněného právně kvalifikačního závěru o zjištěném skutkovém stavu je ta část odůvodnění soudního rozsudku, v níž je nejen vyložen (celkový) závěr o skutkovém stavu věci, ale i tomuto závěru předcházející dílčí skutková zjištění, která – jak již shora bylo uvedeno – nemohou být protichůdná, resp. rozporná. Nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku, anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídáná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu v této věci dospěl k závěru, že právní otázka omezení dovolatelky ve způsobilosti k právním úkonům na podkladě zjištěného skutkového stavu, který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, měla být vyřešena jinak, resp. že zjištěný skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně a z nějž vycházel odvolací soud, (dosud) neumožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru.
Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně mimo jiné vyplývá, že uvedený soud „z provedeného sociálního šetření ze dne 17.8. 2008 i ze zprávy o aktuálních poměrech ze dne 23.3. 2009 veřejného opatrovníka Úřadu městské části P. má...za prokázáno, že paní M. V. se v současnosti jeví jako způsobilá nakládat s finančními prostředky a majetkem . Vztah a poměry jmenované se jeví jako stabilizované...se svou rodinou se stýká na společenské úrovni, kontakt s lidmi má v dostatečné míře v práci..vždy (se) chová korektně, pečlivě se stará o svůj zevnějšek i o své záležitosti ...“ . Na druhé straně ovšem týž soud v témže odůvodnění rozsudku činí ze znaleckého posudku protichůdné skutkové zjištění, když skutkově uzavírá, že dovolatelka „není schopna racionálně hodnotit svůj zdravotní stav a není schopna o své zdraví pečovat...není schopna samostatně vyřizovat složitější právní úkony, než jsou nákupy v rámci běžného provozu domácnosti.“
Jakkoliv uvedená vnitřní rozpornost uvedených skutkových zjištění v odůvodnění rozsudku znamená jinou vadou řízení představující dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., k němuž se ovšem při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nepřihlíží (odst. 3 cit. par.), je současně z pohledu dovolatelkou namítaného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., směřujícího na právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozhodnutí, nezbytné přípustnost tohoto dovolání posuzovat z pohledu vztahu mezi zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením. Tedy, zda odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci, resp. ztotožnění se s ním v rozsahu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, je podřaditelný pod skutečnosti předvídané v hypotéze právní normy, kterou odvolací soud na daný skutek aplikoval, resp. kdy se s právním posouzením věci soudem prvního stupně ztotožnil. V tomto směru ovšem podmínky pro subsumpci takto zjištěného skutkového stavu věci pod aplikované ustanovení §10 odst. 2 obč. zák. splněny nebyly. Odvolací soud v odvolacím řízení sice doplnil dokazování, nicméně na shora soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav v rámci odvolacího přezkumu navázal. Ten ovšem – pro shora osvětlená rozporná dílčí skutková zjištění – za dané skutkové konstelace neumožňoval přistoupit k aplikaci §10 odst. 2 obč. zák.
Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky omezení dovolatelky ve způsobilosti k právním úkonům spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy je důsledkem pochybení odvolacího soudu při aplikaci §10 odst. 2 obč. zák. na skutkový stav, jenž takovou hmotněprávní aplikaci neumožňoval.
Dovolatelce se tudíž prostřednictvím podaného dovolání uplatněnou dovolací argumentací podařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soud podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud rovněž rozsudek okresního soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.). V něm soud prvního stupně zohlední též judikaturu Ústavního soudu, na kterou dovolatelka (znovu) odkazuje i v podaném dovolání, zejména neopomene zohlednit právní závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 (in www.nalus.usoud.cz nebo ASPI), z nějž je žádoucí na tomto místě citovat následující:
„Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy...,kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno - při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu - viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva)...v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu - k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (eds.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 - 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity odvíjející se z uznání důstojnosti jednotlivce, který byl poprvé výslovně jako princip definovaný v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno z roku 1931).“
Soud prvního stupně rovněž neopomene, že podle §187 odst. 2 o.s.ř. v řízení o způsobilost k právním úkonům od výslechu vyšetřovaného může soud upustit, nelze-li tento výslech provést nebo bez újmy pro zdravotní stav vyšetřovaného. Pokud (ovšem) vyšetřovaný sám požádá, aby byl vyslechnut, soud ho vyslechne. Nutno dodat, že právní názor odvolacího soudu obsažený v dovoláním napadeném rozsudku, jenž v zásadě vychází ze striktní vázanosti soudu odborným závěrem znalce, jestliže ten nedoporučí v soudním řízení vyslechnout vyšetřovanou osobu, je zjevně nesprávný a neměl oporu ani před novelizací posledně citovaného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Beck, 2001, str. 766).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu