ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2259.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2259/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Blanická 917/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 4/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2011, č. j. 15 Co 386/2011 – 194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o celkem 407.930,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedené částky se žalobkyně po žalované domáhala jednak z titulu náhrady majetkové škody ve výši 7.830,- Kč (jakožto nákladů vynaložených na trestní řízení) a 100,- Kč (za dva výpisy z rejstříku trestů s nesprávnými údaji) a jednak zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve výši 400.000,- Kč.
Soudy vyšly z toho, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 1 T 20/2007 byla žalobkyně rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 6. 2007 shledána vinnou ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku dle §255 odst. 1 tr. zák. v obou skutcích podle obžaloby, a byl jí uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na dobu dvou let. Současně jí byla uložena povinnost zaplatit poškozeným na náhradě škody 68.000,- Kč a 109.000,- Kč. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě škody a nově rozhodl tak, že obžalované uložil povinnost zaplatit poškozenému 109.000,- Kč. Další poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a právní moci nabyl dne 5. 9. 2007. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 6. 2. 2008, č. j. 5 Tdo 42/2008 – 377, rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, zrušil a přikázal, aby odvolací soud věc obviněné v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Po navrácení spisu Okresnímu soudu v Olomouci nebylo sděleno Rejstříku trestů, že došlo ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 26. 5. 2006, č. j. 55 To 129/2008 – 531, zrušil v celém rozsahu předchozí rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni uznal vinnou ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. v obou předmětných skutcích, za což žalobkyni odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem výkonu uloženého trestu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit poškozenému na náhradě škody 109.000,- Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 26. 5. 2009. Později žalobkyní podané dovolání bylo odmítnuto, stejně bylo rozhodnuto i o její ústavní stížnosti.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 5. 9. 2007 byl pro nezákonnost zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, avšak žalobkyní tvrzená nemajetková újma v jeho důsledku nevznikla a ani vzniknout nemohla. Žalobkyně totiž byla pozdějším rozsudkem opětovně uznána vinnou ze spáchání téhož trestného činu, za což jí byl uložen výše uvedený trest. Žalobkyně si od počátku trestního stíhání musela být vědoma, že trestný čin spáchala, neboť z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podle §255 tr. zák. se vyžaduje úmyslné zavinění. Nedůvodným rovněž shledal požadavek žalobkyně na náhradu majetkové újmy, která jí podle jejího tvrzení měla v souvislosti s trestním řízením vzniknout, neboť žalobkyni ve skutečnosti žádná škoda nevznikla.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně uzavřel, že soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a nepochybil ani v právním hodnocení případu. na nějž pro stručnost odkázal. K námitkám žalobkyně uvedl, že podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „OdpŠk“ – nelze za nezákonné považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje. To znamená, že dokud nebylo pravomocně skončeno řízení následující po zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost, nelze jej považovat za nezákonné. Důležité je proto srovnání výsledku vyplývajícího pro poškozeného účastníka ze zrušeného nezákonného rozhodnutí s výsledkem řízení po zrušení rozhodnutí, bylo-li v něm pokračováno. Soud prvního stupně v daném případě nepochybil, dovodil-li, že s ohledem na konečný výsledek řízení po zrušení rozhodnutí, jež vedlo k pravomocnému odsouzení žalobkyně, nebyla v souzené věci podmínka nezákonného rozhodnutí splněna. Za této situace žalobkyni žádná nemajetková újma nemohla vzniknout. Odvolací soud se ztotožnil i s nedůvodností žalobou uplatněného nároku na náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Důvodnost dovolání pak spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především nesouhlasí s interpretací §8 odst. 1 OdpŠk, kterou zastává odvolací soud. Považuje ji za neslučitelnou se zněním čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, k čemuž upozorňuje na závěry obsažené v nálezech Ústavního soudu. Podle názoru dovolatelky má každé pravomocné rozhodnutí své konkrétní a nezaměnitelné faktické účinky v konkrétním čase a již s ohledem na čas jako výchozí proměnnou nemůže jít u různých rozhodnutí, vydaných v jiném čase, o stejné následky způsobilé vyvolat vznik újmy. Tvrzená újma musí být zkoumána vždy a pouze ve vztahu ke konkrétnímu nezákonnému rozhodnutí a škodní následky nezákonného rozhodnutí nelze proto vázat na existenci a následky jiného nezákonného rozhodnutí a zcela přitom pomíjet období, po které působily následky nezákonného rozhodnutí. Dovolatelka v této souvislosti zdůraznila, že vlivem zrušeného nezákonného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, a v důsledku toho, že nedošlo k výmazu odsouzení z Rejstříku trestů, nemohla získat zaměstnání ve školství, o které v té době usilovala. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; všechna zde uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem. Proto se dále zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání v daném případě je možno zvažovat jen podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom vzal v úvahu, že není rozhodující, jak rozsudek odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V daném případě odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, který byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu, nelze pokládat za nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že o nezákonné rozhodnutí se jednalo, dovolatelce však nezpůsobilo žádnou újmu nemajetkové povahy. Oba soudy tak postavily svá rozhodnutí na tom, že nejsou splněny podmínky pro dovození odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, kterou dovolatelka ve své žalobě uplatnila, a tím i neexistence nemajetkové újmy způsobené. Obsah práv a povinností účastníků řízení proto oba soudy posoudily shodně.
Ani podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. však nebylo dovolání shledáno přípustným.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003 (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na internetových stránkách, www.nsoud.cz ), dospěl k závěru, že „za nezákonné ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení pokračuje.“ Tento názor byl potvrzen i v řadě dalších rozhodnutí – např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3437/2011, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 3331/12.
Dovolací soud se nehodlá ani v tomto případě od tohoto názoru odklánět, byť považuje za potřebné jej poněkud upřesnit. Nelze totiž odhlédnout od toho, že základním a – objektivně nahlíženo – jediným předpokladem nezákonnosti rozhodnutí podle §8 odst. 1 OdpŠk je, že pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Pro účely posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu je ovšem přesto podstatné, jaký byl výsledek řízení po zrušení takového rozhodnutí. Jestliže následně vydané rozhodnutí, jímž je řízení pravomocně skončeno, obsahuje výrok totožný s výrokem předchozího (zrušeného) rozhodnutí, resp. má pro účastníky řízení stejné následky, je třeba zvažovat, zda původně vydané rozhodnutí mohlo samostatně způsobit v nemajetkové sféře účastníka nějakou újmu (k tomu obdobně i Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 97).
Dovolatelka nemohla utrpět nemajetkovou újmu v důsledku vydání později zrušeného odsuzujícího rozsudku v trestním řízení, jestliže následně (v řízení po zrušení tohoto rozsudku) byla pravomocně pro tentýž skutek odsouzena a byl jí uložen téměř totožný trest. Argumentace žalobkyně, že v důsledku vydání zrušeného rozhodnutí se nemohla úspěšně domáhat zaměstnání ve školství, a proto nemohla plnit své závazky a uspokojivě živit rodinu, je pak spíše tvrzením o vzniku majetkové škody.
Dovolací soud z výše vyložených důvodů pokládal rozsudek odvolacího soudu za správný, a proto dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu