ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2158.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2158/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce E. H. , právně zastoupené JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 105.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 136/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2014, č.j. 55 Co 450/2013 - 155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. dubna 2013, č. j. 22 C 136/2011-130, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 105.000,- Kč s úrokem z prodlení, zastavil řízení v části požadující zaplacení částky 172.216,50 Kč spolu s úroky z prodlení z této částky a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. ledna 2014, č. j. 55 Co 450/2013-155, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 105.000,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požadovala z titulu nesprávného úředního postupu v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s., v likvidaci, do kterého se žalobkyně připojila se svým nárokem na náhradu škody jako poškozená. Škoda měla představovat její vklad do komanditní společnosti a uhrazené emisní ážio. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, jelikož škoda ještě nevznikla a není možné jednotlivě určit výši škody, která měla žalobkyni vzniknout. Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně, ani její předchůdci, až do roku 2010 neuplatnili nárok na náhradu škody v občanskoprávním řízení. Odvolací soud dále uvedl, že pokud by žalobkyni bývala vznikla škoda, tak by se již jednalo o nárok promlčený. Nesprávně vedeným trestním stíháním jí tedy nemohla vzniknout žádná škoda a opožděné připojení k trestnímu stíhání na tom již nemohlo nic změnit.
Žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) napadla rozsudek odvolacího stupně v celém rozsahu a podala včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“). Dovolatelka napadla rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř., když má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
Dovolatelka ve svém dovolání uvedla, že za nesprávné právní posouzení považuje názor odvolacího soudu, že jí dosud nevznikla škoda a žaloba je podána předčasně. Podle dovolatelky žalovaná svým nesprávným úředním postupem znemožnila poškozeným získat vykonatelné rozhodnutí proti fyzickým osobám, pachatelům trestného činu, a uspokojit tak své nároky. Podle dovolatelky se přitom jedná o rozdílný nárok od konkurzního řízení. Dovolatelka dále uvádí, že podle sdělení správce konkurzní podstaty lze očekávat pouze 8 – 9 % uspokojení pohledávek, proto takové uplatnění pohledávky v konkurzním řízení je bezpředmětné a bude trvat dalších několik let, přičemž ale nemůže nijak zasáhnout do jejího nároku. Dovolatelka dále namítá, že jí bylo znemožněno prokázat vznik škody, že ji soudy měly vyzvat k doplnění a předložení důkazů, což neučinily a rozhodnutí tak lze považovat za překvapivé. Dovolatelka uzavírá, že námitka soudu, že mělo být ve věci žalováno i v rámci občanskoprávního řízení je zcela v rozporu s rozumným uvažováním s ohledem na finanční náročnost v obdobných sporech. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatelka ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na právním závěru o předčasnosti žaloby, neboť v době probíhajícího konkursního řízení na majetek dlužníka žalobkyni ještě nemohla vzniknout škoda. Žalobkyně se rovněž mohla domáhat plnění po primárních dlužnících v občanskoprávním řízení, protože jakýkoliv průběh trestního řízení nebrání poškozené, aby vůči škůdci uplatnila své nároky v řízení před soudem civilním.
Tato otázka byla již řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 736/2013, kdy dovolací soud uvedl, že nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit, a tuto skutečnost musí v řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud rozhodující v kompenzačním řízení je následně oprávněn řešit otázku vzniku škody a zamítnutí žaloby pro předčasnost je logickým důsledkem toho, že soud dospěje k závěru, že škoda dosud nevznikla (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009 či R 6/2007). Jelikož odvolací soud došel ke stejným závěrům, postupoval tak plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, a proto taková otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolací soud dále konstatuje, že neuplatnila-li žalobkyně svůj nárok v občanskoprávním řízení, byť z jakéhokoli důvodu (tj. i z důvodu avizované finanční náročnosti takových sporů), pak nebylo možné shledat ani příčinnou souvislost mezi žalobkyní tvrzenou škodou a údajným nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem státu (k tomu srov. např. usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 633/2004, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 2823, C. H. Beck, či usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 25 Cdo 3029/2005, uveřejněné tamtéž pod C 4477).
Ohledně vytýkané vady řízení týkající se překvapivosti rozhodnutí, žalobkyně nikterak nevymezuje, v čem spatřuje splnění podmínek přípustnosti ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Přitom požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vzhledem k tomu, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nepodařilo se tak dovolatelce uplatněnými dovolacími důvody založit přípustnost dovolání a Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu