ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2157.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2157/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D,. v právní věci žalobce L. C. , zastoupeného JUDr. Miloslavou Coufalovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Moskevská č. 9, proti žalovanému J. N. , zastoupenému JUDr. Marií Šírkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Jizerská č. 2932/40, o zaplacení částky 130.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 12 C 542/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. října 2008, č.j. 12 Co 204/2007-119, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. listopadu 2006, č.j. 12 C 542/2003-99, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 130.000,- Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. října 2008, č.j. 12 Co 204/2007-119, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci (pokud dne 31. března 1994 uzavřeli mezi sebou smlouvu) neměli v úmyslu uzavřít „kupní smlouvu“. Šlo o převod členských práv spojených s nájmem družstevního bytu a žalobce v této souvislosti vyplatil žalovanému částku 130.000,- Kč. V té době však žalovaný nebyl výlučným nájemcem družstevního bytu a (výlučným) členem družstva. „Žalovanému svědčilo pouze společné členství v družstvu a společný nájem družstevního bytu. Dohoda o převodu členských práv uzavřená mezi účastníky (tak) byla uzavřena neplatně, neboť odporovala zákonu.“ „Žalobce byt vydal, (avšak) zpět nezískal částku 130.000,- Kč zaplacenou žalovanému.“. Odvolací soud konstatoval, že v posouzení promlčení nároku se zcela shodl se soudem prvního stupně při aplikaci ustanovení §107 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) za situace, kdy základem nároku je bezdůvodné obohacení z neplatné smlouvy ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. „ Proto i odvolací soud nepřihlédl v souladu s §107 odst. 3 obč. zák. k námitce promlčení vznesené v průběhu řízení žalovaným.“. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. ledna 2009.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého zástupce dne 20. března 2009 včasné dovolání, doplněné jeho podáním ze dne 21. listopadu téhož roku. Dovolání má za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje tak fakticky dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť soud aplikoval zákonná ustanovení, která neodpovídala zjištěnému skutkovému stavu, resp. na daný skutkový stav ji nesprávně použil. Poukazuje na skutečnost, že odvolací soud dohodu o převodu členských práv a povinností ze dne 31. března 1994 posoudil jako absolutně neplatný právní úkon, aniž by vysvětlil z jakého důvodu. Šlo přitom o majetkovou dispozici jen jedním z manželů, takže ve smyslu ustanovení §40 a obč. zák. šlo o úkon relativně neplatný s tím, že pokud tato neplatnost není ve lhůtě tří let od provedení úkonu namítnuta u soudu, pak se takovýto úkon stává zcela po právu. Nepřicházelo v úvahu ani užití ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., protože nešlo o žalobu, podle níž by si měly strany vrátit vzájemné plnění. Dovolatel dále poukazuje na konkrétní skutkové okolnosti případu. Vznesená námitka promlčení tak měla být soudem přijata a žaloba měla být zamítnuta. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 30. června 2009), a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Současně přihlédl k tomu, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, protože není naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nelze posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §230 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, převod práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu na základě dohody nepodléhá souhlasu orgánů družstva. Členská práva a povinnosti spojená s členstvím přecházejí na nabyvatele ve vztahu k družstvu předložením smlouvy o převodu členství příslušnému družstvu nebo pozdějším dnem uvedeným v této smlouvě. Tytéž účinky jako předložení smlouvy o převodu členství nastávají, jakmile příslušné družstvo obdrží písemné oznámení dosavadního člena o převodu členství a písemný souhlas nabyvatele členství.
Pro uzavírání dohody o převodu členských práv a povinností v družstvu platí obecná ustanovení občanského zákoníku o uzavírání smluv (srovnej např. rozhodnutí NS ČR ze dne 31. 10. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1938/98). Je-li k uzavření dohody o převodu práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu ve smyslu §230 obch. zák. legitimován člen družstva a dohodu uzavřel pouze jeden ze společných členů, je dohoda absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §230 obch. zák. (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 19. října 2005, sp.zn. 29 Odo 582/2005). Z uvedeného je zřetelně patrno, že dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není naplněn.
Pokud z obsahu dovolání vyplývá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 o.s.ř.), nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Byl-li v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovaný nemá na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalobci v tomto případě žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu