ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.2268.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2268/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.916.008,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 13 C 73/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2009, č.j. 30 Co 420/2009 – 141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2009, č.j. 13 C 73/2006 – 113, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 1.916.008,- Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal náhrady škody (ve výši 896.008,- Kč a 320.000,- Kč) a nemajetkové újmy (ve výši 450.000,- Kč a 250.000,- Kč), která mu měla být způsobena nepřiměřeně dlouhými exekučními řízeními, vedenými u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 11 E 1139/98 a pod sp. zn. E 210/99.
Soud první stupně vyšel ze zjištění, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 11 E 1139/98 podal žalobce dne 3. 11. 1998 návrh na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky ve výši 1.030.679,- Kč proti povinnému Geologickému průzkumu Zlaté hory, a. s. v likvidaci. Jako dlužník povinného byla označena Česko-Slezská výrobní, spol. s r.o. Dne 18. 12. 1998 zaplatil žalobce soudní poplatek. Dne 16. 2. 1999 byl usnesením nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky ve výši 896.008,- Kč s příslušenstvím, kterou má povinný za společností Česko-Slezská výrobní, spol. s r.o. Povinný proti tomuto rozhodnutí podal odvolání. Odvolací soud vyzval žalobce, aby předložil doklady, které by doložily změnu v osobě věřitele, když v exekučním titulu nebyl jako oprávněný uveden žalobce. Dne 20. 12. 1999 odvolací soud zrušil nařízený výkon rozhodnutí, neboť žalobce řádně soudu nedoložil změnu v osobě věřitele. Na majetek povinného byl dne 30. 11. 2000 prohlášen konkurs, o čemž byl žalobce vyrozuměn v prosinci 2000. Správce konkursní podstaty dne 2. 6. 2005 na dotaz soudu sdělil, že žalobce nepřihlásil svou pohledávku za povinným do konkursu. Konkurs na majetek povinného byl ukončen v červenci 2005. Žalobce soudu sdělil, že na nařízení výkonu rozhodnutí trvá a dne 1. 12. 2005 doložil, že na něj právo z exekučního titulu přešlo. Dne 12. 6. 2006 došlo k nařízení výkonu rozhodnutí usnesením, jež nabylo právní moci dne 19. 7. 2006.
Řízení vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. E 210/99 bylo zahájeno žalobcem dne 11. 2. 1999 návrhem na výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky ve výši 8.953,97 Kč proti povinnému Geologickému průzkumu Zlaté hory, a. s. v likvidaci. Jako dlužník povinného byla označena Česko-Slezská výrobní, spol. s r.o. Dne 22. 12. 2000 byl žalobce vyrozuměn, že na povinného byl prohlášen konkurs. Řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobce soudní poplatek zaplatil, proto bylo usnesení o zastavení řízení odvolacím soudem zrušeno. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci dne 15. 12. 2004. Dne 16. 11. 2004 byl žalobce vyrozuměn, že povinný byl zrušen před nařízením výkonu rozhodnutí.
Žalovaná žádosti žalobce na vyplacení náhrady škody a nemajetkové újmy žalobci údajně způsobené v předmětných řízeních nevyhověla.
Soud prvního stupně shledal, že v posuzovaných řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když celková délka obou řízení byla nepřiměřená. Uvedl ovšem, že žalobcem tvrzená škoda není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně dovodil, že nebylo postaveno na jisto, že pokud by vykonávací řízení probíhala přiměřenou dobu, domohl by se žalobce svých pohledávek, když povinný podal návrh na konkurs svého majetku již v roce 1998 a dlužník povinného Česko-Slezská výrobní, spol. s r.o. své závazky vůči povinnému rovněž neplnila. Zdůraznil, že žalobce své pohledávky, které vymáhal v napadených řízeních, nepřihlásil do konkursu prohlášeného na majetek povinného (mohly tak být alespoň částečně uspokojeny v konkursním řízení). Proto došlo k zamítnutí žaloby v části, ve které se žalobce domáhal náhrady škody. Co se týče požadavku na náhradu nemajetkové újmy, provedl soud prvního stupně hodnocení podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Konstatoval, že celková délka řízení byla ovlivněna přerušením posuzovaných řízení ze zákona z důvodu prohlášení konkursu na majetek povinného. K délce obou řízení žalobce sám přispěl neplacením soudních poplatků. Nejednalo o řízení se zvýšeným významem pro žalobce, jak je tomu např. u řízení trestního, opatrovnického či ve věcech pracovních. Vzhledem k okolnostem případu shledal za dostačující jako přiměřené zadostiučinění konstatování porušení žalobcova práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době.
Odvolací soud odmítl nová tvrzení žalobce týkající se uspokojení věřitelů povinného v konkursu. Zopakoval důkaz obsahem spisů Okresního soudu v Jeseníku sp. zn. 11 E 1139/98 a E 210/1999. Zjistil, že v řízení vedeném pod sp. zn. 11 E 1139/98 povinný část směnek vůči dlužníku (společnosti Česko-Slezská výrobní, spol. s r.o.) převedl na společnost UNIKO Zlín s. r. o. a ohledně zbývajících tří směnek byl vydán směnečný platební rozkaz, který byl žalobcem navrhován k postižení proti povinnému. Na základě směnečného platebního rozkazu byl povinným podán dne 20. 4. 1998 návrh na výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí. V obou řízeních byl nařízen výkon rozhodnutí přikázáním peněžitých pohledávek povinného vůči jeho dlužníku, který však ke dni 31. 12. 2000, před pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí, zanikl. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení sp. zn. 11 E 1139/98 bylo šetřeno právní nástupnictví žalobce, požadované listiny v předepsané formě žalobce doložil až na opakovanou výzvu soudu dne 1. 12. 2005 a také z tohoto důvodu bylo zrušeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí v odvolacím řízení. Dále odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Odvolací soud považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v obou řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Stejně tak přitakal závěru, že žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. Nepovažoval za prokázané, že by dlužník povinného na základě pravomocného nařízení výkonu rozhodnutí, kterého se žalobce domáhal v posuzovaných řízení, uhradil dobrovolně postiženou pohledávku žalobci jako oprávněnému [§314a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)], a to dříve než do 31. 12. 2000, dne zániku dlužníka povinného. K nároku na náhradu nemajetkové újmy uvedl, že vzhledem k okolnostem (význam řízení byl pro žalobce minimální, neboť od 31. 12. 2000, kdy zanikl dlužník povinného, bylo vykonávací řízení vedeno zcela zbytečně; dále skutečnost, že se s pohledávkami vůči povinnému nepřihlásil do konkursu) je dostatečná forma zadostiučinění konstatování porušení práva, ztotožnil se tak i v tom s právním závěrem soudu prvního stupně.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost odvozuje od ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů, jakož i o ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vadu řízení. Brojí proti nepřiznání peněžitého zadostiučinění jako náhrady imateriální újmy, když podle žalobce soudy obou stupňů tuto otázku posoudily v rozporu s hmotným právem. Za otázku zásadního významu považuje, zda v českém právu je nutné aplikovat právní závěry Evropského soud pro lidská práva týkající se výpočtu přiměřeného odškodnění. Navrhl, aby byl proveden důkaz konkursním spisem sp. zn. 13 K 43/98, vedeným u Krajského soudu v Ostravě, k prokázání skutečnosti, že v období před prohlášením konkursu měl dlužník povinného majetek ve výši více jak 5.000.000,- Kč a v konkursu uspokojil věřitele z cca 20 %. Má za to, že období od podání návrhu na výkon rozhodnutí do prohlášení konkursu na majetek povinného, tj. od 27. 10. 1998 do 30. 11. 2000, bylo dostatečné pro výkon rozhodnutí. Je přesvědčen, že směnečné platební rozkazy nepřešly z majetku dlužníka a soud měl zkoumat platnost smlouvy o prodeji těchto směnek. Nebyl žádný důvod řízení sp. zn. 11 E 1139/98 zpomalovat a nakonec přerušit z důvodu konkursu a pokud tak soudy postupovaly, zapříčinily nevymožení jeho pohledávek. V řízení sp. zn. E 210/99 nařídil soud „exekuci“ dne 27. 10. 2004, tj. po pěti letech od zahájení řízení, již zbytečně, neboť dlužník povinného zanikl ke konci roku 2000. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil oba dotčené rozsudky a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Žalobce dovolacímu soudu žádnou otázku, která by činila rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zásadně právně významným, nepředkládá.
Dovolatelem obecně formulovaná otázka, týkající se postupu při odškodňování nemajetkové újmy, nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Pokud žalobce brojí proti přiznanému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, odpovídá tato skutkovým zjištěním odvolacího soudu o minimálním významu předmětu posuzovaných řízení pro žalobce (viz Stanovisko část V.).
Otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem, v daném případě představovaným porušením práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk) a vznikem škody, není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného, jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Posuzoval-li odvolací soud existenci příčinné souvislosti mezi postupem soudu a žalobcem tvrzenou škodou, jeho závěr o nedostatku příčinné souvislosti je závěrem skutkovým, a již proto nemůže představovat otázku zásadního právního významu.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že s ohledem na ust. §241a odst. 4 o. s. ř. vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem a k důkazním návrhům, kterých se žalobce dovolává, nemohl proto přihlédnout.
Již ze znění §237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kterou žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje, není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. října 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu