ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2260.2009.1
sp. zn. 30 Cdo 2260/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. I. S., zastoupeného Mgr. Bc. Davidem Michalem, advokátem se sídlem v Praze 5 - Smíchov, Radlická 28, proti žalovaným 1) JESSENIA a.s., se sídlem v Praze 5 – Stodůlky, Okruhová č. 1135/44, IČO: 26752051, jako nástupce Oblastní nemocnice Kladno, a.s. nemocnice Středočeského kraje, IČO: 27256337, se sídlem v Kladně, Vančurova 1548, zastoupené Mgr. Martinem Rottou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá č. 13, a 2) Středočeskému kraji, se sídlem v Praze 5, Borovská č. 11, IČO: 70891095, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 87/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 1 Co 341/2007-219, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. června 2007, č.j. 36 C 87/2006-113, výrokem I. uložil první žalované zaplatit žalobci částku 10.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), zatímco ve zbývající části, pokud se týče z tohoto důvodu uplatněné další částky ve výši 170.000,- Kč žalobu zamítl. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů placených státem. Výrokem IV. rozhodl o zastavení řízení proti druhému žalovanému a o nákladech řízení ve vztahu k němu. Soud prvního stupně takto rozhodl o návrhu, v jehož rámci žalobce tvrdil, že bylo dotčeno jeho právo na tělesnou integritu tím, že při operaci prostaty, které se podrobil v nemocnici Beroun, jejímž právním nástupcem je žalovaná, došlo u něj bez jeho souhlasu k přerušení chámovodů, čímž zanikly jeho reprodukční schopnosti.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. listopadu 2008, č.j. 1 Co 341/2007-219, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k první žalované ve vyhovujícím výroku ve věci samé podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) změnil tak, že zamítl žalobu, aby tento žalovaný zaplatil žalobci částku 10.000,- Kč, zatímco v zamítavém výroku ve věci samé podle §219 o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, včetně náhrady nákladů placených státem. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru že první žalovaná není ve sporu věcně pasivně legitimovaná, neboť nebylo prokázáno, že by operační výkon provedl Prof.MUDr. J. M., CSc. jako pracovník Nemocnice Beroun při plnění pracovních povinností, a že by tak plnil úkoly této právnické osoby. Uvedený operatér tento výkon provedl jako soukromá osoba, takže nepřichází v úvahu (analogické) užití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. ve spojení s ustanovením §853 téhož zákona. V řízení pak nebylo prokázáno ani opomenutí hygienických pravidel ze strany právního předchůdce žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o.s.ř.. Dovolací důvody spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm.a), b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu nedostatky ve skutkových zjištěních, odkazuje na procesní vady a zdůrazňuje nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 30. června 2009. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. však dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 téhož zákona není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu výrokem, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, a žaloba byla (ve zbytku) zamítnuta, odvolací soud rozhodoval o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Není zde proto dána přípustnost dovolání. Je třeba připomenout, že jím v této souvislosti zmiňovaný nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. března 2005, sp.zn. II. ÚS 117/04, se týká odlišné situace, dopadající na případy rušení rozhodnutí soudu prvního stupně za stavu, kdy by část uplatněného nároku požívala jiného právního režimu, než jeho zbytek. Tak tomu však v posuzovaném případě není.
U výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, pak dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení §11 násl. obč. zák., včetně analogického užití ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu vztahující se k předpokladům odpovědnosti za zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. prosince 2006, sp.zn. 30 Cdo 1889/2006, usnesení téhož soudu resp. usnesení ze dne 14. května 2009, č.j. 30 Cdo 3715/2008-291, obdobně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 2033/2009). Právní otázky zdůrazněné dovolatelem se pak fakticky upínají především k této posuzované konkrétní věci, takže jim proto nelze ani přisuzovat případný judikatorní přesah. Pokud je v dovolání uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže dovolání výrazně akcentuje též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř. za situace, když žalobce nemá na náhradu těchto nákladů právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. května 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu